Sursum – již vzhůru, srdce tohoto (i jiného) světa!

Dne 6. února 1912 proběhl první a jediný literární večer uměleckého sdružení Sursum. Odehrával se v režii Arne Laurina v pražském hostinci U Vejvodů a vystoupili na něm B. L. Rayman s úvodním proslovem a Laurin s recitací básní Rudolfa Medka („Píseň Šárčina“ a „Letní slunovrat“). O hudební složku se postarala Marie Marxtová, která interpretovala Slováckou suitu Vítězslava Nováka. Dramatickou báseň Josefa Šimánka „Egyptská princezna“ (později otištěnou ve sbírce Propasti a plameny) sehrály Zdeňka Borecká a Netta Čeledová. Ta přednesla společně s překladatelem Janem Reichmannem i báseň Waltera S. Landora „Achilles a Helena“, a Reichmann sám zarecitoval báseň Jaroslava Pasovského „Corporis Mysterium“. Josef Váchal píše o večeru bezprostředně Rudolfu Medkovi: „Literární večer se podle názorů většiny, vinou laxního postoje literárních členů, moc nevyvedl.“ Zda tomu tak opravdu bylo a zda byly texty členů Sursa díky jejich laxnímu postoji průměrné, lze jen těžko vyvrátit: naše znalost literární podoby sdružení je po 110 letech bohužel zcela marginální. Přítomný výbor z textů Sursa chce alespoň trochu ukázat pestrost jinak literárně zapomínaného uměleckého sdružení.

Původní nápad na založení uměleckého sdružení Sursum vznikl v redakčním okruhu časopisu Meditace, který vydával Vilém Bitnar (1887–1948) společně s výtvarným redaktorem Emilem Pacovským (1879–1948), Josefem Kratochvílem (1882–1940) a později s Norbertem Františkem Hrachovským (1879–1943). Meditace byly katolickou kulturní revuí, vycházející v letech 1908 až 1911 v návaznosti nejen… v letech 1908 až 1911), v návaznosti nejen na Nový život, tedy periodikum vydávané Katolickou modernou, ale též s evidentním vlivem Moderní revue. Spojení — a dodejme i jistý pokus o obrodu a revizi — hodnot katolických se symbolismem znamenalo na konci první dekády 20. století nejen nový přístup k látkám biblickým, ale též zjevné přihlášení se k novým intelektuálním podnětům, které představovaly například překlady textů Jorise-Karla Huysmanse, Julese Barbey d’Aurevillyho i verše z okruhu prerafaelistů a nepřekvapivě i sentence Oscara Wildea a též dobově úspěšné Machenovy kosmické vize nelidské přírody. Indivi­dualismus nového umění ve spojení s katolickou naukou ovšem narážel na fundamentalismus křesťanských stereotypů, zejména ve chvíli, kdy se do myšlenkového základu vpíjel stále výrazněji i novopohanský rys. Ovšem také ze strany Moderní revue byly snahy mladých autorů spíše relativizovány. V idejích často hraničících s provokací se revue Meditace přece jen držela více u pevné katolické tradice, ale přesto se i zde začínaly objevovat rysy typické pro druhou vlnu českého symbolismu. Ta navazuje vědomě na zmíněnou tradici, nepopírá ji, ale zároveň přijímá nové výrazové prostředky vycházející třeba z primitivismu a z počínající exprese. Řád v tomto světě narušují démoni, erotika je ovšem více než tělesná a barokně extatická, barvy výhružné a ostré, aby náhle přijaly přísnost až novogotickou. Do tvorby vstupuje stále razantněji snovost, ne ještě s podvědomím, ale už s čímsi jako nad-vědomím. To byl posléze i společný rys pro autorskou transcendenci i mystiku, pro spojení ve sférách vzdálených světů mimo vnímání i mimo čas. Jakési až ambientní prostory, zasněně mlhavé a sotva pojmenované.

Zatímco Bitnar přivedl do časopisu autory Josefa Šimánka (1883–1959) a zejména Oldřicha Novotného (1884–1959), který v posledním ročníku Meditací pracoval v jejich redakci, kolem Pacovského se objevovali výtvarníci Jan Konůpek (1883–1950), Josef Váchal (1884–1969) nebo o pár let mladší Jan Zrzavý (1890–1977). Podtitul Meditací — Sursum, z latinského Sursum corda, tedy Vzhůru, srdce — dal v červenci 1910 název nově vzniklé skupině výtvarníků: vedle Pacovského, Váchala a Konůpka byl spoluzakladatelem též František Kobliha (1877–1962). Skupina Sursum byla více než ideově a manifestačně spojená spíše „pocitem“, tedy příbuznými náměty a nějakým nepříliš jasně formulovaným ideovým základem vycházejícím z předešlého směřování spirituality spojené s chutí vystavovat jinde než v zavedených spolcích. Coby specifická a nejednoznačná avantgarda bez teoretického mluvčího (byť se k nim přátelsky přibližoval Miloš Marten) působila skupina jen dva roky. Ovšem v počátcích ne nějak intenzivně — na podzim 1910 sice toto „volné umělecké sdružení“ vystavovalo v Brně v místním Klubu přátel umění, ale až za rok, tedy v listopadu 1911, došlo k ustavující valné hromadě.

K dalším výtvarníkům — Miroslav Sylla (1887–1979), Rudolf Adámek (1882–1953) a Adolf Gärtner (1889–1937) — se k Sursu přidali lidé se značně pestrými uměleckými a náboženskými světonázory, což ve výsledku znamenalo rozšíření sdružení hlavně o literární sekci. Od toho okamžiku začíná novým seskupením proudit řada jmen, přičemž někteří z nich jsou vlastně jen na „doporučení“ Váchala či Šimánka. Vedle zmíněných výtvarníků Bitnara, Šimánka a Novotného to byl překladatel a pozdější vyslanec v Japonsku Jan Reichmann (1885–1949), dále chemik Josef Soukup (1870–1949), bibliograf a pracovník Národního muzea Antonín Dolenský (1884–1956), učitel a redaktor Emanuel Frynta (1888–1949) a středoškolský pedagog Jaroslav Pasovský (vl. jm. Šimánek, 1890–1965). Intenzita schůzí uměleckého sdružení mezi listopadem 1911 a jarem 1912 vyprodukovala další nárůst jmen členské základny: byli přijati středoškolský učitel a loutkář Jindřich Veselý (1885–1939), historik Vojtěch Sokol, výtvarnice Maryna Alšová, architekt a tenista Karel Ardelt nebo sběratelka ex libris Máša Přibilová. Zároveň ze Sursa na ustavující valné hromadě vystoupil František Kobliha.

Neznamenalo to ovšem, že se v Sursu objevují výtvarníci a autoři bez předešlých zkušeností: řada z nich měla za sebou již účast na výstavách, grafiky i texty některých se objevovaly například v Moderní revui i v Meditacích. V průběhu zimy 1911 se k Sursu připojili ještě spisovatelka Maryša B. Šárecká (1890–1958), básníci Rudolf Medek (1890–1940), Karel Šelepa (1885–1969) a zejména takřka o generaci starší Jaromír Borecký (1869–1951). Tuto sestavu doplnili ještě okultista a překladatel Miloš Maixner (1873–1937) a filozof, chemik a spisovatel Bohuslav Leo Rayman (1886–??), mj. autor zapomenutého filozofického románu Strach ze života (1921). Zároveň už v prosinci 1911 ze Sursa vystupuje Šelepa, po něm malíř Adolf Gärtner a už v únoru 1912 i Rayman, což ovšem neznamená, že by se jejich přátelství se členy sdružení nějak výrazně změnilo: Konůpek později ilustruje Raymanovy knihy, Zrzavý uspořádá Gärtnerovi posmrtnou výstavu… Sursum se od své valné hromady potýkalo zejména s nedostatkem finančních prostředků i s organizačními problémy. Vůle udržet sdružení byla evidentní, ale chyběl zde jednotící prvek periodika nebo alespoň sborníku. Váchal s Medkem se snažili v průběhu roku 1912 uspořádat a vydat první číslo sborníku US Sursum, ale nedošlo k němu. Za jistou náhražku lze pak považovat ediční činnost Bitnarovu nebo Šimánkovu, který v roce 1911 vydal první svazek Knihovny pro filosofii, umění a život, v níž vyšel text-dopis B. L. Raymana Zárodky sebevědomí — podle Váchalových mírně sarkastických vzpomínek však bez autorova vědomí… Skupina se částečně potkávala na stránkách časopisů Pokroková revue, Meditace a Samostatnost, ale též ve sborníku Zahrada Epikurova, který v roce 1911 sestavil Emanuel Frynta.

Po již zmíněném literárním večeru v únoru 1912 vstoupili sice do Sursa ještě okultista Emanuel Hauner (1875–1943), básník Bohumil Knoesl (1873–1958), lékař a spisovatel Vladimír Frída (1885–1949) a učitel a překladatel Zdeněk Broman (vl. jm. František Rut Tichý, 1886–1968). V téže době se už ale Sursum pomalu hroutilo: Emil Pacovský se od roku 1912 věnoval chystané výtvarné revui Veraikon, kterou dával dohromady s Janem Konůpkem a Antonínem Dolenským. Energie, kterou vkládal do Sursa zejména Josef Váchal, stačila už jen na uspořádání výstavy v Obecním domě v září a říjnu 1912. Rozpad uměleckého sdružení nastal druhého listopadu 1912, tedy rok po zakládající valné hromadě. Autoři postupně přecházeli do Moderní revue (Knoesl, Šimánek, Šelepa i Medek), nově založené Archy i Veraikonu. Váchal v reakci na neschopnost sestavit kolektivní sborník vytvořil v jediném exempláři parodický sborník s názvem Musrus a podtitulem „revue potažmo splendidně sensibilní“, který zaplnil sám: ponechává sice jména autorů, ale jejich „příspěvky“ jsou pro Váchala typickou přátelskou i lehce zlomyslnou hrou. Proto zde má například J. Šimánek báseň „Fusekle Astartina“, stejně jako loutkář J. Veselý příspěvek na téma „Nejstarší špagáty užívané v českém loutkářství Lagrónem a Kopeckým“.

Výstava v Obecním domě ukázala problémy dobového nepochopení snah Sursa — druhá vlna symbolismu a metafyziky byla příliš fixována na minulost. To v době nastupujícího kubismu, který byl konkurencí výtvarníkům uměleckého sdružení, znamenalo vlastně opak cílů nastupující avantgardy, která se vždy snažila prorazit s novostí. Mizivý kontakt s mezinárodní avantgardou (ač k podobnému směřování měla nakročeno i část mladopolské poezie, spojené s varšavskou Chimerou), stejně jako určitá izolace a absence programu bez kmenových kritiků, teoretiků i bez periodika, znamenaly pro sdružení zásadní nedostatky. Ke zhodnocení výtvarné složky Sursa a k jejímu pochopení v dobovém kontextu dochází až po velmi dlouhé době; ke zhodnocení literární podoby sdružení spíše nedochází, respektive dosud neexistovala nějaká dílčí představa o celku.

Soustředění autorů na spiritualitu a na nevědomí i nadsmyslno není jediné ani sjednocující gesto. Máme tu řady motivů z minulosti, využívající již částečně prozkoumané hranice lyriky, básní v próze, symbolickou i dekadentní zkušenost. Členům Sursa je blízký řád — i proto dost často vítězí sonet jako forma leckdy až dogmatická, podobně jako přiznané inspirace sapfickou milostnou lyrikou. Přesto dochází na rozdíl od leckdy unavené a možná až příliš rokokové poetiky „nálad“, jakou představovala jen o pár let starší generace básníků přelomu století, k posunům. Výraznější jsou evokace vášní, instinktů, pudů a snů. Vedle zjevné koketerie s hermetickými naukami a magií láká autory divokost barev, provokující obraznost a zkušenosti leckdy až mimotělní. Právě s touto zkušeností se stává měsíc na nebi podivnou hostií: pro autory řekněme tradičnější je takové přirovnání již lehce s příchutí hereze. Básníci Sursa přiznávají svou fascinaci prerafaelistickým hnutím, ale vzhledem ke krátkodobému trvání nedochází k upevnění a možnému budoucímu programu. Odmítají dost často zjednodušený monoteismus, který spíše překračují k — dodejme ovšem jedním dechem, že nepříliš jasnému — nadosobnu.

Je zajímavé, že i když roční existence sdružení měla vlastně zanedbatelný vliv skupinový, ovlivnila nálada, poetika i myšlení její autory nadlouho. Tvorba zúčastněných autorů narozených v sedmdesátých a zejména v osmdesátých letech 19. století našla v symbolismu východisko, s nímž se dalo pokračovat dál. A nebýt první světové války, která zamíchala nejen uměním, mohla být snaha sdružení Sursum vyjít z tradice, ruku v ruce s mystikou, jedním z klíčů otvírajících zájem o hlubinnou psychoanalýzu i existenciální otázky.

Michal Jareš