Zvuk dýní v zákulisí

Recenze

1. dybbuk – 11. 10. 2022

   A2, 11. 5. 2022
   Jakub Řehák
   Žena odehnaná ze své blízkosti
   Poznat nejskrytější zdroje svého já

   Kniha Evy Švankmajerové Zvuk dýní v zákulisí přináší soubor anketních otázek zodpovídaných v rámci surrealistické skupiny, prózy, dramatické útvary, filmový scénář, novelu či cosi jako povídky. Žádný z výše uvedených žánrů ale nemá v autorčině pojetí konvenční podobu.

   Soubor prozaických textů malířky Evy Švankmajerové (1945-2005) Zvuk dýní v zákulisí svým názvem upomene na klíčový pojem básníka Petra Krále – „zákulisní autor“. Přítomný svazek s Králem nemá nic společného, ale obraz zákulisí je důležitý i pro Švankmajerovou. Autorka je v sebraných textech věrná tvůrčímu principu, který charakterizuje současné surrealisty – proces tvorby a zkoumání je důležitější než završené dílo.
   Mám ryze subjektivní dojem, že část soudobé české literární produkce je poháněna jedinou touhou: vyrábět literaturu pokud možno konjunkturálního střihu. V provinční touze napodobovat zahraniční autory uniká českým literátům to nejdůležitější, totiž vnitřní důvod k tvorbě. V případě Evy Švankmajerové je tento vnitřní důvod ihned patrný. Poznat nejskrytější zdroje svého já a rozeznat vnější slupku světa, která zahrnuje i společenské uspořádání. Nahlédnout pod přeludnou slupku entity nazývané realita. „Změnit svět, proměnit život“ – tak zní jedna z dávných maxim surrealistického hnutí.

   Odpojení od vlastního těla

   Kniha začíná vzpomínkovými texty, které ovšem mají daleko k běžným literárním reminiscencím. Jedná se o zvláštně přerývavé a zároveň chladně protokolární záznamy. Ohledávání fyzického prostoru dětství – pokoje, stodoly, kůlny, spíže. Vratislav Eff enberger pro tento typ analýzy razil pojem „mentální morfologie“. Nejranějších psychických vrstev lze podle něj dosáhnout spíš popisem konkrétního prostředí, které nás obklopovalo v dětství, než psychologickým ponorem.
   Švankmajerová si v těchto textech dobře všímá jisté hierarchie uvnitř skutečnosti, ale rovněž výrazně akcentuje svou tělesnost: „Nos mám obrovitý a hrbatý. Mám nosy dva a každý z nich má svůj otvor, vdechuji těmito nosy svět, zaprášený a podezřelý, a jsem poté obezřetnou.“ Vnímá, že je jí předepsána tradiční dívčí role, ale okolní svět je pod jakousi clonou. Ve vzpomínkách probleskuje zřetelný pocit distance. Autorka se zdá být od svého těla odpojená a nesouzní s ním.
   Tento „nesrůst“ já s vlastním tělem ovšem kontrastuje s pozorností Evy Švankmajerové k okolnímu světu. Doslova k „tělu světa“, protože pro její písemný projev je charakteristický specifi cký smysl pro plasticitu slova. Její zápisky, ač na první pohled strohé, se při bližším ohledání ukazují být výrazově nesmírně bohaté a živé. Mají rytmus a jsou plné všemožných „ujetostí“ a skluzů: „Ruce jako místnost. Cítit cigaretami. Způsobující radost až nepříčetné veselí.“
   Rejstřík řeči se v rámci jednoho odstavce pohybuje od silně stylizované promluvy (jakoby převzaté z červené knihovny) až po obecnou češtinu s vulgarismy. Švankmajerová má schopnost ve svých postřezích a formulacích uhodit hřebíček na hlavičku reality a vyhmátnout zákulisní podobu skrytých jevů: „Prádelna je mokrá místnost a tajný vchod do prostorů pro slušnou lepší ženskou zakázaných.“

   Rodina jako děsivý vaudeville

   Někdy mi texty Evy Švankmajerové připomněly imaginativní trampolíny, na nichž nechával povlávat své postavy Pavel Řezníček: „Zajímám se o ústavy plné dcerušek, které se ve školách trochu francouzsky naučily.“ Podobně jako Řezníček i ona si pohrává s literárními žánry zcela svobodně. Například dramatické práce vypadají na první pohled jako obvyklé divadelní hry, ale rozhodně jimi nejsou. Autorka v rámci těchto útvarů vytváří vlastní pravidla. Divadelní texty jsou důsledně odpsychologizované a jsou spíš přehlídkou nutkavých myšlenek a pocitů, které se zhmotňují v replikách jednotlivých postav.
   Platí to i pro hru, která dala celé knize název. Zvuk dýní v zákulisí popisuje uhranutí mužem -sousedem, kterému ženy v rámci „rodinné jednotky“ jakéhosi domu fatálně podléhají a on je se samozřejmostí sobě vlastní „plundruje“ a využívá. Postavy žen promlouvají v podivně neosobních proklamacích, ale i muž -soused jako kdyby byl pouhým mechanickým panákem, který svou mužskou dominanci uplatňuje nikoli na základě touhy, nýbrž mechanické determinace. Během celé hry se ozve několikrát podivný zvuk: zvonění dýní v zákulisí, které ale nemá žádný vztah k samotnému průběhu hry. Nezdá se, že by tento zvuk mohl cokoli znamenat. Přesto jako by vyjadřoval marné počínání obou pohlaví. Rodina je u Švankmajerové jakýmsi děsivým vaudevillem, který roztáčí svůj program v hurónsky bodrém stylu, při němž tuhne krev v žilách.

   Svět zachvácený zvykovým právem

   Filmový scénář nazvaný Dvacet pět dní líčí stárnoucí ženu, jejíž podoba je nám skládána prostřednictvím matoucích detailů, jako jsou prsty u nohou, nehty nebo revmatické ruce. Žena se ocitá v nepřátelském a lhostejném světě, plném šedé každodennosti, pod kterou probleskuje permanentní vyšinutost. V jednom z filmových obrazů, které se opět podobají spíše volnému toku myšlenek, se dočteme: „Zdá se, že žena je právě odehnána ze své blízkosti a je jí zakázáno snad i chodit před kamerou.“ Možná nakonec právě tento motiv je emblémem, který po přečtení knihy zůstává před očima. Svět v podání Švankmajerové je pro „filmovou“ ženu už od počátku vyměřen nepřátelskými souřadnicemi. Autorka přináší obraz světa, který je zbaven smyslu a jeho obyvatelé svou existenci redukují na uspokojování pudů a účast v pracovním procesu. Svět za vlády jiných, dalo by se říct, ale nejde jen o případnou diktaturu, za jejíž vlády většina textů knihy vznikla.
   Zdá se, že tíseň a oddělenost od světa, která je pociťována v raném dětství, se v dospělém životě promítá do všech úkonů. Ve vidění Evy Švankmajerové jako by svět byl zachvácen absurdním, dlouho přetrvávajícím „zvykovým“ právem, které jedněm přináší výhody, ale druhé umenšuje. Americký básník Robert Bly ve slavné knize Železný Jan (1990, česky 2005) píše: „Systém, ve kterém žijeme, nemá žádnou úctu pro mužské ani ženské cítění. Systém založený na průmyslových vztazích určuje pohyb ve světě zdrojů, hodnot a loajality, rozhoduje o tom, která zvířata mají přežít a která vyhynout, a stanovuje, jak se má zacházet s dětmi.“
   Švankmajerová jako by mluvila o podobném světě. Ve svých povídkách i dramatech podává přesnou diagnózu stavu společnosti skrze imaginaci. Jako by jedině imaginace dokázala poodkrýt závoj tohoto světa, kde se všichni tváří jako řádní a bezúhonní občané, ale ve skutečnosti žijí v prostředí plném všudypřítomného dohledu, násilí, šmírování a sexuálního podmaňování. Je to svět materiální i mentální bídy a jen záblesky představivosti jej dokážou na okamžik vykoupit: „Hlavním znakem továrního provozu není velké vedro, ale velké sucho. (…) Při stoupání se vzdušné masy dívek ochlazují.“ Imaginace v podání Evy Švankmajerové funguje jako bytostný politický akt, protože jedině ona dokáže zbavit skutečnost její konsenzuální podoby a tím ji usvědčit ze lži.
   Autorka nijak nedává na odiv svou příslušnost k surrealistickému světonázoru. Ten ale přesto proniká všemi patry její knihy. Je to právě apel na hlubinné poznání, tolik vlastní surrealistické noetice, který činí soubor Zvuk dýní v zákulisí mimořádným. Není to rozhodně snadná četba, ale poté, co knihu zavřeme, nebudeme už na sebe i okolní svět pohlížet stejnýma očima.

   zobrazit celou recenzi

2. dybbuk – 2. 5. 2022

   Host, 11. 3.2022
   Viki Shock
   Surreálné vzpomínky na traumatický život

   Jen to zkus, být odkvétající mateří, co jí po ránu asi smrdí z huby a všude se válejí její podprsenky.
   Jen to zkus šedivět tváří v tvář neviňátku a netajit nic z toho, že vybuchl klín kamsi za horizonty pravomocí. […] A za zadkem už se formují psi slov připraveni uštvat tě, při první příležitosti, protože nic v člověku ani v máti není božské, nic z toho, co je k mání dnes a denně a má v paměti mláděte zůstat vyraženo.

   V říjnu tomu bude již dlouhých sedmnáct let, kdy tento svět opustila významná surrealistická malířka, scénografka (nejen filmů svého manžela), ale také básnířka a spisovatelka Eva Švankmajerová, z jejíž knihy Zvuk dýní v zákulisí pochází úvodní citát. Její sebrané texty za více než třicet let vydalo loni pražské nakladatelství dybbuk, které stojí i za knihami Jana Švankmajera. Právě jeho text z roku 1982, osvětlující povahu manželky, dílo uzavírá a je klíčem k jejímu pochopení (ostatně říká to otevřeně na kameru i v předloňském dokumentu s názvem Alchymická pec).
   Základem tvorby Evy Švankmajerové byla bohužel traumata z dětství způsobená vlastní rodinou, s nimiž se po celý život vyrovnávala.
   Dle jeho slov jsou tedy její tvůrčí výpovědi stížnostmi na matku a bratry, to především (o depresivní babičce z Oseku, k níž ve věku dvou let nuceně putovala od matky, aby jí nahradila ztrátu syna, snad radši ani nemluvě), a předtuchy kalamit, které v jejím dalším životě musely nutně nastat, jak tomu alespoň ona sama věřila. V dětství trpěla Eva Švankmajerová (rozená Dvořáková) částečnou hluchotou a kulháním, pravděpodobně psychosomatického původu, a také silným pocitem méněcennosti. Vysvobozením pro ni byl objev malování.
   Na rozdíl od fascinace taktilními (tedy hmatovými) počitky svého manžela jsou opakujícím se motivem jejích textů pachy, puchy a zápachy, viz například úvodní citát. Tuto obsesi doprovází ještě všudypřítomná sebenenávist a nenávist k většině lidstva, včetně matky, které se chce pomstít za to, že ji v raném věku opustila a vydala ji v plen psychotické babičce. Nejlepší částí knihy je hned ta úvodní, autentická a brutálně upřímná, tvořená vzpomínkami na dětství a mládí i na vznik a projevy traumat. Poté je to bohužel již notně nezáživná četba. Velkou slabinou knihy je autorčina absence smyslu pro humor a nadhled, bez něhož se čtenář téměř tři sta padesáti stranami prodírá jen velmi obtížně a s velkým sebezapřením. Sebrané texty zahrnují kromě jejích odpovědí na anketní otázky Surrealistické skupiny (prodchnuté úmornými ideologickými frázemi upomínajícími na klišé marxismu-leninismu, z nichž čiší vyumělkovanost a snaha být platnou členkou alternativní partaje ke KSČ, což mi vlastně připomíná fenomén groupthink čili skupinovou hloupost) divadelní hry a filmové scénáře, v duchu klasických surrealistických intencí pochopitelně zcela nehratelné. Bohužel i autorčiny prozaické texty by unudily k smrti kohokoli, snad kromě ortodoxních členů skupiny, kunsthistoriků a psychologů či psychiatrů, pro něž by to mohl být naopak zajímavý materiál k disertační práci. Poezie kupodivu zcela chybí, což je škoda. Snad byly všechny její básně publikovány již v předešlých knihách (naposledy vyšly Dosud nenamalované obrazy v Torstu roku 2003).
   „Stejně nemůžu pochopit, proč cítím tolik hořkosti a pohoršení, když žádná bytost nebyla ke mně tak krutá, jak jsem byla já sama,“ dočteme se v oddílu snů, v nichž je autorka opět osobnější. Jistě pozoruhodný byl její postoj k Vratislavu Effenbergerovi, vůdčímu duchu skupiny, k němuž měla ambivalentní vztah (na jednu stranu k němu vzhlížela, snad jako k otci, a spolupracovala s ním, na druhou stranu ji trochu děsil). Rovněž její poměr k vlastnímu ženství byl problematický (záviděla mužům jejich úděl, svým pohlavím se cítila být ujařmena), přičemž porod považovala za něco vyloženě hnusného (dle vlastních slov při rození své dcery obě málem umřely). Dalo by se říci, že v její knize stížnost stíhá stížnost jako na běžícím pásu.
   Eva Švankmajerová bude vždy originální malířkou a skvělou filmovou scénografkou. Ostatně dvacítka jejích ilustrací zdobících Zvuk dýní v zákulisí upomíná na její hlavní tvůrčí téma, v konfrontaci s nímž její texty působí nutně sekundárně.

   zobrazit celou recenzi