Ostrovy v hlavě

Recenze

1. dybbuk – 14. 2. 2018

   Tvar, 16. 4. 2015

   Radek Fridrich
   ZASUTÝ ČERPAČ DENNÍCH ABSURDIT

   Michal Matzenauer patří k básníkům, kteří jsou spojeni s fenoménem českého undergroundu, zůstává však autorem širšímu čtenářstvu neznámým, ačkoli jeho tvorba vychází již od osmdesátých let. V edici Popelnice mu vyšly sbírky Alkohol v krvi a Pokročilá doba, po roce 1989 vydal Postavy na zpracování (Inverze, 1993) a o devět let později Životopisy a jiné básně (Dauphin, 2002). Dnes patří ke kmenovým autorům nakladatelství dybbuk, zde mu vyšly básnické sbírky Soukromý labyrint a Po kameni cesta (obě 2009).
   Jeho zatím nejobsáhlejším svazkem poezie jsou právě Ostrovy v hlavě. Klíč k poetice Michala Matzenauera nalezneme v úvodních větách na předsádce: „Vnímání vnějšího a vnitřního už vůči sobě nestojí v logickém protikladu, ale doplňuje se a umožňuje ve všem spatřovat jednotu. Celistvé poznání se bez vstřebání absurdit, bez propojení zdánlivých nebo i nanejvýše reálných protikladů neobejde.“ Jaký básnický svět se před námi na ploše skoro sto sedmdesáti stran prezentuje? V podstatě jde o pásmo různě tematicky zaměřených textů, psaných důsledně volným veršem a oscilujících od zachyceného mikropříběhu přes vzpomínkové reflexe až po lyriku intimní a meditativní. Matzenauerovo básnické myšlení není příliš intelektuální, spíše zobrazující a reflektující, jinými slovy: autor se na své čtenáře nevytahuje a to je dobře.
   Kniha je uspořádána do tří oddílů. První se jmenuje „Bůh a harlemská tanečnice“ a několikrát je v něm naznačen jakýsi plebejský postoj autora, často ještě zesílený momentem absurdity a nepochopení: „Procházím se po parku / a ptám se lidí / jestli neviděli / zelenýho psa s červenými fleky“ (s. 31). Určitě zajímavá je práce s básníkovým alter egem: „Jednou jsem si k sobě v restauraci přisedl / dal jsem si pivko, panáka a kafe / a tak jsem do sebe hučel / až jsem se pohádal a vyhodil se“. Ostatně motiv pijáctví a smutku se objevuje několikrát, stejně jako melancholie, jakou nacházíme třeba v posledních básnických sbírkách Ivana Wernische.
   Stereotypnost života a vhled do dnešního stavu společnosti je naznačena v básni „Peníze“: „Manželství – no problem / Děti -no problem / Rodiče – no problem / Nemoci -no problem / Práce – no problem / Průmysl -no problem / Zdraví – no problem / Odposlechy – no problem […]“. Matzenauer však není bojovník a společenský „prudič“ jako například zesnulý Milan Kozelka, básnická provokace či blasfemie jsou mu cizí. Jeho reflexe se dotýkají spíše stárnutí a vzpomínání na staré kamarády. V bezejmenné básni věnované A. Stankovičovi píše: „Potkal jsem Nikolaje / Nezajdem na jedno k Zelený lípě?/ Jenže tam prodávají Rusáci český křišťál / Tak ke Svitákům / Tam je teď Bořek Šípek / Polévka tam stojí přes devět stovek“. Zde se také lehce nastiňuje problém situace současného undergroundu; řada autorů se nedokázala vyrovnat s novou dobou, přijmout její pravidla amít kšefty. Otázka zní, proč by měli?
   Druhý oddíl „Ostrovy“ tvoří jádro knihy a je sestaven ze čtyřiadvaceti číslovaných básní s ústředním tématem ostrovů a jejich „myšlenkových variant“. Básník nachází opuštěná místa v podstatě všude. Některé jeho ostrovy jsou nepřístupné jako lidé samotní a není možno k nim doplout, jiné jsou naopak přístupné a pohodlné. A pak vnitřní ostrovy – ty, které v sobě nosí každý z nás. Vnitřní opuštěnost a nepochopení jsou kompenzovány zážitkem z dětské četby či z dávno zhlédnutých filmů. Radostnou vsuvku v jinak „vážném“ oddílu tvoří báseň-hříčka: „To jednou jsem se probudil na ostrovech Tralala / a tam kvetly děti Tralala / a rostli muži Tralala a ženy Tralala“. Třetí oddíl „Kalendář spánků“ částečně odpovídá prvnímu. Převažují tak básně osobní („Ze zápisníku I-III“) a některé texty mají formy krátkých, deníkovitých záznamů a úvah: „O čem snít / na stará kolena / když není válka“ nebo „včera byl den / na který nezapomenu / Pohladil mě vítr“. Několik textů má dedikační charakter („Pokus o poctu a vzpomínku na Daniila Charmse“, „Ferlinghettimu“, „Při zhudebněné Lermontově básni“, ale i „Mé ženě“), čímž je zároveň naznačen inspirační zdroj. Také v závěrečném oddílu představují výraznou složku básně reflektující svět starých přátel; zde je nutno připomenout, že básník pochází ze Vsetína a od konce šedesátých let žije v Praze: „Na Vsetíně / což je hlavní město Valašska / mám dva kamarády / Ludvu Schmidtového řečeného Betóven / a Mirka Dvořáka zvaného Mirda / A když tam přijedu / tak si otevřeme flašku slivovice“ (s. 143).
   Soubor „Ostrovy v hlavě“ je nutno chápat jako vějíř textů, není to kompozičně soudržná básnická sbírku. To je ostatně u básníků undergroundu příznačný rys -podobný jev jsem zaregistroval u M. Jirouse, P. Zajíčka i v některých sbírkách E. Bondyho. O to více mě překvapila umělecká důslednost, patrná u Matzenauerových kreseb a vyobrazení, jež vycházejí z tradice dadaismu, českého experimentu, lettrismu až po dílo Henriho Michauxa. Zde Michal Matzenauer zcela evidentně ví, co chce, a zejména cykly „Domácí úkoly“, „Hlavy“ či „Dopisy“ ukazují, kde tkví jeho síla a hlavní tvůrčí schopnost. Kdybych si do budoucna mohl vybrat, byl bych rád, kdyby tomuto „zasutému“ autorovi vyšla obsáhlá publikace sestavená z těchto výtvarných cyklů a doplněná autorským komentářem, viz například jeho poznámky k ilustracím v Soukromému labyrintu: „Kresby v této knize jsou z let 1987-1988, kdy mi komunistická společnost spolu s StB umožnila pracovat na maringotce jako vrtač a čerpač. Říkám jim proto maringotkové obrázky, i velikostí odpovídají podmínkám, ve kterých byly vytvářeny. Rozměry kreseb jsou cca 21 x 22 cm.“ Tomu říkám dokument doby, to je pro mě záznam z autorské kuchyně – záznam o surovém stavu tvorby jednoho čerpače vody, který nám dal svědectví opravdovosti.

   zobrazit celou recenzi