Ženy & Muži

Recenze

1. dybbuk – 12. 2. 2018

   http://www.webmagazin.cz, 1. 5.2007

   Jindřiška Kodíčková
   Orgastický výkřik prokletého

   Dvě pokoutně vydaná dílka té nejnestydatější sexuální touhy velkého, zde se na samou dřeň odhalujícího Paula Verlaina, prokletého básníka.

   Na sbírečku Ženy & Muži se nevyskytuje žádný odkaz v literárních encyklopediích, chybí i v úžeji zaměřených spisech. To proto, že nepatří mezi reklamy hodné verše a pobouřily by otrlé, jinak samozřejmě cudné čtenáře i dnes? Těžko se tomu, v záplavě porno časopisů umístěných v trafikách ve výši zvídavého dětského oka, věří. Nakladatelství Dybbuk z tohoto pokryteckého zastírání učinilo statečný krok ven a vydalo téměř pornografii. Pornografii psanou tou nejčistší lyrickou formou za pomocí brilantních rýmů a jazykové vytříbenosti.
   Jaký duševní zlom na sklonku života, kdysi rošťácký bohém, prožil? Opuštění rodiny a zaměstnání, ignorace tehdejší morálky, bujaré toulky Evropou, homosexuální období s „ďábelským svůdcem“ Rimbaudem, vězení, pak drogy, alkohol, bolest, nemoc? To vše měl za sebou básnický zjev 19. století, jenž začínal vyumělkovanými, formálně dokonalými verši, tak typickými pro parnasismus. Takto se představuje ve sbírce Saturnské básně, vyjadřujících smutek i beznaděj.
   Hádka s Rimbaudem zakončená výstřelem ho poslala do vězení. Toužebné vzpomínky na ženy nebo jen komerční záležitost zakončená hltem zabijáckého absintu se staly inspirací? Přesto ve verších nenajdeme toliko perverzní vršení nestydatostí, jež by mělo zůstat za dveřmi ložnic, jak by se nabízelo, ale Verlain zachovává důsledně a úzkostlivě, jako na počátku své tvorby, čistotu básnického výrazu. A právě na tomto paradoxu založená sbírka nemůže být pochopena jen jako snůška oplzlých nemravností, ale zalechtá nečekanou dokonalostí poetických prostředků.

   zobrazit celou recenzi

2. dybbuk – 12. 2. 2018

   Lidové noviny, 22. 2. 2007

   Vydání dvou básnických souborů Paula Verlaina (1844–1896) se trefuje do noty současné tolerantní době. První část svazku je plná erotických veršů opěvujících ženy, druhá zas muže, knihu pak uzavírá verlainsko-rimbaudovská parodie Sonet o díře do prdele. V překladu Ladislava Matějky tento soubor vydalo nakladatelství Dybbuk.
   Ženy byly vydány poprvé v roce 1890. Najdeme v nich verše přímočaré: „Je to ale sakra ďábelské potěšení, / Takhle si prásknout jako učedník, / Zezadu jak chrtice či jako sketa / nebo jak Marie Antoinetta.“ Ale i poetičtější: „Zatím své prsty vysílám / Lehce jak motýlí let / O mé touze povědět / Vstříc sladkým dutinám“.
   Méně rozsáhlý konvolut věnovaný mužům vznikl rovněž v 90. letech 19. století, vyšel však až posmrtně v roce 1903. Přitom Verlaine pouze navazoval na slavnou tradici: „Když Shakespeare náhle opustil Ofélii, Desdemonu a jiné dcery Evy, / Vyzpíval krásu svého pohlaví ve verších sonetů…“ Současná situace je sice plná tolerance, ale o odvážné texty, notabene fotografie či filmy není nouze, což se pro přijetí těchto Verlainových veršů nezdá být nejvhodnějším „klimatem“. V některých snad lze najít i přidanou hodnotu poezie, u jiných zas ovšem vyznívá překlad poněkud klopotně: „A tvá kunda můj ocas cicmá, / Jako by medvěd cucal cecek, / Medvěd mlsoun, co krásný kožich má, / Pro můj úd náramný to kobereček.“
   oh

   zobrazit celou recenzi

3. dybbuk – 12. 2. 2018

   A2, 29. 8. 2007

   Pavel Šidák
   Umění mluviti o erotice
   Abbé Appliqué a Paul Verlaine

   Dvě útlé knížečky erotického obsahu jsou v textech na obálce prohlašovány za „poetické“ a „jazykově brilantní“. Co se takovými atributy v říši erotiky vlastně míní?

   Erotická literatura – se svými dvěma mezními polohami, pornografií jako účelovým psaním a literaturou milostnou – pokrývá široké pole: od explicitního po metaforické či dráždivě náznakové; vnitřní pnutí do velké míry souvisí s tím, jakou funkci v ní plní sex(ualita): zasahuje-li samotný smysl díla (tzn. plní-li sexuálně kompenzační funkci; pak se ocitáme mimo uměleckou oblast, neboť se vytrácí místo pro estetický odstup), či je-li povrchově motivická (a sex je zde znakem, metaforou): tak se vykládají filosofující díla typu knih Bataillových, de Bergova Obrazu a tak také vykládají de Sada jeho příznivci. Kvalitní erotická literatura přitom vždy přináší něco navíc: příběh, skryté téma (jako například u zmíněného Bataille) nebo simultánní významovou dimenzi; jak napsal Štyrský, „sestrou erotiky je bezděčný úsměv, pocit komiky nebo záchvěv hrůzy“.
   Kontroverzní povaha erotické literatury neustále představuje výzvu jak obhájcům, tak odpůrcům, a každý nový pokus na tomto poli lze číst i jako přesouvání sil na bojišti pro a proti.

   Erotika jako umění jazyka
   Specifické úskalí této literatury vyvěrá z faktu, že nedokonalé dílo není pouze kýč, jak je tomu u děl s jinou tematikou, ale navíc se okamžitě ocitá v poli ne-morálního (a tedy odsouzeníhodného). Hlediska morální lze přitom odsunout jen tehdy, vytrhuje-li dílo z jejich jurisdikce právě jeho umělecká hodnota. Jednou z možností, jak ji poměřit, je hledisko jazykového ztvárnění („erotický jazyk“), jež by zároveň mohlo do jisté míry ulehčit problémy s vymezením erotické literatury: totiž jazyk, který aktu čtení dodává nádech vzrušení (v nejširším smyslu), který dovoluje prozkoumat nejzazší výspu na vratkém pomezním poli mezi literaturou a žitým životem, mezi fikčním světem a aktuální realitou (tak se mimo jiné eliminuje pornografie jako čistě pragmatické texty vedoucí k ukojení). Dějiny erotické literatury můžeme vidět právě jako hledání takového jazyka: uměleckého jazyka tematizujícího erotiku. Erotičnost nesmí narušovat uměleckou integritu díla, přitom se z textu nesmí vytratit. I tak zůstává k dispozici poměrně široké rozpětí: od věcných pojmenování (například v Máchových Denících) přes téměř lékařský jazyk Jana Křesadla k synesteticko-litanické metaforičnosti Halasových Mladých žen.
   Jaký jazyk přinášejí první dva svazky erotické edice nakladatelství Dybbuk? Ačkoliv se knihy liší žánrem (epištola a milostná lyrika), ze zvoleného hlediska splývají. Zvolily jazyk, který osciluje mezi mírným poetizováním a explicitností drženou na samé hranici vulgarismů (zvláště u Verlaina spíše cítíme nápovědi koprolalie).

   Návod k použití
   Knížka Umění mrdati je dílo sporného autorství: pod jménem Abbé Appliqué se skrývá reálná postava Josepha de Souvenir; překladatel se uvádí enigmatickou zkratkou J. H. a není vyloučeno, že tyto iniciály kryjí pravého autora. Autorství je rovněž připisováno Vítězslavu Nezvalovi. Domníváme se, že je to vztah klamný, ale nabízí nám zajímavé srovnání. Vyjděme od Nezvalova Erotického nocturna (1931), zvláštním způsobem laděné otevřeně erotické výpovědi, ovšem vysoce subjektivizované, kde se sexualita explicitně převádí na problém řeči (vulgarismy jako fetiš: „slovo mrdat je diamantové… jako šperk… má magickou moc“) a kde navíc – ve shodě s výše citovaným výrokem Štyrského – není sexualita osamocena, ale vstupuje do surrealistických vztahů s okolím fikčního světa (pokoj v nevěstinci je jako „umrlčí komora z nejkrásnější básně Walt Whitmana“, vlastní sexuální scény se dějí v mihotavé atmosféře snu, představ, reality, rozjitřeně vnímaného smyslového světa atd.). Erotické nocturno je koncipováno jako vzpomínka s rámcovou kompozicí, erotika v něm popsaná je i není erotikou skutečnou, má metaforický rozměr.
   Oproti tomu Umění mrdati je jednoduše koncipovaný text-dopis, v němž abbé poučuje svého synovce o věcech tělesné lásky; text tedy funguje jako návod, který neopouští primární popisnou rovinu, a završuje jej pokyn příjemci dopisu vyhledat jistou dívku, s níž bude moci naučené uplatnit v praxi. Váhám, je-li zde možno mluvit o estetické hodnotě; text snad mohl mít jistou hodnotu uměleckou (jakožto vývojový impuls): pokus užít zcela explicitní jazyk (na rozdíl od dobové přejemnělé metaforiky) a přitom neupadnout do neutrálního jazyka vědy a zároveň se vyhnout oplzlosti. Nakonec je však jazyk Umění mrdati nejbližší jazyku manuálu k domácímu spotřebiči: počínaje návodem, jak přístroj vybalit a uvést v činnost, přes přesný popis, jak tuto činnost co nejefektivněji provozovat (chybí jen závěrečná pasáž o ekologické likvidaci výrobku). Jazyk postrádá gradaci: občas sice užije metaforu, namnoze však otřelou („kotel žádostivosti“), nejčastěji zůstává v neutrální, nepříznakové rovině s výpady do roviny běžně hovorové, a tedy lehce vulgární: jazyk, jakým se o sexu nejsnáze mluví, jazyk nenápaditý, hlavně – a hůře – nejen nevzrušující, ale sám o sobě nevzrušený.

   „Sen o ženských stehnech“
   Druhou z erotik Dybbuku jsou v jednom svazku vydané „ryzí a odborně pornografické veršové knihy“ (F. X. Šalda), Ženy a Muži Paula Verlaina.
   Z Verlainova básnického habitu zde nalézáme jen málo (nutno uvést, že díla pocházejí z konce básníkova života; psal je smrtelně nemocný a kvůli penězům), a to i když básně posuzujeme jen jinými autorový mi erotickými opusy. V češtině máme k dispozici napřílad výňatky z cyklu Erotické sonety (Seifertův překlad v Erotické revui); oproti jejich rytmickému, verlainovsky hudebnímu verši a náznakové motivice stojí zde opěvání tělesného sexu (tedy nikoli erotiky) v jeho totalitě (fundamentální rozpětí tematiky už naznačují názvy dílek: poezie hetero- a homosexuální) vlastně jen jako apoteóza a adorace tělesných částí (též pachů; básně bývají olfaktoricky zaměřeny). Sexus se však – traktován jako básnické motivy – stává spíše únavným karuselem. Motivické totalitě odpovídá i jazyk. Zvláště v českém překladu se dosti kakofonicky střídají vulgarismy s hovorovou mluvou a letmými poetismy. Celek pak jen potvrzuje tezi, že pornografie potřebuje cosi nevyřčeného, prostor pro čtenářovu fantazii; jazyková nevyhraněnost a na doraz jdoucí obraznost pak ve čtenáři zanechávají spíše jakousi pachuť; maně jej napadá, co o Verlainovi kdysi napsal Jan Zábrana: „tam, kde naslouchal [básnickému hlasu svého génia], dosáhl svého nejlepšího; kde se uchýlil a pokusil o poesii, která mu nebyla vlastní a rostla z jiných principů, ztratily jeho básně nenapodobitelnost a zamořovaly sbírky průměrností“.

   zobrazit celou recenzi