Rudolf Jurolek – minimalismus (jen jako východisko)

Kontemplující verše a záznamy slovenského básníka Rudolfa Jurolka (nar. 3. 5. 1956), které bychom mohli slovy básníka Zdeňka Volfa nazvat coby „krátké básně“, budí různé typy reakcí. Zatímco „jeho“ čtenáři vítají každou autorovu sbírku (tu menší a tu větší v rozsahu, tvaru i formě), aby si potvrdili mnohdy až křišťálově čistou a trochu duchovní cestu krajinou spolu s autorem, Jurolkovi oponenti poukazují na určitou filozofující mělkost a nebezpečí opakování se. Jelikož každý opravdový autor má a musí budit různé a vyhrocené typy emocí, je přístup obou typů čtenářů potvrzením, že právě Rudolf Jurolek patří mezi nejzásadnější a nejzajímavější současné slovenské básníky.

Známe ho alespoň jménem kupodivu i u nás, kde se ke slovenské poezii dostává čtenář hodně velkou oklikou — jeho básně, které od konce sedmdesátých let vychází tiskem v časopisech a novinách, si pomalu nalézají své věrné čtenáře i v česky mluvícím prostředí. Jsou tu a tam připomenuty — třeba v antologii Šest slovenských básníků (Fra, 2013), v Českém rozhlase i na autorských čteních. Jurolek patří k velmi silné a výrazné generaci, knižně debutující na přelomu osmdesátých a devadesátých let, a zároveň k autorům někdy vysmívané lyriky, která se rozbujelému experimentu slovenské poezie, z něhož se na dlouhou dobu stal lyrický mainstream, stává určitou klidnou opozicí. I když Jurolek sám je svým způsobem konceptualista… Společně s autory soustředěnými v nakladatelství Skalná ruža, Modrý Peter, F. R. & G. nebo Slniečkovo (lze jmenovat například bratry Milčákovy, Erika Jakuba Grocha, Miroslava Brücka, Juraje Kuniaka, Valerije Kupku, ale i blízké autorky Danu Podrackou, Vieru Prokešovou, Evu Luku nebo Taťjanu Lehenovou a mnohé další) lze dnes mluvit o generaci básníků, jejichž dílo vyrostlo v devadesátých letech, a tedy v období slovenské literatury, které je dodnes českému čtenáři asi nejméně známé.

Politické rozstřižení federálního uspořádání znamenalo v roce 1993 ze dne na den ztrátu informací. Ne že by se o slovenské poezii, potažmo původní slovenské literatuře v do sebe zahleděném českém prostředí někdy extra hovořilo, ale na více jak deset let se tehdy přerušily kontakty a přestaly až na výjimky fungovat komunikační kanály. Pokud existovaly, byly soustředěné na politický systém a na opozici, takže zprávy o slovenské poezii začínají prosakovat až na přelomu století, aby se stav vrátil k lepšímu až díky globálnímu propojení světa.

Právě v devadesátých letech se Jurolek, původně technolog a učitel na gymnáziu v Námestove, stává novinářem a vydavatelem (jednak periodikum Orava, resp. Biela Orava v roce 1991, později Malé vydavateľstvo poézie, posléze přejmenované na Solitudo). A samozřejmě vydává knihy básní — po debutu Posunok z roku 1987 následují sbírka Dobrovoľná samota (1994), filozofická básnická skladba Putovanie Jakuba z Rána a jeho druhov (1996), sbírka Hierografia (1999), ale i výrazně experimentální soukromý tisk, svazek nazvaný Poézia ticha a plnosti (1994, rozšířené vydání 1997), složený jen z prázdných stránek…

Je zajímavé, že po víceméně tradičních a rýmovaných začátcích, uveřejněných v časopisech a částečně v prvotině, nastává u Jurolka kolem roku 1984 nalezení vlastní básnické řeči. Myslím tím pro autora typické krátké glosy, pozorování světa, s přijetím údělu žít a být v souladu s tím vším, co je kolem. Nejen se vším živým, ale třeba i s barvami, vůněmi. Není to přírodní lyrika, ale něco, co ji překračuje. Je to ale zároveň svět Oravy, kde Jurolek vyrůstal a který ho formoval, i když bych viděl jistou příbuznost třeba s lakoničností a autobiografickým gestem italského básníka Giuseppa Ungarettiho. Vnitřní hledání a autorova často přítomná melancholie směřují k proměnlivosti všeho, k zachycení smíru se světem uvnitř i venku. Doporučuji číst některé z jeho veršů nahlas, aby byl jasný i rytmus dechu, který je zklidňující, ale nikoliv pasivní, není uspávající a hlavně není prvoplánově lyrický. Osobní upřímnost se u Jurolka rovná víceméně vždy univerzálnímu porozumění, nějakému vztahu mezi světem a námi, ve kterém on zůstává jako prostředník. Snaží se dojít k jednoduchosti, aniž by se ztratila hlubina a zjednodušovalo se. Možná právě proto se u Jurolka tak často mluví o minimalismu, aniž by se za tím vidělo, že výsledek je vždycky hlavně hledáním harmonie. V minimalismu jako takovém hraje totiž výraznou složku jisté odosobnění, nezúčastněnost, zatímco Jurolek je ve světě poezie sice úsporný, ale pokaždé přítomný. Ano, účastní se též několika antologií slovenských haiku (Mávnutie krídel a Haiku, haiečku, haiku zelený, obě vyšly v roce 2011), ale ona východní tradice, často spojovaná s minimalismem, je u autora spíše jen formální návštěvou ve světě jinak křesťansko-židovském. Dá se ovšem to, co čteme, nazvat spiritualitou? Mám za to, že i tu lze brát do úvahy, ale opět jen jako východisko finálního tvaru v nedořečení, neukončenosti dějů, ve všem jeho pokračování a plynutí.

V jednadvacátém století vychází Jurolkovi sbírky (a sbírečky) Život je možný (2006), Smrekový les (2009), Poľné vety (2013) a zatím poslední vydaná Bukolika (2021), která byla mimo jiné oceněna Zlatou vlnou, jednou z výrazných literárních cen soustředěných na původní slovenskou poezii. V Bukolice lze opět spatřovat i Jurolkovu skrytou náklonnost k dialogu s tradicí: ať to jsou staří básníci, filozofové nebo křesťanští mystici, stejně jako k dialogu s myšlenkovými koncepty. Vnitřní rozhovor se snahou pojmenovat nanovo již existující a trvalé klasicistní prvky obsažené v literatuře se řadí do Jurolkovy trvalé práce básníka, oscilujícího mezi extází a melancholií. Zároveň bychom neměli zapomínat ani na autorovo přítomné zpochybňování významů, jeho citlivé vnímání nejen přírody, ale i literatury. Ostatně si myslím, že v řadě jeho básní můžeme vidět nejen polemiku s klasiky, ale též s vrstevníky a s dobou. Právě proto se Jurolek nebojí banality ani sebeironie. Stranou by neměla zůstat ani jeho mimořádná prozaická kniha Pán Ó (2017), v něčem navazující na již zmíněnou skladbu Putovanie Jakuba z Rána a jeho druhov, kterou lze číst jako příběh autorova alter ega i jako specifický milostný příběh, deník i již zmíněnou polemiku s moderním světem. Ne-li svým způsobem novodobého příbuzného Čapkova Kulhavého poutníka nebo Herbertova Pana Cogita…

Jurolkovou poezií, která si někdy rozumí víc s živly a se zvířaty než s lidmi, prochází a plyne čas, aby pomáhal i stárnoucímu nadhledu, aby harmonizoval, ale nezjednodušoval. Někde v tom čase zachyceném navždy do slov jako do malé skleněné koule trvá neustále proměnlivé hledání klidu a smyslu. Život je pak podle autora nejen možný, ale vždycky nekonečně křehký. A právě v této vnitřní angažovanosti a sounáležitosti s univerzem se Jurolkova tvorba liší od pouhého minimalismu, od pouhého záznamu daného stavu. Jeho poezie je hlavně cesta ke kontemplaci, k chápání věcí. K porozumění nejen sama sobě, ale i tomu mimo sebe. Což je v době dnešních stále častěji sebestředných existencí velmi osvěžující a hlavně potřebné.

Michal Jareš