Pavel Řezníček – iritace… co to je?

Ukoptěné představy o tom, že Pavel Řezníček svou poezií provokuje (filistři říkají, že irituje), je nutno opustit už na prahu jeskyně, od kterého na nás vrčí jeho básně. Slovo provokace (iritace) je dnes bez chuti a bez zápachu: je to verbum, které vyvolá při svém vyslovení jen široce roztažená ústa, nikoliv jako při artikulování dicta sýr (cheese), ale spíš při vyřknutí slova nuda.

Dnes provokují všichni: sládkové, švecové, patajehovové, krejčí, zahradníci i výrobci makaronů. Provokace je dnes „manes“, což znamená v řeči starých Římanů „mrtvolu“, nikoliv slavnou výstavní síň na břehu Vltavy. Pavel Řezníček je už barevnými sklíčky i cáry z mantily světa mírně unaven a začíná se přidržovat své devizy zmíněné v jeho medailonu v antologii Letenka do noci: Skryj se!

Místo iritace se stáhl do soukromí, nikoliv do samoty; ze svého zákopu však svět ironicky komentuje. Snad opravdu podlehl temnému smyslu úsloví Quotienscumque inter homini sum minus homo redii, čili „Čím více jsem mezi lidmi, tím méně jsem člověkem“. Snad mu opravdu po zádech přejel kakodémonický kartáč, ten nástroj tříhlavého pastýře Kakose zabitého Héraklem, snad na něj opravdu vytřeštil své bělmo kako-daimon, který vybízí k apatii, a ne eudaimon dohánějící lidi nikoliv k neštěstí, ale k dobru a absolutnu. Kako znamená v řečtině „špatný“: viz slova jako kakofonie, kakodyxolid, (organická sloučenina arzenu), kakolalie, kakosmie, kakodoncie, ze kterých cítíme špatnost nad špatnost. A co zlomyslný démon Descartesův? I když se tvrdí, že je to fikce, kterou slavný filosof použil v Meditacích o metafyzice, aby mohl dovést svou metodikou pochybnost až do konce. Aby nevěřil ničemu, co není absolutně jisté, Descartes vymýšlí „klamavého démona“, který se ho snaží zmást: zárukou pravdy se-prý-ukáže být Bůh. „Démon“ je tedy intelektuální hypotéza, která umožňuje Descartesovi dovést své úvahy až k vítěznému důsledku.
Ale podle Friedricha Nietzscheho je Bůh „manes“:

„… a tu se ve dveřích objevil Nietzsche
A řekl: Bůh je mrtev!
Měl na hlavě chapeau-claque
Nohavice sepnuté račím klepetem jako Jarry
O párátko nepožádal
… Vy se vysmíváte hodnotám!
Přiskočil k němu zednický polír
A začal ho fackovat…“

O to víc je Nevyšší bytost dnes hledána v současné české literatuře, poezii ba i celém umění. Ti, co byli kdysi marxisté, nyní podepisují Tříkrálové deklarace. Herec, který kdysi hrál zaťatého lampasáka u pohraničníků v Králi Šumavy (dnes tvrdí, že to byl jen film pro kluky), je dnes v televizi velkým propagátorem bible. A zase obráceně: ti, co byli donedávna jehovity, jsou nyní patafyziky. Říká se jim
PATAJEHOVOVÉ. V Řezníčkově poezii syčí had z náměstí proti balkonu, ze kterého syčí papež proti davu. Sv. Pavel, tento hlasatel nenávistného dysangelia, tj. náboženství pomsty, se tu obrací — na levý bok. Jsou to básně, kde se proti UTOPII staví DYSTOPIE.

Řezníčkova poezie není snad už nehorázná, jak se myslívalo. Jednou je antilyrická, někdy však divně lyrická. Ke světu se vymezuje jen numinózním údivem: za ním už stojí jen vysunování periskopu ze zákopu, v němž ironicky pozoruje a komentuje tento „mundus mirificus“, tj. „divný svět“. Ale do houfu se mu nechce.
Inu: hadu se provaz nenarodí…

Zdeněk Tesař