Volný způsob

Recenze

1. dybbuk – 15. 2. 2018

   Tvar, 19. 2. 2015

   Bruno Solařík
   SEISMICKÁ TRAGIKOMEDIE

   Sebrané básně Josefa Jandy z let 1978 až 1988 přesně vystihují situaci tvůrce, obklíčeného hnijícími závějemi normalizačního režimu. Jejich poselství o možnostech svobodného vyjádření světa i člověka přesto působí nadčasově. Obě polohy se ovšem u Jandy projevují zároveň – jak o tom svědčí například jeho návrh, aby byla k oslavě zemědělství postavena na Letné socha dvacetimetrového družstevníka, který „Bude svírat v mozolnatých dlaních bronzové vidle / a stát v pracovním postoji nakročen / a vidlemi bude napichovat asi pětimetrový / balík slámy z červené leštěné žuly“. Ten žulový snop je sám o sobě svébytným básnickým objektem par excellence, bez ohledu na zřetelně politické zaměření básně, v níž bronzové vidle nezesměšňují jen ideologii rublového režimu, ale i jeho dolarové pokrytectví: „…budou odstrašovat / případné nepřátele co obyčejně bývají ubytovaní / naproti přes řeku v Intercontinentalu“.
   Na poezii (a tvorbě vůbec) je nejsympatičtější, že vzhledem ke společnosti může být – bez ztráty jakosti – jakákoli: zcela apolitická, všeobjímající i nutkavě kritická. Jediné, co ji shazuje do prachu veršotepectví, bývá případná poslušnost vůči vnější objednávce – ať lartpourlartní, mravokárenské nebo třeba hurárevoluční. Všude, kde je poezii zvenčí vštěpováno, že musí sloužit tomu či onomu společenskému minulu, současnu či budoucnu, bývá viděna na útěku, než se zcela ztratí z dohledu. Teprve mimo dosah jakýchkoli dobře míněných lidumilností z ní prýští lidskost – ať v podobě nadávek nebo vyznání, cílených vtipů anebo tajemných vzkazů.
   Tvorba Josefa Jandy, typická důrazem na impulzivní kritiku okolního dění, ignoruje zoufalé apely periodicky se vynořujících úředníků kreativity, že chce-li být básník svobodný, pak prý musí zaujmout hledisko nalevo (a nikdy jiné), případně napravo (a nikdy jiné), aby zlaté prasátko svobody uviděl. Ne, básník nemusí. On už ho vidí. Ostatně v orwellovském roce 1984 spatřuje Josef Janda, že zrcadlo ideologií je oboustranně průhledné. Nalevo i napravo tudíž čeká na případného poetického ukázněnce idejí vždy týž vyšňořený soudruhmonsignore Ubu: „Nikdo mi nenamluví že to má smysl / na jedné straně budování kompostu z hesel / a na druhé zákon nabídky a poptávky / Tlampače idealismu slyším už víc než třicet let / blábolit ze všech stran a na všech frekvencích / a pořád mám ještě nos mezi očima / a ne tukaní zobák ani mávátko / Tak proč bych tomu věřil“.
   V básni „Filozofické exkurzy“, která je spolu s jinými vlastně cennou impulsivní esejí, upozorňuje Janda na záludnost filosofií, které „chtějí napravovat věci za každou cenu“: když se jejich myšlenky pohříchu ujmou, lidé „začnou vyvádět a často rozbijí všechno kolem sebe / napadrť“, přičemž se pozabíjejí navzájem, „aniž / vlastně pořádně vědí proč“. Nakonec autor dodává: „…Když si […] pomyslím, že / někdo někde zase filozofuje a špekulíruje, jak to / všechno zgruntu předělat a vylepšit, // jde mi z toho přímo mráz po zádech. Už přímo vidím další / tuny rojících se filozofů a napravovatelů.“ To platí stoprocentně pro oba extremismy lidského chování, tedy pro lpění na starém i pro spasitelský komplex. Kromě hekatomb mrtvých se přitom žádným fanatickým tradicionalismem či „naopak“ fanatickým pokrokářstvím nic na světě nemění: „a stále se létá do vesmíru / a stále nové úspěchy / a stále stejné masakry a svinstva / a stále stejná bezmoc / a stále stejný strach“. Nic se nemění asi proto, že „…idioti všech zemí fúzovali již v praoceánu“, přičemž lidská pitomost „by určitě přežila i jadernou válku“. – Jandovo metání blesků proti všem není ani na vteřinu výrazem rezignace na změnu. Je naopak tou nejdalekosáhlejší vzpourou, temnou vzpourou humorem proti osvíceným iluzím. Vlastně JE SAMO O SOBĚ ZMĚNOU.
   Univerzálně polemická povaha Jandovy poezie ovšem není jejím jediným rysem – už proto, že každá autentická vzpoura smíchem se sama od sebe taví do vzpoury ohromením (a obráceně). Koneckonců zde nechybí ani ona naděje, byť je zásadně přepodstatněna právě do seismického otřesu ohromeného smíchu: „Na barikádách probíhaly úporné boje, skoro jako ve filmu. Jedna paní tam rozplácla tank holou nákupní kabelou.“ Zde už nejde o obrazotvorné zadostiučinění, nýbrž o něco víc: o empirické nastolení nehoráznosti na trůn životního smyslu. Ironizace společenských rituálů vede autora k ústrojným poznámkám o logice a vědě, které však zároveň skrývají vzrušující, z nebe spadlé jádro básnického vyznění: „…tři schody z toho první se opakuje dvakrát po sobě laik by ovšem řekl čtyři…“ Jandova prostořeká múza přitom ví, že zklamat čtenářovo očekávání předložením dokonalé banality je básnický čin par excellence: „Vhodíme-li do země kámen vmístě studny neděje se nejprve nic až teprve po chvíli to udělá žbluňk.“ Naplno se tu zdvíhá hlas metafory naruby, ať jde o znepokojivou personifikaci přírodnin („V laskavém šeru večera / se plazí na lov / potměšilá plíseň“), nebo o zvojtění mytologických tabu („Jděte támhle a najdete tam chlapa se sekerou jak teše futra řekněte mu ať toho okamžitě nechá a postaví Prahu nebo že uvidí jo přesně tak to říkala a dupla nohou až se zaprášilo…“).
   Jandův antilyrismus, s nímž „pivní sýr roztahuje svá chapadla nad mokřady“, přitom často ustupuje nečekanému lyrismu: „na asfaltové silnici se dlouží stíny a černá labuť se přestěhovala na poštovní známku s nápisem Neklid“. Touha a odpor se slévají vjedno, což se odráží i v autorově znepokojivé šifře nad tak romantickým jevem, jakým je láska: „Moci tak roztočit ty zasviněné / špulky. Ano, i to je láska.“ Právě ve spojení s ironií se zde skrytý cit dokáže projevit an sich: „Slezu s koně a objevím mlhu / Odšroubuji ji na několika místech / kterými ke mně konečně pronikneš Ty“.
   Takový cit, v němž dochází ke konfliktní souhře ano a ne, se často uvolňuje po svléknutí slupek vědomých emotivních rámců, tedy v poloze tvůrčí samovolnosti. Ta připomíná roztržitost paradoxně proto, že se tvůrce na přirozeně goniometrickou promluvu vnitřního hlasu hluboce soustředí: „…pros krávo / za plné věci s velkými objemy / Ať máš třeba rajská jablíčka / jsi už stejně na druhé straně mince“. V neomalených podobenstvích a věštbách tohoto druhu už autor tolik nedeklaruje vlastní přesvědčení, jako spíš sám překvapeně sleduje jakoby cizí, a přitom důvěrně neopakovatelné vzkazy. Jejich jedinečné citové zabarvení ho coby tajemné podhoubí propojuje s jeho vlastní lidskou podstatou mnohem přesněji než mnohé vědomě přiznané tužby či obavy: „Zpívá si jelen ve vinném měchu / naráží na zaschlé keře vran“ – „Pásla ocel na souvrati a bila ji železným kuželem / zmatného vosku“ – „vysokopecní ticho nemluví o ničem“ – „a bič času prohání / stáda ojíněných dýchavičných dragounů“. Tvůrčí proces, založený na paradoxu uvolněného soustředění, Janda vystihuje přímo v básni: „Umělec pouze seismograf / více či méně vzdálený leitmotivu sdělení / […] stačí poukázat na činnost domorodého afrického bubeníka / a za sebe na smutek Golfského proudu“.
   Josef Janda je surrealista. A dělá nadrealitě čest tím nejúčinnějším způsobem: svou tvorbou totiž nerozmnožuje řady napodobitelů „surrealistické“ estetiky ani „surrealistické“ ideologie, nýbrž rozeznívá cit i myšlení toho vnitřního hlasu, který promlouvá právě k němu a k nikomu jinému: „Nechutný individualista / […] chce mít svou palici / jenom pro sebe“. Tímto smyslem pro „surracionální jádro […] na vlnách uskutečňování touhy“, tou důvěrou ve vzkazy z neznáma se v díle nedokládajímorální či amorální imperativy lidstva, proletariátu, křesťanstva, anarchismu, etikety, monarchismu, antietikety nebo jiných předpojatých abstrakt, nýbrž se tím do netuhnoucího krystalu sdělení prostě slučují svébytné vibrace nitra s vibracemi světa. Tímto bytostně surrealistickým postojem Janda prokazuje, že „ve skrytu duše“ je „možná ještě trochu romantik“: nad komunikací s jinými lidskými bytostmi totiž přece jen ještě neháže bronzovou flintu do žulového žita (i když skulptura na Letné by to byla mimořádná). Vždyť sdílení autenticity touhy i odporu je smysluplné právě na základě ryzích, vlastních zdrojů, byť by navenek působily sebevíc nesmyslně nebo snad jaksi nesolidárně či co.
   Jestli Janda hned v úvodu své tvorby něco odhodil, byly to biskupské berly nadoktrinovaného správna. Spolu s tím – a jistě i díky tomu – odkryl básník prameny prýštící z rytmu dechu nezaměnitelného člověka v konkrétním světě. Ve světě, kde „hřbitovní lampičky plněné hořčicí / svítí jako čerstvé nudle“.

   zobrazit celou recenzi

2. dybbuk – 15. 2. 2018

   Lidové noviny, 15. 10. 2014

   Jan Gabriel
   To všechno jsou normální fakta

   Když básník Josef Janda uváděl svou sbírku Volný způsob, shrnující jeho dosud nevydané texty psané od poloviny sedmdesátých do konce osmdesátých let minulého století, komentoval to slovy: „V té době byl kolem mne jen naprostý marasmus. Jelikož nebylo co číst, nic zajímavého nevycházelo, rozhodl jsem se, že budu číst to, co si sám napíšu.“ V těch slovech jako by se skrývala nemalá část toho, co dodnes tvoří jeho poezii. Vrozená, bytostná nedůvěra vůči světu, jenž nás obklopuje, přirozený sarkasmus a ironický humor, mystifikace i důraz na prožívání skutečnosti, jejího chaosu, paradoxu i zjevných, neustále se opakujících spektáklů blbosti.
   Již v jeho prvních textech, někdy málem jen aforismech, je zřetelné Jandovo imaginativní plebejství. Nemají nic společného s literaturou, ale o to víc z nich dýchá u začínajícího básníka až překvapivě živá poezie: „Hřbitov/ (slovensky cintorín)/ je/ rozmazanou/ množinou/ lidí“.
   Ačkoli se Janda od počátku 70. let věnoval celé desetiletí rockové hudbě, jistý čas byl i klávesovým hráčem v později proslavené Jasné páce, jeho poezie se ubírala jinými cestami. Jeho básně se míjely jak s undergroundem, tak s rockovými texty té doby, zato v nich bylo možné stále zřetelněji rozeznávat surrealistický rodokmen. Zcela patrný už je ve sbírce Prášková metalurgie (1980–1981), v jakýchsi ironických a básnicky pojatých imaginárních technických normách. Na první pohled vskutku formálně odpovídají tehdy platným postupům a umanutým rekvizitám, včetně názvu, razítka, nutných čísel a předepsaných údajů. Jen text, toto básnické sdělení, které obsahují, je neskrývaným, téměř jarryovským výsměchem tomu, co představovaly: „Průměrná délka lidského života je dnes něco přes 170 centimetrů“.
   Bylo jen logické, že Janda postupně vplul do řečiště českého surrealismu, aniž by svou tvorbu musel nějak měnit či přizpůsobovat. Naopak: jeho přístup představoval obohacení surrealistické poezie. Rozvinutí poloh, které zde již existovaly, o nová echa i nové závratě, jež svou hravostí, humorem i surovostí básníkovy imaginace bezprostředně míchaly nepřehlédnutelný koktejl vášnivé nesmiřitelnosti s dobou i světem, prosakují ze zlomkovitých příběhů a nespojitelných dojmů.
   Jandovy básně od počátku 80. let stále více připomínají jakýsi amalgámudálostí, jejich bezprostředního vnímání i ironického odstupu. Jako by šlo často jen o deníkový záznam, naslouchání, letmé zlomky meditací, vnitřní monolog, ale i obyčejný šum, který však náhle, jen nepatrně posunutý, otevírá cestu ke krajně podezřelým obrazům, ne-li dokonce k celé pointě básně. „Posléze se udělalo mnoho. Nejprve se z vany udělala/ fontána vyplněná zubními protézami. K odplatě je možno/ použíti inkoustu. Náměstí, pokud se uchová, lze/ provozovat i jako pamětihodnost. Největším šlágrem/ toho léta byly falešné vousy historie.“ Básník je světem nejen poněkud znechucen, ale současně i fascinován jeho banálností, která často přerůstá až v jakési neproniknutelné mysterium, které je schopné i to nejvšednější gesto, nejobyčejnější situaci proměnit v nepřehlédnutelnou obludnost, vlastní karikaturu, nejčastěji zachycovanou v útržkovitých citátech.
   Jestliže ještě u předchozí generace českých surrealistů bylo možné hovořit o zraněném romantismu, u Jandy se vše odehrává už jen ve vypleněných kulisách, kde jakákoli iluze by byla jen optickým klamem, tušením dalšího zklamání. To mu však nijak nebrání stále znova rozvíjet bohatou individuální hru plnou kritických soudů a přesných výpadů, které jsou jeho jedinou jistotou. Neboť, jak píše, „Bez této jistoty/ by existence louží, na rozměrech nezáleží, byla/ daleko problematičtější, než je“.
   Bohatství Jandovy poezie je i v tom, jak volně dýchá. Je neustále obnovovaným pohledem na svět, kterému nejsou cizí ani nezvyklé lyrické pohledy, niterná inspirovanost, zesílené vnímání i smysl pro básnické tajemství, třebaže „stále se neděje nic nového“ a „řeka sádla teče a teče plná uzených ryb“. Sbírka shrnující texty staré více než pětadvacet let není jen splacenou povinností, básnickým výkřikem zasmrádlé dobyminulého režimu, ale i dnes inspirativní událostí.

   zobrazit celou recenzi

3. dybbuk – 15. 2. 2018

   Týdeník Rozhlas, 25. 8. 2014

   Radim Kopáč
   Jak se básní na volný způsob

   Být dneska surrealistou v Čechách?

   Většinový čtenář nemá o aktivity pod touhle vlajkou vůbec zájem, a pokud má, pak jejich řeči nerozumí. Vždyť je to taková zaumná věda v kombinaci s imaginací vyšponovanou na maximum. Dohasínající zombies s účesy z třicátých let. Jenže existují výjimky, které otvírají stavidlo. Třeba Jan Švankmajer. Anebo Josef Janda (1950), básník a esejista, někdejší muzikant, který k svým pěti vydaným knížkám připojil právě šestou. Jmenuje se Volný způsob.
   Sbírka se sice vrací k Jandově tvorbě z let 1978-1988, ale nic dobově „normalizovaného“ na těch třech stech padesáti stránkách nenajdeme. Básníkovo pojetí je nadčasové, otevřené, vlastně přímo univerzální. Pracuje se základní premisou: Člověk je nepoučitelný blbec. Nějaký ten rozum, s nímž chtěl dělat lepší a krásnější zítřky, tu sice kdysi byl, ale už je po něm veta. Teď se svět řítí do formalizované a institucionalizované „ďáblovy řiti“, kde všechny systémy pracují jen pro sebe. Janda tomu samopohybu přihlíží z nejrůznějších úhlů: někdy se drží zpátky a ve svých monolozích se stylizuje jako pobavený skeptik, jindy chytne slinu a volí verbálně agresivní, kritický útok. Vždycky je ale nad věcí.
   I ve věcech. Nejsilnější je právě tehdy, když reflektuje střízlivě a jasně, co v době upadlého „husákismu“ žil a snil, o čem přemýšlel a fantazíroval. Času měl jistě dost, jako intelektuál nemohl skončit jinde než v podřadných dělnických profesích.
   Básně Josefa Jandy jsou vlastně takové surrealistické lidovky. Jsou zábavné i poučné. Provokují i diagnostikují. Rezonují bez ohledu na dramaticky proměnlivé kulisy, kterými se valí náš opotřebovaný a unavený svět. Navenek se v těch textech sice střídají různé hry a experimenty, jednou třeba na motivy vizuální poezie, jindy konceptu, ale v jádře stojí básník vždycky na svém. Na hoře vlastní existence, odkud se kukátkem přepnutým do režimu absurdní humor dá pěkně koukat po krajině pod sebou. Zkuste si to.

   zobrazit celou recenzi