Pavouk na šalvěji

Recenze

1. dybbuk – 11. 2. 2018

   Lidové noviny, 9. 1. 2004

   Martina Adamcová
   Nepohádkový recept Magdaleny Wagnerové na pavouka na šalvěji

   Někdo nad představou této příliš exotické krmě ohrne nos, ale pohádková travestie Pavouk na šalvěji skrývá vcelku přijatelný a chutný příběh, který vznikl v hlavě Magdaleny Wagnerové.

   Autorka má s pohádkami velké zkušenosti, ovšem pustit se do literární travestie je krokem trochu nejistým, především co se charakteru a počtu potenciálního čtenářstva týče.
   Travestie si totiž klade za cíl odlehčit až satirizovat vážné téma nebo – jako v tomto případě – celý žánr. Wagnerová tak roubuje lidské vlastnosti a zkušenosti na své pohádkové postavy, čímž do děje vnáší pointy, jichž bychom se na půdě pohádky nenadáli. Jak se potom s takovým textem vypořádají děti? A dospělí?
   V knize se setkávají dvě stárnoucí víly, které rozhodně nejsou okouzlující a krásné, natož průsvitné, s trpaslíky patřícími mezi nevítané všudybýlky. Princové zde kladou k nohám svých budoucích tchánů kousky duhy a král si tvrdohlavě stojí za tím, že nejhorší na světě je: a) koprovka, b) žluté tulipány, c) ochotníci, d) lidé.

   Klasicky i netradičně

   Wagnerová si počíná jednak klasicky, jednak netradičně: jednoduchý příběh o zachránění princezny z moci zlého Pavoučího muže prolíná pohledem víl Mušiny a Sítiny („Kdyby začaly tančit tyhle dvě, na palouku U žabího kváku deset let tráva neporoste“). Zatímco Sítinu ovládá vášeň pro knihy, zvláště Vojnu a mír, kolegyně ji zastiňuje množstvím informací týkajících se především místní urozené rodiny.
   Obě žijí v Lesním království („A všude chlorofyl, samý chlorofyl“), které spravuje trochu natvrdlý a sobecký král, jenž má jedinou dceru a život mu komplikuje fakt, že je princezna unesena. Zachránit královskou dceru se vydává Stříbrňák, přičemž mu vydatně pomáhá kuchař Antonín Rybáček („Fuj, člověk, odplivl si král“).
   Vypravěčka se často nechává svými postavami zlákat k asociativním proudům slov: „Od té doby, co se v mé houštině usadili trpaslíci… pořád někdo někde je, spí v mé postýlce, jí mou kaši, pije z mého hrníčku, host do domu – bůh do domu, ach jo, kde domov můj, ryba, tchyně a trpaslík třetí den zkrátka zapáchají.“
   Jinde uvolní místo pro záměrné fráze nebo poučovaní, často se setkáme s elegantní narážkou: „Jasné odpovědi jsou jako živočišné druhy, kterým hrozí vymření.“

   Slovní hříčka jako hlavní hrdina

   Své fantazii sice autorka uzdu popouští, ale jen natolik, aby mohla důsledně rozložit do dvanácti kapitol promyšlený příběh, nedopustí se nikdy úplné uvolněnosti, což je možná trošku škoda. Od začátku se připravujeme na netypický konec a nejsme zklamáni. Wagnerová si ale mezitím pohraje se slovy, rozvine několik dialogů mezi nechápavým králem a jeho sluhou, u každé z postav odhalí něco z minulosti často proto, aby si vytvořila prostor pro další vtip. Hlavním hrdinou knížky se tak stávají slovní hříčka a „nepohádkové“, příliš lidské chování hrdinů.
   Pavouk na šalvěji není obvyklá knížka, i když se „obvykle“ tváří. Na úkor dějovosti či většího „pohádkového rozmachu“ se jí dostává slovní barvitosti, byť postupně trochu umdlévající.
   A recept na pavouka na šalvěji? Skutečně existuje! Snad ho prý vymysleli lidé… „Kdo jiný? uchechtl se trpaslík. (…) Jsou to tyrani a v podstatě sadisté.“ Dobrou chuť.

   zobrazit celou recenzi