Procity

Recenze

1. dybbuk – 23. 1. 2022

   literarnizapad.cz, 19.12.2021
   Zpochybňované pochybnosti
   Kultivovanému a pilnému prozaikovi a dramatikovi Janu Kameníčkovi vyšel v předvečer jeho pětašedesátých narozenin v nakladatelství Dybbuk mnohasetstránkový soubor románů a novel pod souhrnným názvem Procity. Šlo o unikátní konvolut dosavadního autorského díla. Přesto se ani do zmíněného souborného spisu nakonec zdaleka nevešlo všechno: nabyly do něj zařazeny zejména svého druhu nebeletristické publikace. Jejich konečnou podobu můžeme považovat především za svébytná literární vyznání, která Kameníček napsal ve spolupráci s dalšími autory: máme na mysli zejména knížky Zdánlivé zbytečnosti a Zdánlivé maličkosti.

   Nynější prozaický titul z pera Jana Kameníčka (Zdánlivé pochybnosti, vydal Milan Hodek / Paper Jam) však s dřívějšími autorovými knihami souvisí jen velice vzdáleně, ačkoli by zvolený název mohl na první pohled naznačovat, že jde o volnou trilogii sui generis. Nikoli: obě zmíněné dřívější publikace, zveřejněné v polovině tohoto desetiletí, jsou žánrově i tematicky naprosto odlišného ražení a nabízejí spíše didakticky zaměřené vyprávění o autorově vztahu k některým jiným literátům. Nechybí v nich odkazy na jejich díla, ale také v jedné knize figuruje nešťastně zařazená ukázka ze zcela průměrné studentské práce. Tohoto nedorozumění či nedopatření se Kameníček ve své nejnovější knížce naštěstí pečlivě vystříhal: tentokrát jde o osobitou symbiózu autobiografického vyprávění a dokumentárního svědectví: totiž zpřítomnění a uveřejnění doposud nepublikovaných vzpomínek významné prvorepublikové literátky Marie Fantové (píšící pod šifrou MA-FA), s níž autora v minulosti vázal příbuzenský vztah.
   Publikování těchto textů představuje nespornou literární a literárněhistorickou událost. Autor na zmíněné memoárové črty MA-FY či na pasáže z jejích pamětí s velkou mírou vypravěčské emocionality navazuje i ve svých vlastních, nemálo osobních reminiscenčních líčeních, v nichž působivě zachycuje a zvláště s důrazem na „citovou výchovu“ a na kulturní vědomí někdejšího času reflektuje i svá léta učňovská a tovaryšská. Sugestivní epizody z dětství se zde prolínají s neméně sugestivními výjevy, v nichž se zrcadlí Kameníčkovo umělecké zrání a jeho setkání s osobnostmi, které – spolu s obdivuhodným rodinným kulturním a společenským podložím – postupně utvářely jeho životní a tvůrčí filosofii. Zároveň v něm ožívá i atmosféra doby, v níž se nejrůznější „pochybnosti“ vytvářejí a nejednou i aktualizují. Ergo se zpochybňují i nezpochybňují.
   Ze čtenářského nadhledu bychom mohli s porozuměním konstatovat, že nejnovější autorova knížka o všudypřítomných pochybnostech prostupujících se krok za krokem se stejně všudypřítomnými „nepochybnostmi“ má hned dvojí těžiště. Zčásti je to tklivě, jímavě a citlivě předkládaná novodobá varianta tzv. vývojového románu, jde tudíž v prvé řadě o příběh jednoho života, doplňovaný mnoha retrospektivními úseky. Zčásti tu ale hraje prim poloha ponejvíce náznakových, méně již přímých historizujících reminiscencí, v nichž figurují na jedné straně namátkou uznávaný literární vědec František Kautman – a na straně druhé například autenticky vypodobené „Malinovského děti“, které zjara 1945 jako „osvoboditelé“ zemi drancovaly, drancovaly a drancovaly. Vpravdě osvoboditelsky.
   V autorově vyprávění se takto snoubí tzv. malé dějiny s dějinami tzv. velkými, přičemž natolik věrohodně, až o to víc vynikne jak Kameníčkův vlastní smysl pro detail a drobnokresbu, tak i spisovatelův cit pro výběr podobných situací, v nichž maximálně uplatňuje zejména své umění časového i nadčasového detailu.

   zobrazit celou recenzi

2. dybbuk – 6. 1. 2020

   Literární noviny, 4. 1. 2020
   Petr Kaňka
   Bilance Jana Kameníčka: Jeho literární postavy nacházejí naději v evangeliích a Beethovenovi

   Bilanční vydání díla spisovatele Jana Kameníčka Procity je pro čtenáře dlouhou duchovní poutí, při níž se hroužíme do meditace nad osudem člověka ukřižovaného mezi nízkostí a ambicí dosáhnout životní harmonie.
   Soubor je, jak zmiňuje ediční poznámka, „sestaven z méně či více pozměněné, zrevidované podoby textů, které byly v minulosti již vydány, ale ke kterým se autor po určitém čase vrátil, aby vytvořil jakýsi jejich definitivní tvar“. (Procity, str. 557) Autor se stylem a metodou práce řadí k existencialistům, mezi jeho přiznanými vzory najdeme Franze Kafku, Ladislava Fukse, Ladislava Klímu, F. M. Dostojevského a řadu dalších autorů, z nichž mnohé v Procitech cituje, parafrázuje, ironizuje a polemicky zasahuje. Osobně v Kameníčkově díle shledávám dystopické ideje spojující ho i s Georgem Orwellem. A jelikož jsem sám užil metaforu o ukřižování, jeho humanismus koření z křesťanské morálky v textech evangelií a epištol sv. Pavla.
   Fabule textů je vždy minimalistická, syžetové prostředky nabývají vrchu. Temné stránky života jsou vrstveny v literární struktuře tak, aby jen zřídka, ale zato akcentovaně, probleskl mezi škálou odstínů šedé po černou jasný paprsek světla, tak jako duchovní krajinou myšlenek probleskuje paprsek víry a naděje. Sociální kontext nenávisti a násilí, sexuální poruchy, citová plochost a v kontrastu k ní zoufalá touha po lásce a sblížení kondenzují k agonům s metafyzickými přesahy v abstraktních časoprostorech. Odkud pochází autorův introvertní ponor do mýtické řeky Léthé, v níž jeho postavy zapomínají, odkud přicházejí a ztrácejí orientaci ve světě, jenž je obklopuje?
   Ke Kameníčkovým textům se jako čtenář přibližuji od 80. let, kdy autor psal námezdní texty pro Československý rozhlas a televizi. Naše dráhy se tam protínaly v generačním souputnictví od střední průmyslové školy, kde jsme oba, složitě motivováni, hledali útočiště na úsvitu totalitního husákovského státu. Jan je součástí mého alba zážitků, fotografií a filmů, často absurdních i posmutnělých, ale vždy jinakých a ambivalentních. Na nich je Jan s rýsovacím prknem a futrálem s cellem přes rameno.
   Procity mě dostihly, i když jsem se, přiznám se, obcházeje je řadu týdnů s úzkostí, že je musím opět otevřít, nevyhnul bolesti při četbě. Janova literatura jistě nejen mě znepokojuje, psychologické postupy jeho psaní vyvolávají ztracenost, tíseň, planetární smutek, tušení nevyhnutelné katastrofy vyvěrající z banalit a obyčejnosti, tak jako na poutníka periférií velkoměsta padá strach z bezútěšnosti existence. Jsme oba dětmi 20. století, dospěli jsme v nechutné amorálnosti totalitní společnosti, moudrost a zralost nabýváme v jejím neméně temném pokračování.
   Kameníček spisovatel se utíká k idejím křesťanství a k humánnímu odkazu geniální hudby. Evangelia a Beethoven inspirují v textech naději pro postavy lapené na půdách a aglomeracích opanovanými metafyzickým zlem a přírodními katastrofami, před nimiž není od počátku pražádná šance uniknout. Jako čtenáři autorovy intence rychle vycítíme a pochopíme, texty aktivizují naše pudy sebezáchovy, instinkty pro rozeznávání nebezpečí, intelekt k analýze příčin zla.
   Postavy se svými úmysly vstupují nečekaně do situací, kde po kafkovsku žijí „mezi kulisami“. Časoprostor je znepřehledněn návraty motivů uspořádaných například principy sonátové formy, jejich znaky využívají všech možných funkcí – tikot hodin a tlukot srdce se osudově rozejdou. Zanikne lidský život nebo snad celý čas? Otázky jsou důležitější než absolutní porozumění textu. V tom je síla Janovy tvorby.
   Materialismus myšlenek rdousí křehké ideály. Rituály hrozí ambivalentností – líbáním se připomínají upíři, hladkou a hebkou srst kočičky pohladí smrt. Motivy erotiky jsou ledově odcizené lásce. My jsme ale mimo časoprostor a nemůžeme postavám podat pomocnou ruku. Neznáme vnější příčiny, jež jim brání vykročit mimo těsnou hranici bytí. A spojí nás jen potlačené představy a projekce prožitků, které nám předávají, aby otestovaly naši zranitelnost. Ony pak slábnou až k tušeným nebo jasným koncům – za živa pohřbené v hrobě, mlhou blouznění patříce vlastní umírání.
   Janovými texty nepřehlédnutelně prorůstají reflexe úvah o literárním tvoření, ba co více, odkazují nás na metody jemu blízké, ale i na samo jejich uplatnění při psaní. Stávají se ústrojnými prostředky instrumentace jeho textů. Friedrich Dürrenmatt, Saul Bellow i Herman Teirlinck ho sbližují s principem autorské sebeprojekce do literárních postav i dějů, přičemž odstiňuje uměleckou podobu variací autobiografických prvků od skutečných zážitků, „což se stává zcela mimoděk, protože se může stát, že (autor) napíše naprosto fantastické, bláznivé věci, a najednou zjistí, že u každé si může vzpomenout na reálné pozadí“. (Procity, str. 456)
   Prožil jsem v Procitech náš soudobý úděl jako bych s úzkostí prošel mínojským labyrintem, s nadějí bušil křídly jako Ikaros o klenbu nebes, ale dotklo se mě neopominutelně, co autor identifikoval a literárně ztvárnil ze života, který, jak spolu s Franzem Kafkou vnímá, prožíváme „mezi kulisami“. Nebo snad ze života za kulisami? A kdo tyto kulisy staví a nabízí hercům, aby v nich za jakousi odměnu účinkovali? A stojí ta odměna za to? Autor se ptá a my s ním můžeme hledat odpovědi.

   zobrazit celou recenzi