Tony Pagoda a jeho přátelé

Recenze

1. dybbuk – 23. 1. 2022

   iliteratura.cz, 8.11.2021
   Anna Melicharová

   Vypravěč z první Sorrentinovy knihy se vrací, aby se podělil o trochu nostalgie. Jeho vyprávění však působí dojmem, jako by si nedokázal vybrat a natáhl si přes nablýskané mokasíny krále večírků teplé papuče rozněžnělého důchodce.
   Mnoho pohledů zpět a málo kroků kupředu

   Jednoho z nejznámějších režisérů současnosti, zvlášť pokud necháme stranou anglofonní tvůrce, asi netřeba obšírně představovat. Paolo Sorrentino (*1970) byl za své filmy opakovaně oceněn v Cannes (např. za filmy Mládí nebo Božský ), snímkem Velká nádhera si vysloužil Oscara za nejlepší zahraniční film a provokativním seriálem Mladý papež a jeho pokračováním Nový papež si našel cestu i k televizním divákům.
   Ani v literárním světě není nováčkem: je podepsán nejen pod scénáři, ale i pod sbírkou povídkových portrétů Gli aspetti irrelevanti ( Nepodstatné záležitosti ) z roku 2016, jež v roce 2018 vyšla v překladu Petry Najmanové v nakladatelství Omega, s výraznějším ohlasem se však setkala jeho prvotina Hanno tutti ragione ( Všichni mají pravdu ) z roku 2010, kterou u nás vydalo nakladatelství dybbuk v překladu Alice Flemrové až v roce 2019. Román se dokonce ocitl v úzkém výběru významné literární ceny Premio Strega. Jeho hlavní hrdina a vypravěč, úspěšný popový zpěvák Tony Pagoda, má svůj filmový předobraz v jedné ze dvou hlavních postav Sorrentinova prvního snímku Přebytečný člověk (2001). Pod korouhví hledače „nuance“, opravdovosti a náhlých zjevení krásy nás svým neučesaným, pichlavým jazykem vede od mladických iniciačních zážitků přes divoký svět neapolské pop-music v 70. a 80. letech, koncert pro velkého Sinatru, očistný pobyt v Brazílii a hlavně mnoho oslnivě velkých i bolestně malých scén až ke konci, který by se mohl zdát tuctový, kdyby se Tonymu Pagodovi dalo všechno tak docela věřit.
   Název nové knihy napovídá, že tenhle rozmarný vypravěč má ještě něco na srdci. Jak říká jeho švagr, on si totiž „cintá pentli moc rád“. (s. 15) Kromě předmluvy, v níž promlouvá právě bratr Tonyho bývalé ženy, se na nás Pagoda obrací ve třinácti příbězích nazvaných většinou podle konkrétních postav, případně podle lidí, které potkal jen letmo ( Tanečnice u tyče, Muž v roláku ), nebo míst ( Stromboli ). A i když si vykreslování nejrůznějších postaviček viditelně užívá, nejde tu ani tolik o portréty jako spíš o procházení různými světy a hledání záminek pro vypravěčovy úvahy. S některými postavami jsme se již setkali v knize Všichni mají pravdu, vzhledem k její povaze je ovšem už po kratší době pravděpodobné, že si čtenář jména nebude pamatovat. Tím se trochu stírá kontrast mezi mladicky překotným dějem románu a intimitou povídek. Postavy tak ztrácejí pečeť nemilosrdně působícího času a vidíme v nich opravdu jen přátele Tonyho Pagody.
   Některé z nich ostatně v dřívějším Sorrentinově titulu nenajdeme; jsou to povětšinou italské celebrity ze sedmdesátých a osmdesátých let dvacátého století. Čeští čtenáři (zvláště ti mladší) je nejspíš nebudou znát, to však není nepřekonatelná překážka při čtení, opět jde hlavně o odrazový můstek pro úvahy o světě showbyznysu. Sorrentino s laskavým pousmáním ukazuje, jak naivní může být lpění na slávě a snaha uspokojit publikum za každou cenu. Na druhou stranu v kapitole o kouzelníku Silvanovi (i to je skutečná postava italské televizní scény sedmdesátých let) skládá hold umělcům, kteří jako trpěliví řemeslníci vytvářejí krásu a tajemství a jimi pak obdarovávají své okolí; jinde upozorňuje na snahu popsat složitost vnitřního světa, jenž se může skrývat za zdánlivě prostinkou tvorbou popového zpěváka, atd.
   Další jméno už je všeobecně známé: Silvio Berlusconi tu také nefiguruje jako postava, do jejíhož světa je třeba proniknout, ale jako přízrak, který plíživě proniká životem celé společnosti: „Berlusconi poskytl ignorantství estetický vykoupení. […] Nekonečná legie troglodytů, která se tísnila v temnotách pod víkem od kanálu, najednou zvesela dostala oprávnění a byla nonšalantně vržená do čela ministerstev a televizních zpravodajství, diskoték a farem.“ (s. 88–89) V době vydání knihy byla velmi čerstvá kauza Rubygate – expremiér byl obviněn z pohlavního styku s nezletilou tanečnicí Karimou alias Ruby. Později byl odsouzen také za nátlak na policii ve snaze aféru ututlat, Sorrentino se však u korupce nezdržuje a přesouvá pozornost na jiný související problém: zničené mládí. Podobně jako ve scéně z vídeňského plesu debutantek tu předkládá poněkud obehraný protiklad: mládí jako zboží, které samo sebe zaprodává za bohatství a společenskou prestiž a ztrácí tak autenticitu, přeskakuje důležité iniciační okamžiky; a proti němu mládí nevinné, strávené zdánlivým nicneděláním s přáteli.
   Dichotomie mládí a stáří je jedním z ústředních motivů Sorrentinových filmů i knihy Všichni mají pravdu a i zde zaujímá zásadní místo. Vypravěč zjišťuje, co člověku ve stáří nejvíc chybí, a cení si nostalgie, ale problematizuje paměť: „Jako dítě si člověk pamatuje všecko, ale nemá co si pamatovat. Jako stařec si nepamatuje nic, ale měl by hromady věcí, který by moh vystavit na stolečku s nostalgií. Vzpomínka na velkolepý chvíle se vám rozdrobí v prstech jako tři dny starej loupák.“ (s. 75) A rozhodně neradí, aby se člověk držel mládí zuby nehty, naopak uznává, že je potřeba dospět a štěstí si zodpovědně odpracovat. V tom působí až překvapivě mravoučně.
   Formát krátké povídkové sbírky se k tomuto nostalgickému a úvahovému ladění hodí. Čím intimnější setkání, ať už s člověkem, nebo s místem, tím přirozeněji text plyne. Zvláště poslední kapitoly, oslavující přátelství a smích, jsou obsahově dojemné a svěží zároveň. Jinak je tohu však u scén z neitalského prostředí ( Severní Korea, Vídeň ); ty nejdřív zaujmou, potom ale působí jako nahodilá sbírka kuriozit. U povídky ze Severní Koreje by se dal dojem podivnosti snadno považovat za záměr, ve spojení s předvídatelně lapidárním závěrem však celek vyznívá až příliš šablonovitě.
   Celkově Sorrentinův dravý styl naráží na nedostatek akce. V knize Všichni mají pravdu se ještě dalo vypravěči věřit, že si z nesčetných dobrodružství přinese nějaké to moudro, byť v hrubém kabátě hovorovosti. Tady je ale na podobný kabát a podobného vypravěče hlubokomyslných úvah příliš, zvlášť když se kombinují s citacemi Renoira (s. 88) a podobně. Vedle Sorrentinových oblíbených jízlivých přirovnání jsou mnohá místa přetížena abstrakty, například několik odstavců na s. 106 končí takto: „Říká se tomu strach. Což je něco, kvůli čemu jsou lidi zlí a útoční. A osamělí. Ještě to není zoufalství, tohle už je předzvěst solidárnosti. […] [K]terá dala konkrétní význam slovu, o němž si některý lidi mysleli, že ve skutečnosti neexistuje: smůla. […] Protože znaj naprosto přesně ostatníma odvrženej význam slova touha.“ Text se jimi až příliš zpomaluje; také vypravěčovu sebezpytování chybí směřování vpřed. Nahodilé setkání se spřízněnou duší nabízí naději na nový začátek, ta však odezní beze stopy. Sebeironie zde sklouzává spíše k alibismu: např. v předmluvě o vypravěči, jehož bychom mohli v tomto konkrétním případě chápat jako autorovo alter ego, říká Tonyho švagr: „Teď […] si vzal do palice tenhleten nápad, že bude dělat spisovatele, a zdá se, že našel ještě většího pitomce, než je sám, a ten mu to vydává.“ (s. 14) Kniha má mnoho svižných momentů, rozhodně se jí daří zachytit pocit nostalgie a není ani bez vtipu. Převládá však nepříjemný pocit, že by si autor, stejně jako Tony Pagoda, měl vybrat přiměřené tempo a styl a postavit se k nim čelem.

   zobrazit celou recenzi

2. dybbuk – 23. 1. 2022

   Lidové noviny, 9. 10. 2021
   ONDŘEJ HORÁK

   Vyměň smích za kariéru a je konec
   Povídková kniha Paola Sorrentina s názvem Tony Pagoda a jeho přátelé je mimo jiné výrazným připomenutím toho, že současná literatura výraznými postavami zrovna neoplývá. Proto není divu, že se hvězdný italský režisér po románu Všichni mají pravdu k Tonymu Pagodovi vrátil. Respektive musel vrátit. Kdo by totiž dokázal odolat…

   Neapol se má k Římu asi tak jako Ostrava k Praze, že ano? Takže si představme, že z Ostravy vzešli dva umělci, kteří hýbou současným světem. Protože když mluvíme o Neapoli, tak odtud pochází jednak Elena Ferrante, jež dobyla svět románovou tetralogií Geniální přítelkyně. A jednak Paolo Sorrentino (1970), režisér filmů jako Velká nádhera, Mládí či nejnověji Boží ruka. Jenže takové připomínání, že jinde točí filmy a píšou knihy, které zajímají celý svět, a že tam dokonce hrával Maradona – proto ta Boží ruka –, zatímco u nás už dlouho pouze točíme filmy, píšeme knihy a hrajeme kopanou, neradi slyšíme. To totiž není vůbec příjemné, jestli to náhodou nevíte, člověka to děsně otráví…
   Sorrentinův dosud nejvýraznější snímek Velká nádhera (2013) přináší řadu nezapomenutelných scén. Například tu, kdy Jep Gambardella doprovází krásnou dámu z večírku a ona mu cituje z jeho jediného románu, který napsal už dávno. On se jí pak ptá, co dělá ona. Opáčí, že je bohatá. Úžasné zaměstnání, komentuje hlavní hrdina. Zralá kráska, jež je následně po milování nesvá, neb má pocit, že se příliš nepředvedla – což Jep popře s tím, že je navíc opravdu půvabná –, chce zamluvit trapné ticho a říká, že dělá fotky, autoportréty, a že přátelé na Facebooku je hodně chválí. Než pro ně ovšem dojde, Jep, jenž předtím pravil, že se rád na snímky podívá, je již pryč, neboť – dle vlastních slov – ve svých letech už nemůže plýtvat časem a dělat věci, které dělat nechce.
   V této scéně je všechno: nespoutanost, jemný humor, galantnost, empatie i rozhodnost. Jep Gambardella v každém momentu udělá něco jiného, ale vždycky je to to pravé. A Jep Gambardella má stejnou krevní skupinu jako Tony Pagoda, hlavní hrdina a zároveň vypravěč románu Všichni mají pravdu (2010), který vydal česky Dybbuk v překladu Alice Flemrové předloni. Již tady o sobě Tony Pagoda pronáší kupříkladu toto: „Lidi se dělej do dvou kategorií: na ty, co zpohodlněj. A uvadnou. A na ty druhý. Já patřím k těm druhejm.“ Proto si při čtení románu neustále představujeme Toniho Servilla, Sorrentinova oblíbence, jenž hraje i Jepa Gambardellu.

   Osina s diplomem

   A máme ho před očima též při čtení povídkové knihy Tony Pagoda a jeho přátelé (2012), kterou nyní publikoval rovněž Dybbuk, a to opět v překladu Alice Flemrové. Ano, kniha je o přátelích Tonyho Pagody, jak ostatně napovídají názvy jednotlivých povídek, nicméně všechno je pochopitelně pořád v režii samotného Tonyho… Ne, nejde o žádný vejškrabek, o snahu svézt se na slávě románu Všichni mají pravdu. Jde tu totiž o něco zcela jiného. Paolo Sorrentino propadl kouzlu postavy stárnoucího, kdysi slavného zpěváka Tonyho Pagody. Respektive ještě přesněji řečeno: slavný režisér se stal loutkou v rukou svého hrdiny. Tony prostě nemůže potřebovat, aby mu to kdokoli kazil, protože i zkazit si to případně umí nejlíp on sám.
   Nejprve je tu úvod ve formě předmluvy z pera Tonyho bývalého švagra Ughetta De Nardise, neboť tak si to Tony Pagoda přál. Jste tedy připraveni? Tak dobře: „No zkrátka, některý ty povídky, helejte, já se v literatuře nevyznám, poněvač jsem sotva prolez tři ročníky na obchodní akademii, no ale přelouskal jsem je s důkladností ignoranta a říkám vám to se srdcem na dlani svý chlupatý ručky: když se pokouší bejt vtipnej, nerozesměje mě ani omylem. Když si hraje na znalce života, tak mám dojem, že je vedle jak ta jedle. A když mě chce dojmout, je mi to u prdele, páč se musím dívat na televizi.“Ughetto je zkrátka rovina chlap, což se ukazuje také ve chvíli, kdy Tonymu marně vymlouvá svou sestru: „Tony, je to osina v prdeli a má na to diplom. Nenech se vojebat. Schází jí vášeň pro vopravdickej život… Ožeň se s nějakou vobyčejnou krávou. Tahle je na tebe moc vážná. Tahle si chce ve dvě ráno povídat, protože trpí nervovým vyčerpáním. Nebo si přečte půlku nějaký debilní knížky a pak ti chce o tom šest hodin vykládat, ale může se ti stát i něco horšího, heleď se, ta je schopná ti dokonce říct, že si tu knížku musíš přečíst i ty. A co si pak počneš, až to dojde takhle daleko?“
   To je zkrátka Tony Pagoda. Je vypravěčem už druhé knihy, ale není pro něj nic směšnějšího a nudnějšího než literatura. Je bývalým úspěšným zpěvákem, ale není pro něj nic směšnějšího než všichni ti, kdo berou slávu vážně. A především s Tonym si užijeme spoustu legrace, ale přitom Paolu Sorrentinovi není nic vzdálenějšího než snaha o humoristické dílko.

   Smutek neutek

   Nikdo totiž neumí tak krásně podat životní smutek jako Paolo Sorrentino, tedy vlastně Tony Pagoda. Jeho přítel Fabietto třeba vzpomíná: „Paní Moserová, jedna matčina přítelkyně, měla bujné poprsí. Když jsem ji ve společnosti zdravil polibkem, brávala mě kradmo za ruku a tiskla si ji na hruď. V celém svém životě jsem byl šťastný jen ve chvílích, kdy jsem zdravil paní Moserovou. Bylo mi devět let.“ Dodejme, že Fabietto je politik, právě letí do Severní Koreje vyjednávat s Kim Čong-ilem a je nešťastný, když je na přijetí u diktátora nucen čekat několik dní, neboť musí být včas na Sardinii, kam má objednaného zahradního architekta z Edinburghu.
   Smutek stejně tak vidíme v uměleckém světě. O velkém předchůdci Paola Sorrentina Federiku Fellinim se zde dočteme následující: „Každýmu se zdvořile představil, posadil se proti němu, vytáh svoji fotku z doby, kdy mu bylo třináct, a tím bezelstným hlasem, kvůli kterýmu jsme ho milovali, poklidně říkal a přitom dotyčnýmu ukazoval tu fotku:,Pane doktore, já se chci vrátit do téhle fotografie. Dokážete mi pomoci?‘“
   Režisér Boží ruky nepomíjí ani svět sportu, míněno samozřejmě neapolského fotbalu, jelikož i tady nastanou truchlivé okamžiky: „,Pocho, bavíte se mezi sebou někdy o tom, co bude, až necháte fotbalu?‘ Unikne mu smutnej pohled:,Nikdy. O tomhle nikdo nemluví rád.‘“ A pro ty, kteří sledovali letošní mistrovství Evropy, ještě ukázka toho, že Paolo Sorrentino se opravu vyzná, neboť stoper Chiellini byl při celkovém vítězství Italů ústřední personou: „Největší prudič ze všech je v týhle válce Chiellini. Obr, co hraje za Juventus.,Mimo hřiště je s ním všechno oukej,‘ říká El Pocho.,Ale při zápase je protivnej, pořád tě znervózňuje.‘“ Tony Pagoda si je jakožto zkušený životní analytik vědom toho, že všechen ten smutek roste s tím, jak lidé bezmocně pozorují ubývání smíchu v jejich životě: „Kdo vyhraje a kdo prohraje, to není důležitý. Jde jen o to, jestli jsme našli správnej a spontánní prostor, kde se trochu zasmát.“ Kupříkladu v povídce Carmen Russo a Enzo Paolo Turchi se Tony Pagoda ocitá díky Toninu Pazientovi na obědě u postarších „umělců“, kteří jsou dávno za zenitem, přesto se však neustále berou vážně a zahlížejí na mladší, kteří je nahradili. Skořápka směšně skanzenovité atmosféry prudce praskne až během cesty domů: „Tonino najednou řekne neutrálním tónem bankéře:,Prve, když sis v domě povídal s Carmen, Enzo Paolo šlápnul na zahradě do psího hovna.‘ Nevím, proč mi to řek. Ale jako dvě debilní děti se postupně začneme čím dál víc tlemit. Úplně se svíjíme smíchy. Tonino se směje a přitom chrčí, což je nelidská dřina. Smíchy nám tečou slzy.“

   Smích a slzy

   Obdobně vrcholné porozumění se odehraje také v povídce Stromboli, kde silná vlna z moře náhle přeskočí zídku a smete mikrofon i se zpěvačkou: „Všichni se shlukli, aby jí poskytli pomoc. Všichni, kromě dvou osob: mě a sousedky u vedlejšího stolku. Ženy mýho věku. V tu chvíli jsme si s tou ženou vyměnili krátkej pohled a pak už jsme se vážně neudrželi. Dali jsme se do osvobozujícího, velkolepýho, nekonečnýho, nezapomenutelnýho smíchu.“
   Každá taková chvíle, jež se uděje, a vy nejste její součástí, je totiž hodna nepokryté závisti. Protože je alespoň chvilkovým přerváním setrvalé nadvlády dospěláckého smutku: „Kdo nikdy nestál o kariéru, drží se jediný, co měl, kariéry kluka. Ty, co o ni stáli, o kariéru, přesunuli těžiště radosti a už ho víckrát nenašli. Mysleli si, že pochvaly člověka blažej, jenže ony vás jen čím dál víc vzdalujou tomu, čím jste kdysi byli.“ Vzpomínáte na Felliniho Darmošlapy?
   Tonyho Pagodu podobný smutek ovládne za jedné zimní noci ve Vídni u stánku s hotdogy, kde pozoruje skupinku bezstarostně se bavících mladých lidí. Proto nemůže nemyslet na všechny ty holky, co si „namlouvaj, že jsou mazaný, když dělaj to, co dělaj starý báby, věci, ke kterejm je život pozdějc stejně odsoudí: bezuzdnej shopping, snoubenec grázl, rodiče supi, výhodný známosti a kuplířský sourozenci. Chtěl bych jim říct: na tyhle debility je ještě čas, tak běžte plácat hovadiny až do tří do rána s klukama vašeho věku a na všechno ostatní se vykašlete.“
   Smích se zkrátka smutku lepí na paty. A stejně tak se smíchu lepí na paty smutek. Což dokazuje závěrečná povídka, v níž Tonyho matka ještě za starých časů v Neapoli provede kolosální hloupost, jež uvede v trapný omyl celou rodinu ze sousedství. Nicméně když je po letech Tonym dotázána, zda si na tento smutný čin pamatuje, odpoví klidně: „Jo, na ten se pamatuju, byl to dobrej žert. Povedenej fór.“

   Bydlí teď tady

   Soubor Tony Pagoda a jeho přátelé tak opět potvrzuje Sorrentinovu rozkročenost mezi rodnou Neapolí a Římem, kde nyní žije: „Neapol, a to vám říká váš Tony Pagoda, je to nejsnobštější město na světě a nepřetržitě se domáhá vlastní jedinečnosti. Není důležitý v čem, ať už jde o génia Benedetta Croceho, Maradony, nebo odpadky na ulicích, Neapol je vždycky bezostyšně pyšná na to, co má jen ona.“ Pak že to přirovnání Ostravy k Neapoli nesedí…
   Nemělo by se rovněž opomenout zmínit, že Paolo Sorrentino je přesný a zábavný, i třeba když jde jen o přirovnání: „Asi šedesátiletej týpek, co vypadá jako prastarej romaňolskej playboy, se vede s holčinou z Bukurešti, prohnanou jako Kissinger.“ O New Yorku přece stačí říct jen to nejdůležitější: „Milánkové, jsme ve Velkým jabku a máme jedinej cíl: sníst ho celý.“ Též odpravení kamaráda se dá pojednat lakonicky a přitom vkusně: „,Pamatuješ si Sergia Pepeho?‘ A já se hned rozzářil:,Jistě, Sergio, syn vrátnýho v našem činžáku v Neapoli.‘,Výborně, to je on,‘ řekne Nando, poplácá dlaní do sloupu a dodá:,Bydlí teď tady.‘“
   Tony Pagoda a jeho přátelé je tedy ohromně zábavná kniha, ale stejně jako Všichni mají pravdu to není próza výhradně humoristická. Je sice možné, že Paolo Sorrentino chtěl původně napsat humoristické příběhy, avšak Tony Pagoda mu do toho elegantně hodil vidle. Protože on není žádný šašek, kterému byste se měli smát. On toho totiž o životě ví víc než kdokoli z nás. A hlavně, pokud se někde někdo směje, on se chce válet smíchy s ním. Protože jinak jsou dny přímo napěchované smutkem, a v našem věku už přece nemůžeme plýtvat časem a dělat věci, které dělat nechceme.
   Zahánění smutku je ale zaměstnání pro normální lidi, potom jsou tu ještě výjimky: „Jakmile,umělci‘ začnou říkat,mé publikum‘, tak to publikum už se mezitím s bezstarostností bohatejch děcek přemístilo někam jinam.,Umělci‘ jsou pak z toho celý špatný a říkaj:,Jak je to možný?‘ A potom začnou to imaginární publikum nahánět, hledaj ho v bytech a v lahůdkářstvích a nadělaj přitom pěknej bordel. Protože umělci nejsou žádný detektivové. A tak jim scházej příslušný prostředky.“

   zobrazit celou recenzi