Z deníku po Celanovi

Recenze

1. dybbuk – 9. 11. 2021

   Weles 44–45, 2011

   Michal Šanda

   Nakladatelství Dybbuk vydalo na podzim roku 2010 pozoruhodnou sbírku Z deníku po Celanovi. Pozoruhodná je nejen svou kvalitou, ale i tím, jak dlouho rukopis čekal na knižní uveřejnění. Jde totiž o texty vzniklé v polovině 80. let minulého století. Pro porozuměním samotným textům není nutné dobový kontext znát, ale když jsem na internetu pátral, co všechno bylo dosud o jejich autorovi napsáno, zjistil jsem, že biografické údaje jsou značně skoupé a proto začněme krátkým medailonem.
   Coby místo narození je u Jana Nováka v knihovnických databázích uvedeno Brno, nicméně fakticky pochází z Kyjova a zde také prožil dětství; v Brně pouze 8. října 1938 navštívil porodnici. Vystudoval Střední průmyslovou školu strojnickou ve Zlíně a následně vystřídal pestrou řadu zaměstnání, mj. byl novinářským redaktorem, dělníkem v továrně Kaučuk Kralupy, po přestěhování do Prahy v roce 1968 pracoval jako správce sportovního areálu Vltava v Hostivaři. Podstatná byla 70. léta, kdy byl hospodským Na Třemošné. V prostředí této žižkovské hospody se kolem něj utvořila parta zajímavých lidí, vesměs umělců: básníci Pavel Šrut, Eugen Brikcius, Miroslav Koryčanský, písničkářka Dagmar Voňková, novinářka Petruška Šustrová, fotograf Petr Zhoř nebo dramatik Pavel Vašíček. Po roce 1977 se mnozí z nich stali signatáři Charty 77 a působili v disentu a Novákův byt na Vinohradech se jaksi samozřejmě stal místem schůzek, což neuniklo StB. Po roce 1989 se ukázalo, že v protějším domě zařídila pozorovatelnu, odkud permanentně monitorovala dění u Nováků. Odposlechy, skryté fotografování atd. V roce 1987 se uvolnilo místo správce zámku ve Vyšeticích na Táborsku. Tehdy zámek sloužil jako rekreační objekt národního podniku Léčiva. Novák tu pracoval společně s manželkou Zdenou do roku 1993, kdy zámek vyhořel, od té doby je na volné noze. Už jenom pro milovníky pikanterií dodejme na okraj, že je autorem druhdy neustále omílaného reklamního sloganu S Čedokem za sluncem, pro Michala Tučného zas otextoval na LP Šťastné staré slunce hity Biblickou krajinou a Drát v srdci. Na obalu alba je uveden jako Jan K. Novák (K. rozuměj kyjovský). Se svým jménem nakládá Novák značně variabilně, sbírka Kupé pro Marcela D. vyšla pod jménem Jeník Novák, v Psím vínu publikoval coby Jan J. Novák a nyní tedy Jan. Jan Novák.
   Čímž se konečně dostáváme ke sbírce Z deníku po Celanovi. Podtitul má Denní básně a tvoří ji 362 devítiverší. Čtenáře musí zákonitě napadnout, proč jde-li o denní básně, není jich 365, jako je dnů v roce. Básník není ouřada, aby spořádaně odfajfkovával kolonku po kolonce. Básník má dráždivě znepokojovat. Což se Novákovi daří, ať otevřeme sbírku kdekoliv. Namátkou na básni patnácté s názvem 15 pendreky, po celanovi.//- mnoho víte, pendrekům nepovíte/ moře mezi řádky si žádá zadostiučinění. jak/ vlastní pravda, která si přišla na své// je hranicí nepokoje, smích/ popelčin. pod lampou stín zrna nahrává osení/ odděluje matky od matiček// vinu žene do závitu, pendreky/ cvak. belasé slepcům, nebeské drůbeži slíbatelné –/ pleš stále začínající, jak slábne verš.
   Je až k závisti, jak Novák nesmírně lehce tvoří. Mnohokrát se mi poštěstilo být u toho přítomný. Seděli jsme třeba ve Vyšeticích na zahradě, Novákovi se totiž na Táborsku zalíbilo a po vyhoření zámku si ve Vyšeticích koupil chalupu, no a během nezávazného krafání o kde čem si najednou vzal tužku a během minuty vystřihnul báseň.

   275 venkovské středy z vyšetic, po celanovi// na mlatě nemyslet: plevy. u piva prů-/myslem piva. následná nenávist jen klíčem od/ chalupy mezi klíči montážními// – starci přicházejí. nebudou stoly prolamované/ hantýrkou úrody loví své stíny. bůh tak vysoko, že po/žních sčítáním rozdíl, a sousedova myšlenka// žebřiňákem nazutým do duší. čas orby časem/ páření. kafe s velkým, sarkasmy nad mašinou. sedláci/přirážejí: orchideje jeřabinou jsou šípkem.

   To si udiveně říkáte, kam na to ten chlap chodí? Nevím, zato vím, kam chodí na houby. Byli jsme před pár lety s redaktory Psího vína na víkendu ve Vyskeři. U ranního kafe a cigára mi jako by nic Honza Novák povídá, abych se s ním šel podívat nad Vyskeř na křížovou cestu. Já na to, proč sebou táhneme dva koše na brambory. Uvidíš, řekl Honza. A viděl jsem, doslova jsem čubrněl. Kolem křížové cesty bylo bílo, jako když nasněží. Tisíce bedel! Cestou domů do Prahy spolucestující v autobuse obdivně koukali na ty naše plné košíky a vtom se Honza vztyčil ze sedadla a prohlásil, že kdo má zájem o houby, ať si na přijde a lidé opravdu chodili pro pár kousků se všelijakými sáčky, co měli zrovna u sebe a dávali se do řeči nejdřív s námi, potom i s ostatními. Navzájem se trumfovali houbařskými historkami a z obyčejné jízdy autobusem se stal zážitek jedna báseň.
   Ještě jednu báseň?

   341 člověk nikdy neví co se druhým honí v hlavě, po celanovi// zradil mně krevní oběh, mizerně složil/ jsem kostru. vrkají policejní archívy: skutečnost/
   nepotřebuje že bude zítra/ teď, před nastolením krávy. škoda že/ nejsem starší. vlhce bych bral sbíhavost pohnutí/ hnutí sotva: jasně že náklaďáčkem k moři/ – je následkem křtu, říšské okolí/ zazdí ten logický cucflek. je funkční, poctivě/ zapřahá splašené v ložisko vezdejší.

   Snad jste mezi řádky pochopili, co od sbírky Z deníku po Celanovi můžete očekávat. Především originální kreativitu. V tomto směru patří Novák mezi důležité básníky a přesto je kritikou téměř nereflektovaný. Ať tedy není opomíjen aspoň čtenáři – čtěte básně Jana Nováka!

   zobrazit celou recenzi

2. dybbuk – 14. 2. 2018

   Respekt, 11. 4. 2011

   Jan Štolba
   Žijme složitě!

   „Oblázci, špásy a vzepření“ básníka Jana J. Nováka
   Karel Hynek Mácha je v tom nevinně. Za svého života byl kritizován pro pochmurnost a nečeskost, přesto právě jeho dílo založilo melicko-metaforický kánon moderní české poezie. Ačkoli ve zpěvně obrazném duchu později vzniklo nemálo silných, ba vrcholných děl, přece jen tento kánon s sebou nesl a stále nese i leckterá omezení a iluze. Vžitý způsob básnění má jistě i své narušitele, nejpozději od dob Skupiny 42 či posléze ve vlně undergroundu. Jeho kořínek je však tuhý. Tím cennější je, když se objeví tvůrce, jehož tvorba se přirozeně pohybuje v odlišných dimenzích, uhání si jakoby nic po docela jiné koleji a vnáší do české tradice něco nového a nečekaného.
   Takovým básníkem je Jan J. Novák, letošní třiasedmdesátník, jenž svých dosavadních pět podivuhodných sbírek vydal stranou pozornosti. Řekli bychom: typický outsider. Ale dodejme hned, že outsider šťastný, smířený, přirozeně riskující, dobře si vědomý toho, že jistá okrajovost k jeho způsobu tvorby patří, je jejím kořením, ne-li vůbec jedním z principů nazírání na svět.

   Krkolomný breviář
   Až nejnovější, pátou Novákovu sbírku, nazvanou Z deníku po Celanovi, zaměřil hledáček širšího zájmu; kniha byla nominována na cenu Magnesia Litera za poezii. Najdeme tu básníkovu poezii v esenciální, hutné a inspirované podobě. Novákovo básnění je své a ničemu se nepodobá. A může to být docela šok: „Člověk, začíná vejci na špeku vidění / bůh s ležáky, s krhavou tlačenkou večera. předmět / doličný – pěst ve zpustlém žitě není modlitbou…“ Z podobně přetržitých, jakoby nesrozumitelných sdělení a obrazů je tvořena celá kniha, všech tři sta šedesát dva (!) básní v ní shromážděných.
   Kvantita samozřejmě nemusí být žádné měřítko, v Novákově případě však už jen množství materiálu vypovídá o básníkově setrvalém hravém neklidu, něžně nutkavém přetlaku, jemuž je nutno se stále poddávat. Sbírka se nečte lehce, ale Novák je šťastný autor a neschůdnost je v jeho případě dobrým znamením. I za krkolomnými či zdánlivě nahodilými přeskoky totiž cítíme důkladnost intuice, pozornou „práci“ smyslů, mysli, fantazie. Novákův Deník je spíš breviář, jejž odkládáme a zas bereme do ruky. Ostatně jako potřebujeme odkládat a znovu uchopovat samotný život.
   Při povrchním pohledu by Novákovy strofy mohly působit nahodile surreálně. Jenže tak jednoduché to není. Novák si vytváří svébytný poetický jazyk, prudce destiluje
   realitu, až vznikají podivuhodné, labyrintické či zase fragmentární slepence. Nevyvolávají však dojem úmorné libovůle. Naopak, do Novákových „výstředností“ se vždy rozpouští zkušenost smyslů i slova, prosakuje do veršů odněkud odspodu či zezadu, jednou prostřednictvím verbální asociace, jindy posunutím ustáleného rčení, pak intimním střípkem, vzápětí okázale divokým přeskokem z jednoho předmětu na druhý, povážlivou, riskantní zástupkou.
   Bořit kontexty, propojovat nespojitelné, podsouvat nepatřičné. Básníkovi stačí vložit do textu to přesné „nesprávné“ slovo – a význam je posunut závratným směrem. V odhalování nečekaných, vyšinutých vztahů se nádherně uplatňuje Novákův jemný, někdy vyloženě nehmatný, vzápětí třaskavě bizarní humor. A všechna hermetičnost stranou, někdy se básníkovi povede břeskný lidský mikroportrét, momentka nás všech vězících po krk v době: „konferenční stolec naší duše s kabaretní krajkou, zahlcený pantátou osudu…“
   V těch úplně nejlepších okamžicích pak Novákovi snuje hebce unikavé sentence, jež jako by jen povlávaly ve větru. K ničemu nás ani autora nezavazují, ve skutečnosti nás však zaskočí svou posmutnělou, podivuhodně rozvolněnou i čirou krásou: „konfekce neobléká žízeň, vítězný / maratonec neudrží nebe nad hlavou. do nebe / se vbíhá celým prokletím“.

   Potutelný poklid Čech?
   Přes obsahovou rozčepýřenost sbírka kupodivu podléhá přísné disciplíně. Každá z necelých čtyř stovek básní je tvořena vždy třemi trojveršími. Disciplinovanou posedlost můžeme spatřit i v důsledném nepoužívání velkých písmen či v dovětku „po celanovi“, maniakálně připojeném k titulu každé básně. Dále má Novák v oblibě kurzivu, jíž však zvýrazňuje zdánlivě nahodilé, nelogické úseky textu. Do básní tak vstupuje jiná, posunutá logika; tím víc si uvědomujeme, že tyto texty musíme nahlížet jiným než zavedeným způsobem. Novák také rád sám sebe „svazuje“ tematicky či spíš konceptuálně. Toto je básník, jenž svého času napsal báseň na každou žižkovskou ulici (část cyklu vyšla s fotografiemi Martina Stanovského pod titulem Žižkovské vertikály, 2004)! Ve sbírce Z deníku po Celanovi pro změnu najdeme cyklus básní psaných na odrůdy chryzantém s bizarními názvy (james bond, white spider), ale také na malby Chagallovy či Canalettovy.
   Kromě toho je sbírkou roztroušen i malý „katalog“ českomoravských vsí, jejichž malebná, domácká jména na nás vyskočí v nejnečekanějších okamžicích. A z jejich přítomnosti zavane vždy jemná ironie, spolu s ní však i důležitá něha. Konfrontovat svůj tvořivý neklid a nekonformní pohled na svět s mírností a úsměvně potutelným poklidem Čech, to je také významný punkevní leitmotiv Novákovy sbírky.

   Něha vidění, něha objevování
   Snad ze všeho nejvíc na mě z Novákovy knihy čiší radost a něha. Něha vidění, něha objevování, něha vyslovování. A také poctivá výstřednost, nikoli za účelem exhibice, ale ve jménu hlubší pravdivosti. „Střed je místo nejvýstřednější“ – povšiml si už Petr Kabeš a Novák na něj v tomto směru navazuje, byť odlišným naturelem i jinými výrazovými prostředky. Kdybych měl sbírce přece jen „pro pořádek“ něco vytknout, byly by to paradoxně rysy, které na ní zároveň vyzdvihuji. Někdy je tu všeho přece jen příliš, verše jsou až moc rozbíhavé. Logická rozvolněnost nás časem zmůže. Proč ale dílu vytýkat extenzitu, nesnadnost, originálnost? Novák burcuje k jinému přístupu ke čtení i vidění. Zároveň svým psaním nepřímo, ale přesně reflektuje nespojitost a roztříštěnost doby, možná však i odvěkou bludnost a pobloudilost lidského tříštivě žitého času.
   I to je nepřímé poselství Novákova Deníku: nechtějme věci, i ty docela samozřejmé, vidět jednoduše a schůdně. Naopak, vítejme zákruty a zákoutí, nechme se vést odbočkami a do slepých uliček. Žijme složitě! Hýčkejme si svou dávku nesamozřejmosti a nesrozumitelnosti, přitom však zkusme stále být pregnantní, přesní, pravdiví. Berme věci nelehce – leč s lehkostí. Je to neustálé zkoušení, permanentní experiment. Novák tak činí už léta a daří se mu to. Žijme složitě! Je to docela jednoduché.

   zobrazit celou recenzi

3. dybbuk – 14. 2. 2018

   Host, 15. 12. 2010

   Petr Odehnal

   Sbírku nazvanou Z deníku po Celanovi vydal Jan J. Novák (nar. 1938) již v roce 2007 jako sedmý svazek edice Stůl, edice Psího vína. Jen číslování textů od 100 do 126 dávalo tehdy tušit, že jde o výsek z většího souboru. Až letos představil soubor celý (dybbuk, Praha 2010), pojmenovaný stejně, nicméně titul je na obálce doplněn o dvě charakteristiky (podtitul „denní básně“ a označení „oblázci. špásy. vzepření“); celkově jde o Novákův sedmý knižní počin. Psát poezii po Paulu Celanovi… Deník je psán — po Celanovi, každá z básní má v názvu dovětek „po celanovi“ (Novák píše výhradně minuskulou). Celanovu poezii připomene nejen patrný kritický tón k široké škále společenských témat, jazykový experiment, zkratkovitost, modelování básnické řeči pohybující se na hranici srozumitelnosti. Čtenář se musí potýkat s mnohovýznamovostí a se ztajenými asociacemi a vazbami mezi slovy. Soubor přináší 362 básní, kterýžto počet navozuje otázku, proč básník do deníku nepřidal ještě tři (případně čtyři) texty. Snad proto, aby číslo nebylo tak přesné, snad proto, aby nedošlo k naplnění, snad proto, že se před KONCEM zatajil dech? (Dech se koneckonců tají už i z této cifry: mnohým básníkům by to vystačilo na sedm, deset, v případě Adres Jakuba Chrobáka dokonce na třináct sbírek!) Novák své texty přísně organizuje. Na první pohled je zřetelná především struktura textů (bez výjimky vždy tři strofy po třech verších), hlubší pohled ale odhalí třeba i přesné slabičné půdorysy strof (například slabiky ve strofách básní 23 až 26: 42 — 37 — 37, 40 — 42 — 40, 37 — 34 — 37, 33 — 35 — 35). Autor také důmyslně využívá kupříkladu kurzivu, aby zdůraznil či osamostatnil některé slovní celky. Srovnání básní vydaných v roce 2007 s jejich dnešní podobou ukazuje na velmi důkladnou práci s textem. Kromě posunu v číslování (v novém vydání jsou básně číslovány o trojku níže) a věcí řekněme editorských (koketérie vs. koketerie, prométheus vs. prométeus, glissando vs. glisando či oprava I na i) můžeme na několika místech sledovat především opatrné kladení interpunkce, zpřesnění slova (tolerance vs. tolerantnost) a užití kurzivy pro určitou vazbu. Básník pojímá svůj úděl s velkou vážností, jeho sukovité a uzlovité šlehy a kódované gnómy jsou ovšem pohříchu příliš ztěžklé a poněkud neprostupné. Básníkův kritický pohled s jistou mírou smutku až hořkosti je navíc rozptýlený, což způsobuje rozostřené vyznění celé — mimořádně obsáhlé — sbírky. Novákovi také neprospívá, mluví-li — tu a tam — za nás za všechny. Nemohu se tedy plně ztotožnit s reklamní „upoutávkovou“ proklamací na obálce, že Novák svůj básnický výraz dovedl v předkládané knize „k nejhlubšímu možnému vyjádření nevyslovitelného“. Novákova poezie je v každém případě nezaměnitelná. A náročná. Ale je poučné i obohacující se jí prokousávat.

   zobrazit celou recenzi

4. dybbuk – 14. 2. 2018

   Tvar, 03/2011

   Vladislav Reisinger
   Vločky Chumelenice po C

   Název knihy je jasně vypovídající a není třeba ho komentovat – snad jen, že nejde o výpisky z nějakého Celanova deníku, ale o básně. Ovšem kniha má ještě dva podtituly: denní básně a oblázci. špásy, vzepření – oba podtituly jsou patrně zbytečné, snad jen, že první z nich má buď zdůraznit deníkový charakter předmětné poezie, nebo psaní za denního světla, natruc všem básnickým sýčkům. Zde ovšem končí vše „rozumné“, co jsem schopen o Novákově knize říci. Když se totiž ocitnete na zasněžené pláni, jako první odložíte image (o co jiného jde, že…) a rozum dáte plně do služeb nohou, krevního oběhu a vůle k přežití.
   Jestliže dříve šlo u Nováka o jakýsi slovní labyrint, tedy něco, v čem člověk sice bloudí, ale je veden určitou architekturou i tušením a hledáním východu, v Z deníku po… už i z labyrintu zbývají rozvaliny či spíše cihly poskládané do úhledných komínků po tři krát třech verších. Esence dvacátého století – jak jinak reagovat na zvěsti o ukrutných šílenstvích? Jak jinak reagovat na sebe, když se člověku zhroutí i ten útěšný labyrint a s ním i hledání východu, když všude je východ a já jsem východem? Celá Novákova poezie je jaksi genitivní – plodící významy i neznámy od nepříliš nápaditých jako trojzubec podlosti (149) až po fajáns vlaštovice (225) či dokonce hnízdo hnízda (352) a samouk děržaví (353). Před časem mě (zívajícího) nad četbou jednoho současného surrealisty napadlo, že členové surrealistické skupiny se dnes k surealismu musí hlásit proto, že zůstali posledními, kdo surrealisty ještě nejsou – při četbě Nováka se mi tato nadsázka, nikoli náhodou, vynořila z paměti, neboť Novák je jedním z živoucích východisek surrealismu, jenž se dnes často utápí v „příčněvědné“ okrasnosti. Nedávno jsem viděl mlýn na antuku, mnoho střech se v něm měnilo v červený prášek. Novákův humor není černý ani modrý, je tajný jako špion, jako policista v civilu. Všechny myšlenkové pochody jsou oranžovými šipkami navedeny na objížďky, obchůzky, z kterých je cíl možno vidět s odstupem. Ve výšce básním přemrzly a popraskaly žilky. Jsou z nich teď sněhové vločky – každá jiná a všechny stejné – pokryjí tu pláň, která zbyla po labyrintu. Co, si o sobě ten chlap ksakru myslí, vydat 362 v podstatě stejných básní? Kdyby to alespoň šlo smáznout, smést ze stolu, ale ono je to k němu přimrzlé, prostě to tu leží a něco to znamená – neproniknutelná spletitost jedné duše zrcadlící neproniknutelnou přebujelou spletitost posledních sedmdesáti let – celý internet od začátku do konce v jedné knížce -server plný chřestících kostlivců. Je to ztuhlý poridž, celé v kuse se to přečíst nedá; můžete si vytahovat jednotlivé vločky a zobat je jako homeopatikum, nebo si je můžete přikládat na svá čela rozpálená jakýmkoli šílenstvím (od šílenství úředníka, přes šílenství podnikatele či vědátora, až po šílenství básníka). Může nás to oblažit skvělými verši jako: „procitne stařec: vzdělaný leknín, a / rovnou z trusu, jeho pudová bdělost, jeho ustavičná / sinalost koloniálního zboží“(9), nebo se nám může stát, že po přečtení vločky budeme nechápavě zírat do zdi a bude nám hůř než předtím. Je
   to půvabně nehorázné – asi jako tvrzení že: „monoposty jsou cítit sutanou“ (96), nebo že „Gauguin je něco jako předmanželská poradna“ (98) – zkrátka něco, co na hony vzdálené pravdy přitahuje k sobě, a to je jedna z podstatných kvalit, které Novák i poezie obecně přináší. Číst Nováka je věcí cviku; poté, co vás přestane překvapovat nehoráznost jeho veršů, může vás totéž začít překvapovat jako obsažnost a nespoutanost – na úkor nechápavých míjení tak mohou začít přibývat setkání s autorovým svébytným nazíráním reality.
   Konečně je tato kniha i podivnou kuriozitou zasluhující zápis do Guinessovy knihy rekordů, sousloví „po Celanovi“ obsahuje totiž sedm set třicetkrát – a jako by tím autor, s humorem sobě vlastním, všem kritikům i čtenářům (v poezii, jakožto vyjádření jdoucím na dřeň, mají k sobě nejblíže) vzkazoval své „polibte mi“. Za zmínku také bohužel stojí, že se mi kniha, jinak vcelku pěkná, po prvním zevrubnějším obcování začala rozpadat…, tát…

   zobrazit celou recenzi

5. dybbuk – 14. 2. 2018

   Tvar 03/2011

   Jan Štolba
   Vzácný barbar odjinud

   Jeník Novák (nar. 1938) předbíhá svou dobu. Nebo si vlastní „dobu“ vytváří. Jeho poezie je ostentativně svá, originální, ničemu nepodobná, zcela přirozeně a na sto honů vymknutá z českého mélicko-metaforického kánonu. Ani Holan, ani Halas, nic příbuzného. Novákova poezie je na první pohled průzračně nesrozumitelná, či spíš si nastavuje svou vlastní rovinu „srozumitelnosti“, založené na jiných vztazích než běžná srozumitelnost. Řečeno hrubě: čteme ty „bláboly“ – a vůbec nemáme pocit, že jde o blábol. Naopak, u Novákovy poezie cítíme, že je – vždycky byla – podložena úžasným smyslovým i jazykovým vnímáním, postřehem, citem pro zcela nečekané, přitom trefné a přesné spoje a „nástřely“. Novákova poezie vždy oplývala smyslem pro skutečnost, zkušenost a samozřejmě humor.
   Při vší báječné nesrozumitelnosti á nezařadí telnosti je Novákova poezie zároveň na první pohled inspirovaná, nápaditá, neotřelá, barevná. A má svou váhu, i když se pohybujeme v prostoru s jinou gravitací, takže vše tu jaksi jinak levituje, než jsme zvyklí. Známé věci, slova, pojmy se hýbou a řetězí s překvapivou, nepoznanou dynamikou, jako bychom se octli někde na Marsu. Novákova poezie se zdá být plná paradoxů, přičemž paradoxem číslo jedna je snad už fakt, že toto psaní nijak zvlášť paradoxně nepůsobí. Přesto si tu všimneme zvláštních rozporů. Třeba: Novákova poezie staví na fragmentech. A přece z ní nemáme fragmentární dojem. Naopak, je jejím zvláštním půvabem, že se útržky nenásilně vazbí v podivuhodné celky, rostou v přívětivé drúzy s vlastní „logikou“, pojivostí, svébytnou estetikou. Další paradox: Novák volně a bohatě asociuje, v jazyce, představách. Přesto jeho texty nevyvolávají dojem ima-ginativních řetězců, vytvářených za účelem poetického ozvláštnění, lyrizující okliky. Ne, nad Novákovými verši máme pocit, že se před námi rovnou vyjevuje samo zákonité zřetězení podprahových chodbiček a tunýlků mysli.
   „Napiš také něco normálního “ ozve se v jedné básni. Ale to je další paradox: básník musí naopak vždy mířit k nenormálnímu, ohledávat rub, jímž je teprve vystužen líc. Nenor-málno je Novákův úděl. Ale ne v podobě titánského šílenství, ale v paradoxní podobě nenormální normálnosti. Prodíráme se Novákovými „nenormálními“ verši, ale kupodivu se o nás o to víc otírá docela normální žití.
   II/ Spíš než obrazy či metafory jsou Novákovi vlastní sentence, náběhy na ně, dezerce z nich, intuitivní přeskoky mysli z jedné věci (věty) na druhou, nečekané vývody, výhonky, štěpy zdánlivě spolu nesouvisející, nakonec však klenoucí podivuhodnou jednotu. Novákovy texty mi připomínají destičky plošných spojů: vše miniaturní, na malé ploše a se zřetelnou vnější disciplínou vystavěné (každá z 362 (!) básní je složena ze tří trojveršo-vých „štočků“, chybí velká písmena, obyčejný tisk rytmicky střídán kurzívou), zároveň však i záhadně propojené a zázračně účinné. Čteme, kroutíme hlavou: jak takové malé, útulné, přitom často divoké a zdánlivě ad hoc bludišťátko může tak suverénně fungovat?
   Stačí vybírat namátkou, listovat sbírkou jako borgesovskou knihou z písku: „člověk, dále nedělitelný“; „ovoce ohlašuje samotu“; „hlubočepy hmoty“; „svalnatá autíčka z oblasti oploceného žrádla“; „hodinový strojek přes její práh“; „placenta s hvězdičkou“; „vy housle / nej-vroucnějšíz bylin!“ – toto nejsou vymyšleniny, které by šlo jen tak „z fleku“ vyimprovizovat. Tady pracuje jemný cit pro příbuznost věcí a slov, jenž se podivuhodným způsobem překrývá s citem pro střet a třesk týž věcí, pro jejich ustavičná miniaturní vykolejení. Novák je zamilován do kurzívy, již hojně trousí básněmi, ale užívá ji nejen ke zvýraznění, ale zejména k znejistění zvýraznění. Kurzívou totiž zvýrazňuje segmenty, o nichž si nejsme jisti, proč je zvýraznit. Zvýrazněním se tu dere na povrch právě jiná než běžná „logika“, jež v pozadí drží texty pohromadě. Novákova kurzíva zároveň prolamuje i sceluje text, jeho nedořečené, jednou málem teskné, jindy zas potměšilé či ledabylé větné dílce se vlévají do dalších nakousnutých sdělení, nutkavé jazykové skluzy („chrám i chrom“) vytvářejí vybočení, jež nás neodvádějí od věci, ale naopak nás neustále směrují k měňavému středu, jenž je vždy přívětivě o píď dál, než kam dosáhneme. Nevyhnutelné ambiva-lence se časem zas doplňují ve svého druhu jednoznačný, všeobsažný kosmos. „Olovnaté dobro, zlo“; „mladé stáři“země, voda, vzduch“ – toto je namátkou vybraný úhrn rubů a líců, nalezený na plošce jediné básně.
   Novák nezapře svůj něžně potutelný, hravě dumavý kyjovský původ, když vpouští do hry neodolatelný vtip, jenž nakonec přemýšlí za básníka. „Židovství židli1 – to spojení vzniklo z potměšilé zvukové hry, zároveň ale něco nečekaného, hebce vyšinutého i podprahově podstatného říká jak o židovství, tak o židlích. Jindy zas autor prohlásí s něžným, shovívavým sarkasmem, jako někde u odvodu: „kostra mužná, klouby původní.“ A vzápětí doplní, s neochvějně vyasociovaným temnějším (ale paradoxně i vylehčenějším) odstínem: „a smrt/jako bys kamenem zahodil.“ Smrt se ostatně vine celou sbírkou v překvapivých, znejisťujících, bizarních, nikdy však patetických, levných či prázdných spojeních: „Umí smrt plavat?“ Nejen že se usmějeme, ale tkne se nás i něžná bezradnost vstříc smrti, již jak si uvědomíme, odjakživa sdílíme s básníkem. Absurditě je kontrováno absurditou, v absurditě se hebce topíme a básník nám dává propustku, abychom mohli radostně tonout ve
   vlastním osudu: „Odskočit si, přijít o hlavu a čas.“ Citované zlomky se navíc rozpouštějí v celku, jenž je dále čechrá a rozeznívá, zne-jisťuje i jistí, uvádí do dalších podivuhodných vztahů-nevzta-hů. A když pak tuto jemnou tkáň protne jako prásknutí bičem sentence naopak rázně hotová a zformulovaná, není k té pravdě zpoza plebejských vrat už co dodat: Venkovský voříšek ohlídá dům o tisíci patrech / člověk sotva vlastní myšlenku, cvak.“
   III/ A co zvláštní název Novákovy sbírky? Proč deník „po Celanovi“? Proč s maniakální (subverzivní, úsměvně excentrickou, dobově tautologickou) umanutostí přidává básník ke každému titulu bezmála čtyř set básní dovětek „po Celanovi“? Básníkův důvod neznáme, třeba šlo o maličkost, náhodný impulz. Není ani jisté, zda předložka „po“ znamená časové ohraničení, nebo ji máme číst „podle Celana“. Nezbývá nám, než vzít věc zeširoka.
   Theodor Adorno v několika svých dnes již zobecnělých výrocích vymezil dobu po Osvětimi, po holocaustu. Psát poezii po Osvětimi je barbarské. Tak zní Adornova maxima, jež původně snad nebyla myšlena takto přímočaře, filozof ji vyslovil ve složitějším kontextu. Navíc svá slova o nemožnosti poezie po Osvětimi později zrevidoval: „Utrpení má totéž právo na výraz, jako mučený člověk má právo na svůj křik…“ Zrovna takovým „křikem“ (ve skutečnosti spíš litanickým zaříkáním) je Celanova báseň z nejslavnějších, Todes-fuge. (Adorno mimochodem Celanovu poezii velmi ctil, ti dva byli v kontaktu a možná právě Celan měl vliv na Adornovu pozdější revizi.) Todesfuge, napsaná ještě před koncem války básníkem, jenž sám prošel pracovními tábory v Rumunsku, je temným cyklickým zpěvem o tom nejhorším. Živí vraždí živé, vraždění sami kopou si hrob a další vraždění jsou přinuceni jim k tomu hrát tango. Celan zůstává v zajetí několika hypnoticky se opakujících slov a vizí, jichž jako by se nemohl zbavit, jimž se nemůže vyhnout. První parta vězňů vyhrává druhé partě, kopající společný hrob. A posluchač básně (neboť Todesfuge je víc zaříkávání hlasem a zvukem řeči než psanými literami) vskutku nabyde dojmu, že básník sám hraje s těmi a pro ty, jimž zbývá jen pár minut přežití.
   S tímhle nemá Novákova poezie společného prakticky nic. Snad proto tedy po Celanovi? Novákova poezie patří jiné době, jež je sice Osvětimí fatálně vymezená, zároveň ale od ní i natolik (fatálně) vzdálená, že osvětimský apel vnímá stále zprostředkovaněji. Zatímco v Celanově osobě se vůči Adornovu dogmatu vymezoval přímý účastník a mluvčí dějinné tragédie, v Novákovi se hlásí o slovo básník,
   jenž se naopak potřebuje stát mluvčím sama sebe proti diktátu dějin, autor, jenž si chce zachovat přirozené okouzlení světem, do něhož vstoupil dějinám natruc, co pouhý levoboček. Nikoli pieta mlčení, ale pieta návratu k radosti prvotního, muk zbaveného „křiku“.
   Zcizit, ukrást lze dnes vše – i nejzazší symbol utrpení, nápis Arbeit Macht Frei nad osvětimskou branou. „Schwarze Milch“, ústřední temná metafora Celanovy básně, dnes poslouží za jméno holčičí popové kapely Black Milk. Doba je taková, že se neustále mluví o hrozbách. Přesto jako bychom čím dál méně věděli, s jakým vlastně ohněm si dnes zahráváme a do jaké míry. O právu na výraz se však nepochybuje: zkuste nám na ně sáhnout! Dnes křičet může a bude každý – bez mučení. Případné nejistoty ohledně výrazu „řešíme“ pózou, stylizací, burleskou, sarkasmem, mystifikací, estetizovaným baletickým násilím… Novák ve své poezii tuto dobu „po Celanovi“ nepřímo reflektuje, se svou příslovečnou něhou, pozorností k neklidným okrajům věcí a slov, k okrajům, v nichž dřímají nové středy, centra nevyzpytatelných jiných prostorů.
   Jeník Novák nakonec možná podivně naruby naplňuje Adornovo dictum. Ano, jeho poezie je barbarská. On je jemný barbar, přicházející odjinud, opět ze stepí a lesů za dějinami, zvlčilý voříšek, jenž si znovu nárokuje radost a hravost a svobodu svého poetického zkoumání. Je to vzácný barbar, jenž se ani slovem nepovyšuje nad tragické temnoty tohoto světa, nerelativizuje je, ale zároveň si nenechá vzít své omámení věčným malým třeskem věcí. Novák je radostný hermetik, podobně jako Celan byl básnickým hermetikem. A s Celanem by se mohl shodnout i v myšlence, že báseň má ustavovat (ohledávat? zhodnocovat?) samu sebe ve svých vlastních okrajích.
   Postskriptum: V Novákově sbírce najdeme mimo jiné i cyklus básní zasvěcených speciálním odrůdám chryzantém. Salmon delta, yellow horim, dark lapana, bronze bornholm… „Chryzantémy, konec detektivky.“ V jiné básni, věnované květinám, Novák nenásilně propojí vůni květin s prostorem, vzápětí s veselostí, posléze stejně přirozeně s osamělostí. A ještě dále Novák píše: „komedie stonku tragédie květu.“ Přičemž o strofu dál tvrzení obrátí, zpřesní, zrelativizuje – a tak zabsolutizuje: „tragédie stonku komedie květu…“ I u Celana narazíme na květiny, užívané co hermetická znamení. Celanův seminální Žalm vyvrcholí vizí květiny nejpodivuhodnější (nejbarbarš-tější?) – Niemandsrose. Ničírůže – o té by Jan Novák svedl báseň!

   zobrazit celou recenzi