Silážní jámy

Recenze

1. dybbuk – 11. 10. 2022

   A2, 25. 5. 2022
   Martin Lukáš
   Nová kniha Daniela Hradeckého zachycuje nutkavý „sled divých obrazů, vzpomínek, prozření a především komentářů k životu, který se prostě děje“. Velice osobní záznam reality jednoho života, jímž je subjekt vláčen, podle autora recenze jde proti „biedermeieru současné české literatury“.

   Zatím poslední básnická knížka Daniela Hradeckého Silážní jámy je dělána tak, aby se jí mohlo říct všechno, co jeho knížky dosud říkaly každá zvlášť. Autor v málo pokřivené masce sebe sama píše o svém životě, jak šel s mezerami a průhledy let 1993 až 2019. Píše o svých kořenech, o rodině, o účincích a potřebě krátkých a dlouhých alkoholů, o pobytech v léčebnách. Prokládá to historkami a situacemi, z nichž téměř každá může být připodobněna nebo zvýznamněna citátem, kulturním odkazem, nějakým odleskem kolosální tradice myšlení. A Hradecký svižně a neodbytně připodobňuje a zvýznamňuje. Jde netrpělivě od konkrétního hned k absolutnímu, stírá jedinečnost své zkušenosti, nepobude s ní, i kdyby to zrovna stálo za dost, což je podle všeho častý případ. Rozpouští své prožitky v šablonách uměleckých, filosofi ckých, ba mystických paralel, které jistě voní dálkou a umějí posloužit jako pečlivě vymalované kulisy marného snažení pokolení lidského. Jenže taky čpí hnusnou plísní dávné, křížem krážem zatrhané příručky. Pravidelně se Hradecký přeměřuje duchaplnými protoaforismy, aby věděl, jak si v tom kterém úseku své štreky stojí. To chápu, sleduje stopky, ale copak není on sám tím, kdo se na stopky dívá jako poslední? Sune tu před sebou mermomocí zatajovaný nárok na moudrost (ostatně docela oprávněný), ale zrovna taková moudrost se skoro ve všech představách vylučuje s životem, n’est -ce pas, Daniel?

   Náklonnost k změněnému vědomí

   Hradecký si libuje v ironicko -cynicko -melancholických rozkladech svých, teď a tady jediných možných, na hony vzdálených situací, které míní ukazovat tak, že se celý vesmír otáčí na čepu osudovosti jeho života. Bože, jak je to krásné a veliké! A je to poctivý zápas, vyslovit to všecko a nebýt na obtíž, nepřekážet ve výhledu na to, co je podstatné. A co je podstatné? Ukázat se v nejlepším světle, které není jen autorovo, ale i naše. Jenomže tuhle mu ujely ruce, rozkurážil se, sám to o sobě ví. Takže se předem omlouvá. Ochotně se dozná ke všemu, co kolikrát způsobil z čirého nezbytí. Larmoyantní epizody potírá cynismem nebo je pouští ven jako součást představení. Dosvědčuje, pravdaže „šaškovsky, klaunovitě, mrzácky“, že nás chce bavit, pohoršovat, nasírat, povzbuzovat, kterýžto postup je protivný, chtěný, upřímný, předvádivý, nesmlouvaný, nevídaný a strašlivý k tomu. Do toho dává ostentativně najevo, že vlastně nic vyprávět nehodlá: „Dost už o tom, dost i o jiném.“ Umdlévá v půli nápřahu. „No a pak/ se stalo ještě mnoho věcí,/ ale mně se do nich už nechce -“.
   Ano, pít se musí, netřeba dokládat. Pije kdokoli, kdo má málo vhledu; pije dost, kdo má vhledu víc. „Kdyby tu nebyl chlast, našlo by se něco jiného, čím bych měřil hloubku, co by mě drželo pod hladinou…“ Jistě, a přece není bez významu, odkud se tahle potřeba vzala právě u Daniela Hradeckého, je -li už nedílnou součástí jeho literatury. Totiž rád bych slyšel alespoň jednu nestylizovanou, neprodejnou verzi, abych si ten spektakulární maratón pijatik mohl odněkud představit, sledovat jeho dráhu, zahledět se ve směru medializovaného peletonu t. č. v plamenech. Protože jinak – kacířská myšlenka – drží si „vypravěč“ Silážních jam svoji náklonnost ke změněnému vědomí jako rukojmí. A my, jsouce čtenáři slabší povahy, odpouštíme mu jeho velkohubost snad právě proto, že za své dílo ručí životem doopravdy. Pardon, už zase jsou hrdina, vypravěč, básník, autor jeden člověk.

   Sled divých obrazů

   „Poznámka především technická“ Jakuba Šofara v závěru knihy je nesena obdivem k našemu národnímu proklatci s šerpou ML na prsou. Dopouštím se téhož. Ale Šofar tu píše: „život jako putování čili Hradeckého odysea“. Není to nadmíru klasické? V Silážních jámách je autor a jeho život „putován“, plaven v moři alkoholu, bez vesla, které určuje směr. A kde jej moře laskavě vyvrhne, tam se hned staví na nohy a vrhá zpět. Dejme tomu, že je to epická skladba, směšnohrdinské vypravování, jakási Bildungspoema. Ale kde jsou skutky? Ptám se stejně naivně, jako Hradecký píše. Nejsou, nahrazují je situace, v nichž se člověk ocitá, do nichž je vržen, do nichž je sražen, jimiž je vláčen. Tedy ne vyprávění o skutcích jednoho člověka, o jehož výjimečnosti, ať už v jakémkoli smyslu, máme se četbou přesvědčit, ale sled divých obrazů, vzpomínek, prozření a především komentářů k životu, který se prostě děje, biologickou daností postupuje dál, kupředu, protože tak jsme si to navykli říkat, třebaže jeho nositel, toliko subjekt nadmíru vnímavý, mu mocně a bezohledně překáží a snaží se de facto postup tohoto suverénního bytí zarazit. Tohle není chaos učesaný podle žánrového pravítka, tohle je dění v návaznosti bez příčiny.
   Silážní jámy jsou knížka dobrá všude tam, kde její autor vzdoruje literatuře; špatná tam, kde jí vzdorovat nemůže nebo nedovede. Sám to říká: „Píseň. Co s tím. Je to dobré. Je to špatné.“ Je nám takového psaní třeba. Koktá nutkavé pravdy a páchne sebestředností, ale jde přímo proti biedermeieru současné české literatury.

   zobrazit celou recenzi

2. dybbuk – 11. 10. 2022

   ČRo – vltava.cz , 13. 5. 2022
   Petr Nagy

   Z vojny doma, přes svou první psychiatrii. Daniel Hradecký vepsal svůj život do Silážních jam
   Ani po dvou nominacích na Literu za poezii a následném vítězství v prozaické kategorii Magnesie Litery před dvěma lety nedošlo k očekávatelnému přestupu spisovatele Daniela Hradeckého mezi autory těšící se zájmu médií. Před několika měsíci mu v nakladatelství dybbuk vyšla nová kniha s názvem Silážní jámy – a jak její vlastní obsah, tak její dosud spíše mizivý ohlas dávají tušit, že Hradecký nadále zůstává prokletým básníkem z českého Severu. A nejspíš je to tak dobře.

   Dvousetstránkový svazek obsahuje texty, které se vzpírají žánrové klasifikaci, ba dokonce i jednoznačnému přiřazení k próze nebo poezii. Můžeme si ovšem vypomoci autorovými vlastními slovy, která v souvislosti s touto knihou kdysi padla v jeho rozhovoru pro literární časopis Tvar. Silážní jámy tu označuje za „román ve verších“, není to podle něho poezie, nýbrž dílo mířící k bezohledné epice. A k tomu dodává: „Je to ode mě prasárna, že to píšu ‚jakoby‘ ve verších, protože to s poezií nemá nic společného. A právě proto tam říkám ‚epika nechť bije lyriku, etika estetiku‘, a je to čisté vyprávění!“

   Básnické memoáry severočeského patriota
   Právě akt vyprávění hraje v přítomné knize rozhodující roli, bez ohledu na průběžnou oscilaci formy mezi veršem a prózou. Je to vyprávění do značné míry autobiografické, odžité a odchozené, velmi syrové a místy až krutě otevřené. Autor přiznávající v již zmíněném rozhovoru, že neumí pořádně fabulovat, se pokouší v deníkově laděných Silážních jámách do jisté míry zrekapitulovat svou barvitou životní odyseu. Tomuto záměru odpovídá jak chronologické řazení jednotlivých mikropříběhů a obrazů, tak především roční datace v záhlaví stránek, napomáhající čtenářově orientaci v proudu retrospektivního vyprávění, které ohraničují roky 1993 a 2019.

   Jak se potom ukazuje při zpětném pohledu, životní styl dvacetiletého začínajícího básníka se příliš nelišil od dnešních existenčních podmínek etablovaného literáta. Je to život stěhovavý, vyplněný nucenou prací a vzácnými okamžiky štěstí – především během procházek a psaní –, drsný život na periferii, jehož konstantu představuje neustávající zápas s alkoholem. Nechybí samozřejmě ani ženský element, nabývající nejčastěji podoby neopětovaných či ryze platonických lásek, které se nezřídka stávají adresátkami jednotlivých textů.

   Život na hraně aspoň na papíře
   V neskrývaně autobiografických Silážních jámách podává Daniel Hradecký poutavé a autentické svědectví o životě básníka, jemuž je bída spásou i prokletím a kterému drsný život na okraji společnosti dopřává zakusit ryzí svobody, odrážející se i v jeho nevázaném, a přitom umělecky naléhavém díle. O tom, že autor ještě zdaleka nevyčerpal všechny náměty hodné literárního ztvárnění, pak svědčí četné poznámky tvořící jakýsi pandán k přítomné, Hradeckého dosud vůbec nejdelší knize, jejíž porodní bolesti i skryté vlohy zde v závěru líčí redaktor Jakub Šofar.

   zobrazit celou recenzi

3. dybbuk – 10. 10. 2022

   bubinekrevolveru.cz , 2. 5. 2022
   Satira a hlubší význam

   Na první pohled se jeví jako nesporné, že básnické a prozaické texty Daniela Hradeckého obsažené v knize Silážní jámy (Dybbuk 2021) osobitě zúročují především literární odkaz Karla Havlíčka Borovského a Františka Gellnera s jejich příznačnou oscilací mezi lapidární satirou a autobiografickou konfesí, laděnou dílem ironicky, dílem elegicky. Hradecký ve svých textech, které jsou povětšinou básněmi ve volném verši, z menší části pak rytmizovanou prózou, podobně jako tito dva domácí klasici perzifluje nároky, jež na jedince kladou obtížné společenské konvence a mašinérie institucí. Zatímco k nejčastějším terčům Havlíčka a Gellnera patřily pokrytecká středostavovská morálka či zkostnatělost státní byrokracie a církve, Hradecký míří na bližší a konkrétnější cíle, jako je básníkův dávný zaměstnavatel nebo důvěrně známá léčebna provozující detoxikační kůru. Coby instituce o poznání lidštější se v jeho verších kupodivu jeví armáda; o trapných absurditách vojenské služby se tu raportuje rutinně švejkujícím tónem, místy dokonce osvěžovaným závany mazácké nostalgie.

   Pořádajícím principem textového pásma Silážních jam je zběžně načrtnutá chronologická linka autorské autobiografie. Jednotlivé básně i prózy jsou nejčastěji stylizovány jako hovorově laděný monolog, jímž se protagonista obrací na potenciálního čtenáře. Dalo by se říci, že nejenom prozaické, ale i básnické texty Daniela Hradeckého zhusta nabývají formy adresné promluvy či svérázného „skazu“. Nelze jim zpravidla upřít vypravěčskou energii a šarm, jež se osvědčují především ve schopnosti vybalancovat příběh nebo i neúměrně nataženou anekdotu na vlnách průběžného pointování. Četba Hradeckého knihy tak může do značné míry připomínat setkání s ostříleným bavičem, který sype z rukávu své precizně vystavěné, více či méně vtipné historky, a průběžně je komentuje hladce srozumitelnými ponaučeními či dochucuje přiměřenými dávkami sentimentu. Tím vším dokáže své posluchače anebo čtenáře zaujmout přinejmenším po dobu, kdy jsou schopni se soustředit na předváděný text. A než by snad začali zvažovat a rozebírat, jestli jejich zaujetí bylo skutečně vyvoláno naléhavě silným obsahem textu samotného, anebo spíše jen rutinně osvědčenými triky jeho autora, mohou snadno podlehnout vlastní zvědavosti a nedočkavě se pustit do další nabízené položky.
   Převažující stylizací vypravěče většiny textů, jenž je prezentuje zpravidla jako záznamy svých osobních prožitků, je sarkastickou břitkostí vybavený chlapák, který má víceméně všechny a všechno na háku; lépe než kdo jiný zná ovšem i své slabůstky a limity, sebeironicky připomínané zejména odkazy na alkoholová okénka či vzpomínkami na vztahy s různými ženami, které sice pro něj mají vcelku slabost, žádná s ním ale natrvalo nevydrží. Protagonista nezřídka reflektuje také svou literární tvorbu a představuje ji docela staromilsky jako plod shůry nepředvídatelně přicházejících zášlehů inspirace. Netrpí falešnou skromností, pokud jde o razanci, s níž si podmanil svou mateřštinu. Hradeckého vskutku pestrý slovník je průběžně obohacován zčásti nápaditými a nevtíravými neologismy. Zároveň se ale autor leckdy neštítí prvoplánově podbízivých slovních hříček a výrazovou střídmostí a konzistencí se bohužel nevyznačují ani některé jeho pokusy o neotřelý básnický obraz („referát reterát“; „Noční nálet alkoholu na Drážďany dobrých úmyslů). Prozatím sice lapsy takového druhu jeho texty ještě zdaleka nekontaminují v takové míře, pro kterou bychom Silážní jámy byli nuceni prohlásit za grafomanský výplod, lze je však bez nadsázky považovat za výstražné známky nežádoucího vývoje.
   Daniel Hradecký při svém nesporném důvtipu jistě dobře ví, že u „odpovědí“ poskytovaných uměleckým textem nikdo nemůže zaručit, že „jde o skutečné odpovědi z dobrého rodu, a ne o nahodilou siláž slov a oznamovacích vět, oznamujících leda přechodnosti“. Toto autorovo vyznání – nápadné už tím, že obsahuje ojedinělou citaci z názvu jeho knihy – můžeme přes jistou výrazovou kostrbatost pokládat za klíčové. „Dobrý rod“ literárním dílům nezaručuje ani jazyková a stylistická zručnost, ani formální a žánrová pestrost. Ani ta Silážním jamám neschází: nacházíme v nich mimo jiné texty stylizované jako dopisy, deníkové záznamy, vzpomínková ohlédnutí, fejetonisticky strukturované momentky i portrétní miniatury, někdy „dotažené“ k mastersovsky laděnému básnickému nekrologu. Hradecký sám si ostatně na řadě míst načrtává předběžný nekrolog svého druhu, v němž rekapituluje především své konflikty se světem, sumarizuje své extravagance, neúspěchy a ztráty, a často svou konfesi nenápadně směřuje k sebeobdivnému úžasu, že všemu tomu navzdory dokáže aktuální léčky tohoto světa bystře prokouknout. Naladění básníkových životních rekapitulací je ovšem stabilně monochronní: „Vždycky podzim ve druhém poločase, / nikdy vedrné mořivé léto se svými / chechtavými koupališti a fotbališti.“
   Platí to i pro Hradeckého hojné aforistické komentáře, jež mívají podobu razantně formulovaného paradoxu. Vnější razance však často zahaluje přibližnost formulace, která mívá daleko k takovým „okřídleným slovům“ z literárních děl, jaká by si člověk přál navždy zapamatovat. Hradecký se povětšinou spokojuje s útvary na úrovni „hlášky“ či „lidového moudra“: „Rozbil sis hubu, a tedy máš opět pevnou půdu pod nohama.“ Vychází přitom možná z předpokladu, že působivý aforismus by měl odhalit nějaký ten životní paradox, a vytvoří ho tudíž leckdy třeba tak, že jádro běžného rčení mechanicky převrátí ve významový protiklad, který ještě pro jistotu a pro méně pozorné čtenáře graficky zvýrazní: „Vše nasvědčuje tomu, / že jsem z nejlepšího venku.“
   Aktér Hradeckého básní se obvykle stylizuje jako chlap, který dokáže být i v obdobích, kdy svou závislost na alkoholu nemá tak docela pod kontrolou, autenticky roztomilý. V noční tramvaji si tak kupříkladu za svůj neodolatelně vtipný komentář směrem k rostlince ve své dlani, kterou předtím v náhlém hnutí mysli sebral na ulici, vyslouží vstřícný úsměv náhodné spolucestující. Se srovnatelnou elegancí hrdina Hradeckého textů nakonec dokáže vybruslit z většiny prekérních situací. Osobitě pojatá návštěva porodnice se tak stává příležitostí k postupné registraci protagonistových duševních či emočních stavů jako „saturnské básnění“, „kolegiální radost“, „nutná přítomnost“ či „spiklenecké srozumění“.
   Takto vydestilovaný jazyk nám neodbytně připomíná básníka, s jehož poetikou je Daniel Hradecký nakonec v jistém smyslu spřízněný podstatněji než s dvojicí výše připomenutých českých satiriků. Například Hradeckého báseň nazvaná Matce již od prvního verše (a vlastně už počínaje svým názvem) dikcí, spádem, syntaktickou vazbou, evokací kategorického nároku a celkovým naladěním působí přímo jako ironizující holanovský pastiš: „Kdybychom se uschopnili / a jednou jedinkrát na sebe / skutečně neuhýbavě pohlédli…“ Daniel Hradecký podle všeho tyto verše myslí smrtelně vážně. Při vší své, povětšinou docela působivé tematizaci všedních i drsných životních zkušeností se neubránil pokušení – a to bohužel nejenom na tomto místě – prezentovat se rovněž jako básnický mág a zasvětitel. Nespokojuje se s přímočarým nazřením a satiricky zahroceným vykreslením konkrétních životních paradoxů a útrap, ale po způsobu pozdního Holana a jeho epigonů naznačuje, že se za jeho patetizujícími verši skrývají jakési hlubší myšlenky a důsažnější, zašifrovaný smysl. V takovýchto chvílích se Daniel Hradecký začíná brát nepřiměřeně vážně, navádí čtenáře k odkrývání nepřítomného tajemství a zpronevěřuje se tím vlastnímu a nepopiratelnému talentu.

   zobrazit celou recenzi

4. dybbuk – 2. 5. 2022

   Lidové noviny. 12. 2. 2022
   Ondřej Horák

   Už nejsem podvodník, nýbrž básník
   Ceněny jsou jeho básnické sbírky a ceněny jsou stejně tak i jeho knihy prozaické. Nyní Daniel Hradecký publikoval rozsáhlou skladbu Silážní jámy, v níž střídá verše s prózou a v níž prochází vlastním životem, který je plný pádů. Vzlety absentují.

   Vyspělá společnost si může dovolit leccos, co ještě nemá, případně to, co kdysi pozbyla. Třeba postavu básníka. Protože devadesátá léta minulého století byla velmi pragmatickou dobou – a taky svobodnou –, tak nikdo nemohl nikoho nutit, aby uznával nějakého básníka, když ten prodával zanedbatelný počet knížek. Neviditelná ruka trhu sahala po básnických sbírkách viditelně málo. Naštěstí se z undergroundu vynořil J. H. Krchovský (1960) a výbory jeho samizdatových sbírek se staly velmi žádaným zbožím. A tak se mohla nejen literatura, ale přímo poezie též začít posuzovat počtem prodaných výtisků.
   Jenže J. H. Krchovský není automat na verše a jeho poslední sbírky už tolik oslavovány nebyly, a taky možná lidi zkrátka po letech chtějí změnu. I v literatuře platí, že kdo chvíli stál, již stojí opodál. Platí to na rovině vstřícného proudu české literatury – když Michal Viewegh začal psát o tom, že je nemocný a zádumčivý, ihned byl na místě českého bestselleristy vystřídán Patrikem Hartlem. Proč? Protože hrdinové jeho prvotiny Prvok, Šampón, Tečka a Karel jsou schopni jen tak krotké revolty, která pobaví a nevyděsí. Ti čtyři výtečníci se v určitou chvíli svléknou do naha. Že by skutečnost, že bychom se všichni na chvíli svlékli do naha, něco změnila, třeba zachránila naši planetu od ekologické katastrofy? Dobrý nápad!
   A stejně tak se zdá, že česká literatura či česká společnost chce mít nově obsazenou pozici rozervaného básníka. Proto je nyní na vzestupu Daniel Hradecký (1973). On zvýšil frekvenci vydávání svých textů, čtenáři zvýšili zájem o něj. Nadto náš autor jede ve dvou pruzích najednou – publikuje verše i prózu. Za sbírky 64 (2013) a Přibližování dřeva (2019) byl v rámci cen Magnesia Litera nominován na Literu za poezii a za prozaické Tři kapitoly (2020) získal Literu za prózu.
   Pokud byla na začátku řeč o tom, co si vyspělá společnost může dovolit, pak té české přece jen ještě něco chybí – a to jsou sponzoři či donátoři tuzemské literatury. Stačí jeden malý příklad: velmi talentovaná a ceněná irská povídkářka Claire Keeganová (1968) získala za svou první knihu Antarctica (1999) mimo jiné Rooney Prize, již americký byznysmen irského původu dotuje deseti tisíci eur. Za delší prózu Foster (2010, česky jako Třetí světlo) pro změnu získala Davy Byrnes Irish Writing Award, s níž je spojena odměna patnáct tisíc eur, přičemž všichni nominovaní obdrží „bolestné“ tisíc eur. A to už vůbec nemluvíme o tom, že za největší v Irsku předávané ocenění, Mezinárodní dublinskou literární cenu, se dostává šek na sto tisíc eur.

   Tuzemská bída

   A teď si na příkladu Daniela Hradeckého můžeme ukázat, jaká je situace u nás. Za jednotlivé Litery je těžká maketa knihy a někdy i třicet tisíc korun, pokud má dotyčný žánr „bočního“ sponzora. Teprve za nadžánrovou Knihu roku Magnesia Litera je dvě stě tisíc korun. Stejně tak byl Daniel Hradecký v minulém roce pouze mezi českými nominovanými na Cenu Evropské unie za literaturu, k níž se váže částka pět tisíc eur… A pro úplnost onoho srovnání s Irskem, v Praze předávaná mezinárodní Cena Franze Kafky dává šek na deset tisíc dolarů, což je ve srovnání se sto tisíci eury v Dublinu pakatel. Shrnuto: žádné české literární ocenění spisovateli život nezmění. Ani finanční odměnou, ani tím, jaký má cena posléze dopad na prodej jeho knih(y).
   O všech těch cenách a penězích je zde řeč ale i proto, že v literárních kuloárech kolovaly historky o tom, jak neproměnění nominace Přibližování dřeva dopadlo předloni v Praze pro Daniela Hradeckého jakožto člověka dlouhodobě bojujícího s alkoholem velmi neslavně. Krátce řečeno tak, že se loni na předání, kdy už cenu za Tři kapitoly získal, nemohl dostavit. Což byl dost možná taky jeden z důvodů, proč porota jeho knize nepřiřkla zmíněnou Cenu Evropské unie za literaturu. Umělec se ale přece nepozná podle toho, že je umytý a učesaný a říká „pěkně děkuji“ a „ohromně si toho vážím“.
   Naopak se dá s jistotou tvrdit, že kdyby Daniel Hradecký žil spořádaným životem, tak by dnes nezajímal tolik rozličných lidí z literárního prostředí a čtenářů. A taky by asi neměl o čem psát, neboť neustále píše o sobě a o tom, co se mu přihodilo a co si při tom myslel. Což stvrzuje i nejnovější počin, rozsáhlý text Silážní jámy, který snad můžeme nazvat poemou, i když nabízí rovněž prozaické úseky. Ovšem Hradeckého samotná poezie je velmi prozaizovaná a epická: pokud poezie a próza nabízí dva odlišné Hradecké, pak nejspíš v tomto směru, že poezie jasně ukazuje, že pro autora Silážních jam nejsou verše rozhodně bojem o to, aby se vyjádřil co nejstručněji. Prozaické knihy – již podle názvů Trosky jednoho deníku (2016) a Tři kapitoly (2020) – zas odkrývají, že spisovatel měl dosud problém vyrobit něco víc než fragmenty.

   Nakouknout, ale bezpečně Velkou syntézou nejsou ani Silážní jámy, vydané nakladatelstvím Dybbuk, přestože mají 200 stran, což je na poemu opravdu velmi naddimenzovaný rozsah. Kdo to však nevzdá, důkladně si v průběhu četby uvědomí, co Daniel Hradecký svým textem činí, jaké to má důsledky a limity. Mimo jiné, že délka je to jediné, čím se Silážní jámy čtenáři vzpírají.
   Psaní Daniela Hradeckého není pouze autobiografické, ale též silně automytizační, byť u toho nikdy nechybí i sebeshazování: „Ano, sesumíroval jsem loni na podzim / (září 01) cosi velmi působivého o zániku starého města, / a vono se to líbilo, vono se to líbí dál, von ten literární / podvod prošel, voni tomu místo sprostý podvod říkají / skvostná báseň a já už nejsem podvodník / a budižkničemu, / nýbrž básník. V hodině dvanácté…“
   Stejně tak rád ukazuje, co všechno zná a ví, nicméně dělá to jenom tak halabala, jako že pokud jste tu narážku nepochopili, o nic nejde. Vedle toho je ovšem ve Třech kapitolách schopen napsat – poutavě, to se musí přiznat – pětadvacet stránek o tom, že si jeho alter ego spletlo přeplatek s nedoplatkem, což je jinak zápletka nanejvýš pro televizní Bakaláře.
   To je Daniel Hradecký v kostce. Kronikář vlastního života. Přitažlivost jeho díla spočívá v tom, že nás zavádí tam, kam jsme nikdy nevkročili, případně jsme se v(y)kročit báli – na všechny ty alkoholické výpravy, do ponižujících zaměstnání, jako je ostraha v obchodní galerii, a na oddělení protialkoholních léčeben. A my jsme rádi, že nás tam zavedl, aniž jsme tam museli vstoupit. Je to hygienické a bezpečné.

   Vzpomínka na Chinaskiho Autor Silážních jam nadto každou další knihou především připomíná a dokresluje svůj portrét, možná ale daleko spíš tvaruje vlastní sochu rozervaného literáta. Připomene tak třeba amerického spisovatele Charlese Bukowského (1920–1994), ostatně rovněž básnického a prozaického obojživelníka. Ten též dával čtenářům zakusit, že čtou něco úžasného, co sami v životě nezažili, protože by se toho neodvážili. Bukowski navíc umně míchal svou textovou směs, a tak ho čtenáři mohli obdivovat nejen pro jeho zážitky, ale i pro schopnost neortodoxního vyjadřování; proto mohl být vnímán jako umělec. Zároveň ovšem neustále zdůrazňoval své plebejství, a hlavně neopomněl čtenáři podstrčit konejšivou pilulku v podobě pocitu, že je na tom nakonec rozhodně líp než jeho literární alter ego Henry Chinaski. Je tu nicméně ještě jeden aspekt. Bukowského dílo je rozsáhlé, daleko spíš rozteklé, a jeho obdivovatelé ho mohli číst na pokračování jako seriál. Přičemž ten, kdo byl polapen tímto mýtem, se pozná podle toho, že je mu jedno, že se spisovatel opakuje a že celek díla nemá jedinečný vrchol, jako by bylo v jedné řadě a rovině. Pro fanoušky, kteří jsou už dopředu rozhodnutí, že se jim to bude líbit, je to prostě pořád „jízda“.
   Tím se ovšem dostáváme k něčemu obecnějšímu, a to otázce, zda se literatura nepřizpůsobuje konzumní době a prezentaci umělců či „umělců“. Protože psaní na pokračování je vlastně jakousi paralelou k bulvárním článkům. Sériové psaní autobiografické literatury se liší akorát v tom, že se literát – stejně tak Viewegh jako Hradecký – přiznává sám či musí sám o sobě bájit. Proto, že se o něj nikdo jiný nezajímá? Nebo proto, že chce mít svůj obraz pod kontrolou – jako dnes všichni na „asociálních sítích“?
   A pokud jasně pociťujeme, že tu léta chybí podstatná díla, že literatura je průtoková, pak jsme možná na stopě. Byli by ho takto sebestřední autoři schopni vytvořit? A chtěli by ho vůbec napsat? Druhá otázka může znít absurdně, ovšem vzpomeňme si na jeden básnický příklad za všechny: na Zimohrádek (1965) Ivana Wernische. Autor se kdysi vyjádřil, jak mu věčné připomínání této sbírky pije krev. Je to lidsky pochopitelné: básník už je dávno někým jiným – i v důsledku toho, co dále napsal –, a tak již ani nemá pocit, že by měl se svou dávnou knihou příliš společného.
   Takže je tu nebezpečí, že se může stát, že konkrétní kniha bude slavnější než samotný literát. Potom by mohl léta při publikování dalších textů poslouchat jen: Není přece nutné, abyste si vyžadoval pozornost takovými nepodarky, když vás máme trvale v srdcích díky vašemu „nesmrtelnému dílu“. Proto se dnešním autorům ona z nouze ctnost – neschopnost vytvořit něco, co by je přesáhlo – vlastně hodí, poněvadž díky tomu mohou pokračovat v seriálovém připomínání sebe sama v póze umělce. Respektive musí pokračovat, jelikož bez „nesmrtelného díla“ na jejich kontě by se na ně jinak brzy zapomnělo.

   Husarský kousek

   U Daniela Hradeckého si tak lze přát, aby některá z jeho další knih byla čímsi víc než jen „leštěnkou“ jeho vlastní sochy a aby dokázal taky něco pouze naznačit či dokonce smlčet. Protože bez řady veršů Silážních jam bychom se poměrně snadno obešli, například: „Říct o textu, že je to básnička, / to je snad možné jen v češtině. / Jakmile někdo řekne básnička, / z básníka je jedním rázem infantilní / retard, tzv. detroid, jak krásně a s gustem / říkával kdysi na vojně Jarda Nechvátal.“ Jinak se však autorovi Silážních jam povedl v současné atmosféře husarský kousek. Postarší bílý heterosexuál, jenž píše o holdování alkoholu a zakouřených severočeských putykách, vzpomíná na vojnu a starému přátelskému světu dává přednost před kariérou, dokázal zaujmout v literárním světě, kde je dnes třeba být obětí – jedno koho, čeho. Už jen proto, aby nikdo nemusel být za svůj život odpovědný.
   Ústřední otázkou současných textů, které jsou skutečně trendy, totiž je: Kdo – protože já rozhodně ne – může za to, že jsem takhle dopadl? V takovém prostředí infantilních „básniček“ dokáže být Daniel Hradecký snadno výjimečný tím, že se ke svému osudu staví jako chlap: nepopírá, že je nejen obětí, nýbrž i viníkem. Že je obětí sebe samého.

   zobrazit celou recenzi