Simion Výtažník

Recenze

1. dybbuk – 16. 2. 2018

   Lidové noviny 19. 4. 2007

   Ondřej Horák
   Ceauseska nahradil Pán Bůh

   Román rumunského autora Petrua Cimpoesa vyšel v českém překladu

   V románu Simion Výtažník přichází pan Vasile s geniálním tahem – totiž založením Strany nerozhodných – a snaží se přesvědčit pana Iona-domovního důvěrníka, aby se připojil. Ten však oponuje: „Okamžik, prosím, jak se máme rozhodnout založit stranu, když jsme nerozhodní.“ Jenže pan Vasile není žádný amatér – má pod čepicí: „V tom není žádný rozpor. Život ukazuje, že každá strana začíná tím, že popře svůj ideologický základ.“
   Román rumunského autora má zas v základu poněkud otřepaný nápad. Jedná se o zachycení životů v jednom domě – v tomto případě v osmipatrovém paneláku v Bacau. Takovéto davové kroniky známe – ať už z českého televizního seriálu Byl jednou jeden dům či z vynikajícího románu Život návod k použití francouzského autora Georgese Pereka. V jedné kapitole Perekova románu, který mapuje všechny části jednoho pařížského domu, uvíznou lidé také ve výtahu. Tato část společně užívaných prostor je důležitým místem rovněž v románu Petrua Cimpoesa, jak ostatně napovídá jeho název Simion Výtažník (2001).

   Probuď se, Rumune!
   Petru Cimpoesu (1952) je původní profesí inženýr specializovaný na těžbu ropy a zemního plynu. Debutoval v roce 1983 povídkovou knihou Vzpomínky z venkova, následovaly romány Přirozeně (1985), Hrdinou proti své vůli (1994), kniha Království za mouchu, pohádka pro děti, k uspávání prarodičů (1995) a čtenářsky úspěšný Příběh o velkém lupiči (2000). Po románu, jenž byl nyní přeložen do češtiny, publikoval ještě „veselou apokalypsu“ Christina Domestica aneb Lovci duší (2006), jež obsahuje i fiktivní deník Nicolae Ceauseska. „Lidový román s metafyzickým přesahem“ Simion Výtažník ukazuje jakýsi reprezentativní vzorek Rumunska po roce 1989. A tak se příběhem míhají bývalí zaměstnanci státní policie, v důsledku tržního hospodářství nezaměstnaní a snící o výhře v Lotu, pan Ilie, který si vynáší rozmontovanou motorku do svého bytu v igelitových taškách, či učitel obviněný z toho, že přivedl svou studentku na táboře do jiného stavu… A do toho všeho hraje dechovka píseň Probuď se, Rumune! Hlavní postavou však je Simion, švec z přízemní garsoniéry, který se jednoho dne přestěhuje do výtahu, kde se oddává modlitbám. Také Simionova náboženská výtahová exaltovanost směřuje nakonec k rumunské politické současnosti. Podle jeho proroctví totiž sestoupí v předvečer prezidentských voleb roku 2000 na zem Ježíš Kristus, aby se ucházel o místo hlavy rumunského státu, přičemž jeho politickým programem má být Desatero. A podle Simionových slov se zdá, že Ježíš Kristus má dobře připravenou půdu: „Jako byste nevěděl, že hodně jich chodí do kostela jen proto, že potřebují nějakého nového Ceauseska. Nahradil jim ho Pán Bůh. Nelu, dejte na moje slova: kdyby Ceausesku nezemřel, nikdy by do kostela ani nepáchli.“

   Ciprian nás bije
   Vedle tohoto Simionova ústředního příběhu probíhají komorní dramata také v jednotlivých partajích bacauského paneláku. V mnoha směrech se Cimpoesova „diagnóza“ dá aplikovat i na český porevoluční „kvas“. Rumunský prozaik je elegantní a zábavný vypravěč, mozaikovitý román je tedy čtenářsky velmi přístupný, přitom ovšem čtenáři nijak okatě nenadbíhá. Simion Výtažník tak mimo jiné ukazuje, že česká a rumunská současnost není od sebe až tak vzdálená. Což může být poněkud překvapivé zjištění, neboť Češi mají k Rumunsku stále poněkud rezervovaný, nadřazený vztah. Možná je tak ještě dobré na vykoupání se v moři, ale jinak… Leckdo si přece pamatuje podél vlaku žebrající děti… a to u nás tedy skutečně neuvidíte! Rumuni v Simionovi Výtažníkovi se nicméně zdají být ještě značně blahobytem nezdegenerovaní, emocemi a instinkty překypující. A tak se v románu často ocitáme uprostřed nezáludné hádky, která je pouze jednou z běžných forem komunikace. Cimpoesovy postavy se nad ničím příliš nepozastavují, berou život tak, jak je, neohlížejí se, nelitují se. Když se tedy pan Ion-domovní důvěrník ptá dětí, proč si nehrají před svým domem, holčička bez hnutí brvy odvětí: „Ciprian nás bije.“ A když pan Ilie navrhne panu Ionovi-domovnímu důvěrníkovi, že by se měl zavolat opravář výtahu, ten lapidárně opáčí: „A přijdou, když je zavolám?“ Simion Výtažník je román velmi zábavný, čtivý, a přitom nikoliv povrchní. Jeho čtení zneklidňuje, aniž by mučilo.

   zobrazit celou recenzi

2. dybbuk – 16. 2. 2018

   Týden, 2. 4. 2007

   Pavel Mandys
   Prorok z panelákového výtahu

   O postkomunistické společnosti výsměšně, chápavě a výstižně

   Román současného rumunského autora, to není zrovna atraktivní reklama. Však tu také za nějakých pět let vyšel jediný, na sklonku loňského roku. Ale stojí za to.

   Jmenuje se Simion Výtažník, v roce 2001 ho napsal letos pětapadesátiletý Petru Cimpoesu a po pravdě řečeno na něho upozornila až začátkem března překladatelská porota cen Magnesia Litera. Úroveň překladu se laik neodváží hodnotit, úroveň textu je ale záviděníhodná – tak vrstevnatý a komplexní román o současnosti se v českém provedení objevil naposledy v roce 1994, když Jáchym Topol vydal Sestru.
   Simion Výtažník je samozřejmě zásadně jiný, se Sestrou má společnou jen snahu zachytit onu radikální přeměnu, která v Rumunsku v roce 1989 proběhla poněkud krvavěji (Cimpoesu jí říká neutrálně Události) a která otevřela dveře dokořán mnoha lákavým a obohacujícím – ve smyslu materiálním i duchovním -, ale také zrádným novinkám. Zatímco Topol to vstřebal a vychrlil ve zběsilém tempu v podobě temně fantaskního dramatu, Cimpoesova kniha má charakter lidové až komunální satiry, ovšem s mnoha pasážemi, v nichž se zevrubně probírá duchovno a které přecházejí do podivuhodných křesťanských podobenství, přičemž není zcela jasné, jak moc vážně nebo ironicky to autor myslí.
   Román se skládá z několika příběhů obyvatel jednoho chátrajícího paneláku ve středně velkém městě rumunské Moldávie. Podobná nesourodá společenství nuceně propojená socialistickým rovnostářstvím známe i od nás: v jednom domě spolu žijí lidé ze zcela rozdílných sociálních vrstev. Všichni měli nějaké postavení, o které přišli nebo přicházejí, a hledají si nové: povětšinou zmateně, upachtěně a s nezdary, které vypadají osudově. Bývalý ředitel masokombinátu se snaží prosadit v politice, ale takových jsou najednou stovky. Televizní čumil je okouzlen stejně tak rumunským vysíláním BBC a svobodou médií, jako metodou multilevel marketingu. Mladá učitelka literatury se zajímá o nadaného žáka (který je do ní tajně zamilovaný), zároveň ale nutkavě navštěvuje soukromé kursy tantrajógy, které u cvičení zdaleka nekončí. Domovník kdysi pracoval jako elektrikář u tajné policie Securitate, což mu už dávno nepomáhá k posílení autority mezi nájemníky. A švec Simion jednoho dne uvázl ve výtahu a začal přitom nahlas přemýšlet o Bohu a jeho vlivu na osudy ostatních.
   To přirozeně skýtá mnoho groteskních situací, které Cimpoesu umí gradovat, navíc je navzájem propojuje, což účinek ještě zvyšuje. Od situační komiky přitom plavně přeskakuje k humoru výsostně intelektuálnímu, když jednotlivé postavy nechá naivně uvažovat o velikosti a malosti rumunského národa a o víře, duši, smrti a dalších hlubokých věcech. Autor přitom každého svého hrdinu (nikdo tu není hlavní) líčí sice sarkasticky, ale zároveň s jistou mírou pochopení (ne u každého je stejná). Výsledná břitká ironie tak nezůstává jen u posměchu, nevyužívá nectností průměrných „lidiček“ ke sbírání laciných bodů. Jde dál, až k analýze potíží: komunismus, který měl v Rumunsku ještě dramatičtější a bizarnější rozměry, nezničil jenom systém vládnutí a správy země. Horší je vliv na každého občana: lidé i po jeho pádu pasivně čekají, kdy se budou mít konečně dobře, a místo aby se začali o něco snažit, nechávají se napálit spekulanty a podvodníky a upínají se k nereálným vidinám duchovním, citovým i materiálním.
   Když čteme Cimpoesův román, chvíli nás napadá přirovnání ke Karlu Poláčkovi, chvíli k Thomasi Bernhardovi. S prvním Cimpoesa pojí zaujetí maloměstskými figurkami, s druhým noblesní, ale důkladné a pohrdavé podrývání všelijakých národních stesků, mýtů a iluzí. Zdá se, že problém je obdobný v různých krajích: čím jsou lidé línější, nevzdělanější a neschopnější (a důsledkem toho většinou neúspěšní a nespokojení v osobním i pracovním životě), tím větší význam pro ně má kolektivní identita, nejlépe národ. Český čtenář může být vděčný, že tyto sice slábnoucí, ale ještě patrné tendence postkomunistické společnosti dokáže zábavně a trefně vystihnout rumunský spisovatel, když z těch českých se to nikomu nedaří. Ostatně: příliš často se o to ani nepokoušejí.

   zobrazit celou recenzi

3. dybbuk – 16. 2. 2018

   A2, 13/2007

   Jarmila Novotná
   Spasení Rumunska skrze výtah
   Ironický román o životě v postkomunismu

   Posledních deset let uplynulého století bylo dobou překotných změn, a to především v zemích střední a východní Evropy, v nichž se téměř přes noc zhroutil politický režim a následovalo složité období transformace. Román Petra Cimpoeşe Simion Výtažník (Román o andělích a Moldavanech) je zasazen do roku 1997 a představuje velmi zdařilou výjimku z pravidla, že literatura potřebuje odstup pro uchopení a zpracování časově blízkých historických témat a etap.
   Petru Cimpoeşu (1952) je původním povoláním inženýr specializovaný na těžbu ropy a zemního plynu. Vystřídal řadu zaměstnání, živil se jako novinář, manažer soukromé firmy, středoškolský profesor, režisér loutkového divadla, ředitel knižního velkoobchodu atd. Debutoval v roce 1983 sbírkou povídek Vzpomínky z venkova, následovaly romány Přirozeně (1985), Hrdinou proti své vůli (1994) a Příběh o velkém lupiči (2000). Ač je Simion Výtažník (2001) už Cimpoeşovou pátou knihou, do českého prostředí proniká poprvé, a to díky vynikajícímu překladu Jiřího Našince.
   Děj románu se odehrává v jednom průměrném paneláku na sídlišti moldavského města Bacău. Zde žije pestrá paleta různých lidských typů (nevěrná pobožná manželka, ješitný úředník trpící svrabem, gymnaziální profesor nařčený ze zneužití studentky, učitel jógy zasvěcující mladé ženy do tajů Kámasútry, bývalí estébáci, neúspěšní partajníci atd.), zobrazených se svými slabostmi a každodenními prohřešky. S nimi v domě bydlí také švec Simion, jenž se rozhodne modlitbami spasit své spoluobčany a jako novodobou poustevnu zvolí výtah (odtud neologismus v názvu knihy). Zde se modlí k Bohu, rozmlouvá s anděly a záhy se k němu obrací o radu a pomoc téměř veškeré osazenstvo paneláku. Po symbolické potopě – vytopení několika pater domu – Simion zmizí a výtah začne opět normálně fungovat.
   Autorovi se v knize podařilo nejen zachytit příznačné atributy doby, ale i je velmi konkrétně ilustrovat na lidském chování, myšlenkových stereotypech a klišé. Přes veškerou ironii své hrdiny, potýkající se s novou realitou i se sebou samými, neodsuzuje. Koneckonců podobní lidé žijí všude a není vyloučeno, že v jednom z nich poznáme svého souseda, nemluvě o tom, že podobnou transformační zkušenost – privatizaci, korupci, skandály, zdiskreditované vládní strany i opozici, politikaření, podvodné loterie a kupčení všeho druhu – jsme prožili (a v některých aspektech stále prožíváme) i u nás.
   Román přesto pevně tkví v rumunské realitě důrazem na „náboženskou“ stránku věci. Počínaje častým kontrastem mezi náboženským mravním kodexem a skutečným chováním lidí, přes konstatování, že občané včetně komunistické nomenklatury vyměnili ze dne na den kult Ceauşeska za Boha, až po laické úvahy jednotlivých postav, pojednávajících o stvoření světa, biblických podobenstvích a božské přítomnosti v lidské duši a světě. A zdali to autor myslí vážně či ne, to čtenář musí posoudit sám. Určitým vyvrcholením je pak Simionovo proroctví o budoucím rumunském prezidentovi – Ilieskovi, který bude zvolen ve volbách v roce 2000, ač proti němu kandiduje sám Ježíš Kristus, jenž se uvolil sestoupit na zem, aby Rumunsko spasil uskutečněním nezbytných reforem. Jeho volební kampaň je však poněkud zastaralá a Desatero jako politický program nemá ani u religiózních Rumunů šanci na úspěch…
   Klíčem k celému románu je závěrečné podobenství – celý nešťastný panelák a jeho obyvatelé jsou symbolem Rumunska, které musí projít očistcem a pak snad bude spaseno. Okamžikem spásy může být vstup Rumunska do NATO a EU, ale co se bude dít po dosažení těchto met, to už autor neprozrazuje. Z románu se dozvíme jen tolik, že Simion odešel a užaslí obyvatelé domu se rozcházejí do svých bytů, v nichž se zavřou a zapomenou.
   Při četbě Simona Výtažníka nelze nevzpomenout na dramatika a prozaika I. L. Caragiala, který satiricky tepal morálku a pokrytectví svých současníků v devatenáctém století. Petru Cimpoeşu je důstojným pokračovatelem tradic rumunské kriticko-satirické literatury – je výborným vypravěčem a má odvahu nastavit mírně pokřivené zrcadlo svým současníkům; jeho román má humor, spád i nadhled a je velmi pravděpodobné, že bude mít své čtenáře i za sto let, podobně jako je dnes mají díla I. L. Caragiala.

   zobrazit celou recenzi

4. dybbuk – 16. 2. 2018

   Tvar, 13/2007

   Jakub Grombíř
   Kniha pro zaseknuté

   Je z literatury dostatečně známo, že šev­covské řemeslo bývá piplavé a nepříliš lukrativní, což vede jeho provozovatele k hloubavosti a kverulantství. Není tedy divu, že právě jistému obuvníku Simionovi z moldavského Bacáu se zjeví anděl a vede ho k meditaci – na rozdíl od stejnojmen­ného předchůdce nikoli na sloupu (viz film Luise Buňuela), ale v zablokovaném výtahu typického postkomunistického paneláku. Ostatně v kostele či na univerzitě nemá anděl co dělat, kdežto boty si musí nechat opravit – jako každý. Simionovým krajanům je duchovní útěchy právě značně zapotřebí; je podzim 1997, krátce po další změně vlády, která, jak se ukázalo, opět nebyla ta pravá. V zemi i v domě o všem rozhodují kšeftmani a bývalí udavači. Zastřelení diktátora sice potěšilo, ale problémy nevyřešilo:
   „Za Ceausesca Rumunům nejvíc chyběly tři věci: jídlo, televize a potraty. Důsledkem čehož v těchto třech směrech dochází po roce 1990 k největším výstřelkům.“ – „Možná nám chyběl i Bůh,“ […] – „Přesně tak. A v tomto ohledu dochází k ještě ohavnějším výstřelkům!“ Výtah je zaseknutý stejně jako Rumunsko v přechodné epoše ke svobodě a blahobytu, která trvá už jaksi moc dlouho. A Simion vyhlašuje své proroctví O drátu u Rumuna, ironizující novodobý rumunský nacionalis­mus a jeho gurua, někdejšího Ceausescova fámula Vadima Tudora. Spisovatel si ani nemusí moc vymýšlet, každodenní realita předstihne všechno:
   „Předešlého večera jeden významný politik v jistém televizním pořadu v odpovědi na dotaz moderátora prohlásil toto: »Otázka, kterou jste mi položil, je velmi závažná, je to otázka opravdu, ale opravdu zásadní, o. jako taková by si podle mě zasloužila oápověď.« Panu Ionovi domovnímu důvěrníkovi se tato úvaha tak zalíbila, že si ji poznamenal do notýsku, kam si zapisoval duchaplné myšlenky, aby ji použil, až se k tomu naskytne příležitost, neboli na domovní schůzi.“
   Kniha rumunského spisovatele Petra Cimpoesa Simion výtažník dostala cenu Kniha roku Magnesia Litera a jako vždy se nad ní rozpoutaly spory, tím spíš, že k ceně patřila i finanční prémie. Recenzní výtisk naštěstí ještě nestačil žádný snaživec oplantat pentlí s reklamním nápisem Kniha roku. Jistě, román o postkomunistickém marasmu má větší šanci na získání podob­ného ocenění nežr dílo, jehož námět není tak mediálně vděčný. Ale navzdory tomu tato kniha opravdu stojí za přečtení. Je ele­gantní a duchaplná, na hony vzdálená publicistické horlivosti Vieweghových Báječných let s Klausem nebo Hřebejkova filmu Horem pádem.
   Nápad vypovídat o stavu společnosti prostřednictvím spolunájemnického mik-rokosmu měl už Jan Křesadlo ve své „mravoučné bajce“ Dům. Cimpoesu není tak fan­taskní a makabrózní, ke slabostem svých figurek projevuje lehce pobavenou shovíva­vost, která poněkud připomíná neokázalý humanismus Jorge Amada. Na rozdíl od něj je ovšem Cimpoesu podstatně skeptičtější ohledně sexuality jako léku na všechny problémy. Zná své nehrdinské krajany a dokáže jejich pachtění za vymoženostmi západní civilizace popsat ironicky, ale soucitně. Je k nevíře přečíst postmoderní text napsaný s takovou vervou a humorem. Svědčí o tom třeba to, s jakou péčí dokáže autor vygradovat prostinký gag s igelitkou nacpanou náhradními díly k motocyklu. Cimpoesu ovládá persifláže a kalambúry, nejde mu však o vlastní exhibici, ale o to, aby své spo­lubydlící upozornil, že jiný dům k dispozici nemají a neměli by tedy být tak letargičtí k jeho systematickému vybydlování.
   Ačkoli se pokládáme za zemi podstatně vyspělejší, také u nás v letech transformace naletělo dost lidí na zázračné způsoby zbo­hatnutí, jako je v románu systém vzájemné pomoci Caritas, úžasné finanční perpetuum mobile:
   „Velké tajemství spočívalo v tom, že mnoho vkladatelů nevybralo ani leu. Aby získali co nejvíc peněz, částku, která jim náležela, do hry pokaždé znovu vložili. Tímto způsobem se po třech čtyřech kolech alespoň teoreticky stávali držiteli pohádkových jmění v řádu několika miliard lei.“ – „Byli tedy multimiliar-dáři s podmínkou, že nebudou nikdy požadovat peníze zpátky, nýbrž je nechají na účtech lona Stoicy?“ pokusil se pan Ion uzavřít. „Přesně tak! A takoví zůstali až dodneška!“
   Snad je na místě vysvětlení podtitulu knihy. Historická Moldávie byla roku 1812 rozdělena a východní polovina, zvaná též Besarábie, se stala součástí Ruska (s výjimkou období mezi dvěma světovými válkami), načas byla dokonce donucena psát azbukou, nyní je nezávislou republikou. Západní část vytvořila s Valašskem federaci podunajských knížectví, která byla předchůdcem dnešního Rumunska. Zdejší obyvatelé jsou tedy součástí rumunského národa, jen se trochu liší dialektem (je ovšem pravda, že vztah spoluobčanů k nim bývá lehce přezíravý, což bývá zřejmě osudem východnějších částí různých zemí). Moldavská strana, o které se v textu mluví, je tedy podobně operetní záležitostí jako u nás kdysi poměrně úspěšní profesionální moravisté.
   Kniha je nakladatelstvím Dybbuk velmi pěkně vypravena, za pochvalu stojí vtipný nápad s přehledem nájemníků na obálce. Text je plný rumunských reálií, některé se překladatel pokusil převést do českých poměrů: „Když inzerát vyšel, byl na sebe pyšný, jako by debutoval básní v Zeleném peří.“ Když si člověk uvědomí, kolik má poměrně nedaleká země celebrit, o kterých tady nikdo neslyšel, přestane se pozastavovat nad neinformovaností Západoevropanů o českých poměrech (upřímně: kolik čte­nářů Tvaru zná něco od Mihaie Eminesca, jednoho z největších básníků evropského romantismu?). Dojem z „knihy roku“ poněkud kazí drobné tiskové chyby a hlavně text na záložce. Ono je těžké na tak krátké ploše vystihnout přednosti knihy, ale odvyprávět děj včetně pointy, tudy cesta skutečně nevede.
   Nabízí se úvaha, zda je současný nezájem o literaturu pouze vinou čtenářů. Čeští prozaici se často zabývají foukáním vlastních bolístek, které je pro potenciálního zájemce až příliš odtažité. Kdyby někdo dokázal přijít s knihou natolik empatickou a čtivou, jako je Simion výtažník, mohlo by to moti­vovat k četbě beletrie více lidí, než si dnes dokážeme představit.

   zobrazit celou recenzi

5. dybbuk – 16. 2. 2018

   Mosty, 14–15/2007

   Libuše Valentová

   Letošní 6. ročník mediálně známé soutěže Magnesia Litera přinesl ocenění knižních titulu roku 2006 v kategorii poezie, prózy, naučné knihy, překladu, publicistiky, literatury pro děti a mládež, nakladatelského počinu a objevu roku. V některých případech porota potvrdila zřejmé favority, v jiných rozhodla ve prospěch méně známých autorů. Největší rozruch vyvolalo závěrečné vyhlášení Knihy roku 2006: stal se jí román rumuaského prozaika Petra Cimpoeşa Simion Výtažník přeložený Jiřím Našincem. Teprve podruhé v historii Magnesie Litery získal tuto hlavní cenu beletristický titul a vůbec poprvé překlad z cizí literatury.
   Překvapivé rozhodnutí poroty lze vysvětlit přinejmenším dvěma důvody. Hlavní předností Cimpoeşova románu je, že neobyčejně čtivým, nikoli však podbízivým způsobem ztvárňuje obtíže spojené s přechodem od totalitního režimu k demokracii a volnému trhu, tedy zkušenost z let po rozpadu komunismu, společnou pro všechny bývalé země sovětského bloku, ale málokde reflektovanou v beletrii, která se k prožité historii vrací obvykle až s větším odstupem. Dalším důvodem byla nepochybně kvalita českého převodu, který zvítězil v překladatelské kategorii téže soutěže. Jiří Našinec k nám už po tři desetiletí uvádí zajímavé osobnosti z moderní rumunské literatury; za všechny připomeňme alespoň Mirceu Eliada. Díky překladatelově zkušenosti a jazykovému citu máme při četbě románu dojem, že čteme původní dílo napsané česky.
   Petru Cimpoeşu (narozen 1952) patří k novátorské generaci, jež se od počátku osmdesátých let hlásí k postmodernismu. Na rozdíl od mnohých souputníků však tento spisovatel, vzděláním inženýr v oboru těžby nafty a dodnes zaměstnaný v technické profesi, ve svých prózách ponechává stranou autoretérenčnost a intertextualitu, a místo toho s chutí a s talentem skvělého vypravěče před námi předestírá všednodenní skutečnost. Jeho pohled je však ozvláštněn schopností objevit komičnost či grotesknost banální situace, osvítit ji zábleskem jakéhosi nadpřirozeného světla, anebo odhalit její metafyzický rozměr.
   Román Simion Výtažník předvádí kaleidoskop osudů obyvatel jednoho paneláku ve městě Bacáu ležícím ve střední části rumunského Moldavska. Je to ostatně místo, kde autor žije posledních dvacet let, ale tyto zeměpisné a biografické detaily jsou podružné, neboť osmipatrový dům s pestrou faunou nájemníků nejrůznějšího postavení, zaměstnání a věku má úlohu jakési pars pro toto zastupující nejen dotyčné provinční město, nýbrž i celou zemi.
   Každou z postav můžeme vnímat jako jistý společenský a dobový „typ“, avšak vybavený zvláštními, někdy až bizarními rysy. Na zpustlém schodišti domu, v němž se jednoho dne ze záhadných důvodů zablokuje výtah, se potkává bývalý estébák ve funkci domovního důvěrníka s důchodcem usilujícím o zbohatnutí v pyramidové hře, nadaný žák deváté třídy se slečnami, které docházejí za jogínem, aby je zasvětil do umění Kámasútry, záletný státní úředník s rozvedeným profesorem vydíraným mazanou studentkou, zbožná mladá žena strádající manželovým nepochopením s nadšeným posluchačem BBC, který za totality stejně horlivě sledoval režimní televizi. Věčné lidské problémy – naivní zamilovanost, nevydařené manželství, nevěry, žárlivost, samota – jsou přesně zakotveny v „přechodném období“ devadesátých let, jehož průvodní znaky jsou nám známy stejně důvěrně jako Rumunům: rozmach sázkových kanceláří, dotěrná ..reklama nabízející zbytečnosti, roztodivné politické strany zakládané nedoceněnými ctižádostivci a tak dále.
   Žádná z postav není zcela „záporná“, neboť autor projevuje vlídné pochopení pro jejich slabosti (a dokonce sám sebe zařazuje mezi obyvatele paneláku jako filozofujícího glosátora – pána, jehož jméno přejdeme mlčením). Nelze však přehlédnout, že za celkovou vizí stojí satirik dokazující, že tihle lidičkové s jejich ustrnulou mentalitou nesou za svůj osud větší odpovědnost než autority, na něž rádi spoléhají, ať je to stát, diktátor nebo Bůh („.. .hodně jich chodí do kostela jen proto, že potřebují nějakého nového Ceausesca.
   Nahradil jim ho Pán Bůh.“). Mezi postavami románu nefigurují ani jednoznačně „kladní“ hrdinové, protože autorova optika vylučuje jakoukoli idealizaci. Bylo by možné namítnout, že tuto roli naplňuje švec Simion alias Výtažník, který v poustevně uzavřeného výtahu hovoří s anděly a modlí se za spásu svých bližních. V obsáhlé galerii lidských typů se však Simion jeví spíše jako symbolický činitel, jenž v kompozici románu zastává funkci ohniska, kolem něhož krouží všechny ostatní postavy a od něhož se rozbíhají jednotlivé epizody. Cimpoeşu neudili svým spoluobčanům moudré rady a nenabízí jednoznačná řešení; místo toho svou burleskní přehlídkou stereotypů vyvolává smích, po jehož odeznění zůstane na tváři úsměv a v hloubi duše důvod k zamyšlení. Umně propletené děje jsou okořeněny svéráznými esejistickými pasážemi, v nichž autor prokazuje sečtělost a bystrost úsudku, ale především svou sžíravou ironii namířenou proti fangličkovému vlastenectví, mytologizaci národních dějin, účelovému manipulování s křesťanskou vírou a demagogii politiků.
   Román lze doporučit jako poutavé vyprávění o příhodách, které se v letech krátce „po velkém třesku“ mohly odehrávat na různých místech Rumunska, ale s nimiž jsme se
   stejně tak dobře mohli setkat kdekoli u nás. Doufejme, že vlnu zájmu o originálního rumunského prozaika, vyvolanou dvojím oceněním v soutěži Magnesia Litera, brzy podpoří překlad některého z jeho dalších románů. Mohl by to být ten nejnovější, Cristina Domestica aneb Lovci duší z roku 2006 – kombinace špionážního románu s literaturou faktu a politickou satirou, jíž chtěl autor předvést, že „skutečnost, jak ji vidíme a známe, mohou změnit a proměnit ti, kteří s námi manipulují a mají k dispozici mediální moc“.

   zobrazit celou recenzi