Prcek

Recenze

1. dybbuk – 17. 2. 2018

   Tvar, 26. 4. 2012

   Ondřej Zajac
   DOST BYLO „MLADÉ POLSKÉ PRÓZY“

   Mirosław Nahacz: Prcek Z polštiny přeložila Barbora Gregorová dybbuk, Praha 2011 Nepamatuji si, že by mi psaní recenze někdy trvalo tak dlouho. Tak dlouho jsem se nutil k opětovnému přečtení s nadějí, že napodruhé to přece musí být lepší, že jsem nechal knihu ležet skoro dva měsíce. Ale i když jsem se nakonec přinutil, žádný zázrak se nekonal. Kniha mi připadala stejně špatná jako napoprvé.
   Snad tedy po začátku, který nadšení z knihy neslibuje, pár technických údajů. Kniha je typickým produktem nakladatelství dybbuk – v zářivě barevné obálce průměrný obsah se slušným komerčním potenciálem. Nahacz, podobně jako Michał Witkowski nebo Dorota Masłowska, patří k mladým a úspěšným (čteným a prodávaným) autorům, kteří pronikli výrazně i za hranice Polska. Autora navíc provází aureola nenaplněného talentu, jehož slibný rozvoj zastavila smrt už ve třiadvaceti letech. Jenže lákavé téma a schopnost oslovit širokou skupinu čtenářstva (osobně tipuji v rozmezí 15–23 let) sice slibuje dobrou prodejnost, ale nic moc navíc. A ani doslov Andrzeje Stasiuka (velmi podobný doslovům českým – ze všeho nejvíc je z doslovu cítit, že měl Nahacze zkrátka moc rád) z Prcka literaturu neudělá. Největším vkladem románu je jeho hlavní hrdina – vesnický kořala, otrapa, pobuda Prcek, do jehož kůže se autor pokusil vcítit. Celý příběh v ich-formě je, přes snahu o hromadění zábavných historek, tak trochu nudný. Co padesát stránek se sice podaří vyvolat úsměv, ale jinak je většina historek prostě nezajímavá. Nahacz představuje hrdinu z úplného okraje společnosti, ale neproniká nikterak do jeho nitra. V patnácti, možná ještě v sedmnácti by se člověk zasmál, ve dvaceti by zavzpomínal, že jo, že takhle nějak to tehdy fakt bylo, že přesně takhle se tenkrát pobili v hospodě, že toho tolik a tolik dokázali vypít, že se sedlo na autobus a jen tak z hecu se jelo za hranice…
   Prcek je outsider, píše se na záložce. Je, ano, jenže je outsiderem zcela a úplně vlastní vinou. Žádná vnější tragédie, žádné neštěstí, které by budilo sympatie k hrdinovi. Celou podstatou knihy je Prckova neschopnost žít. Utápění nudy v alkoholu, postpubescentní erotické představy, v podstatě čekání na smrt. Prcek je prostě nýmand. Člověk, který se od puberty nevyvinul ani o chlup, spíš naopak zdegeneroval. Pokud někdy měl nějakou sebeúctu, pak ji dávno ztratil (klidně se pomočí, aby se vyhnul problémům s policií – typický příklad, který by zřejmě mohl nadchnout náctileté čtenáře, ale na ostatní bude působit přinejmenším rozpačitě).
   Vše výše uvedené bych tak nějak překousl, prostě nuda, která se na těch pár stránkách dá nějak přežít. Řekl bych si, sedmnáctiletý kluk napsal novelku, no dobře, jde o vývojový stupeň v jeho psaní… Jenže největším problémem knihy zůstává použitý jazyk, který je prostě šílený. Kdo zná překlady Barbory Gregorové, ten na ně má často jasný názor. Její „překladatelština“ je opravdu velmi specifická. U překladů prózy mladých polských autorů je pro mě zkrátka k neučtení. Pravdou je, že tyto prózy jsou i v originále jazykově dost odpudivé, ale v češtině tu hrůzu vnímám jaksi osobněji.
   Gregorová zvolila prapodivný mix obecné češtiny s dialektními prvky, jímž snad někde někdo skutečně mluví, který však v písemné podobě čtenáře pouze mučí a trápí. Zcela upřímně by mě zajímalo, co při korekturách pociťoval Jakub Šofar. Však posuďte sami: „A právě když nejde proud nikde, tak za chvilku, v ouplnej tmě, když už se lidi ve svejch pečlivě vozamykanejch domech votloukaj vo svatební nábytek, vo kredence a přečuhující rohy stolů…“ (s. 16); nebo: „(…) někdo tam parkoval s polonézem, a jeho majitel jí v tom autě vojížděl, a vona ne že by křičela, ale oupěla, jako by jí tam zabíjel, mezi jednim a druhym vzdechem ho dokonce vo něco prosila, ale von jí neposlouchal, páč byl zaměstnanej něčim jinym než poslouchánim kohokoli.“ (s. 63); příp.: „Běžela do křoví, na to samý místo, kde byl ten její chlapík srát, vykřikla a nejspíš se tam složila, jenom si nejsem jistej, jestli kvůlivá tomu hounu, nebo z nervů.“ (s. 102) – to zkrátka čtenáře jako já unaví. Zvlášť, když se takto znějící pasáže střídají s pasážemi velmi podobnými.
   Co napsat závěrem? Těžko se mi píše o knize, pro kterou nemám dobrého slova. Rozhodně to bylo nejhorší rozhodnutí v historii žádostí o recenzní výtisk a bezpečně nejhorší kniha, kterou jsem za posledních pár let přečetl. Nezbývá mi než doufat, že takhle příkré odsouzení bude působit jako upoutávka pro čtenáře, který má zcela jiný vkus než já.

   zobrazit celou recenzi

2. dybbuk – 17. 2. 2018

   Právo, 1. 12. 2011

   Nejbližším literárním příbuzným Prcka, hlavní postavy novely předčasně zemřelého polského autora, je Hrabalův strýc Pepin. Jenže tenhle vrchní pábitel je českou, specifickou variantou jedné figury světového písemnictví, zatímco Prcek nemá žádné ambice říkat „nízkým způsobem“ univerzálně platná moudra. On je opravdu ousider osudem i rozhodnutím, ožungrem a vychcánkem z polského venkova, který si chce užít a moc nepracovat, vymačkat z naskytnuvší se situace všechno, pokud to jde a nebolí to. Není to ani kladná, ani záporná postava, je to glosátor přítomnosti s motivací: Užij dne!. Bytí si dokazuje svým řečněním. A kecy plynou a frčej si to ve drahým autě stovosumdesátkou na ručku v zatáčce. Jak píše v doslovu knihy jiný polský prozaik, Andrzej Stasiuk, dokud Prcek mluví, vyhrává nad nicotou, mlčení pro něho znamená smrt.

   zobrazit celou recenzi

3. dybbuk – 17. 2. 2018

   Respekt, 30. 1. 2012

   Kateřina Čopjaková
   Naslouchej osamělosti

   Miroslaw Nahacz uspěl už se svou prvotinou – novelou Osiem Cztery (Osm čtyři) vykreslující obraz vlastní generace, jejímž jediným životním bojem je vyrovnání se s rostoucím blahobytem doprovázeným všudypřítomným konzumem. Projevil tu svůj vypravěčský talent, cit pro jazyk, jeho variace a dynamiku a zařadil se po bok tahounům mladé polské literatury, jako jsou Dorota Maslowská nebo Agnieszka Dorotkiewiczová. Zatímco dějištěm debutu byl klub a ulice, druhou prózou Prcek se Nahacz vrátil domů – do vísky Gladyšov, aby zachytil příběh nikoli mnohých, ale individuality, postavičky patřící ke koloritu každé vesnice: chytrého blázna glosujícího život svůj i jiných neustále a bez vyžádání.
   Prckovi je osmatřicet, má dům a někde i rodinu v ideální sestavě (žena, syn, dcera), a kdyby trochu víc chtěl, mohl by být malým polským zemědělcem čerpajícím drobné z evropských dotací. Ale Prcek úplně nechce, naopak chce kouřit a pít, a když není co, tak se z toho vymluvit. Každodenně před rozbřeskem usazen na autobusové zastávce začíná dávkovat do vzduchu nekonečný pletenec úvah, historek, vzpomínek pěkně nahlas, aby případně dolétly k vystupujícím spoluobčanům, se kterými chodil sice kdysi do školy, hospody, kostela, ale dnes se sotva pozdraví, a ti upustili nějakou tu zlatůvku na tabáček a trochu toho vínka. Otázka či náznak banálního rozhovoru už by byly přes míru.
   Obraz člověka na okraji, který v Prckovi Nahacz rozehrává, byl v Polsku srovnáván s Hrabalovými pábiteli, k čemuž svádí styl jeho románu – krátké věty stojící samy o sobě nebo řazené do několikařádkových souvětí v rozvolněném nespisovném jazyce (v tomto případě navíc dialektu), končící jen proto, aby mluvčí nabral dech, skládající nekonečný monolog vypravěče „z lidu“. Osud Nahaczova Prcka, a tím vlastně i vzkaz čtenářům, je ale jiný. Namísto laskavého lehce útrpného přijetí pábitele společností, jako je tomu v Hrabalových prózách, se Prckovi dostává lhostejnosti a nezájmu. Prcek to je vlastně starý příběh zasazený do současnosti, která už dlouho vyprávění, jež se neobejde bez posluchače, nepřeje. Vyprávět chtějí všichni alespoň prostřednictvím svých profilů na sociálních sítích, poslouchat málokdo (a počet „lajků“ na tom nic nemění). Číst Prcka to je jako vrátit se v čase, opíjet se proudem řeči a mimochodem složit test trpělivosti z disciplíny naslouchání. Všechna ta slova pak občas složí nečekaný a výmluvný vzkaz – třeba ten o osamělosti.

   zobrazit celou recenzi

4. dybbuk – 17. 2. 2018

   Literární noviny, 5. 1. 2012

   Jarmila Horáková
   Nahacz podruhé česky

   „Prcek je pomenší hubený blonďák. Občas ho potkávám, když jdu na nákup do sousední vesnice.“ Těmito větami začíná doslov Andrzeje Stasiuka k románu Prcek, jehož autorem je mladý polský prozaik Mirosław Nahacz. Lépe řečeno byl, protože v roce 2007, ve svých třiadvaceti letech, spáchal sebevraždu. Polská literatura tak přišla o jednoho z nejvýraznějších spisovatelů mladé generace. Zanechal po sobě čtyři romány, které přesvědčivě dokazují šíři jeho talentu. V loňském roce vyšel česky jeho v pořadí třetí román Čáp a Lola, psychedelická výpověď o současném roztříštěném světě a hledání pevného bodu v něm.
   Prcek, kterého napsal Nahacz o rok dříve než Čápa a Lolu, je však z jiného těsta.
   Jeho světem je zapadlá víska na polsko­slovenském pomezí, kterou málokdy opouští. Vysedává na autobusové zastávce, doufá, že půjde kolem nějaká dobrá duše, od níž by vyžebral pár drobných na víno nebo alespoň cigaretku.
   Poněvadž ale nikdo zrovna nejde, krátí si dlouhou chvíli vyprávěním historek ze svého života, vesnických událostí a úvahami nad lidským osudem.
   Většina místních bez váhání označí Prcka za povaleče a alkoholika, který to navíc nemá v hlavě v pořádku, čemuž vděčí za skromný příjem od státu. Manželka, pro niž nemá dobrého slova, mu utekla do města i s dětmi a jediný kontakt s rodinou mu zprostředkovává exekutor vymáhající alimenty. Prcek však je mazaný a těch několik krav, které by mu mohly být zabaveny, včas prodal a zakoupený nový televizor ukryl do sklepa.
   Jinak jeho život sestává ze zajišťování pití, přestože k němu jednou, zrovna když byl ve stavu nejhorší kocoviny, přišel na návštěvu anděl, jemuž slíbil, že se polepší. Se svým kamarádem Petříkem se vypravil na Slovensko pro zásoby alkoholu, ale poprali se tam s místními Romy a byli slovenskou policií vyhoštěni. Podobně neslavně dopadají i Prckovy občasné výpravy do nejbližšího města, kde ho většinou někdo obere v parku. Ani rybaření v místní řece není vždy bez rizika, obzvláště když tam narazí na opalující se paničku z města, jejíž partner se nachází v nedalekém křoví.
   Do vsi příležitostně přijíždějí turisté a mládež, které Prcek velmi ochotně ubytovává ve své stodole, protože se mu občas poštěstí dát průchod svým voyeurským choutkám. Ostatně nic jiného mu nezbývá, jeho vlastní šance na bližší kontakt se slabším pohlavím jsou víc než mizivé. Klidný vesnický život bývá výrazně narušen pouze přírodními katastrofami, jako jsou povodně nebo požáry, jinak plyne svým tempem poznamenaným střídáním ročních období a příležitostným narozením či úmrtím některého z obyvatel. Prckovo vyprávění má různé polohy, někdy je dojemné, jindy z něj jde strach, je však veskrze živelné, plné vsuvek a odboček, ale nenudí ani během „filozofujících“ pasáží.
   Za zajímavý experiment lze označit způsob převodu textu do češtiny. Překladatelka Bára Gregorová, která se systematicky věnuje mladým polským autorům (Dorota Masłowska, Wojciech Kuczok, Mikołaj Łoziński atd.), se často potýká s mírou nespisovnosti mluvené češtiny. V případě Prcka se rozhodla pro hovorovou až nářečně stylizovanou variantu v její fonetické podobě, která může zpočátku působit na konzervativnějšího čtenáře rušivě. Podrobnější rozbor a hodnocení však přenechme translatologům. Autor románu se svým předčasným odchodem zařadil mezi legendy polské literatury jako Rafał Wojaczek nebo Marek Hłasko. Ústy svého hrdiny, Prcka, říká: „Když někdo umírá, nejvíc na ráně je právě to místo, který po sobě zanechá, jako by sebou vzal část krajiny, a tou dírou sem tejka de světlo a voslepuje tak, že se do něj nedá dlouho dívat. A rozhodně to nefunguje tak, že vygumujete tužkou popsanej lísteček, až jako nezůstane nic, jenom čisto, na který je možný znova něco čmárat a nedělat si hlavu s tim, co tam bylo dřív.“ Po Mirosławu Nahaczovi zůstalo v polské literatuře přesně takové prázdné místo. Škoda jeho talentu, který dokládá i upovídaný Prcek.

   zobrazit celou recenzi

5. dybbuk – 17. 2. 2018

   A2, 6. 6. 2012

   Alexej Sevruk
   Vyprávění jako způsob existence

   V mumraji slov
   „Prcek je pomenší hubený blonďák. Občas ho potkávám, když jdu na nákup do sousední vesnice,“ uvozuje charakteristiku titulní postavy příběhu v doslovu ke knize Andrzej Stasiuk. Prcek patří k tomu typu „lidového“ vypravěče, kterému se v českém prostředí říká pábitel. Nic z toho, co se v textu románu vyskytuje, nestojí mimo jeho vyprávění. Právě vyprávění je totiž způsobem Prckovy existence – nakonec tím nejlegitimnějším, protože se dá ovládat vlastní vůlí. Když je třeba, zahřeje, nasytí a dokonce zmírní abstinenční příznaky.
   Hlavní hrdina charakterizuje sám sebe jako vesnického opilce, zkrachovalého farmáře ze zapadlé vísky, obecního blázna, který na to má papíry a v období mezi dvěma invalidními důchody vysedává na zastávce, somruje cigarety a peníze na krabicové víno a bez ustání žvaní. Tak by se aspoň mohlo zdát náhodnému kolemjdoucímu. Stačí ale mít trochu strpení, špetku empatie a volnou chvilku, přisednout si k Prckovi, počastovat ho cigaretou, zaposlouchat se – a ejhle! Skrz zdánlivě nesouvislý, neustávající proud řeči začnou prosvítat obrysy příběhů. Mumrajem slov prostupují obrysy smyslu.

   Dovolim si vodbočit
   O románu Prcek by bylo možné uvažovat jako o souboru povídek, ty jsou však kromě postavy vypravěče a zároveň hlavního aktéra spojovány dalšími motivy, jejichž společným jmenovatelem je ryze středoevropské prostředí polské periferie. Prckovy historky jsou tematicky omezené, zároveň však v sobě mají cosi archetypálního: řádění živlů ve vsi, dobrodružství, která Prcek zažívá se svým literárním dvojníkem Petříkem na výpravách do blízkého i vzdálenějšího okolí, nebo třeba zjevení Panenky Marie, Bohorodičky Čenstochovské. O životních peripetiích protagonisty se z textu dozvídáme mimochodem, postupně, avšak celý jeho život vyvstává před čtenářem jako na dlani. Otec ho bil, matku nepoznal, žena ho opustila, krávy prodal, aby mu je nezabavil exekutor, peníze propil, za zbytek si koupil novou barevnou televizi, kterou nepoužívá, protože ji schovává ve sklepě před exekutorem. Stejně tak předvídatelná je i jeho budoucnost: upije se k smrti, v opilosti ho srazí auto, někdo mu při příští rvačce zlomí vaz nebo jednoduše zůstane sedět na zastávce, usne a už se neprobudí.
   Vyprávění je prokládáno četnými odbočkami, ze kterých se dozvídáme o prostém vesnickém životě nebo například o Prckových fantaziích, buď erotických nebo sublimovaných do snění o alkoholu a cigaretách, případně o všech těch věcech, o nichž mu v televizi řekli, že by je úspěšný občan měl mít. Vypravěč si je dobře vědom moci, která plyne z jeho vyprávění – průběžně tematizuje své narativní praktiky a vytváří četné odbočky, zpomalující plynulost příběhů a napínající čtenáře. Doslova se opájí vyprávěním, během něhož si uvědomuje sebe sama, svět kolem a své místo v něm: „Dovolim si vodbočit, páč je docela příjemný oddalovat ten moment, kdy se doberu podstaty věci a budu moct říct to nejdůležitější, a poslouchat se, jak to vyprávim, bude moc fajn a přijemný.“
   Důležitým prvkem při utváření příběhů je rovněž samotný jazyk, jehož charakteristická příznakovost zůstává díky povedenému překladu zachována také v české verzi. Jazyková stránka textu ještě umocňuje černý humor vyprávění i celkové melancholické vyznění románu. Cesta na okraj společnosti, jak ji si získá své čtenáře.

   zobrazit celou recenzi