Síla oceánu

Recenze

1. dybbuk – 5. 11. 2019

   Tvar, 31.10. 2019

   Milena Fucimanová
   LIDÉ NA TOULKÁCH NEPOTŘEBUJÍ SEMAFORY ANI PŘECHODY PRO CHODCE

   To, že má básnická sbírka Ofelie Zepedy nazvaná Síla oceánu podtitul Básně z pouště, vyznívá dost paradoxně, ale oceán a poušť mají k sobě v jistém smyslu blízko.
   Obsažená poezie se pohybuje ve dvou autentických světech. První je současně prožívaný: tady a teď, druhý je retrospekce, zpřítomňování archetypů, ovšem způsobem, který je nenabízí jako krajový suvenýr. Pochopit ducha národa jako živý materiál, nikoli jako archivní záznam, to je důležité poslání nejen této poezie.
   Koho zajímá kultura jiných národů a kmenů, najde dostatek informací v doslovu samotné autorky. Čtenář se dozví podstatná fakta o indiánském národě Tohono O’odham, původně zvaném Papago. Ofelie Zepeda je jeho příslušnicí, ale není to lidová vypravěčka či snad šamanka. Je to vzdělaná žena, lingvistka, obhájkyně zachování domorodných jazyků a bojovnice za jejich obranu. Je rovněž autorka první gramatiky jazyka tohoto indiánského národa.
   Na několika místech se čtenář může dokonce seznámit s jeho písmem, s původní jazykovou verzí básní. Je to přínosný nápad, knihu ozvláštňuje. Nemáme denně možnost vidět písmo indiánského jazyka na vlastní oči. Není vyloučeno, že někoho povzbudí ke studiu tohoto jazyka.
   Bylo by však velkým omylem očekávat od Ofelie Zepedy poezii „národopisnou“.
   Ve skutečnosti jde o básně veskrze moderní. Jsou psány nepravidelným volným veršem. Ukázky v původním jazyce naznačují, že básně v mateřštině mají sevřený rytmus, možná i taneční, snad i rým. Mohou být ovlivněné původní o’odhamskou hudbou waila. Ale ve sbírce je slyšet i blues, rock’n’roll, country i mexická hudba. Ovšem moderní podoba básní je oproštěná od rytmických vazeb. Přesto zejména ty dlouhé připomínají dávné zpěvy, tradiční ústní podání. Dynamiku zajišťuje specifický způsob střídání lakonických vět a složených objasňujících souvětí. Překvapí absence původních kmenových názvů, které by básně ozvláštnily, pojmy nepřeložitelné, probouzející fantazii. Dokonce i příroda, která vytváří základní siluetu, je důsledně označována jen obecnými pojmy: země, oceán, vítr, písek. Nikde bližší pojmenování, žádné geografické názvy zdůrazňující, že jde právě jen o toto nezaměnitelné místo. Dokonce ani lidé nemají křestní jména, mluví se o muži, ženě, matce, sestře, babičce… Ani psi nemají vlastní jméno. Netypické je i minimum přídavných jmen, což by mohlo vést k představě ustrnulého panoptika. Nebo odšťavených symbolů. Ovšem autorka všechno oživuje a zároveň charakterizuje detailním popisem dějů, pohybů, úkonů. V básních se vše pohybuje, kojoti táhnou nebo běží, tráva přikrývá a bičuje psa, černé mraky rámusí, burácejí, odplouvají. Měsíc a oceán si spolu hrají, voda znamená nepředstavitelný pohyb. Země, měsíc, hvězdy jsou spojeny rytmem. Jelení tance. Dokonce i země je vnímána jako veliký taneční parket.
   Ale nejtypičtější je líčení běžných úkonů, které přetrvávají a vytvářejí neopakovatelný kolorit, přesto nepůsobí jako zkamenělý otisk z pradávna. Například v básni „Sádlo jako hydratační krém“ je bez příkras popisováno praní prádla: „Matka se i s neckami uchýlí na stejnou stranu. / Shrbená nad vaničkou plnou prádla, zády ke slunci. / Její paže kmitají sem a tam, když perou a tahají slunce za paprsky. / Sestry a já věšíme prádlo / a jsme rády, že neprší.“ Velice pocitová je báseň „Horké tortily“: „Celé léto připravuje tortily v rozpálené kuchyni. / Venku je 46 stupňů Celsia, / uvnitř v kuchyni ještě víc, díky ohni v peci.“ Výmluvné je až kronikářské zachycení události například v básni „Povodně roku 1993 a jiné“.
   Co do motivů je uvedená sbírka velice různorodá: vzpomínky z dětství, líčení venkovské přírody, bavlníková pole, koňské ohrady, cesty od vesnice k vesnici, sny a představy, ale také historky dobrodružné a triumfální, jindy příběhy samoty, čekání, úzkosti. Ve verších jsou rozseté zmínky kmenových zvyků a rituálů, ovšem žádné primitivní zaříkávání. Na mnoha místech autorka vychází z lidových mouder, přísloví, pořekadel, dokonce i z naivních představ lidové spirituality, ze specifického religiózního pojetí světa, protože je to svět, který autorka důvěrně zná a nikdy jej neodmítla, ale přidala mu univerzální hodnotu. Přitom sama je oběma nohama v moderním světě, což dokazují i časté odkazy na oblíbené moderní písně, zejména písně Boba Dylana, nebo značky aut.
   A přesto je v knize přítomen jeden specifický fenomén: motiv ženských vlasů – dlouhých, zachycených sponkami, vlasů, které potvrzují identitu, vlasů, do nichž se ženy oblékají, které nesmějí nepřátelsky zastírat tvář a jejichž ztráta znamená životní ohrožení. Kdo očekával konkrétní rituál, má jej jako na dlani.
   „Tam na druhé straně při slavnostech zpívají a tančí. / Až tam dojdeme, musíme mít dlouhé vlasy, aby nás poznali.“ A ženy, kterým někdo ustřihl vlasy: „až zemi opustí, v popelu své vlasy hledat budou.“
   V současném světě, v němž je ekologická problematika dennodenně diskutována a politizována, nelze opominout, že i v této sbírce je motiv přírody bytostně, až osudově přítomný: ovšem příroda je tu jako vznešené božstvo, nikoli zoufalá oběť. Když lidé odeženou vítr, musí pokorně přiznat, že odehnali i déšť. Udělali chybu a musí ji sami napravit. Přivolávání deště je ústřední bod této národní kultury. A také potřeba symbiózní rovnováhy:
   „A tak načínám nový cyklus, / spolu se zvířaty, rostlinami, oceány, větry / a všemi, co to cítí stejně.“
   Autorka nijak nezastírá, že kultura jejího národa přejala jisté nesourodé prvky okolního světa, protože tak to v životě chodí. Asimilace. Kultura není fosilie. Ale musím přiznat, že mě tato sbírka nepřitáhla pouze svým moderním pojetím, ale také podprahovou přítomností dávných zkušeností, které bych snad mohla nazvat i poselstvím, kdybych k tomu slovu neměla nedůvěru. Přesto není radno podceňovat prověřené pravdy. Souhlasím s autorkou, že člověk pořád něco chce, ale vlastně ani neví, oč žádá. Není připraven ani přijmout dary. Myslím, že to je memento celé knihy.

   zobrazit celou recenzi