Otázky rychle kladené v běhu

Recenze

1. dybbuk – 11. 10. 2022

   A2, 8. 6. 2022
   MILOSLAV CAŇKO
   Papíry za vězení
   Torzo díla básníka Rudolfa Altschula

   Talentovaný básník Rudolf Altschul (1927–1945) během svého krátkého života napsal pouze několik textů, ale navzdory tomu byl surrealisty pasován mezi legendární tvůrce. Jeho básně nyní vycházejí v útlém souboru, nazvaném Otázky rychle kladené v běhu.

   Ač bez dogmat, bez církve, bez partaje, i surrealismus má své svaté. Osobnosti co do svého statusu spíše exkluzivní než prestižní – a více postavy než osobnosti: hrdiny fascinovaných vyprávění. Oč méně artefaktů po sobě dokázali či dostali možnost zanechat, o to intenzivnější závrať – předslast i nauseu – pociťujeme před jejich do šera vtlačeným reliéfem. Francouzští surrealisté mají takového „patrona“ v Jacquesu Vachém, dandym, jehož esprit natrvalo uhranul Andrého Bretona, čeští pak v Rudolfu Altschulovi, unikavém protějšku v patrně nejosudovějším setkání Zbyňka Havlíčka.

   Živoucí střetnutí vesmíru a mne

   Zemřel-li Vaché mladý a za okolností ne zcela vyjasněných, Altschul zemřel ještě mladší a za okolností ještě obtížněji dopátratelných – o to ovšem tragičtějších: nejspíš jen několik dní před svými osmnáctými narozeninami (v dubnu 1945), a to buď v koncentračním táboře Bergen -Belsen, nebo na pochodu smrti z tábora Flossenbürg (Altschul byl po otci Žid, zároveň byl zapojen v odboji). Dílo zanechal útlounké, mnohem útlejší než Vaché: rukám gestapa uniklo všehovšudy dvanáctero básní, z nichž jedna je navíc recyklací fragmentů z jiných dvou. A jeho působení v legendární spořilovské skupině spadá do doby, kdy poslední z avantgardních hnutí, zahnáno do podzemí a konfrontováno s mimořádně brutální metamorfózou civilizační skutečnosti, ve svých nejmladších protagonistech teprve zdlouhavě a bolestně hledalo nový hlas a nový smysl, (dez)orientováno ještě ozvěnami jistých stereotypních intonací. „Na magii tvého srdce padá prach“, píše Havlíček těsně po osvobození v cyklu Zem zemřít, vyvolávajícím Altschulův fantom. Až do jeho vlastní smrti v něm nikdy zcela neutichne stesk za přítelem, jemuž osud vedle ženy a účasti na pozdějších, již zcela nových básnických dobrodružstvích odepřel i objemnější doklad jeho nevšedně rychle dosažené tvůrčí suverenity – cokoli víc než „torzo torza“.
   Po ukázkách publikovaných během šedesátých let – nejrozsáhlejší ve sborníku Surrealistické východisko roku 1969 – máme v knize Otázky rychle kladené v běhu poprvé vše dochované pohromadě a s lítostí si potvrzujeme, že vše jsme již znali. Lítost je určitě namístě, jakkoli i to, co čteme, prokazuje mimořádný talent. Jistě, protektorátní izolace kroužků věrných surrealismu znemožnila Altschulovi konfrontaci například s autory kolem Oty Mizery; navíc je sporné, že hoši tak lyričtí jako spořilovští by Mizerův „monstrualismus“ (hlásící se vedle Haška či Jarryho výslovně i k Vachému) akceptovali, i kdyby jeho manifest vznikl dříve než několik týdnů před Altschulovým posledním zatčením. I zde je tedy – tak jako u Havlíčka – poezie hlavně „živoucím střetnutím vesmíru a mne“. I zde je život „napsán za očima“ – za básníkovýma – a číst jej máš „Ty“, „Naděždo s loutnou“, jež „zmíráš trápena tropickou oblastí“. I zde se válečným „rachotem praskajících zdí“ (Havlíčkova aluze na Bretona) prozrazují hlavně „ohromná tření budoucích matek/ V každém smyslu jara/ Jara pod záštitou“, a jestliže jednadvacetiletý Havlíček dokáže ucítit již i „svítání a jeho mlékařský vozík/ chuť cihlového prachu a deště“, pak jeho adolescentní blíženec se stále, i „severně od střechy z níž kape“, dívá raději na dívky – sice „neduživé“, zato „v plavkách nahoty“.

   Všichni mimo nás jsou blbí

   A přece! Polohy, jimž bude patřit budoucnost, se nesměle hlásí i zde. Citelně komornější ráz Altschulových textů, jejich vyladěnost na „knížete Mozarta“ je po zákonu jinošství plně práva citové dialektice rokokové hravosti, brzy tak typické pro Karla Hynka. Svědčí právě tak nokturnům jako divertissementům. Melodii dívek beroucích „něžně svá ňadra do rukou“ lze bez problémů podložit harmoniemi „stařečků onanujících na mořském dně“. Je -li gondola „gondolou klavíru“, kam jinam by z ní měl člověk hledět než na Viléma Blodka, jak „se naklání přes rampu“. A nakonec tyto souzvuky nedokážou zcela potlačit ani dynamiku dramatizujícího kontrapunktu. Ačkoli je „šašek“, v jehož šatech „tkví pravda“, primárně více pierotem než tricksterem, nebrání mu to konstatovat: „Právě jsme znovu zjistili, že všichni mimo nás jsou blbí.“ Nakolik je „Mor“, který „závoje bláznovství zakrývají“, rozprostřen do neviditelnosti, natolik jej samy mohou zviditelnit nečekaným vyboulením jediného slova: je -li báseň nesená hudebními motivy nadepsána „Slyšení“, nevyčlení to z volného pohybu obraznosti přízračné rysy procesů? Zákona jakožto záminky k trestům, práva jakožto sebepopírajícího bezpráví? Není pak adresátkou vyznání „miluji tě abych byl nazýván hrdinou“ nakonec tatáž „malá holčička“, s níž jindy a jinde „malý hošík (…) chodil do školy vyměňovat své papíry za vězení“? Čtěme předposlední z autorových „papírů“, potrhaný jako jemná tvář Paula Éluarda lícními kostmi Franze Ka
   y: „Dnešního dne jsem byl vyzván na nananananananana na na na souboj, dnes jsem byl vyzván na souboj jedním čeledínem svého dědečka. Ten darebák mě zabil. (…) Popadl prokleté hrábě a plnou silou mně je vrazil do břicha. (…) Nějaký mok ze mne vytekl hned na začátku a pak už jsem tekl až do večera. Čeledín pak šel na slivovici.“
   V tuzemsku, kde po archivech křehnou desetitisíce rukopisů a strojopisů, se rádo říká: „mělo by se vydat…“, „je zapotřebí…“. Leckdo se k tomu cítí povolán, málokdo vyvolen a sotvakdo „stíhá“. Editor svazku Radim Kopáč stíhá leccos a reakce bývají všelijaké. I tentokrát by se ledacos dalo vytknout, především nedokvašený doslov (byť s některými cennými biografickými údaji) a zfušovaná obrazová příloha (řidičský průkaz Altschulova otce bychom asi oželeli, fotografie sedmnáctiletého básníka se však vytratit neměla, tím spíš, že v doslovu se na ni odkazuje). Buďme však rádi, že Altschulovy máchovské otázky byly konečně položeny plným hlasem, třebaže opravdu „v běhu“.

   zobrazit celou recenzi

2. dybbuk – 2. 5. 2022

   Host, 15. 1.2022
   Viki Shock

   Ze Spořilova až na dno mořské k onanujícím stařečkům
   Dnes jsem byl vyzván na souboj jedním čeledínem svého dědečka.
   Ten darebák mě zabil. Ach, to bylo krve! Kopnul mě do prdele a nakouřil mi jednu do nosu. Pak vzal kudlu na zabíjení prasat a chtěl mi ji vrazit do břicha. Náhodou se k tomu přichomejtla služebná děvečka a ránu vzala na sebe. V cuku bylo po ní.
   Autor výše zmíněných řádků měl smysl pro černý humor, neboť Rudolf Altschul byl surrealista, a ještě k tomu ze Spořilova. Krátká soubojová „báseň v próze“ se objevila v jeho rukopisné sbírečce nazvané, bohužel prorocky, Poslední čas v roce 1944, kdy mu bylo nejvýše sedmnáct let. V textu si tropil žerty z vlastní násilné smrti. Ve skutečnosti ho neznámý nacistický „čeledín“ sprovodil ze světa už o rok později, snad koncem dubna, možná ve Flossenbürgu, možná v Bergen-Belsenu, každopádně však v koncentračním táboře či na pochodu smrti z něj. Důvodem fyzické likvidace mladého básníka byl jeho původ, po otci byl totiž napůl Žid. Ostatně Pavel Altschul, známý novinář, fotograf a vydavatel Světozoru, v nedobrovolném pobytu v koncentráku i ve smrti svého syna předešel.
   Útlý svazeček jeho literární pozůstalosti Otázky rychle kladené v běhu vydalo letos nakladatelství dybbuk péčí editora Radima Kopáče, jenž ke knize napsal obsáhlý doslov, lépe řečeno studii. Ta je vskutku obsáhlejší než celé Altschulovo dochované dílo čítající pouhých čtrnáct, respektive třináct básní, neboť text „Zastaveníčko“ se v knize opakuje dvakrát, jen podruhé bez názvu. Důvod zařazení obou verzí textu je uveden v ediční poznámce, z níž je také patrné, jaké detektivní úsilí musel editor vyvinout, aby vůbec bylo co vydat. Kromě cyklu Poslední čas obsahuje kniha rovněž Altschulem osobně uspořádanou sbírečku Válka a k tomu ještě dvě samostatně stojící básně.
   Na tom, že se z Altschulovy tvorby zachovalo aspoň něco, mají zásluhu hlavně jeho přátelé: Robert Kalivoda, František Jůzek, Zbyněk Havlíček a Libor Fára, tedy surrealisté z pražské čtvrti Spořilov, kde se v letech 1942 až 1944 pilně scházeli, debatovali, psali básně a manifesty a snažili se prostě žít a přežít protektorát. Většině z nich se to podařilo, Altschul takové štěstí neměl. Z této společnosti mohou čtenáři znát hlavně tvorbu klinického psychologa, básníka a překladatele Havlíčka (syna slavného autora Petrolejových lamp a bratrance dalšího významného surrealisty a psychotika Karla Šebka) a pak též výtvarníka Fáru. Byl to hlavně Havlíček, kdo uchovával Altschulovy texty, z nichž pak většina vyšla v druhé půlce šedesátých let péčí Vratislava Effenbergera časopisecky (Orientace) či knižně (Surrealistické východisko, Magnetická pole).
   Pamětníci Altschula připodobňovali k mladému Rimbaudovi, tedy ve smyslu fyzickém. Na rozdíl od tohoto svobodného dobrodruha, jenž dostal nálepku prokletého básníka od svého bývalého přítele ex post, byl však Altschul skutečně prokletý svým osudem, neboť smrt v koncentráku si dobrovolně nevybral, to ona si vybrala jeho. Na jediné v knize publikované fotce, kdy bylo Rudolfu Altschulovi třináct let, je tvář vskutku chlapecká, téměř ještě dětská. Přesto jeho poezie nepůsobí dětsky či dětinsky. Je plná radosti ze života, z mládí a z lásky, snad teprve očekávané, sotva prožité. Ženy Altschul opěvuje ve většině textů. (Kolem něj se pohybovaly minimálně dvě: Anna Šafránková, pozdější historička fotografie provdaná jako Fárová, a Eva Havlíčková.) V poněkud poetistickém kousku „Slyšení“ například takto ztotožnil ženu s básní: „Básni jež děláš růžovou gloriolu lásky / Tvůj zpěv / Tvůj klín / Miluji tě abych byl nazýván hrdinou.“ Jindy nasadil těžší kalibr bizarní erotiky i autoerotiky jako ve „Válce 1944“:
   Ohromná tření budoucích matek / V každém smyslu jara / Jara pod záštitou / A severně od střechy z níž kape / Neduživé dívky / V plavkách nahoty […] A nenalézáme třpytivých třpytů / Nemocí / Prosících poupat / Stařečků onanujících na mořském dně.
   Jak by se dále vyvíjela Altschulova tvorba, zda by dospěl k vlastnímu nepřehlédnutelnému výrazu, můžeme jen hádat. Z básní z pozůstalosti a svědectví pamětníků je pouze patrné, že kromě Teigeho, Nezvala, Bretona či Éluarda byl ovlivněn i hudbou, zvláště Mozartem a pak také jazzem, jak o tom svědčí jeho „Happy days are here again“, parafráze textu písně ze známého amerického filmu: „Živote neboj se / drahá ty též se neboj / Život je napsán za očima / Drahý život ve chvílích / kdy koráby na vlnách éteru / zpívají / životy zpívají / Šťastné dny jsou zde opět.“
   Rudolf Altschul příliš šťastných dnů neprožil. Díky knize jeho básní je však sedmdesát šest let po jeho smrti mohou zažít alespoň čtenáři.

   zobrazit celou recenzi

3. dybbuk – 23. 1. 2022

   Haló noviny, 27.10.2021
   MILAN BLAHYNKA

   Málo je tentokrát mnoho
   Z nerozsáhlého díla, které vytvořil rimbaudovsky mladičký Rudolf Altschul (1927-1945) a jehož rané rukopisy zabavilo při jeho zatčení v roce 1944 a pak zničilo gestapo, podařilo se dosud najít patrně ne všecko, ale to, co se dosud našlo, jak ukazuje knížečka OTÁZKY RYCHLE KLADENÉ V BĚHU (Dybbuk,Jan Šavrda, Praha 2021, uspořádal, ilustrační materiál vybral, doslov a ediční poznámku napsal a k vydání připravil Radim Kopáč, 80 s.), zajišťuje Altschulovi čestné místo v české poezii nejen surrealistické. Víc než polovinu knížečky zabírá spolu s dvoustránkovou ediční poznámkou, s dvanácti stranami ilustrací a dokumentů důkladný doslov o Altschulově životě a díle, a také o prostředí, v němž vyrůstal v básníka, i o jeho surrealistických přátelích, mezi nimiž byl nejmladší. Publikace je šťastný výsledek práce Radima Kopáče, který právě jí se představuje zatím nejpřesvědčivěji. Jako editor sice neobjevil z Altschulových veršů nic, co by nebylo už porůznu (v Orientaci, 1966, v antologii Magnetická pole, 1967, a v monografii Surrealistické východisko, 1969) tištěno, ale uspořádal je, kriticky připravil k vydání a opatřil názvem, který převzal z básníkova označování diskusí o „teoretických aspektech a intencích surrealismu v podmínkách nacistické okupace“, diskusí, které právě on organizoval.
   Otázkami rychle kladenými v běhu hektických měsíců předposledních roku Protektorátu jsou vlastně všechny verše a obě deníkové básně v próze. Ani kdyby Altschul neoslovoval Mozarta kníže, čtenář by hned poznal v něm básníka hluboce mélického, v němž „zpívá Naděje“, byť něžná ňadra zpívají o smutku svírající srdce, byť v těch verších je i zlý muž provoněný nikotinem a krása zpitá ve vlhkých sukních, byť v básni přímo nazvané Válka 1944 hrozí nemocný obzor, „vidíme až na samý konec logiky“ a „závoje bláznovství / Zakrývají / Mor“. Milostná poezie plná čistoty navzdory špíně.
   Kde bral básník fascinovaný možnostmi surrealismu sílu v době z nejtěžších napsat, že „šťastné dny jsou tu zde opět“ a také „Živote neboj se / drahá ty též se neboj / Život je napsán za očima / Drahý život ve chvílích / kdy koráby na vlnách éteru / zpívají / životy zpívají.“ Kde jinde než v moci lásky a poezie.

   zobrazit celou recenzi