Papíří

Recenze

1. dybbuk – 11. 2. 2018

   Lidové noviny, 10. 12. 2005

   Martina Plátová

   Magdalena Wagnerová (*1960) se dosud věnovala hlavně tvorbě pro děti (posledním titulem je Žabina & spol, Brio 2005) a scénářům. Próza Papíří je však určena dospělým. Odehrává se v mezičasí mezi dvěma pohřby. V té době se potkáváme s Jiřím Liberzeitem, kterého se oba pohřby týkají. Je knihovníkem a prototypem knihomola. Žije život bez vzruchů a změn, a naprosto mu to vyhovuje, rád se schovává mezi své papíří. Stárnoucí rozvedený muž, který se nedokázal zbavit vlivu dominantní matky ani po její smrti.
   Zemětřesení v jeho unylém životě přivodí odnikud se objevivší Šárka. Coby postava představuje směs neodolatelné ženské krásy a odpudivého tělesného postižení. Tato nevděčná kombinace vyvolává různé reakce, stává se katalyzátorem příběhu. Jako osudová žena vstoupí Šárka výrazně nejen do života Jiřího Liberzeita, ale též do života jeho syna i nejlepšího (= jediného) přítele. A jak náhle vstoupila, tak zase vystoupí.
   Z nedbale rozhozených indicií se dovídáme o původu Šárčina postižení a podílu Jiřího Liberzeita na něm. Stejně nejasné a nezřetelné jsou i vztahy mezi jednotlivými postavami knihy. Zásadní konflikt postupně vyplyne z rozdílnosti povah Jiřího a Šárky. Příčina je banální, ale následky fatální. Ústí v druhý pohřeb, po němž se Jiří vrací do svého pseudoživota mezi papířím, noří se zpátky do bezpečných hlubin knihovny.
   Atmosféra je melancholická, prodchnutá pocitem uplývajícího času, nenávratného mizení. Dotvářejí ji fantaskní prvky – papíří v knihovně ožívá a komunikuje mezi sebou nebo s malovaným jelenem. Jen Jiří Liberzeit jim rozumí, a pouze oni rozumějí jemu. Historie postav je odhalována sporadicky. Více se zamlčuje, čtenář musí spolupracovat, domýšlet si souvislosti a objevovat, což je velkou předností knihy.

   zobrazit celou recenzi

2. dybbuk – 11. 2. 2018

   A2, 18/2006

   Helena Vyplelová

   Papíří je prvním románem autorky dětské literatury pro dospělé. Není proto divu, že se sem vkrádají pohádkové motivy: činy i dialogy protagonistů jsou komentovány neživými objekty, jako je nábytek, knihy, figurína nebo jelen z obrazu. Prolínání živého a neživého, které pro svou četnost může působit jako manýra, je podstatným prvkem kompozice románu. Věci působí jako alter ega postav. Proto se také „dantovskou“ průvodkyní po světě románu stává figurína jménem Beatrice, která zastupuje druhé já své majitelky Šárky. Šárka do příběhu vkročí jako femme fatale, která i přes svůj handicap (kulhá) oslní trojici mužů – svého nevlastního bratra Jiřího, jeho syna Martina a Jiřího přítele Davida. Slibný základ zápletky ale směřuje k momentu zklamaného očekávání a postavy se stávají především aktéry svých rádoby poučených dialogů a samomluv, za mnohoznačného zavírání očí jelenů z obrazu, popřípadě pasivními vnímateli vložených textů či směšnými oběťmi svých komplexů. Snaha o „pohyb“, která se dá vysledovat jen u Šárky (třikrát se přestěhuje), se potom nutně jeví jako násilná. Nevyplývá z vnitřní dynamiky textu či z logiky děje, ale spíš z autorčiny snahy naplnit konstrukci. Název knihy Papíří (slovo nepočitatelné, s významem množství) ovšem naznačuje, že máme před sebou dílo, které nelze jednoduše zařadit a interpretovat. To je také důvodem, proč knihu otevřít a utvořit si na ni vlastní názor.

   zobrazit celou recenzi

3. dybbuk – 11. 2. 2018

   intelektuál, 3-4/2005

   Vladimír Novotný
   Román Papíří jako románové papírmašé

   Je to až s podivem, že se Magdalena Wagnerová (1960) pustila do psaní takřečené vážné krásné literatury teprve v poslední době, resp. že teprve nyní vydala v nakladatelství Dybbuk svou románovou prvotinu Papíří! Jde přece o talentovanou a pilnou literátku, autorku několika scénářů a rozhlasových her, dále již úctyhodného množství pohádkových knih a rovněž dvou knížek, které bývají označovány za literární travestie (Pavouk na šalvěji a Strom s granátovými jablky). V současnosti tedy Wagnerová debutuje ve sférách vyšších pater literárních neboli konečně vydává svůj první román – a přesto se, povězme to bez váhání, nemůžeme po přečtení Papíří ubránit určitým pochybám, zdali v daném případě opět a poznovu nekráčí o další slovesnou travestii, třebaže vydatně poučenou anebo právě proto že vydatně poučenou.
   Literární kritik Radim Kopáč ve svém esejisticky laděném doslovu (Ruka za časem) charakterizuje autorčin román jako „text na pomezí moderní, wildeovsko-čapkovské pohádky pro dospělé a nostalgického ohlédnutí za prchajícím časem“ – a nedlouho nato ve svém pojednání konstatuje, že četné atributy této knihy, jež posléze kritik v kostce vypočítavá, „zařazují román Magdaleny Wagnerové do police beletrie pro dospělé´“. Jenže takovéto poněkud publicistické příměry, nadhazující kupříkladu možnou alternativu nestejnorodého konglomerátu poetiky wildeovské a čapkovské, k čemuž může dojít právě v intencích fikčního světa kritického, nepromlouvají a nevypovídají nikterak určitěji o žánrovém charakteru díla literárního: vždyť román není pohádka, pohádka není ohlédnutí stejně jako ohlédnutí je něco jiného než román…
   Z tohoto hlediska za výrazně výstižnější pokládáme jakoby toliko mimochodně a mimoděčně vyslovený Kopáčův postřeh, podle nějž je autorčino Papíří knihou s chronologicky se odvíjejícím dějem, kterýžto se v čivách a mysli čtenářových vpravdě může zdát „transparentní a plastický jako divadelní představení“. Tady a zde je pak možno spatřovat podobné pravdě meritum věci: Próza nazvaná Papíří (připomeňme, že s emblematickým podtitulem Naděje pro figurínu) opravdu není žádný klasicky tradiční ani neklasicky postmoderní román, na jaký jsme při probírkách soudobých polic s beletrií pro dospělé stále zvyklejší. Právě tak jistěže nejde o nějaký vnějškový dramatický útvar, nelze však nijak pominout nebo přehlédnout okolnost, že máme co činit s literárním textem, pro jehož naturel a zvláště pro jeho autorské temperování je asi nejpříznačnější půdorys scenáristický.
   Tenhle žánrový moment pokládáme za cosi jako sezamovský klíč k pochopení psychologického vrstvení Papíří, byť si určitě můžeme stanovit ještě několikero dalších, sekundárních interpretačních klíčů. Prozaička a scenáristka Wagnerová totiž snová toto knižní vyprávění jako svého druhu šachovou partii (či partii dámy?), v níž se v občas panoptikálních kulisách hraje i s životem a možná i o život. Ale pochopitelně nejde o žádnou hrdelní při dokrvava, nýbrž o svým způsobem ještě hrdelnější a riskantnější úsilí protagonistů trávit svou pozemskou existenci nejraději jakoby mimopozemsky, okouzleně outsidersky, chtít uskutečnit svůj sen, naplnit vytouženou a lahodnou fikci životní. A zůstat jí věren, byť i za cenu toho, že se takové bytosti – jakými jsou autorčiny postavy, ať jde o figuríny skutečné, případně ještě skutečnější – zpravidla téměř neodvolatelně a věru nadobro vymknou, resp. přinejmenším vymykají, zdánlivě neškodně, o to však urputněji a umanutěji, z mnoha entropických společenských souvislostí.
   Mají se totiž kam utéci: do světa knih, do světa hudby, do světa snu. Tedy i do světa zvaného papíří. A to vše činí ve stavu inspirativního, ba vstřícného zaslepení. Čili zaslepení nejenom canettiovského, ale taktéž podobného opojného vzedmutí mysli a přilnutí k duchovnu z časů dřívějších i pozdějších, jemuž četné bytosti osvícené podléhaly a podléhají málem odnepaměti, zvláště když jde o bytosti řečené knižní. A ty jsou (v souladu se svou životní filosofií) do slova a do písmene předurčeny být během životní pouti bezděčnými svědky i bezbrannými aktéry mnoha burleskních či bizarních scének a situací. Ty pak v nich napořád utvrzují dávný, pradávný protiklad mezi snem a skutečností: skutečnost se jeví jako nesnová a sen nesčíslněkrát bývá skutečný. Proto posléze není divu, že v čase opakovaně dochází k vědomému, povědomému i podvědomému zpochybňování a zesměšňování (třebas laskavému) životních jevů pokládaných za vážné, smrtelně vážné, ba až vznešené, a to v duchu humoristické travestie.
   Nikoli náhodou pracuje Magdalena Wagnerová s celým rejstříkem osvědčených literárních postupů a v prvé řadě s frekventovanými narativními modely, aby právě z jejich průkazné a nezastírané transparentnosti a lineárnosti sui generis vykřesala jejich novou či staronovou variantu vyprávění. Její úsměvné, vlídné, vskrytu uměřeně nostalgické, v jemných dávkách též mírně sentimentální vyprávění má především rekognoskovat uvedený svár snu a skutečnosti zdánlivě především ve světě knihomilů. Nejsou to však pouze a jedině knihomilové: analogickou vyšinutostí jsou poznamenány také další figurky z Papíří – a je směrodatné, že veškerou svou podivuhodnou jinozemskostí zvlášť netrpí a zjevně jí nestrádají: dovedou totiž shledávat a objevovat i jiné, zejména duchovní roviny okolního světa. V daném příběhu či v dané situační fázi přece vědí více než dobře, že knihovny jsou v poklad sebraná díla duchů – a co jinačího nebo namoutě lepšího může nabídnout rozumářsky se tvářící, leč o tolik, o tolik bláhovější a bludnější svět neduchovní? Leda tak nabubřelé přehršle zbytečností, ve srovnání s nimiž jsou knihy a knihovny sice dozajista též zbytečností, leč alespoň zbytečností milou.
   Takový tedy je nebo takovým se zdá být vezdejší a doličný svět sestávající z hájemství zvaného papíří, k němuž zcela přirozeně patří i figuríny, vytvářející smavé kontury naděje, ale právě tak siluety strohé beznaděje. A v tomto světě či v tomto prostoru všudypřítomného papíří, jinými slovy ve světě úzkostně ochraňované a zachovávané knižní kultury, v jejích mnoha již starožitných a staromilských projevech, se zákonitě mohou odehrávat nebo vyskytovat výstupy, které umožňují rozehrát různé syžetové či kompoziční situace, jako celek představující něžně humornou travestii univerzální lidské situace. A její protagonisté si ve světě papíří (a figurín) nepřipadají jako pápěří či jako figurky bez duše: stále mají o co usilovat a čemu se vzpěčovat, pořád mohou s nezbytnou mírou slastné pošetilosti vzhlížet ke svým sniveckým metám. A všechno, co se před jejich očima děje, ačkoli jde i o pohřební scény či o snad ještě hrůznější výjevy pohřbívání knih obecních, není koneckonců ničím jiným než subtilním vichřením tohoto simulakra pojmenovaného papíří.
   Proto také roztomilé scénáristické travestie beletristických modelů vyprávění tu jsou a žádají si být vylíčením rozmanitých a rozličných směšnohrdinských a smutněhrdinských pohnutek v našem myšlení. Ano: ty bývají bouřemi v pomyslné sklenici vody, mnohdy však dokáží v jediném okamžiku zaplavit celičkou naši mysl. A papíří? To tím trpí i netrpí, je tím formováno i deformováno, načež z jeho životní matérie mohou vyvstávat roztodivná papírmašé, mimikry křehké a titěrné, leč svým způsobem dokonce i vehementní: jsme přítomni určité životní filosofii, jsme na ní nemalou měrou účastni, neboli i její zásluhou jsme. A vše, co žijeme, jaká přepodivná papírmašé se ještě z našeho žití mohou vyklubat a také čile (pohříchu též tísnivě) vyklubávají, nejenže vzniká z fenoménu papíří, ale je přece dávno v tomto časoprostoru modelově i nemodelově obsaženo.
   A ještě něco: V žádném případě to není ba ani nemůže být svět, který patří nebo který by patřil všehovšudy do sebe zahleděnému jedinci (resp. několika málo egotistickým jedincům). Tenhleten podivínský, ale i odjakživa prazvláštně duchovně soběstačný svět náleží v různé intenzitě všem, kdo jsou ochotni a způsobilí ho sdílet. Třeba i prostřednictvím četby knihy Papíří.

   zobrazit celou recenzi

4. dybbuk – 11. 2. 2018

   Portál české literatury, 9/2005

   Jan Nejedlý

   Známá autorka dětské literatury Magdalena Wagnerová (1960) se ve své druhé tvůrčí linii jaksi odtrhává od mateřského žánru, ale činí tak velmi postupně (viz její literární travestie Pavouk na šalvěji a Strom s granátovými jablky) a ani v nejnovějším románu určeném dospělým čtenářům se od úběžníku pohádky neodchýlila úplně.
   Papíří – tímto výrazem autorka označuje papír užitý na výrobu knih – totiž není klasický společenský román, nýbrž mnohovrstevnatě vystavěné podobenství zachycené mnoha drápky v tradici magického vyprávění. Prostředí i čas příběhu jsou povětšinou neurčité („uprostřed netrpělivého města plného nervozity“), zato vypravěčský part je veden s gustem mírně ironického, někdy až čapkovského pohádkáře, včetně nezbytných obratů typu „Kde se vzala, tu se vzala“ či „Za devatero horami a řekami“. Tomu odpovídá i částečně pohádkový konec knížky a hlavně půvabné antropomorfizace: obraz na zdi mluví, ožívají i knihy v knihovně, dokonce mrtví tu přemítají. V tomto ohledu se nabízí jistá paralela s prózami Daniely Hodrové, ta ovšem – na rozdíl od v jádru lineární Wagnerové – deformuje časoprostor mnohem důkladněji.
   Hlavní hrdinou Papíří je „obyčejný knihovník“, muž „střední postavy, střední rozhodnosti, jako by v jeho rodokmenu nikdo jiný nežli Čech ani nebyl“. Knihomilec hledá v „papíří“ skryté sny, ale i útěk před světem. (Volbou tohoto hrdiny autorka nezapře, že byla dlouholetou nakladatelskou redaktorkou a napsala dokonce z tohoto prostředí televizní seriál, žel zatím nerealizovaný.) Příběh románu otevírá smrt, resp. pohřeb knihovníkovy matky. Na pohřbu se rozvedený protagonista po letech setkává s handicapovanou Šárkou, s níž ho pojí zpočátku jen tušené vazby. Oba dva jsou totiž plody temné minulosti svých rodičů a sami sobě kdysi ublížili. Zda vědomě, zůstává otázkou. Narození Šárky snad před lety rozbilo rodinu budoucího knihovníka a on sám… Zkrátka, všichni se bojí vyslovit nahlas, co se tenkrát stalo, minulost nad nimi leží jako temný stín, nicméně knihovník pozve Šárku, aby po matčině smrti bydlela u něj v domě. Snad se chce dávným traumatům podívat do očí, snad chce zbořit svůj papírový úkryt, kdo ví. Jisté je, že jako se na knihovníkův dům po smrti matky začínají jako supy slétat příbuzní, i kolem půvabné Šárky začne kroužit hned několik zájemců, včetně knihovníka syna.
   Jak vidno, komplikovaně, leč umně vybudovaný příběh, je postaven tak, aby nabízel čtenáři mnoho materiálu k domýšlení, za každou figurou a jejím dějovým plánem se vytváří jakýsi román za románem. To však nic nemění na tom, že Wagnerová vytváří ve své podstatě typizované, vlastně pohádkové postavy. Všichni jsou tu do jisté míry figuríny, ostatně je to v logice ústředního atributu prózy, jejíž podtitul zní Naděje pro figurínu. Odér neskutečna nelpí jen na ryze pohádkové figuře úředníka, který miloval svá razítka nade vše, či na „princi“, který se měl stát proti své vůli „králem“ (či klavírním virtuózem). Jde především o ústřední postavu, která žije jen pro knihy (ideje, myšlenky) a kolem níž se točí morality typu „Kolik slov lidé vysloví, a přitom úplně zbytečně?“ či úvahy o zneužitelnosti slov nebo dětském (ne)čtenářství. Ano, postava knihovníka by byla stěží uvěřitelná, kdybychom se na ni dívali optikou společenského románu. Když ovšem vyměníme sklíčko v okuláru a zahledíme se na příběh kvazipohádkovým podobenstvím, tj. nezkaženým, skutečně až dětským viděním světa, náhle začínáme autorce věřit a rozumět. Zdánlivá nevěrohodnost se mění v plachou symboliku a jasný etický postoj. O to víc do takto rozvrženého schématu křísne postava postižené dívky Šárky a podvratného příběhu o překročení hranic, kterého je nositelem („Miluji Tě, i když Tě milovat nemohu“). Příběh Šárky vypráví kromě jiného i o dvou stranách milosrdenství a účasti (vzpomeňme, jak brilantně toto téma pojednal István Örkeny v miniatuře Úvahy ve sklepě), ale také o možnosti a nemožnosti smíření/odpuštění i o minulosti, která nás vždycky dostihne.
   Jakkoli se mohou různit náhledy na téma, všichni se asi shodnou, že Papíří je dobře napsaná próza. Suverénní vypravěčka vládne jemným vtipem, který – zvláště ve svižných dialozích či detailech z všedního života – vyvažuje hořkou osudovost příběhu. Umně též proplétá několik symbolických motivů, ať je to strom či třeba Dantova Beatrice. Autorčino poselství totiž sahá až k Dantově Božské komedii. A mezi řádky říká: Nikdy není a nebude na světě božský ráj, protože vždycky někdo překáží. A tak je z toho alespoň komedie.
   Wagnerové prvotina pro dospělé – toť dobře využité papíří.

   zobrazit celou recenzi