Soukromý labyrint

Recenze

1. dybbuk – 14. 2. 2018

   Právo, 7. 5. 2009

   Karel Paulík

   Trpaslíci se rodí jako úplně normální lidé, ale jak stárnou, / tak jsou menší a menší, až nakonec umírají někde v pytlíku od mouky / nebo v krabičce od zápalek. (Trpaslíci)
   Básníci již dávno nejsou bardy svobody, té nekonečné, zajíkavé, neohraničené. Nejsou ani majáky, šířícími světlo po okolí, jejichž paprsky probouzejí a podněcují k činům. Protože dnes už je takřka vše možné (nic není nemožné), svět je zaplněn nepřeberným množstvím svobodných a taky osvobozených slov (což není to stejné) a přestává jimi být ovlivňován a fascinován. Poeta se musí stát výzkumníkem sebe samého, neboť v tom je ještě možnost někoho zaujmout, oslovit a překvapit. Co nalezne, to pak nabízí. Hleďte: Ukazuji vám svoje já, dávám vám ho všanc. Pojezte ze mě na mém stole!
   Připadáli přirovnání básníka ke speleologovi jako nošení sov do Athén, tedy že všichni přece vědí, že básník už dávno není tambor revoluce, pak zůstává nezodpovězena otázka: Proč je tu tedy tolik slepých majáků? Přesto, nebo právě proto, když se v tom permanentním tsunami slov objeví něco, co vás (mě) osloví, podobá se to zázraku. Zázraky se ale ještě pořád dějí, v tom je naděje pro svět i pro básníky.
   Výtvarník a básník Michal Matzenauer (1947) vydal po roce 1989 dvě sbírky básní (předtím dvě samizdatem). Celkově tedy pátá kniha Soukromý labyrint je současně i výtvarným katalogem. Verše a texty z posledních několika roků jsou totiž doplněny 31 kresbami, které autor vytvořil v letech 1987–1988, kdy mu stranovláda umožnila pracovat na maringotce jako vrtač a čerpač. Který z mužůčtenářů by chtěl případně otestovat svoji manželku, může to učinit pomocí kreseb s názvem Dobře se pověsit vyloučí možnost špatně se oženit I a II. Humor je jeden z podstatných rysů autorovy tvorby, někdy jemný, melancholický, jindy hodně černý. Tam já nejdu / Zase tam bude někdo / vykládat o něčem. (Rozhodnutí)
   Když jsem knihu otevřel poprvé, náhodně na straně 96, byla to láska na první pohled. V textech s názvem Úryvky z deníku II. je zápis s datem 1. 12.: Vše se mění. I Bůh se mění.
   Po tomhle už bych ani více číst nemusel. Pravda je snesitelná jen po kapkách. Nevím, zda jsem zaznamenal v poslední době krásnější obraz o naší současnosti. A taky o člověku.

   zobrazit celou recenzi

2. dybbuk – 14. 2. 2018

   Haluze, 8/209

   Tomáš Čada
   Není důležité rozumět, důležité je ticho

   Ve chvíli, kdy se mi právě recenzovaná kniha dosta­la do ruky, velmi tiše jsem zajásal. Málokdy se stane, že básnická sbírka oslní grafickou úpravou, kvalitou zpracování. Zkrátka, málokdy se stane, že se čtenáři dostane do ruky kniha pěkná na první pohled. Pátá básnická sbírka Michala Matzenauera taková je. Soukromý labyrint je sbírkou po vizuální stránce velmi kvalitní. Tento fakt je nepopiratelný a možná je vyhnán až ad absurdum, neboť sbírka může půso­bit jako katalog autorových/autorských kreseb, kte­rý je básnickými texty pouze doplněn. Občas mne napadlo, zda nejsou, dík velkému množství kreseb, básně tak trochu přehlušeny. Kresby jsou ovšem zají­mavé, zábavné a z knihy vytvářejí artefakt, který se již při prvním prolistování stává tím pravým do vkusně zařízené knihovny. Nejsem tu však kvůli kresbám, ve výtvarném umění se cítím trochu jako ryba na suchu, proto se pokusím soustředit na samotný text. Neodpustím si ještě jednu nepatrnou poznámku mimo. Kniha je opatřena stručnými informacemi o autorovi, ač jsou vskutku kusé. I tak, dík za ně. Horší je to s úvodním slovem ku sbírce. Je nesignované tedy trochu podezřelé, však navíc je jaksi nic neříkajícívšeříkající. Na první přečtení působí erudované, to ano. Pokud se začteme pozorněji, dojde nám, že říká naprostou banalitu: Knihu můžeme číst dle libosti a ona nám vždy sdělí něco jiného. Musím uznat, že se jedná o myšlenku dosti revoluční. Nevím, zda má v takovém případě podobná předmluva smysl. Ale vstupme již do Matzenauerova Soukromého labyrintu.
   Ten je uvozen Pns/ovzmpříslovím: „Nemusíš mít nafoukáno/ hlavně když ti nafouká“ (Přísloví, str. 7). Poněkud zvláštní začátek, ale tak uvidíme, k čemu a kam bude vést. Že bychom se dočkali žertéřské sbírky? Ale ne, nenechme se zmást. Již první báseň, nám dá na srozuměnou, že se za břicha popadat nebudeme: „Zima a mráz/’Zima a mráz/Ptáci nezpívají/ Z dálky je slyšet dětské hlasy“ (Zima a mráz, str. 11). Velmi civilní, velmi prosté, posmutnělé. Minimalismus, melancholie. Pár slov……………… a tolik asociací se dokáže vyloupnout v mysli.Ani tato báseň však není charakteristická pro poetiku sbírky, o pár stránek dál narazíme na: „Nemnohá chvíle/ jako tato/ dosáhla cíle/ Kočičí zlato“ (Nemnohá chvíle, str. 12). Ironie a vtip na první pohled patrné. Nalez­neme tu i onu posmutnělost, jenže je vsazena do jednoduché rýmovačky s jasně vyslovenou pointou, (ne)ukrývající se bez obalu v posledním verši. Tedy, že by přeci jen prvotní přísloví vystihovalo sbírku? Ne, ne a ne! Vražda v Argentinské ulici (str. 27) nám nabí­zí zase něco jiného. Absurdní příběh, který přes svou lyričnost jednoznačně vypráví, je dějový, zbavený jak rýmovačkové prostoty, tak i minimalismu. Zase jsme jinde. Mění se nejen nálada, forma, myšlenka, musí se měnit i čtenářův přístup ku knize. Tak tedy fajn, autore, přizpůsobuji se ti! Obrátíme pár stran v domnění, že jsme za vodou a ony nás vykoupou „skoro haiku“. Trochu filosoficky zadumané miniatury Aniž mne vítr, Tak tiše, Objímám (všechny str. 31). A o něko­lik stran dál se nachází Ušlechtilé plísně (str. 43), báseň nejrozsáhlejší, silná, bolestná, zakončená ver­šem, jenž sám o sobě by stál za vytesání do kamene: „A těla se nechtějí pamatovat/ a nemohou odpus­tit“ (Ušlechtilé plísně, str. 51). Dalo by se samozřejmě pokračovat, ale jako ukázka „roztříštěnosti“ sbírky to zřejmě postačí. Má tedy kni­ha nějaká pravidla? Pokud ano, nenašel jsem je. Byloli ovšem autorovým záměrem stvořit ze svých textů propletenec, kterým se budeme jako čtenáři prodírat, budeme se mu muset přizpůsobovat. Bude po nás vyžadováno vždy něco jiného, nového a musím uznat, že se tento úmysl zadařil. Ač je někdy nepříjemné měnit během četby veškeré čtenářské vnímání, zvykat si na další autorův žánrový přechod, nedá se říci, že by to bylo na škodu. Pokud to byl autorův záměr, sbírka je vskutku labyrintem. Čtenáři dá práci najít si jím cestu a možná, že se z něj ani nevymotá. Je tu však i druhá varianta. Ta již není tolik nakloně­na autorovi ani knize. Nesourodost textů lze přisou­dit špatné redakci. Pak posloužil labyrint jako výmlu­va nedodělku, neboť jako typická básnická sbírka Matzenauerova kniha vskutku nepůsobí, rozháranost je příliš patrná. Inu, tak či tak, vyberte si. Já jsem na vážkách. Vždyť co když ta předmluva, kterou jsem tak šmahem odsoudil, nakonec říkala víc než jsem pochopil? Co když…?
   Ale co? I v případě, že budeme sbírku považovat za for­málně rozháranou, nesourodou, nedá se Matzenauerovi upřít cit pro jazyk, pointu, vtip. Nedá se mu upřít vypravěčský um. V mnoha básních čtenáře okouzlí síla sdělení. Přesto se vždy daří vyhnout hloupému patosu, podbízivému vtipu, a to jsou texty často vtipné a začasto dojemné.
   Michal Matzenauer je jistě zajímavý výtvarník a básník, jen je třeba trochu se k němu prodrat. Ale dost již bylo slov, vždyť ta jsou zbytečná: „Vážně tam chodí/ Krásný jak Metternich/ Chodí tam/ ale učí jen důležité/ Sundá si sako/ a pak napíše/že důležité je ticho“ (Vážně tam chodí, str. 116).

   zobrazit celou recenzi

3. dybbuk – 14. 2. 2018

   Revolver Revue

   Viktor Šlajchrt

   Ačkoli Michal Matzenauer (nar. 1947) vydal už šest básnických sbírek (první dvě v samizdatové edici Popelnice, další po roce 1989 v nakladatelstvích Inverze, Dauphin a Dybbuk), je stále vnímán především jako malíř a kreslíř. Jeho literární texty však nelze pokládat za pouhá příležitostná vybočení z výtvarné práce. Vytvářejí možná vedlejší, v každém případě však souběžnou linii jeho tvorby, rozvíjejí obdobnou poetiku, pouze materiál je jiný. Dokládají to i dvě loňské knížky Soukromý labyrint a Po kameni cesta (obě Dybbuk, Praha 2009, náklady neuvedeny), v nichž najdeme i reprodukce autorových výtvarných prací. Zvlášť první z knih působí v tomto ohledu reprezentativně. Básně z poslední doby v nich doprovází více než dvacet let starý cyklus kreseb, který vznikl v maringotce, kde autor v závěru minulého režimu nalezl obživu jako čerpač vodních vrtů. Velejemné, barevně tlumené, minimalistické variace v duchu Nové figurace a České grotesky působí na první pohled trochu monotónně, čímž umocňují vyznění textů, pozornějšímu pohledu však nabídnou množství důvtipných situací a konstelací, které dokonale souzní s autorovou literární obrazností. Ani zařazené básně totiž nejsou udělány čistě ze slov, ale spíš z drobných dějů, fiktivních událostí, poetických pantomim. Rozpohybované metafory Matze-nauerovy poezie mohou dokonce chvílemi připomínat tělocvik. Charakteristická je žánrová různorodost. Vedle drobné lyriky blízké japonským haiku či zenistickým koá-nům tu nacházíme posmutnělé i žertovné
   introspekce, deníkové záznamy, anekdoty, burlesky, librátka pimprlových komedií. To vše evokuje zvláštní rozpoložení lyrického subjektu, v němž se melancholie spojuje s potměšilým šibalstvím, bolest s humorem a sebeironií, každodennost s pohádkou, vytříbený smysl pro nonsens s lidovou pro-stořekostí. Matzenauer vynalézavě mísí nej-různější ingredience, přičemž spíš instinktivně dosahuje nevšedních efektů. V pozadí cítíme psychedelickou poetiku šedesátých let, maličko dadaismu, surrealismu či absurdní grotesky, snad i trochu rafinovaného naivismu Oldřicha Wenzla, ale také temnější ozvěny existenciálních úrazů. Druhá loňská kniha je do jisté míry retrospektivním výborem; ukazuje, po jakých cestách se autor při formování svého jedinečného básnického výrazu ubíral.

   zobrazit celou recenzi