Princ Žabák

Recenze

1. dybbuk – 10. 2. 2018

   Literární noviny, 3. 6. 2002

   Jiří Zizler
   Meditace pohádková

   „Existují dva druhy žen: ty, které si berou žabáky, a ty, které si berou prince“ (s. 11), začíná mnohoslibně své povídání Steve Mitchell. Ve zbytku textu se opravdu dozvíme leccos o psychologii žabáků i princezen a o peripetiích jejich lásky: máme před sebou útvar ezoterické, filosofující pohádky, utvářené taoismem i jungiánstvím, s řadou jemně humorných digresí, aforismů a úvah o fungování vesmíru.
   Přeneseme se do „vrcholné renesance“ (historicky poněkud alternativní), kdy byl svět „vzhůru nohama“, k dokonalosti přivedenou kultivovanost narušují jen série zvláštních událostí a nevysvětlitelných úkazů, „trhlin v realitě“, řekněme rovnou, poryvů neklidného nevědomí. Jádro příběhu je jádro vesmíru, myslí autor, a tak jeden podivuhodný předkládá – o setkání věrné a obětavé ošklivosti, která chce být milována taková, jaká je, a osvícené svobodné krásy, jež neústupně vyžaduje druhého takového, jakým by být mohl. A kým jiným může být žabák než zakletým princem, i když prozatím zatvrzele odmítá proměnit se i pomocí příslovečných princezniných polibků. A tudíž oba musí řešit zapeklitý problém, neboť „fyzikální zákony neznají výjimky, zatímco zákonitosti duše jsou na výjimkách postaveny“ (s. 12).
   Princezna nemůže povolit, protože ví, jaký je žabák ve skutečnosti; být o něco laskavější, smíří se s odpudivou slupkou. Žabák cítí beznaděj, už si vybral roli Antinarcise, kterého vlastní obraz natolik začaroval, že nevěří na své možnosti. Jeden musí pochopit druhého, ve své touze i strachu, a prolnout své vůle v očekávání sladkého cíle: vždyť „zastávat dva protichůdné názory je jako dívat se dvěma očima: což je jediný způsob, jak dosáhnout hloubky“ (s. 128). Jen tak ostatně odlišíme podstatu a imago věci. Když žabák v princezniných očích zahlédne „dotek nekonečna“, překoná nakonec strach ze smrti a riskuje všechno, aby vše získal.
   A tak Mitchell dostojí podtitulu své knížky a přivede vše k šťastnému konci – však my na jiné ani nejsme zvyklí. Pointu se prozrazovat nesluší, ale návod a poučení ano: vydařená transformace si žádá rozbití obalu. A člověk se stane tím, kým by měl být, nejvíce s pomocí druhého milujícího člověka, i když způsob může být až spektakulárně drastický. Ale pochybnost se přece vetře – co kdyby žabák skutečně nebyl princem? Někdy všechny okolnosti nasvědčují špatným koncům s neúprosně zdrcující přesvědčivostí. Ale to už tenhle příběh neřeší – bez víry v konce dobré jsme ztraceni nejen v pohádkách.

   zobrazit celou recenzi

2. dybbuk – 10. 2. 2018

   Lidové noviny, 2. 3. 2002

   Parafráze starého pohádkového motivu proměny zeleného obojživelníka ve sličného jinocha, zasazená do jednoho z francouzských království (sic!) na konci 16. století, je především vyprávěním o síle lidské vůle a o zodpovědnosti za to, co člověk chce, na něž se hodí staré ruské přísloví, které říká zhruba dej si pozor na to, co chceš, protože to nejspíš taky dostaneš. Vyprávěním protknutým nejednou úvahou o podstatě nadpřirozených jevů: Kouzlo není nic jiného než zakonzervovaný stav mysli. Když si někdo myslí, že je žába, tak je žába. (Analogicky, bude-li si žába dostatečně dlouho myslet, že je princ, stane se princem.) Stejně tak dobře však lze Stephenovu „pohádku“ číst jako lehce uštěpačnou karikaturu francouzského gurmánství, ducha i žaludku. Princezna přece žije ve Francii, v zemi, kde se nejposlednější šlechtic pyšnil pronikavým intelektem (v textu se to ostatně hemží latinskými citáty, orientální lyrikou, logickými analýzami a taoistickými úvahami), a dokud se neodehraje osudové setkání princezny s „jejím“ Žabákem, to jediné co stran žab znala skutečně dobře, byla stehýnka v máslové omáčce na česneku, lehce opepřená, podávaná na zlatém talíři, která jim kuchař několikrát do týdne předkládal jako druhý nebo třetí chod, podle toho, jak uznal za vhodné. Přestože „lehce filozofující pohádka s dobrým koncem“ amerického spisovatele a překladatele Stephena Mitchella se místy může zdát překořeněná všelikou chytristikou, je svým střídmým rozměrem a suchým humorem (v překladu Tamary Vosecké) sympatickou jednohubkou na dobrou noc.

   zobrazit celou recenzi