Pohled přes listy Bódhi

Recenze

1. dybbuk – 11. 10. 2022

   Tvar, 12. 5. 2022
   Vladimír Novotný
   TAJNOSTI Z OBLAČNÉHO DECHU

   „Optimistický skeptik s otevřenou myslí.“ Touto vábivou charakteristikou byl Viktor Zavřel obdařen po předloňském uveřejnění své první knihy Myšlením k myšlení (vydané v pražském dybbuku). Její zaměření balancovalo, jak již název napovídá a naznačuje, na rozhraní esejistické rozpravy a filosoficky temperované publicistiky.
   Autorova druhá knížka Pohled přes listy Bódhi se ovšem ve srovnání s prvotinou zdá výrazně odlišná. Především v ní převažuje beletristické ladění, ačkoli rovněž tady esejistická rovina inklinuje k určujícímu postavení. Kniha ale není žánrově stejnorodá. Skládá se ze dvou navenek spřízněných, zároveň však nepodobných cyklů do časovosti zakotvených a souběžně i nadčasových vyprávění, a to natolik rozmanitých, až můžeme mít oprávněné podezření, že pokaždé může jít o uvážlivé výbory ze dvou větších prozaikových souborů.
   Možná jsem v českých končinách jediný, komu o pisateli této publikace Viktoru Zavřelovi není zhola nic vědomo, vydání v dybbuku však s náležitým nevěděním o autorovi téměř zálibně kalkuluje. S výjimkou poněkud enigmatického textu na přebalu knihy (dozvídáme se v něm, že touto sbírkou příběhů „se vine vzájemně propojující ‚buddhovská‘ nit vytvářející utkanou mytologii“) tu není řečeno vůbec nic o jejím tvůrci, jednotlivé texty nejsou ani v jediném případě (ani fiktivně) datovány, tudíž čtenář může hádat jako ve hře naslepo, zda tyto výtvory vznikly docela nedávno, nebo naopak docela dávno. Pravděpodobně jde o záměr – nechat nad všemi vyprávěními vytvářet a vznášet snovou či polosnovou atmosféru tajemství nejtajnějšího.
   K tomu přispívá i skutečnost, že Zavřel si jako úvod ke svému dílu zvolil nikoli jedno, nýbrž hned trojí, navíc pramálo související motto – a teprve potom přispěchal s vykladačským autorským prologem, v němž, snad aby vyprávění graciézně odlehčil, kupříkladu ni na okamžik nezapochybuje o půvabných tvářích čtenářových. Přitom ale také důvěrně sděluje neboli prozrazuje, že v této knize se pokusí „dotknout tepu něčeho mnohem menšího, než je doba, a to tepu člověka“. Vzápětí ovšem, snad aby přespříliš nehoroval pro předkládanou „utkanou mytologii“, prozaik spěchá s ujištěním, že by byl šťastný, kdyby tyto příběhy „posloužily jen k ukrácení času, než si třeba opečete špekáčky“. Vskutku pouze „třeba“, pročež prozatím nic neopékejme a pohlédněme na texty i jinak než přes listy Bódhi. Nejprve se zaměřme na první polovinu knihy, kterou tvoří sedm povídkových vyprávění uzavírajících se konstatováním, že vypravěči nezbývá než „nechat se chytit do pavučiny světa“.
   V souvislosti s těmito úvodními texty se naléhavě vyzdvihuje, že jejich společným jmenovatelem je „vzájemně se propojující buddhovská nit“, poznamenávající povšechně rozmanitá témata včetně morální problematiky, spjaté se zradou, podvodem či zbabělostí. Autor souhrnně zdůrazňuje, že ve všech těchto vyprávěních „se střetneme se složitostí lidského života a hrdinové se vždy budou muset úspěšně či neúspěšně s touto složitostí popasovat“ a poté si „zvolit cestu, po níž se budou v životě dále ubírat“.
   Tak pravil Viktor Zavřel (čili jeho autorské alter ego), a proč mu nevěřit či nedůvěřovat, že jde o buddhovské povídky, co když však tak úplně nejsou? Co když tato poučující podobenství představují klasická fantastická dramata, která zjevně, ačkoli zároveň spíše polovědomě navazují na návodnou tradici poeovskou a meyrinkovskou, případně lovecraftovskou? Co když jde o příběhy, které jsou v prvé řadě lahodně metafyzickým počtením? Prošpikovaným filosofickými vjemy a dojmy, díkybohu méně již pojmy? Zdá se, že myšlenkovým těžištěm knížky je až její část druhá.
   Nejprve se však tažme, co znamená ono „Bódhi“ nebo „bódhi“ v názvu knihy? Buddhistům je to jistěže známo a mají význam tohoto slova v malíčku, leč co čtenáři nebuddhisté? Nuže, příručky prozrazují, že se takto označuje „duchovně velevýznamný okamžik“, jinak řečeno stav výsostného životního procitnutí. Čili takový stav mysli, při němž jedinec v průběhu svého putování po ušlechtilé osmidílné stezce (jež se zove buď pálijsky arijatthangikamagga, anebo sanskrtsky arjáštángamárga) zničehonic prozře a zbaví se dosavadní nevědomosti.
   Připomeňme, že se rozlišují tři druhy daného procitnutí: do stavu posluchače, do stavu buddhy samotáře a ideálně do stavu dokonalého buddhy: Tento třetí stav je nazýván „velké procitnutí“ (mahábódhi nebo mahásambódhi) a tkví v uskutečnění moudrosti a zejména v pochopení vesmírné prázdnoty. Znovu opakujme, že buddhisté o tom vědí mnohem víc, například že Buddhovo velké procitnutí se událo v úplňkové noci měsíce Dvou větví neboli na rozhraní dubna a května; za ní prý se zrodil i skonal. To snad pro objasnění bódhi postačí.
   Jenže bódhi sem, bódhi tam, zmíněná druhá část má poněkud zarážející, dokonce nemálo žoviální název, totiž: „Tajemné příběhy strýce Gautamy.“ Vytvořit mytické okolnosti o životě Buddhy Gautamy prý představovalo utkvělý autorův sen, který nyní (s odvoláním na Meyrinkova Golema) své příběhy adresuje „pro všechny golemy, kteří po světě chodí“. Jak je však máme číst my negolemové? Všech čtrnáctero zastavení, při nichž dochází na nejroztodivnější setkání a na nemálo různorodé historie, pokaždé spjaté s problematikou vůle k činu a především etiky lidského (nebo Buddhova) činu? S plným vědomím, že onen vševědoucí a především všemohoucí „strýc“ Gautama, vlastním jménem Siddhártha Gótamovec, jest Buddha sám čili Procitnuvší. Jenže Zavřel nepřichází pouze s nápaditými převypravováními buddhovské legendy a předkládá ve své knize cosi jako básnivé a rozjímavé buddhovské nebo buddhistické apokryfy (jde-li skutečně o apokryfy, nikoli o variace na téma Buddha). Ostatně nikoli náhodou bývá raný buddhismus pokládán za typické bezbožné náboženství.
   To vše, o čem Zavřelova kniha v těchto prózách pojednává a co se v ní odehrává, je lokalizováno do tajemného kláštera, který leží „ve sněhových mracích kousek nad pohořím Himálaje“. Kde také jinde. Směrodatné je, že všichni mniši, kteří se o příbytek starají, se každých pět set let obměňují, jedině strýc Gautama, tento věčně probuzený mnich, v něm zůstává. Klášter je totiž bezednou studnicí mystického vědění, a právě proto je, jak uvádí vypravěč, „zuřivě vyhledáván zasvěcenci každého náboženství“. Vstoupit dovnitř však mohou toliko nemnozí.
   Zmíněný svatostánek se nazývá klášter Oblačného dechu, jeho pojmenování se však v textu pouze konstatuje. Nikde se k němu v rámci dalších historií a historek neodkazuje ani se důvod tohoto poetického názvu nevysvětluje. Vždy prý se ale v těchto vyprávěních máme především nechat obloudit „podivnou kyticí příběhů mimo čas a prostor“. Rozuměj příběhů, které jsou nejednou rozvernými dobrodružstvími, možná také autorskými pohádkami, jakož i nevtíravými, třebaže tuze závažnými duchovními moralitami. Přes listy Bódhi.
   Jaký je však autorův literární naturel, co on sám o sobě prozrazuje a z čeho se tady vyznává? Jakým způsobem se snaží zprostředkovat jakýsi nový mýtus, který by podle vlastních spisovatelových slov byl zdrojem tepla a především světla? Jeho závěrečné krédo zní takto: „Někdy si připadám jako pavouk, který musí stále tkát sítě z téže látky, bez nejmenšího ohledu na to, jaký krásný obrazec by přilákal mušky.“ Proto nechť je středobodem knihy napětí mezi tímto pavoukem a autorem, míní Zavřel. Kdežto mušky, to budou recipienti této prózy nebo i postavy této prózy – a pasáže, v nichž je spisovatel nejfilosofičtější, mohou zapůsobit jako „četba z rozpáleného vosku“. Než voskovice dohoří.

   zobrazit celou recenzi