Svobodná vůle

Recenze

1. dybbuk – 18. 2. 2018

   vaseliteratura.cz, 7. 2. 2016

   Štěpán Cháb
   Já, já, já a zase já

   Představte si vlastní ruku… ne, blbost, tu si nemusíte představovat, tu máte. Vezměte tedy svoji ruku a učiňte s ní experiment. Natáhněte ji a pak se dotkněte vlastního nosu. Jde to? Asi ano, že? Teď vezměte do ruky tužku a napište na papír slovo. Nějaké slovo. Jde to? Asi ano, že? A teď vysvětlete, jak jste to udělali. Prostě si sedněte a pokuste se osvětlit, jak jste to všechno udělali. Popište, jak jste zadali v mozku impulz k tomu, aby se ruka natáhla, kterými nervy příkazy do ruky cestovaly, jaké svaly a v jakém pořadí jste do natažení ruky zapojili. Že vám to nejde vysvětlit? A přesto jste ruku natáhli? Považujte to za zázrak. V knize Svobodná vůle amerického neurovědce Sama Harrise vám bude vysvětleno, že jste ruku nenatáhli vy, ale něco z nevědomí. Něco, s čím nemáte nic společného.
   Harris totiž zcela bez humoru a nadsázky tvrdí, že náš mozek není náš. Že náš mozek jedná, aniž my bychom o tom věděli, aniž my bychom do toho mohli jakkoliv zasahovat. Jako důkaz předkládá vlastně jediný fakt. Při neurologických testech vědci zkoumali reakce mozku. Pouštěli na monitor sérii obrázků a zkoumaný objekt si měl vždy jeden zvolit. Impulzy mozku zkoumaného objektu odesílaly vědcům na jejich monitor vybraný obrázek dříve, než si zkoumaný objekt obrázek vůbec vybral. A to s předstihem několika mikrosekund. Z toho Harris usoudil, že mozek se rozhodl dříve, než my jsme do toho zasáhli svým vědomím a učinil tak rozhodnutí za nás. Jen nám nápad podsunul, jako nějaký supertajný špión, a donutil nás uvěřit, že to byl náš výborný nápad, ne jeho.
   Dále předkládá Harris absurdní důkazy ze života. Absurdní z mého pohledu, autor se nad nimi jistě dmul pýchou a považoval je za vrchol evoluce.
   Uvádí na scénu dva vrahy, kteří v Americe (kde jinde také, že) zabili otce rodiny, v domě znásilnili matku a v panice pak zapálili dům i se dvěma dětmi uvnitř.
   V tom okamžiku se jme autor vysvětlovat, jakáže jsou čtenáři hovada, když soucítí s oběťmi a odsuzují násilníky. A vysvětlí, že oba násilníci si v dětství prošli peklem. Opakované znásilňováni, týráni, ostouzeni. Z takového člověka přece může vyrůst jenom násilník. A to je důkaz toho, že násilník v tom byl vlastně nevinně. Protože jej k činu dohnaly dosavadní životní zkušenosti. Nemyslel tedy za sebe, myslely za něj zkušenosti. On si prožil peklo a peklo mu tedy změnilo osobnost. Mozek jej ovládl a udělal z něj monstrum.
   Autor uvádí i další příklady. Ale všechny jsou v rámci blbosti podobně absurdní a připitomělé.
   Je vlastně děsivé, že je neurovědec schopný přemýšlet o člověku jako o kusu plastu, do kterého se instalují schopnosti jako programy do počítače.
   Autor tak zcela rezignoval na propojení oborů. Vykašlal se na psychologii, filosofii, vykašlal se na prosté formování osobnosti, které je odvislé od výchovy, od společnosti, od zkušenosti se světem.
   Nakladatelství Dybbuk vydává většinou výborné knihy. S knihou Svobodná vůle se sekli. Nesmírně. Vydali nedomyšlenou parádičku amerického intelektuála, který si hrál se slovy, s pojmy a s výsledky vlastního nebo i převzatého výzkumu a vyvozoval z toho takové blbosti, až je člověku stydno. Číst tuto knihu je ztrátou času.
   A ano, i proti recenzím a reakcím takového typu, který jsem vám tu předvedl teď já, se autor pojistil. Napsal, že průměrný člověk se s tvrzením, že nemá svobodnou vůli, vyrovnává většinou vztekem a odmítnutím. Ale než být nadprůměrným člověkem typu Sam Harris, to radši zgebnu v té své průměrnosti. Čistá manipulace, drahý pane neurovědče.
   Ale abych jen nevypisoval negativa, napíšu i pozitivum – kniha je tenká, šikne se, když budete chtít podepřít nohu u stolu, aby se nekýval.

   zobrazit celou recenzi

2. dybbuk – 18. 2. 2018

   iLiteratura, 19. 1. 2016

   Jan Lukavec
   Více podvádění a agrese. I takový účinek může mít kniha hlásající neexistenci svobodné vůle

   Problém svobodné vůle řeší teologové a filozofové již mnohá staletí. Poslední dobou ovšem do jejich diskusí stále více promlouvají i zástupci oborů, jako je psychologie a neurologie. Ti obohatili dosavadní debaty o četné donedávna neznámé poznatky ohledně toho, co se vlastně v našem mozku děje ve chvílích, kdy se rozhodujeme. Zásadní škála odpovědí na otázku, jak se to má s naší svobodnou vůlí, se ale příliš neliší. Jestliže v minulosti některé křesťanské autority zdůrazňovaly predestinaci a jiní upřednostňovaly význam svobodné volby jedince, i mezi současnými vědci najdeme takové, kteří existenci čehosi podobného svobodné vůli uznávají, zatímco jiní ji popírají.
   K poslední skupině patří také americký ateista a neurovědec Sam Harris (*1967), autor četných knih polemizujících s tradičním teistickým pojetím duše a svobodné vůle. Tyto postoje prezentuje také ve své první do češtiny přeložené knize Svobodná vůle. Podle autora je svobodná vůle pouhá přesvědčivá iluze. Jestliže A. Schopenhauer kdysi tvrdil: „Chci-li, mohu rozdat své jmění chudým: nemohu se však přinutit k tomu, abych to chtěl,“ velmi podobně říká Harris: „Nemohu si vybrat, co si vyberu. A to ani v případě, že to ten dojem dělá.“ Naše volby mezi různými možnostmi podle něj probíhají na nevědomé úrovni a do našeho vědomí proniknou až v okamžiku, když už je rozhodnuto. Pár okamžiků předtím, než si uvědo­míme, co chceme udělat jako další krok – v čase, během něhož nám subjektivně připadá, že máme naprostou svobodu zachovat se, jak je nám libo –, máme už další krok ve svém mozku určen. Následně si to „rozhod­nutí“ uvědomíme a jsme přesvědčeni, že ho právě vytváříme. Na podporu svého tvrzení uvádí známé experimenty fyziologa Benjamina Libeta. Ten se proslavil pokusy s EEG, kterými prokázal, že už zhruba o 300 milisekund dříve, než člověk pocítí, že se rozhodl udělat určitý pohyb, lze v motorické části jeho mozkové kůry zaznamenat aktivitu. V jiné laboratoři, s využitím zobrazování funkční magnetickou rezonancí, v podobných pokusech později pokračoval: pozorovaní lidé byli požádáni, aby sledovali obrazovku s „hodinami“ (Libet vytvořil na obrazovce osciloskopu tečku, která obíhala kolem dokola jako hodinová ručička), které měly tentokrát podobu série náhodně vybraných písmen, a mačkali při tom střídavě dvě tlačítka. „Lidé zpětně hlásili, co za písmeno se před nimi objevilo ve chvíli, kdy se rozhodli jedno z tlačítek stisknout. Experimentátoři našli v mozku dvě části, z nichž se dalo už 7 až 10 sekund před vědomým rozhodnutím člověka vyčíst, které z tlačítek stiskne. Přímé záznamy z mozkové kůry pořízené v nedávné minulosti pak ještě ukázaly, že stačí aktivita pouhých 256 neuronů a s osmdesátiprocentní přesností lze rozhodnutí člověka udělat určitý pohyb předpovědět už o 700 milisekund dříve, než si to rozhodnutí sám uvědomí.“
   Harrisova kniha přitom začíná popisem jistého odporného a odsouzeníhodného zločinu. Hned ale na omluvu pachatele jménem Komisarjevsky připojuje fakta o jeho těžkém dětství. Byl totiž jako dítě vícekrát znásilněn a navíc si od nepaměti uvědomoval, že je „jiný“ než druzí lidé, že má narušenou psychiku a dokáže jednat velmi chladně. Svým chováním na místě činu byl ale nicméně sám šokován. Harris pak vyslovuje závažná slova: „Kdybych byl 23. července 2007 skutečně v kůži Komisarjevského – to jest, kdybych měl jeho geny i životní zkušenost a identický mozek (či duši) v identickém stavu, jako měl tehdy on –, jednal bych přesně stejně, jako jednal tehdy on. Žádná intelektuálně obstojná pozice, z níž by se to dalo popřít, prostě neexistuje. Jako rozhodující se tu tedy jeví role štěstěny.“ Ve většině toho, co Harris píše, s ním můžeme souhlasit: každý člověk má v sobě také dispozice k tomu, chovat se násilně a páchat zločiny; naše jednání skutečně ovlivňuje řada faktorů, o kterých často nevíme a nemáme je pod vědomou kontrolou. A dokonce i chování, které bychom odsoudili jako špatné, může být způsobeno obyčejným nádorem na mozku, který i z člověka předtím zcela bezúhonného dokáže udělat bestiálního vraha. V citovaném případě s Komisarjevským se ale musíme jednoduše zeptat, jak si může autor být svým názorem tak jistý. Celá situace se totiž experimentálně nedá zopakovat, takže jistotu, že by se někdo jiný se stejnou genetickou výbavou, zkušenostmi, za stejného počasí atd. na jeho místě zachoval stejně, nemůžeme mít nikdy. Podobné pokusy ve svých dílech provádějí třeba autoři sci-fi, jejich výsledky ale zase nepředstavují žádné vědecké argumenty. Například slavný Philip K. Dick ovšem ve své (později zfilmované) povídce Minority report právem vyjádřil svoje pochybnosti nad tím, že bychom na základě toho, co o jistém podezřelém člověku víme, dokázali stoprocentně předpovědět vraždu, kterou (má) vzápětí spáchat.
   Harris sice přiznává, že o fungování naší mysli ještě zdaleka nevíme všechno, přesto ale o neexistenci našeho vědomého rozhodování vynáší velmi kategorické soudy a v tom je jeho postoj redukcionistický. Místy jeho argumentace nabývá podoby jakési hry se slovy. Jako psychofyzická jednotka se totiž podle něj každý jedinec samozřejmě rozhoduje, je to ovšem jen výsledek souhry našich pudů, genů, aktuální kondice organismu a fyziologického stavu mozku, vnějších okolností a předchozích zkušeností, který bezezbytku determinuje chování daného člověka. Svým čtenářům tedy Harris jasně říká: „Svou mysl nemáte pod kontrolou – protože jako vědomý aktér jste pouze součástí své mysli žijící z mi­losti ostatních částí. Můžete udělat, co se rozhodnete udělat. Ale jak se rozhodnete, o tom vy nerozhodujete.“ Když ale Harris píše, že naše vědomé já je součástí mysli, proč nepřipustí i to, co z této – zřejmě pravdivé – teze vyplývá (či alespoň vyplývat může), totiž že v rámci této mysli hraje také nějakou, byť zdaleka ne rozhodující roli?
   Pokud bychom navíc přijali autorovu tezi, že člověk není za nic zodpovědný (a mnozí obhájci se už dnes samozřejmě snaží svoje klienty před soudem hájit poukázáním na jejich nemoc), mělo by to vážné důsledky nejen pro soudnictví, ale i pro sebepochopení každého člověka. To částečně připouští i Harris, což mu slouží ke cti. Otevřeně totiž doznává, že podle jistého výzkumu bylo zjištěno, že přinutíte-li sledo­vané lidi přečíst si argumenty proti existenci svobodné vůle, „zvýší to pravděpodobnost, že budou v následujícím testu podvádět. Při jiném výzkumu se zjistilo, že takoví lidé jsou méně ochotní pomáhat a jsou i ag­resivnější.“ Což myslím není nijak překvapivé: pokud například čtenář váhá, jestli má zavolat vlastní manželce a pokusit se urovnat včerejší hádku, na níž nebyl bez viny, nebo se raději uchýlit k milence, četba Harrisovy knihy jej může utvrdit v tom, že jeho sexuální pud je příliš silný na to, aby jej ovládl, a že by se mu tedy měl podvolit, byť za cenu nevěry. Respektive v ní může najít kýžené argumenty k tomu, aby o tom sám sebe přesvědčil a svoje chování si tímto způsobem zracionalizoval.
   Harris se snaží čtenáře přesvědčit, že jeho kniha může mít i pozitivnější efekty: „Začnete-li vnímat skryté příčiny svých myšlenek a pocitů, může vám to – paradoxně – umožnit tvořivěji ovládat svůj život. Hašteřit se s manželkou, protože máte špatnou náladu, je jedna věc. Zjistit, že vaši ná­ladu a chování zapříčinila nízká hladina krevního cukru, je věc jiná.“ To pochopení vám podle autora může pomoci k nahlédnutí toho, že pro aktuální změnu vaší osobnosti není zapotřebí nic jiného než něco si zakousnout. Dokážeme-li pohlédnout za své vědomé myšlenky a pocity, „může nám to umožnit pro­kormidlovat se životem v nějakém inteligentnějším kurzu (samozřejmě s vědomím, že v konečném dů­sledku jsme sami kormidlováni)“. To je však zvláštní tvrzení: skutečnost, že naši náladu ovlivňuje náš fyzický stav (a že leckterá partnerská hádka nepramení ze snahy druhému ublížit, ale třeba jen z nevyspání či hladu), snad tuší každý trochu soudný člověk a není kvůli tomu nutné přijímat extrémní premisu, že člověk je jen „biochemická loutka“.
   Harris sám přitom ve své knížce cituje i autory, jejichž stanoviska jsou méně přepjatá než ta jeho. Jeden z nich například realističtěji než on říká: „Jsme právě tak reální jako genetic­ké a environmentální procesy, které nás vy­tvořily, a situace, v nichž se rozhodujeme. Ta rozvažovací mašinérie, která podporu­je naše účelné jednání, je právě tak reálná a kauzálně efektivní jako každý jiný proces v přírodě.“ Jiný problém ovšem je, nakolik je vůbec vhodný samotný pojem „svobodná vůle“. Kupříkladu americký kognitivní neurovědec a psycholog Michael S. Gazzaniga v knize Kdo to tady řídí? aneb Svobodná vůle a neurověda (vydané stejným nakladatelstvím jako Svobodná vůle) tvrdí, že jde o zastaralý koncept, který vede k jistému esencialismu. Neznamená to sice, že cosi, co by mohlo být nositelem „zodpovědnosti“, v žádném případě neexistuje, ale je to navýsost „rozprostřené“. Teprve budoucnost ukáže, jestli experimenty budou schopny potvrdit či vyvrátit hypotézu „emergence“, podle níž se prostě u člověka vyvinula nová vrstva vědomého jáství, „nová sféra, která není popsatelná mechanistickou kauzalitou“ (Antonín Dolák).
   Harrisova kniha je srozumitelně napsaná, i když možná trochu krkolomně přeložená. Vyjadřuje se k významnému a aktuálnímu tématu, autorovy závěry jsou ale příliš ukvapené a zbytečně radikální. Některá ponaučení, která si z její četby může čtenář odnést, mohou mít trochu nebezpečné důsledky. Naopak autorova slova jako „Na mých volbách záleží – a existují cesty, jak se roz­hodovat moudřeji“ jsou sice nekonfliktní a málo sporná, ale nijak nová ani objevná, naopak zcela potvrzují tradiční pravdy.

   zobrazit celou recenzi

3. dybbuk – 18. 2. 2018

   Lidové noviny, 27. 2. 2016

   Josef Chuchma
   Svobodná vůle? Ha ha!

   Jako něco mezi esejí, programově zacíleným textem a delší vědecko-populární statí lze charakterizovat spisek amerického neurovědce a autora literatury faktu Sama Harrise (* 1967) z roku 2012 Svobodná vůle. „Obraťte pozornost na svůj vnitřní života a uvidíte, že proces vyvstávání voleb, snažení a úmyslů je svou podstatou záhada,“ píše autor například. „Můžete udělat, co se rozhodnete udělat. Ale jak se rozhodnete, o tom vy nerozhodujete.“ To, co se rozumí svobodnou vůlí, je dle Harrise iluzí.
   Postupně vyjde z textu najevo společensko-kulturně-politický (a asi též hlavní) motiv, proč knížečka vznikla: autor poukazuje na to, že „přesvědčení o existenci svobodné vůle je zdrojem náboženské koncepce ,hříchu‘“, což se odráží i v postojích Nejvyššího soudu USA. Ostatně Harris jako neurovědec tvrdí, že rovněž náboženská víra má svůj biologický základ. Harris je členem hnutí Nový ateismus (spolu třeba s biologem Richardem Dawkinsem); náleží přímo ke kvartetu jeho protagonistů označovanému za „čtyři jezdce Nového ateismu“.

   zobrazit celou recenzi

4. dybbuk – 18. 2. 2018

   Listy 5/2016

   Neurovědec, spisovatel, myslitel a bořitel mýtů a iluzí dokázal smést se stolu prastarý a stále oživovaný filozofický problém v útlé knížce. Hned prvními větami vpadá do jádra problému: „Otázka svobodné vůle se dotýká téměř všeho, na čem nám záleží. Morálka, právo, politika, náboženství, veřejná politika, naše intimní vztahy, pocity viny i osobní úspěšnosti – vypadá to, že většina z toho, co nás v životě činí lidmi, se odvíjí od skutečnosti, že na sebe navzájem pohlížíme jako na autonomní osoby schopné svobodně se rozhodnout.“ Autor proto očekává, že vědecké prohlášení svobodné vůle za iluzi vzbudí odpor, překonávající někdejší pohoršení Darwinovou teorií. Přesto se toho úkolu ujímá s neobyčejnou erudicí a šarmem – opírá se o filozofické ideje, zdravý rozum i o nejnovější výsledky zkoumání mozku – a přichází s útěchou, že nám vlastně bez vyvrácené iluze bude lépe. Je to výjimečná kniha a lze doufat, že překladu se dočkají i jiné autorovy práce, např. Islám a budoucnost tolerance: dialog. Nezdá se však, že by lidstvem otřásla: zdá se, že naši nesvobodnou vůli nikdo nepřinutí, aby si iluzi neuchovala a v reálných záležitostech se jí nedržela. Kant řekl, že ho Humeovy myšlenky probudily z dogmatického spánku – kéž by i Harrisova kniha vzbudila neméně pronikavého myslitele, který by zvedl hozenou rukavici.
   -jn-

   zobrazit celou recenzi

5. dybbuk – 18. 2. 2018

   A2, 16. 3. 2016

   Lukáš Likavčan

   Americký filosof Sam Harris patří k nejznámějším představitelům soudobé empirické a evoluční etiky. V brožurce s názvem Svobodná vůle se snaží na ploše deseti tisíc slov vysvětlit, že žádná svobodná vůle neexistuje – jde o iluzi, kterou je nemožné konzistentně formulovat. Vychází přitom z metaetické pozice důsledného naturalistického redukcionismu a jeho dikce se překvapivě podobá ortodoxním marxistům typu Karla Kautského či Georgije Plechanova. Na nejdůležitější otázku, jaké jsou eticko-politické důsledky popření svobodné vůle, přitom odpovídá nečekaně ploše. Prý z osobní zkušenosti může říct, že ho toto poznání dělá lepším, a dává za pravdu konzervativcům: klást osobní odpovědnost na lidi je moudré tehdy, pokud je to společnosti užitečné. Kupodivu ale pomíjí roli socioekonomické determinace při vzniku „patologického“ chování. Vzít v úvahu komplexní kauzality vnějšího prostředí by totiž znamenalo kolaps autorových exorcistických snah a pád do ontologického klišé po vzoru „všechno se vším souvisí“. Lze souhlasit, že svobodná vůle je pochybný pojem, ale přesvědčivé důvody pro to nabízejí spíše postmarxističtí a poststrukturalističtí autoři, kteří zároveň vybízejí k plodným úvahám o emancipaci, autonomii, univerzalitě či identitě. Harris (a s ním soudobá reduktivně -naturalistická filosofie) objevuje už jednou vynalezené, a to způsobem, jenž co do technického provedení zaostává. Je nerobustní a slepě sází na novopozitivistickou epistemologii.

   zobrazit celou recenzi