Umyvadlo plné vajglů

Recenze

1. dybbuk – 3. 6. 2021

   Tvar, 29. 4. 2021
   Ivo Harák

   DVA ZDÁNLIVĚ MIMOBĚŽNÉ TEXTY
   Tuto recenzi píši s Květnou nedělí za zády: Věru že by Nepřípadné glosy k evangeliu sv. Marka měly pro takový čas býti četbou stejně vydatnou jako případnou. Nota bene, zvímeli ze zamyšlení biskupa Tomáše Holuba nejen, že svatopisec směřuje k podstatnému „od první kapitoly velmi rychle a jednoznačně“, ale také, že vše „dostává smysl a naplňuje se až při pohledu do večeřadla a na kříž“. Na onen ovšem kříž, na nějž hledí jeden z okolostojících a trpícímu houbu s octem podávajících se slovy: „uzříme, přijde-li Eliáš, aby jej složil.“ Přestože – na rozdíl od (spolu)autora námi recenzované knihy – přichází k pisateli recenze / druhdy zbožnému křesťanu Eliáš proto, aby Krista „sejmul“, nemůže se tento (přes občasný ostrý stisk rtů mezi zuby) věru ubránit nezbožným myšlenkám a úsměvu neřkuli poťouchlému, tedy alespoň – subverzivnímu.
   Snad aby se omluvil, začíná přemýšlet o klopotné pouti, již člověk urazil od časů, kdy slovo ještě mělo svůj význam. Až takový, že se za něj (i za ně) kamenovalo a na kříž přibíjelo. Rozhodně však nebylo podobno pronikavému „Hvízd!“, za nímž se sice otočíš – jako se otáčíš za plakátem s nahou slečnou, aby sis koupil nový a nejlepší lak na auto, které nemáš. Samozřejmý patos jazyka Biblí kralické, do níž vepisuje současný glosátor dojmy, zážitky, myšlenky či anekdoty, tak tvoří protiklad řeči, jež tápe ve vyjevení příběhu i smyslu; podobný tomu, jaký – názvem knihy inzerované – Umyvadlo plné vajglů vytváří nádobám poslední večeře nebo nástrojům ukřižování. Snad mi ta postní lektura přece jen k něčemu
   byla! – říkám si, mysle na slova otce biskupa, jimiž vyjevuje a vymezuje tíhnutí nejkratšího z evangelií k sevřenému, ucelenému příběhu se zřetelnou kulminací. Snad mi dáte za pravdu, že je takovéto směřování provázeno zřetelným vymezením rolí i charakterů jednajících postav, a pokud svedeme rozklíčovat básnické příměry nebo poučení plynoucí z exempel, pak také jednoznačností soudů. Proti čemuž staví Michal Šanda, tvůrce glosátorův, (již naznačenou) žánrovou diskrepanci, nejednoznačnost v duchovním i mravním habitu glosujícího, ba dokonce jakoby nestejné jeho soustředění, jež zde velí ke krátkým a úderným glosám obecnější platnosti (úžeji spjatým s reflektovaným textem: „Kterak může satan satana vymítati?“ – „Odpověď na tuhle otázku Kristovi dali až Hitler se Stalinem.“), jinde jej přivádí ku gregeriím („… jádro pudla je kladně nabité a […] Stephen Hawking má číslo 7516…“), ale také k výčtům jmen či natolik volnému zřetězení nesouvisejících narativů, že se začíná vytrácet smysl, respektive že se oním smyslem stává sám proces jeho (marného) hledání v zákrutech paměti a řeči.
   Jako by mi tím nabízel a mísením hrdinství s bláznovstvím („… než to v Ostravě začal valit do hlavy barmance na Stodolní, vypadala, že by si dala říct, a vtom se tam připotácelo vyfetlo s krumpáčem v ruce a on se vyprsil, že konečně bude poprvé v životě za hrdinu, a dostal to tím krumpáčem do hrudníku, přímo do srdce.“) stvrzoval přesvědčení o nerozlišující pozornosti (jež do českého panteonu vřazuje s Karlem Hynkem Máchou také Máchu Ladislava, vyšetřovatele Státní bezpečnosti) podobné oné známé nám z raných Hrabalových vypravěčů. Jenomže promlouvajících proměněnou řečí o jiném (jako se změnil také předmětný svět za okrajem popsaného papíru): „Bobina není mrtvá, akorát už nešuká před kamerou, protože má přetočenej tachometr, a to ani silikonama nedohoníš, řekl Hamršmíd.“
   V jistých věcech má ovšem náš zdánlivě ne příliš intelektuální zapisovatel jasno. Přestože se zdá, že k jeho zájmům patří nejspíše jen hospoda, ryby a pořady v televizi, přestože jeho všednodenní obzor přesahují zdánlivě toliko sny o tom, jak bude jednou osaměle a spokojeně žíti v Řecku, přestože si příliš nerozumí ani s nejbližšími („U Ondřeje nikdy nevím, co si mám myslet, každopádně si k němu nikdy nestoupám zády, přitom je to můj syn.“), občas uhodí ostře a dunivě hřebík z nerezu přímo na hlavičku: „Jasnozřivec Vladimír Železný pochopil, že národ nechce sociologickou televizi, nechce Franka Zappu, ale chce nazpátek zlatého slavíka Karla Gotta a svoboda ho děsí víc než komunistická mašinerie.“ – jenom si nad přesností takových soudů krapítek povzdechnu stran toho, že jsou psány na odlišném papíře než průpovídky či příběhy mnohem šťavnatější („… a potom jsme šli ke mně na pokoj, a ona abych jí strčil jazyk do pusy, ale ne takhle až moc, jen za zuby, jak to dělá její manžel, a abych ji líbal na prsa a sál bradavky, to manžel rád, a při šukání chtěla strčit palec do zadnice, tak jsem jí tam strčil péro.“), na papíře – zdá se – novinovém.
   Což není jediná výtka, již bych k autorovi nepřípadných glos směřoval. Přiznám se, že mi vadí také neuchopitelnost Šandova glosátora; proti němuž je takový Švejk postavou z jediného kusu sochanou. Ne jen disparátnost zájmů či názorů, řekl bych rovnou -disparátnost jeho intelektuálních výkonů mi jej činí méně pochopitelným a uchopitelným. Ač díky němu vím, že hvězda a řiť jsou si až nebezpečně podobny. Už ze svých pochyb dodávám: … ne jenom svým grafickým znázorněním?
   Nicméně jemu i jeho autorovi přiznávám k dobru dvě velké a důležité věci. Poznání „… pro to se nemůžem dohodnout s naším trafikantem […], protože já mluvím o Miloši Hrmovi a on o Václavu Neckářovi“ mne upozorňuje na záměrnou otevřenost díla čtenářovu dourčení. Díla, které nechce být filmově doslovným. A zaobírání se dávnějšími ději i dějinami (s až zálibným prodléváním nad zatím nejasnými detaily) ukazuje na odvahu jíti až na hranu, na samu mez, kdy ještě zážitek nepřestává býti estetickým, ale kdy už se – skrze až fyzický prožitek v textu představeného – stává také výzvou vynechávající paměti či selektujícímu svědomí: „Hans Engelmüller nepocházel odsud, byl to námořník z Hamburku, a bůh ví, jak se tady ocitnul, v srpnu 1945 ho oběsili na motocyklu, a to je mi záhada, dali mu na krk smyčku a provaz přivázali k zadnímu kolu, a to jak se otáčelo, provaz navíjelo, anebo ho snad na oprátce usmýkali?“
   „Za jednu konkrétní osobu jsem se byl pomodlit v kostele sv. Rocha – aby zhebla.“ -rouhání prý je modlitbou těch, kteří se jinak modlit neumějí a kteří se snad až zoufale dožadují po vyšší moci odpovědi. Poznámky na okraji stránek svaté knihy se po jejích čtenářích dožadují, aby z výšin toho, k čemu (možná) směřují, sestoupili do nížin svého zatímního žití, aby – snad na místě oné moci zatím mlčící – vešli s pisatelem glos v dialog sami. A budou-li pohoršeni, že se tu i po nich chce doznání k věcem věru nesvatým (není snad pašijový týden časem zpovědí!?), nechť rozpaky zaplaší například studiem staročeských glos na stránkách Antifonáře svatojiřského. Mohou si pak být jistí, že některá slova sice svůj význam vyprazdňují, mění, nebo rozšiřují, jisté zvyky že se ovšem (přes proměnu odění) ukazují ve svém těle setrvalými.

   zobrazit celou recenzi

2. dybbuk – 8. 2. 2021

   ČRo – vltava.cz, 3. 9. 2020

   Petr Nagy
   Neobvyklý svazek, jehož plodem je naděje.

   Spisovatel Michal Šanda se řadí k představitelům české literární periferie, jejichž bohaté, žánrově pestré a stylově nezaměnitelné dílo sice uniká pozornosti médií, ale výrazně obohacuje panorama tuzemského písemnictví.
   Během posledního čtvrtstoletí, které strávil jako archivář v Divadelním ústavu, stihl vydat přes dvě desítky titulů, z nichž velkou část zpřístupnil veřejnosti na svých osobních internetových stránkách. Teprve loni se mu přece jen dostalo oficiálního uznání v podobě nominace na cenu Magnesia Litera v prozaické kategorii za povídkovou knihu Hemingwayův býk, kterou ovšem tento literární dědic Bohumila Hrabala a Oty Pavla nakonec neproměnil.
   Ve všech Šandových básnických sbírkách, prózách a divadelních hrách, stejně jako v jeho knižních recenzích a publicistických textech, se odráží autorova nelíčená radost z fabulace, bytostná hravost a osobitý smysl pro humor. To platí i pro jeho novou knihu s názvem
   Umyvadlo plné vajglů, která vyšla v nakladatelství Dybbuk. Útlý svazek o rozsahu necelých sto padesáti stran nese podtitul „nepřípadné glosy k evangeliu sv. Marka“ a představuje další doklad autorovy bezbřehé imaginace a literární nekonvenčnosti.

   Svatý Marek jako spoluautor knihy

   Polovinu stran – a sice těch po čtenářově levé ruce, z hlediska číslování sudých – totiž vskutku zabírá text zmíněného archaicky znějícího evangelia v úplném znění. Na protilehlých stranách pak najdeme autorovy glosy, psané hovorovým jazykem, který se nevyhýbá ani vulgarismům, vztahující se k vybraným slovům či pasážím z Markova evangelia. Nejedná se však o nějaký komentář ke zmíněnému biblickému textu, nýbrž o mikropříběhy, vzpomínky a úvahy s příběhem Ježíše Krista nikterak nesouvisející.

   Přestože Šandovy glosy rozhodně netrpí nedostatkem humoru, zaznívá v nich opakovaně hořký tón životní skepse, v níž se odráží pisatelovo neskrývané rozčarování z české společnosti a dnešní doby vůbec. Před obojím sice může nalézt dočasný azyl u hospodského stolu, na rybářské stoličce nebo v konejšivé náruči své řecké utopie, jenže nelehká životní realita jej pokaždé znovu dostihne.

   zobrazit celou recenzi

3. dybbuk – 8. 2. 2021

   iliteratura, 2. 9. 2020

   Radek Fridrich
   Típlé vajgly glos

   Šandova nová kniha, či přesněji dvojkniha, může působit trochu rouhačsky, protože v ní autor propojuje evangelium s texty zcela nebiblickými. Koho však tento postup neuráží, bude se nad jeho hospodskými historkami, popisy rajčat a dalšími pestrými glosami dobře bavit.

   Michal Šanda vstoupil do české poezie v devadesátých letech a vydává knihy, které svou poetikou ani zacílením nesměřují k mainstreamovému čtenáři. Jako literární tvůrce miluje kuriozity, mikrosituace a rabiátství a často své náměty čerpá ze starých publikací.
   Před dvaceti lety mě čtenářsky uhranul žánrově pestrou trilogií vydanou v dnes již neexistujícím nakladatelství Petrov ( Blues 1890–1940, Obecní radní Stoklasné Lhoty vydraživší za 37 Kč vycpaného jezevce pro potřeby školního kabinetu a Sudamerická romance, 2000–2003). Obecně se dá konstatovat, že se v jeho stylu snoubí smysl pro vypravěčkou tradici ( Merekvice ), ale nebojí se odskočit si i do experimentu ( sto a, 1994) či hospodské historky ( Dvacet deka ovaru, 1998). Přestože v poslední době publikuje více próz, považuji ho spíše za básnický typ, jenž se v některých aspektech své tvorby podobá Petru Motýlovi či Patriku Linhartovi, hlavním literárním kmotrem je mu však nejspíš Ivan Wernisch.
   Jinými slovy se Šanda každou svou knihou snaží o nějaký odskok od té předchozí, umně pracuje s formou, mísí žánry (viz například trochu bilanční sbírka Rabování samozvaného generála Rona Zacapy v hostinci U Hrocha, 2015), tvoří texty také jako spoluautor s Milanem Ohniskem a věnuje se i dětské či divadelní tvorbě.
   Ačkoliv je to autor všemi žánrovými mastmi mazaný a zkušený, jeho knihy vydané v nakladatelstvích Dybbuk, Novela bohemica či Větrné mlýny ještě nedosáhly na metu v podobě literární ceny. Čestnou výjimkou je poslední povídková kniha Hemingwayův býk, vydaná nakladatelstvím Paper Jam Milana Hodka, s nominací na Literu za prózu za rok 2019.
   Spisovatel Šanda ale rozhodně nelení, autorsky se netrápí, a proto nyní čtenářům předkládá svou další ochutnávku v podobě tzv. nepatřičných glos k evangeliu sv. Marka s názvem Umyvadlo plné vajglů (Dybbuk, 2020). Nutno podotknout, že si Šanda často hraje s mystifikací a do podobného typu prózy vkročil už v knize Dopisy – fiktivních epištolách
   Karlu Havlíčku Borovskému. Umyvadlo plné vajglů je koncipováno jako dvojkniha, v níž levé stránky tvoří text evangelia sv. Marka, převzatý z kralické bible, vydané v roce 2014. Pravá strana je pak věnována glose, jež navazuje na červeně vyznačené slovo v levém textu. Michal Šanda tak vytváří jakési apokryfní poznámky, glosující prvotní text, čímž vzniká sekundární poznámkový aparát.
   Všímavému čtenáři musí být jasné, že tímto celkem jednoduchým, ale nápaditým kompozičním způsobem si autor vytváří obrovské pole působnosti. Mohou tak vznikat různé krátké texty, mikropovídky, hospodské dialogy či experimentální obrazce ze slov, v nichž se náš autor cítí jako ryba ve vodě, neboť podobné texty vytvářel již v předchozích knihách. Samozřejmě zde vyvstává otázka, má-li čtenář považovat jeho snažení za důležité či smysluplné (kdejaký poctivec by si navíc pomyslel, že půlka knihy je vlastně opsaná z jiného zdroje). Moje odpověď zní, že má.
   Důvody jsou zřejmé. Michal Šanda svým způsobem psaní reflektuje dobový úzus facebookových komentářů, což jsou v podstatě glosy konkrétních událostí. Poučenější čtenář bude rozhodně vědět, že první glosy byly vlastně vysvětlující poznámky k latinským či jiným biblickým textům, z nichž částečně vznikal staročeský liturgický jazyk. Ony poznámky však měly kdysi vysvětlující charakter pro jejich pisatele, stejně jako pro potenciálního dalšího čtenáře.
   U autora Šandy však dochází k něčemu jinému, dejme tomu podvratnému. Obsah jeho poznámek se totiž výrazně odlišuje od tématu evangelia a vytváří tak vlastní autorskou linii. Je samozřejmé, že tato „stylistická cvičení“ mají svá úskalí a mohla by snadno vést k literární manýře. Šanda je však střídmý, uměřený, bez výrazné autorské exhibice, střídá své komentáře, nechce nudit, přechází od lyrických žánrů k epickým a v knize formuluje určitý zmar z nepochopení světa, který se někam žene a hroutí, nebo ho tak autor aspoň vnímá. Významným literárním vzorem mu zde nejspíš bude další literární matador Josef Hiršal – nemohu si nevzpomenout na jeho vynikající knihu Píseň mládí (1991), kde je prvotní text dotvářen několikerým poznámkovým aparátem.
   Ale vraťme se již k Umyvadlu plnému vajglů a zkusme vymezit určité tematické či žánrové okruhy, které se zde objevují. Předně je zvýrazněné slovo z evangelia glosováno Šandovým „Hvízd!“, které tak všechny texty vtipně propojuje. Čtenář zde potom najde typické příběhy od hospodského stolu štamgastů, které vypráví Havrda, Jirsák, Šustr, Dusbaba, Richtermoc, Oberfalzer, Cikhard, Chramosta a bezejmenný hostinský. Tyto historky jsou většinou bizarní a věnují se každodennímu životu. Objevují se ale i glosy o jedné větě, buď v er-formě: „Nejobludnější břicho široko daleko měl Chramosta“, nebo v ich-formě: „Nikdo ti nemůže dát tolik, co já slíbit, říkávám Denise.“ Ich-formu autor používá i pro texty o vysněném domě v Řecku: „Už mám ten dům vyhlídnutý, stojí úplně na samotě. Jde se k němu olivovníkovým sadem a potom pěšinou v průrvě mezi útesy.“
   Michal Šanda využívá i žánrový arzenál popisu rajčete Herodes, receptu na kohouta na víně nebo popisu tržiště v Palermu. Zároveň se nebojí vtipu, třeba když glosu uvádí větou: „Schválně, na které město zrovna myslím?“ Časté jsou také z jeho předchozích knih známé rybářské historky či texty o vztazích se ženami, o sexu v pozdním věku, o hádkách nebo o vztahovém nepochopení. Objevují se ale i texty v podobě grafických experimentů či lyrizovaných básní.
   Celkově tak můžeme knihu charakterizovat jako žánrově i tematicky pestré pole různých glos, do jisté míry zrcadlící svého autora – sečtělého muže po padesátce, který chodí na pivo, vede řeči s podobnými muži, jako je on sám, jezdí na ryby, občas má nějaký vztah, putuje českou i jinou krajinou a přemýšlí o své existenci. Co vlastně chtít víc? Mě to čtenářsky nadmíru uspokojilo.

   zobrazit celou recenzi