Anotace
Vyprahlá poušť spolu s městem plným temných přízraků a militaristického chaosu jsou nejen apokalyptickou projekcí zběsilého a zlověstného řádu světa, ale také východiskem pro pokusy vytvořit nový počátek – světa i vlastního já. Postavy tak stojí tváří v tvář svému fyzickému či duševnímu rozštěpení, rozmlženým konturám své vlastní osobnosti, jak je tomu u ženomuže Evelyna a nebohé Tristessy, falešně nádherné legendy amerikanistického Hollywodu. Nedokážou se konfrontovat s prototypem ženství v hyperbolickém ztělesnění Matky a striktně definovaným mužstvím básníka Zera. Kdo je vlastně ona nová Eva a proč je její vášeň tak mrazivá i spalující?
Specifikace
| Rok vydání | |
|---|---|
| ISBN | 80-86862-01-1 |
| Vazba | vázaná |
| EAN | 9788086862011 |
| Počet stran | 272 |
| Formát | 122 × 190 mm |
| Typ | tištěná |
Recenze
Pouze přihlášení uživatelé, kteří zakoupili tento produkt, mohou přidat hodnocení.
Podobné knihy
-
- Sold Out
-
-
dybbuk –
MF Dnes, 11. února 2005
Petr Fantys
Západní svět je přesycen mýty
Anglická spisovatelka Angela Carterová drsně zpochybňovala „domluvené“ významy
Díky překladům knih Černá Venuše a Vášeň nové Evy jsme o něco blíž k poznaní díla Angely Carterové (1940–1992). Ta byla po své předčasné smrti označena za výraznou osobnost literatury 20. století, za bořitelku určitých konvencí západní kultury, a především za první dámu britského avantgardního literárního feminismu.
Feministická kritika a genderová studia se ostatně s nadšením na její dílo vrhaly už za jejího života. V 80. a 90. letech údajně vznikalo na anglických a amerických univerzitách více diplomních a dizertačních prací na téma Angela Carterová než na všechny autory 18. století. Opakujícím se tématem knih Carterové – vyjádříme-li to velmi obecně – je hledání způsobu, jakým určitá schémata naší kultury ovlivňují naše pojetí sexuality a obrazy ženství. Spisovatelčina spekulativní literární hra, v níž využívá všemožných citací a vlivů – gotickým románem počínaje a současnou filozofií konče – však nekončí u boření klišé maskulinního vidění. Má daleko širší kulturní dosah. Českým čtenářům může četba Carterové přinejmenším ukázat, že myšlení, které se označuje za feministické, má mnoho proudů a podob a je mnohem rozmanitější, než naznačují místní novinové diskuse o tom, zda feministky jsou ošklivé, či nikoli.
U nás jsme se s originálním jazykem, literárním stylem i myšlením Angely Carterové dosud mohli setkat v jejím povídkovém souboru Krvavá komnata (před osmi lety vyšel v Argu ve výborném překladu Dany Hábové) a nedávno ve dvou knihách, o nichž tu bude řeč. Přestože povídkový soubor Černá Venuše (1985) a román Vášeň nové Evy (1977) nepatří mezi její nejsilnější texty, spolu s proslulou Krvavou komnatou (1979) nabízejí alespoň částečný obraz autorčina vývoje.
Vyprávět to jinak
Carterovou zprvu fascinovaly legendy a pohádky. Ale v průběhu let autorku – dle vlastních slov – zájem o tyto klasické příběhy opouštěl a zajímaly ji mýty v tom smyslu, jak je charakterizoval francouzský strukturalista Lévi-Sttauss. Mýtem se podle něj stává obraz, jehož význam „zmrzl“ a vyprázdnil se; stává se něčím, co považujeme za zcela přirozené. Tak se v Krvavé komnatě Britka pustila do převypravování známých příběhů evropské tradice, jež máme natolik pod kůží, že u nich již nehledáme skryté významy, byť jejich obraznost výrazně ovlivňuje naše vidění.
V pozdější Černé Venuši Carterová sleduje, jak se tyto nenápadné konfigurace vyprázdněných významů projevují (nejen) ve vztazích mužů a žen. Postavy si vypůjčuje z historie, z literárních děl, z legend či z dětské říkanky a snaží se ukázat jejich „každodennost“. V titulní povídce zpracovává vztah Charlese Baudelaira a jeho exotické milenky Jeanne Duvalové – brilantně proměňuje prvky Baudelairových básní odkazující k této „Černé Venuši“ a dává slovo samotné Jeanne. Klišé o černých ženách jako pouhých tajemných sexuálních objektech (jimž se Baudelaire nevyhnul) se tak ruší individuálním osudem. V dalších povídkách, jejichž kvalita znatelně kolísá, je zpracován alternativní životopis E. A. Poea, téma hermafroditismu a homosexuality, střetu kultur či mytologických systémů.
Putování s Evelynem
Tělo, jež se stává pouhým obrazem či rolí, kterou postavy hrají, je ústředním tématem románu Vášeň nové Evy. Název odkazuje ke knize Budoucí Eva (1886, česky 1920) francouzského dekadenta Villierse de L’Isle-Adam, v níž je stvořena umělá, z mužského hlediska ideální žena, aby – na rozdíl od těch živých – „vyhovovala světu a společnosti“. Vášeň nové Evy připomene i teorie hojně citované genderové teoretičky Judith Butlerové (byly však publikovány později než román Carterové), podle nichž to, čemu se říká genderová – staromilsky řekněme ženská či mužská – identita, nemá žádnou „přirozenou“ podstatu a souvislost s biologickým pohlavím. Tato identita vzniká až prostřednictvím určitého jednání pod tlakem „významů“, které produkují představy a jazyk určitého společenství – jazyk tedy formuje i naše zdánlivě přirozená těla.
Carterová v této své spekulativní hře zpracovává i další vlivy – od markýze de Sade přes Freuda až po francouzského psychologa a filozofa Jacquesa Lacana. Jejich teorie zhmotňuje, „zveličuje“ a převrací naruby. Výsledkem je cosi jako perverzní groteska. Jak tomu bylo v literární historii už mnohokrát, vstupujeme s hlavní(m) hrdin(k)ou do labyrintů, v nichž dochází k novým a novým odhalením a proměnám. Vášeň nové Evy lavíruje mezi béčkovou fantasy a postmoderní dystopií, v níž se setkáváme s vizí rozpadu Ameriky, která se rozdělila na jednotlivé, mezí sebou válčící ideologické klany. Jednotky „žen“ podnikají ozbrojené útoky, černoši stavějí kolem svých čtvrtí zdi a zemí se potulují gerilové skupiny dětských křesťanských fanatiků. S mladým Angličanem Evelynem se nejprve ocitáme v New Yorku plném násilí, poté v poušti, kde je proti své vůli proměněn v ideální ženu (Evu) podle playboyského ideálu. Evelyn také prochází martyriem sadomasochistického společenství impotentního básníka a jeho „otrokyň“. Potká svůj ideální ženský erotický objekt, jenž se ukáže být mužem.
Umělé dělení
Je s podivem, jak jednoznačně román interpretují některé feministky. Můžeme ho sice číst jako cestu ženskou zkušeností (kterou podstupuje muž) až k nové identitě, která je jakýmsi amalgámem obou pohlaví, nicméně tím se významy románu zdaleka nevyčerpávají. Není například onen nový mesiáš, kterého těhotná Eva v sobě nosí, opět pouhým ztělesněním představ mužů hrajících různé role? Román nejen zdůrazňuje umělou podstatu dělení na svět mužů a žen (Carterová ji podtrhuje technologickým vytvářeními obrazů vzorových těl – pomocí filmového obrazu či přímo chirurgicky), nýbrž především onu vlastnost našeho světa, kterou vyjadřuje parafráze věty, jež se v románu objevuje: Mýty by měla vytvářet historie, ale příliš často je tomu naopak. Falešná univerzalita mýtů formuje naši každodenní skutečnost a zkušenost.
zobrazit celou recenziPreciznímu překladu Kateřiny Hilské (Černá Venuše) není co vytknout; převod Martina Koniga (Vášeň nové Evy) má standardní kvalitu. Doufejme, že se dočkáme i zásadnějších děl Angely Carterové: namátkou jmenujme Hrdiny a padouchy (Heroes and Villains), vyzrálejší Noci v cirkuse (Nights at the Circus) nebo její poslední román Moudré děti (Wise Children).