Péter Farkas

Osm minut

z maďarštiny přeložila Anna Valentová

168 

Skladem

Garantujeme zabezpečenou platbu
  • Karta Visa
  • Mastercard
  • Karta Discover
  • PayPal
  • Apple Pay
Katalogové číslo: dybbuk-061 Kategorie:

Anotace

Novela Osm minut líčí scény ze života starého manželského páru, bezej­menné dvojice označované pouze jako stařec a stařena, kteří u konce svých sil očekávají příchod smrti. Parametry tohoto vztahu určují pouze hranice jejich bytu a osoba toho druhého. Podstatnou roli zde nehraje vyprávění, ale především všemožné způsoby budování atmosféry zabarvené společným stárnutím.
U tohoto výrazově mimořádně čistého a pregnantního textu, který zároveň disponuje i velkou dávkou nedořečenosti, závisí jedině na nás, jestli jej budeme číst jako zprávu o posledních věcech člověka opouštějícího svůj dosavadní časoprostor, nebo zda přistoupíme na způsob komunikace hlavních hrdinů a ocitneme se na chvíli ve skulině času ohraničené např. nekonečným sněžením. Anebo pro nás Osm minut může být příběh o lásce.

Specifikace

Hmotnost500 g
Rok vydání

ISBN

978-80-86862-50-7

Vazba

vázaná

EAN

9788086862507

Počet stran

104

Typ

tištěná

Recenze

  1. dybbuk

    Host, 10. 10. 2008

    Jan M. Heller
    Minuty před koncem

    Krátká próza maďarského spisovatele Pétera Farkase (nar. 1970) Osm minut je sledem scén ze života stárnoucích lidí, nazvaných zde prostě „stařec“ a „stařena“. Odehrává se v prostoru bytu, ze kterého tito životní souputníci jednoho dne přestali vycházet a v němž se stále více ohrazují proti životu venku, stejně jako se stále hlouběji uzavírají ve svém světě, jenž má se světem ostatních lidí stále méně společných bodů.
    Tím je vlastně řečeno podstatné. Péter Farkas dává především nahlédnout do psychických i fyzických procesů, které provázejí stáří: člověk propouští ze svého života ostatní lidi, své dřívější záliby a práci, jeho zase opouští paměť, smysl pro řád panující v okolním světě, postupně vypovídají službu základní funkce těla. To vše je zde zprostředkováno jazykem hned poeticky obrazným, metaforickým, hned explicitním a syrovým. Společným jmenovatelem tohoto jazyka je detail: Osm minut se vyznačuje propracovanou stavbou minuciózních a ornamentálních motivů, čímž připomíná drobné prózy české secese; stejně jako u próz konce devatenáctého století tu však jsou slyšet také dekadentní spodní děsivé tóny, a to velmi hlasitě. Líčení fyzických stránek konce lidského života do nejmenších podrobností je ke čtenáři vysloveně bezohledné.
    Řekli jsme, že ve světě starce a stařeny přestávají platit zákonitosti vnějšího světa. Jednou stránkou tohoto úniku je již zmíněné „očesávání“ života o kdysi nejbližší lidi a nejoblíbenější činnosti — prostě proto, že už nejsou potřeba. Do kontrastu se tak dostávají společenské návštěvy příbuzných a jejich snahy přimět starce k nějakému intelektuálnímu výkonu, aby se takzvaně „udržoval v kondici“, a jeho zdánlivě nesmyslné počínání, které má však v rámci jeho světa svou logiku. Díky optice starcova hlediska má čtenář na rozdíl od příbuzných tu výhodu, že vidí skutečnost či „normálnost“ obou světů. Ne každé počínání musí být nutně nesmyslné; jistě, je tu dětské žvatlání, usínání uprostřed rozhovoru, zdánlivě bezcílné kreslení nejrůznějších obrazců na papír ořezanými tužkami, kterými stařec kdysi sepisoval své vědecké práce; naprostá intelektuální neschopnost jakkoli jinak než pudově zareagovat na ty části vnějšího světa, jež nejsou bezprostředně potřebné k životu, kontrastuje vzápětí s přesným a racionálním metodickým postupem vaření švestkových povidel; snad proto, že jeho žena je má ráda.
    Vnitřní charakteristikou světa starce a stařeny je na prvním místě rozpadající se čas. Podle jejich prožívání jimi čas „protékal jako řeka a v tom toku se jako rozmanité proudy neoddělitelně vlnily vjemy fikcí v tradičním smyslu nazývané minulost, přítomnost a budoucnost“. Čas se projevuje vyprávěním, příběhem: „pro stařenu ustal život, protože už […] neměla příběh, který by bylo možné souvisle promyslet a vypovědět“. Člověk, jehož příběh končí, se ocitá v bezčasí, kde je vyprávění směřující od minulosti k budoucnosti nahrazeno řadou přítomných okamžiků. Člověk se v nich rozpíjí se svou radostí či bolestí, nic jiného v tu chvíli neexistuje. A nemusí to být nutně charakteristika negativní: což neznamená bezčasí zároveň věčnost? Neprožívají Farkasovy postavy na konci života už dotek čehosi božského?
    Z tohoto rozplývání hranic mezi jednotlivými časovými fázemi, zde již sníženými na pouhé fikce, vyvěrá nezřetelnost i jiných kontur, které starce dříve obklopovaly. Tuto nezřetelnost autor zprostředkovává různorodostí stylů i témat, kterými zabarvuje jednotlivé epizody. Popisy vnitřních i vnějších stavů střídají jiné žánry: dopis s neznámým odesílatelem i adresátem, o němž pouze tušíme, že nějak souvisí se starcovou minulostí, sazebník zdravotní pojišťovny s odměnami za úkony péče o lidi, kteří se o sebe nedokážou postarat sami. Oblíbené jsou záznamy snů, zprvu ohraničené začátkem a koncem kapitoly, později plynule přecházející do takzvané reality.
    Ano, Osm minut je kniha o rozplývání hranic. Hranic mezi světy, které, jak Péter Farkas ukazuje, jsou plynulé a nepostřehnutelné; v jistém okamžiku začne splývat bdění a spánek, skutečnost a sen, minulost a přítomnost, a ani tento okamžik člověk nezachytí, i tato hranice je plynulá.
    V jedné z posledních krátkých kapitol drží stařec ze všech zbývajících sil spící stařenu, aby nespadla ze židle, protože „kdyby ji nepřetržitě nevolal, věděl, že by sklouzla na druhou stranu, byla by tam přetažena“. Na tomto motivu je zřejmé, která hranice odolává všem ničivým účinkům času a rozkladu: významnější než předěl mezi životem a smrtí je hranice mezi životem — a věčnou samotou.

    zobrazit celou recenzi
  2. dybbuk

    A2, 24. 9. 2008

    Kateřina Horváthová
    Místo slov zvukové vibrace

    Co se děje v knize Osm minut
    Novela Osm minut maďarského spisovatele Pétera Farkase (1955) nás zavádí do panelákového bytu, v němž dožívají svůj život dva staří manželé. V kulisách všedního dne se tu odehrává proces fyzického rozkladu, ale i téměř mystický přerod z jedné dimenze bytí do druhé.
    Staří manželé již téměř neopouštějí byt. Jen občas si vyjdou na balkon a zachumláni do teplé deky přihlížejí dění za zdmi svého obydlí. V bytě mají vše důležité po ruce. Oba již docela ztratili potřebu vycházet ven do světa a nevyhledávají ani žádné kontakty s dalšími lidmi. Stařec vnímá návštěvu vlastních dcer jako rušivý vpád cizích vetřelců, během něhož předstírá, že spí, aby mu „nehrozilo nebezpečí, že bude osloven“. Styky s vnější realitou ho ruší v pozvolném procesu jakéhosi zvnitřňování, v němž se potřeba očekávání a uznávání od publika redukuje na absolutní nulu, a v procesu pomalého otupování schopnosti vnímat dění kolem sebe. „Stařec den ode dne vnímal ze svého prostředí stále méně, a čím méně toho vnímal, tím více měl pocit, že se blíží bytí.“ Každodenní život starců se skládá z drobných úkonů, které sice nutně potřebujeme k životu, ale v běžném shonu jim věnujeme jen minimální pozornost. V novele tvoří popis takové dílčí situace někdy i celou kapitolu. Z plnění nezbytných potřeb se zde stává téměř posvátný ri tuál, který hrdiny v daný moment zcela pohltí a jen díky němu plně prožívají přítomnost a vplouvají do okamžiku.
    Maximální koncentrace na jediný fyzický úkon paradoxně umocňuje proces, ve kterém se staří manželé postupně více zbavují tělesných pout a noří se do svého duševního světa. Čím více tělesně strádají, ubývají a zapáchají, tím více se osvěžuje jejich duch a více se koncentrují na mikrosvět jednotlivých dějů. Farkas zde detailně popisuje jak postup tělesného trouchnivění, tak také psychické procesy, které ho doprovázejí. Básnickým stylem jsou zde zachycovány konkrétní jevy, fyzické úkony, myšlenky či emoce. Ať už se jedná o chvíli, kdy stařec pohrouženě pozoruje přes sklo balkonových dveří holé větvoví stromů nebo jak po skleněné tabuli leze černý brouček, či okamžiky, kdy se stařena „s chutí natáhne na vlnách, které proudí dovnitř nepatrnými, neviditelnými vrátky, a celý její organismus se oddá jemnému chvění“. Farkas zde plasticky popisuje postupný ponor do světa tohoto „chvění“, v němž se pozvolna boří hranice ega, verbalita postupně mizí a je nahrazována zvukovými vibracemi. Epičnost života se ztrácí a uvolňuje prostor mystériu okamžiku.

    Pobývání mezi bytím a nebytím
    Starci se pokorně odevzdávají tichému, hřejivému proudu, skrytému kdesi na dně našeho nevědomí. Příběhem prolíná potřeba přiblížit se tomuto niternému prostoru, potřeba spočinutí, touha po teple a světle. „Nakolik to jen šlo, natáhl se na skleněnou tabuli a snažil se zaujmout takovou polohu, aby teplé světlo dopadalo na co možná největší plochu jeho těla.“
    Stařena je každodennímu světu o poznání vzdálenější. Její vědomí již neodděluje jeden den od druhého, „čas jí protéká jako řeka“. Stařec se do jejího prostoru mezi bytím a nebytím musí každým dnem vypravovat a učit se novému, neverbálnímu jazykovému systému, aby mohl se stařenou udržovat komunikaci a zároveň aby ji posledními nitkami udržoval ve spojení s tímto světem. Každou vteřinu ji má na očích a pozorně sleduje všechny její projevy. Scéna, v níž stařena málem opustí tento svět, ale muž ji volá zpátky tak dlouho, dokud se nevrátí, patří k nejsilnějším momentům četby: „Stařec ji neochvějně oslovoval dál, opakoval její jméno, vždyť udrží stařenu jenom tak a tak dlouho, dokud ji může volat, pojmenovávat. Kdyby ji nepřetržitě nevolal, věděl, že by sklouzla na druhou stranu, byla by tam přetažena, a tam se nejdříve rozkládá jméno, dříve než krev, dech nebo buňky.“
    Kniha Osm minut (Nyolc perc 2007) vyniká působivými popisy fyzických a duševních procesů, které se s námi a v nás dějí v poslední fázi života. Anatomické a místy naturalistické detaily fyzického rozpadu splývají do kompaktního celku s metaforickými refl exemi vnitřních procesů, jež zrcadlí tajemný přechod do jiného světa.

    zobrazit celou recenzi
  3. dybbuk

    Lidové noviny, 14. 6. 2008

    Tomáš Weiss
    Dokud nás smrt nerozdělí…

    Kniha Osm minut maďarského autora Pétera Farkase (* 1955) vypráví o zvláštním stavu nesmrtelnosti těsně před smrtí. O fyzicky zchátralé dvojici, která se na sklonku života propadla do jiného času a vnímání reality. O doprovázení blízkých bytostí až k ústí černého tunelu.
    Stařena vzala do štipce palce a ukazováčku kousek másla, pozdvihla jej k očím a s údivem si ho prohlížela. Stařec se jemně dotkl jejího zápěstí. Zachvěla se a stočila pohled k němu. Stařec jí ukazoval, že máslo má umístit na rozkrojenou housku. Položila kousek másla na dolní polovinu housky a stařec jej nožem rozetřel. Zdvihla housku k ústům a okusovala namazanou část. Zatímco ji žmoulala, vděčně a spokojeně na starce pomrkávala.
    Touto situací od snídaně nás autor vpouští do knihy. Hlavní postavy: stařec a stařena. Místo děje: jejich byt.
    Ona – stařena – se už životním obloukem dostala zpátky do dětství. Vymizela jí paměť, mozek jako by předal vládu nad tělem, prožíváním i vzpomínkami instinktům. Ze tří časů jí zůstal jen přítomný. Život z okamžiku do okamžiku. Pokud ji nic netrápí, je bezstarostná a lhostejná.
    On – stařec – se snaží být jí celodenně nablízku. Pomáhat jí nejen při fyzických obtížích, ale také ji uklidnit, když se jí zmocní zmatky a panika. Ví, že to je teď jeho životní úkol. Zcela přirozeně se ho ujal. Rozhodně tato služba dává jeho životu smysl.
    Proč je to vlastně tak hloupě zařízené, že blízcí lidé neumírají společně? Pročpak asi ti, co jsou jedno tělo a jedna duše, chřadnou před očima, když jeden z nich zemře? Z textu není jasné, jak dlouho spolu stařec se stařenou žijí, ale ten vztah vypadá důvěrně, prožitě a nerozlučitelně. Okolí je vnímá jako idioty, neschopné souvisle komunikovat. Možná je dokonce o strach s takovou dvojicí bydlet v patrovém domě. Žijí tam s vámi lidé, kteří mluví z cesty, nic si nepamatují, nepřítomně se usmívají, a přitom víte, že nad nebo pod vámi napouštějí vodu do vany, vaří na plynu. Nebo je z jejich bytu občas ve dne i v noci slyšet neartikulovaný výkřik či usedavý pláč. Jak se píše v knize: totální rozdíl frekvencí komunikace.
    Staří lidé bývají více či méně mimozemšťany, podivíny, tichými blázny. Je s nimi těžká domluva. Nebo přesněji – v určité fázi nemá smysl chtít se s nimi domluvit. Tak jsou na tom i stařec a stařena. Registrují sice občasné návštěvy dcer nebo sociálních pracovnic u sebe v bytě, ale je zřejmé, že svět jejich stáří a svět tam venku existují mimoběžně. Naši dva z bytu o to, co se děje venku, popravdě řečeno, vůbec nestojí. Vyrušuje je to nesmyslnými požadavky, vnáší to chaos aktivního života do světa, kde mají všechny úkony svůj rytmus. Rytmus stáří nad hrobem.
    Nekaz stařeckou love story Farkas postupuje podobně jako Camus v Cizinci nebo Beckett v Godotovi: Připravil si situaci a snaží se skrze ni něco říct. Něco obecného, vlastně filozofického. Třeba toto: Svět starých a nemocných lidí má zcela jinou rychlost a jinou důležitost činností. Není chybou nás mladších a zdravých jim nerozumět, je naší chybou snažit se je mezi nás vrátit s pocitem, že tak to je pro ně nejlepší. Ano, to jejich stáří není pohodlné a praktické. Proto se často dějí se stárnoucími věci, které je dezorientují, drtí a děsí.
    Vyčíst lze i další silný apel textu: Blízkost dvou lidí až do konce života má nenahraditelné kouzlo. Leckterý mladý milenecký pár může naší dvojici závidět empatii, něhu a důvěru, jakou si stařec a stařena prokazují. Partnerské stáří se nakonec propracuje k určitému druhu závislosti. Existenční především, ale i citové. Přestávají fungovat kdysi tak ceněné fyzické kategorie. Ti lidé spolu něco prožili, teď se navzájem potřebují. Vzniká silně intimní pouto, které dojímá. Víme, že nemají volbu, že svět existuje jen skrze to, co sdílejí. Že je to stářím vynucená pospolitost. Kolik však asi existuje starých lidí z různých důvodů osamělých, kteří mohou, pokud jim síly dovolí, číst tuto knížku jako stařeckou love story se slzami v očích? A do třetice vyčteno z textu Osmi minut: přes fyzické obtíže, bolesti a trápení mají staří lidé silně autonomní svět vjemů, pocitů, snů a radostí. Přes určité, někdy velmi zjevné mentální potíže, prožívají každou minutu života s osobní intenzitou. Nejsou to odpadky za zdí, dřevěné krejčovské figuríny ve skladu nebo zbytky od oběda v igelitovém pytli. Nikdy nebudeme vědět, na co myslí a jak moc pro ně znamená nějaká titěrnost, které si my ani nevšimneme. Lze s Farkasem říct, že chceme-li jim posloužit, nesmíme jim přitom jejich titěrnosti kazit. Protože je samé smrt jako taková děsí míň než nemožnost dožít ve svém světě.
    Tady nikdo takový nebydlí Ve světě Farkasových starých nenajdeme žádnou víru v Boha, žádné krmení se vzpomínkami a zásluhami. Jeho staří nezpytují svědomí ani se nedojímají starými zlatými časy. Ještě jsou naživu, a tak žijí, jak umějí a mohou. Připomínají nejspíš buddhisty. Soucítí a existují od činnosti k činnosti. Každý úkon života má svou vážnost a je správné se na něj zcela soustředit. Je třeba pečlivě a s porozuměním umýt stařenu, když se podělá do plen. Je třeba rozumět tomu, že pleny nechce. Je třeba najít ji v noci v bytě, když odejde ze společné postele, a prochladlou ji k sobě přitisknout. Přitisknout a počkat, až se ohřeje o starcovo tělo. Je třeba pravidelně vyjít za čerstvým vzduchem na balkon. Je třeba zapnout jí televizi, když vysílají přírodopisné dokumenty.
    I stařec potřebuje svoje chvilky. Rád si sedne ke svému psacímu stolu s ořezanými tužkami. Tady kdysi psal své vědecké práce. Dnes po papírech jen tak jezdí tužkou, ale něco to pro něj znamená. Stejně jako spočinutí u knihovny. Číst už nemá sílu, ale listuje aspoň knihami, protože tak s nimi byl v kontaktu celý život. Rád stojí u okna a nechává na sebe dopadat sluneční paprsky. Světlo a teplo dělají starému tělu moc dobře.
    Když má stařena narozeniny, přijdou lidé z venkovního světa. Takovou návštěvu je nutné ve vší slušnosti přečkat. A pak, když oslavenkyně usne, uvařit jí z vyžádaných donesených švestek povidla. Protože povidla má moc ráda, ještě teplá, na housce s máslem. Hltá takové jídlo s úsměvem na skoro bezzubých ústech. To je ta oslava, na kterou oba čekali! A pak mu přinesou dopis. Nepoznává svoje jméno, neví, kdo je ten člověk, kterému píšou. Vrací dopis doručovatelce a přidává ještě pár dalších neotevřených z minula. Je to asi omyl, už mi sem dopisy pro tohoto adresáta nenoste, prosím. Tady nikdo takový nebydlí.
    Osm minut Ve hře Samuela Becketta Všichni, kdož padají, nedávno vysílané v rozhlase, se v dialogu staré manželské dvojice na konci hry ptá slepý pan Rooney paní Rooneyové, na jaké téma měl v neděli u nich v kostele farář kázání. Paní Rooneyová odpovídá: „Hospodin podpírá všechny, kdož padají,“ a oba starci, umlácení chorobami a tíží života, se dlouze a upřímně smějí. Farkasovi staříci se nesmějí, vlastně ani nepláčou. Nijak svoji situaci nehodnotí. Jsou, protože ještě nejsou mrtví. Až budou mrtví, nebudou, ale zatím je třeba jíst, spát, vyměšovat, snít a hlídat, aby se tomu slabšímu nestalo nic špatného.
    A proč se vlastně tenhle vybroušený text jmenuje Osm minut? Prý je to průměrný čas, potřebný při souloži k orgasmu partnerky. Prý za takovou dobu dokázal jistý Joey Chestnut z Kalifornie spořádat 103 hamburgrů. Prý za osm minut přibude v ČR jeden onkologický pacient. Farkas ale nejspíš osm minut použil jako metaforu smrti. Tak dlouho totiž letí sluneční paprsek na Zem. Takže – kdyby Slunce vyhaslo, bylo by na Zemi za osm minut tma. Tma čili nevyhnutelná postupná smrt všeho živého, zjevná za osm minut. Za jak dlouho si asi všimne vesmír, že na Zemi zemřely dvě bytosti, které se držely do poslední chvíle za ruku?

    zobrazit celou recenzi
  4. dybbuk

    Mladá fronta DNES, 23. 5. 2008

    Josef Chuchma
    Tělo uvadne, mysl se rozpadne

    Na věku záleží i nezáleží čili o dvou znamenitých prózách, které vydal pražský Dybbuk

    Nakladatelství Dybbuk vystavělo v posledních zhruba dvou letech ve svém edičním plánu volnou řadu soudobé světové prózy, do níž se mu daří řadit „nenápadně“ dobré tituly, rozuměj díla od autorů, kteří jsou zde dosud známí málo nebo vůbec. Ostatně jedním z prvních svazků byl román Rumuna Petrua Cimpoesua Simion Výtažník, jehož překlad si z loňského ročníku soutěže Magnesia Litera odnesl hlavní cenu, titul Kniha roku. Pohleďme nyní na dva nejnovější tituly ze světové řady Dybbuku. Nemají k sobě daleko. V čem a proč?
    Román klidné síly Polák Mikolaj Loziňski (narozen roku 1980) vystudoval sociologii na pařížské Sorbonně, pracoval mimo jiné jako asistent nevidomé psychoterapeutky. Postava nevidomé psychoterapeutky se objevuje i v Loziňského prvotině, předloňském románu Reisefieber (to německé slovo označuje stav, pro nějž čeština zná sousloví cestovní horečka), ale v tomto případě neběží o snadno identifikovatelné překlopení osobní zkušenosti do díla. Loziňského próza je totiž podivuhodně prosta debutantského rysu, pro nějž se v minulých desetiletích ujalo v tuzemském literárním prostředí označení předčasné memoáry.
    Osmatřicetiletý někdejší novinář, nyní spisovatel a překladatel Daniel Reis přilétá v předvánočním čase ze zámoří, aby v Paříži vyřídil záležitosti kolem úmrtí své matky. Navštěvuje byty a lidi, s nimiž ona měla něco společného. Vytržen ze zavedeného denního režimu, kdy se snaží napsat román ze současnosti, a z kradmo frustrujícího partnerství s pětatřicetiletou novinářkou Annou, se mu mysl zklidňuje a zbystřuje. Chtě nechtě rekapituluje svůj vztah s matkou, pokouší se rekonstruovat, kým tato žena, s níž se v posledních letech prakticky neviděl, vlastně byla, čím žila. A zní to doslovně a banálně, ale je tomu tak: Reisova cesta do Evropy je především cestou k sobě samému.
    Jenže Loziňského debut překvapuje právě tím, že prakticky vše, co při jeho charakteristikách může znít otřepaně až banálně, při četbě takhle vůbec nepůsobí. Hlavní postavou je spisovatel, avšak Reisefieber není metarománem, románem o psaní románu, a nenajdeme v něm žádné okázalé literátství. V Reisefieberovi se nepospíchá, je to próza „pomalá“, ne však zdlouhavá, natož úmorná. Loziňski prokazuje značnou schopnost psychologických vnorů, ale nejedná se o román přepsychologizovaný.
    Joanna Derdowská v pozorném, recenzentsky interpretujícím doslovu k Reisefieberovi vřazuje toto dílo do kontextu dnešní polské mladé literatury. Loziňski podle ní vyčnívá tím, že se „nepokouší ani o bourání neexistujících stylistických mezí, ani o generační manifest proti zdánlivé spoutanosti čímkoliv, co by neslo náznaky tradičnosti a takzvané ,polskosti‘…“. A právě „pro svou harmonickou vyváženost“ se dá „považovat za jeden z nejoriginálnějších textů nejmladší polské literární generace“, pro niž se „psaní slangem, a to především o subkulturách, stalo hlavním poznávacím znamením“. Derdowská nejmenuje, ale jmenovat můžeme my – takovým generačním slangovým výkřikem je kupříkladu román Doroty Maslowské (narozená roku 1983) Červená a bílá (2003, česky 2004).
    Vztáhneme-li prózu Reisefieber k tuzemskému mladému písemnictví (za něž považujeme tvůrce maximálně do třiceti let), nelze než konstatovat, že takhle „klidně silný“ román zde v posledních letech nevyšel, nicméně nervnější paralelu – paralelu co do dospělosti pohledu na životní pouť – tu nalézt a jmenovat lze: totiž román Petry Soukupové K moři.
    Novela krajní drásavosti S Loziňského prózou Reisefieber spojuje loňskou novelu Osm minut z pera maďarského autora Pétera Farkase (narozen roku 1955) pozornost k hlavním a posledním věcem člověka: k běžícímu času, ke stáří, ke smrti. Farkasova novela je však vyhroceným a hraničním textem. Dá-li se tady hovořit o klidu, tak ve zcela jiném kontextu: autorovy stylisticky mimořádné, neboť lékařsky a kognitivně diagnostikující, ale současně básnicky barvité popisy chování a vnímání starce a stařeny v jakémsi městském bytě nemohou nebýt než výsledkem maximální tvůrčí koncentrovanosti, pro niž je klid nutnou podmínkou; včetně soustředěnosti překladatelky Anny Valentové, jejíž čeština je úžasně kreativní. Takto například: „Když se na protější straně kuchyně otočil, ocitl se přesně naproti stařeně. Choulila se v křesle úplně nahá. Její tělo jako by bylo vyzdviženo z šedivé naplaveniny. Neodvažoval se na ni sáhnout, protože měl pocit, že by se v místě dotyku okamžitě rozpadla v prach. Nic ji nedrželo, nechránilo, krčila se zhroucená do polštářů, její kůže připomínala odhozený cár, který se zachytil na neforemném předmětu. Neoddechovala, nechvěla se, jen sotva slyšitelně cvakala zuby, jako by uprostřed místnosti šelestil nějaký drobný hmyz.“
    Farkasovo líčení fyzického a mentálního odumírání se může zdát naturalistické, nechutné, ba dokonce i zlomyslně doslovné tomu, kdo odvrací zrak od skutečnosti, která přitom prokazatelně zachvacuje stále větší procento západní společnosti. Roste počet starých lidí, kteří dožívají – ať naprosto sami, nebo ve dvojici – „uvězněni“ ve svých kvartýrech, s opatrovnictvím pouze korektně profesionálním, nikoliv však příbuzenským a blízkým. Dnes a denně: narážení do okolních věcí, nechápání toho, co znamenají třeba doléhající světla z ulice, obrazy v televizi nebo signalizace domácích přístrojů… Hraničnost Farkasova textu tkví v dilematu, které je možné formulovat takto: má se psát i o takovýchto biologických procesech, nebo se o nich psát nemá? Konečná akceptovatelnost Osmi minut spočívá v tom, co v nich trvá navzdory rozpadu: totiž vztah starce a stařeny, projevovaný v solidaritě, v „obyčejné“ blízkosti, kterou se spolu plouží ke konci svého pobytu na Zemi.
    S jistou dávkou zevšeobecňujícího patosu lze říct, že hutná novela Osm minut má potenciál dříve či později oslovit každého, kdo se vážněji zamýšlí nad projevy a souvislostmi konečnosti, a že po čase, dříve či později, si na tu novelu vzpomene každý, kdo ji přečetl.
    S Loziňského Reisefieberem spojuje novelu Osm minut z pera Maďara Pétera Farkase pozornost k hlavním a posledním věcem člověka: k běžícímu času, ke stáří, ke smrti.

    zobrazit celou recenzi
  5. dybbuk

    Hospodářské noviny, 16. 5. 2008

    Petr Fischer
    Otevřená zpráva o tom, jak mizíme ze světa

    Někdy i tenké novely vydají za tlustohřbetý román. Tak pronikavě působivý a nezapomenutelný je zážitek z četby. Pro Osm minut maďarského spisovatele Pétera Farkase, žijícího od osmdesátých let minulého století v Německu, to platí stoprocentně. Na stu stranách se postupně v několika vrstvách rozvíjí malý výřez ze světa stárnoucího páru. Tělesná i duševní stránka stařenky a starce podléhá nevyhnutelnému rozpadu. Farkas jej vykresluje otevřeně, chvílemi se zdá, že s jistou neskrývanou sadomasochistickou rozkoší. Nikdy ale nesklouzne k samoúčelné morbiditě a nechutnostem.
    Už to, že čtenář může začít uvažovat o tom, zda popisy drolící se kůže, padajících výkalů, malátnosti či samovolné ejakulace nejsou jen exhibicí autora, svědčí o jistém předsudečném odporu k procesům stárnutí. Farkasovo psaní je přibližuje bez lyrického zkrášlování, což v českém prostředí, zvyklém na skrývání přirozené ošklivosti, může vyvolat pocity znechucení. To by ovšem Farkasova novela musela ustrnout na popisech fyzického rozkladu, a to se neděje. Přínosnější a hlubší je sebereflexivní starcův popis psychického mizení ze světa. Způsob, jak se stárnoucí »já« stahuje do sebe a přechází do světa, který už nezná relativně pevných hranic mezi vědomím a nevědomím. Mezi životem a životem po životě.
    Farkasovo psaní tu dosahuje beckettovské přesnosti. »Stařec opakoval její jméno, vždyť udrží stařenu jenom tak a tak dlouho, dokud ji může volat, pojmenovávat. Kdyby ji nepřetržitě nevolal, věděl, že by sklouzla na druhou stranu, byla by tam přetažena, a tam se nejdříve rozkládá jméno, dříve než krev, dech a buňky.«
    Není vyloučeno, že Osm minut Pétera Farkase je událost knižního jara. Jen se o tom ještě neví.

    zobrazit celou recenzi
  6. dybbuk

    Právo Salon, 15. 5. 2008

    Stařec a stařena v jakémsi bytě. Život už je dávno amortizován a paměť se proměnila v přítomný okamžik, v teď. Vyměšování, televize a prach. Jestli je nějaká budoucnost, tak jedině výlet bez návratu s cestovní kanceláří Alzheimer. Novela o čekání na smrt manželského páru by klidně mohla být parodií všech reklam na ty báječné modely užívání si života. Daleko spíše je to však neloajálně kruté připomenutí, že pokud nestihneme umřít na infarkty a rakovinu, pak nás čeká cesta stále užší chodbou… Life-stylové časopisy by měly povinně Farkasovu knihu přidávat jako supplement.

    zobrazit celou recenzi
  7. dybbuk

    Respekt, 7. 7. 2008

    Ladislav Nagy
    Stáří na tvrdo
    Farkasův beckettovský popis společné samoty

    Říká se tomu mít svůj klid. Každý z nás jistě učinil zkušenost s některým z postarších příbuzných, kterého chtěl potěšit svou přítomností, ovšem po chvíli s překvapením zjistil, že tato přítomnost působí na druhého tíživě, až vyčerpávajícím způsobem. Že je vpádem do světa, který nejenže navykl jistým stereotypům, ale zároveň si vytyčil vlastní hranice i definice toho, co je a co není důležité. Zvláštní kniha maďarského prozaika Pétera Farkase (1955) Osm minut, která vyšla v překladu zkušené a přesné Anny Valentové, je osobitým zkoumáním právě tohoto stavu.
    Nevypráví žádný příběh, jen nabízí pohled na životy, které zcela jistě, ale neuvěřitelně pomalu spějí ke konci. Mnohem známější Farkasův kolega Péter Esterházy o autorovi Osmi minut napsal: „Jeho jazyk na mne dělá dojem svou výjimečnou zralostí, přesností a citlivostí. Farkas ovládá trik, jak udělat beckettovský svět bohatým. Skvělá knížečka, které přeju co nejlepší osud.“

    Máme to zapotřebí?
    Farkas se narodil v Budapešti, ale na počátku osmdesátých let se přestěhoval do Kolína nad Rýnem. Zatím vydal pouze tři knihy. Od konce sedmdesátých let aktivně pracoval v maďarské demokratické opozici a byl redaktorem samizdatového časopisu Túlpatról (Ze vzdálené strany).
    Pokud v knize Osm minut o něco jde, pak je to smrt. Konec, který se rýsuje na horizontu, zatím nepřichází, ale vyplňuje přítomnost řadou věcí, které tak rádi přenecháváme na starost domům s pečovatelskou službou. Je to popis soužití dvou lidí, kteří spolu zestárli do stavu naprosté osamělosti. Jsou spolu, sami dva, a společně se snaží nějak zbývající čas překlepat.
    Farkas nenabídne žádné překvapivé peripetie čekání na konec, namísto toho nám předkládá spoustu detailního pozorování a naturalistických popisů, které někdy pohoršují, jindy dojímají: na jednu stranu si čtenář říká, zdá má tohle zapotřebí číst, když ho to stejně jednou čeká; na druhou si citelně uvědomuje, jak osvěživě ty nevábné, ba někdy přímo zapáchající popisy působí v protikladu k lacině navoněné dynamice příběhů, jejichž protagonisté mají vše ještě před sebou. Tato dvojice bezejmenných hrdinů obývajících bezejmenný byt v bezejmenném městě má možná také vše před sebou, ovšem v úplně jiném smyslu slova.
    Farkasova novela – lze-li text, který nemá s příběhem nic společného, takto nazvat – má jednu velkou výhodu a jednu nevýhodu. Výhoda je přirozeně v tom, že se diametrálně odlišuje od většiny současné beletristické produkce: zcela vědomě rezignuje na nějaké hry s překvapením, pestrou fabuli a dynamičnost děje. A nevýhoda? Vyprávění je umělecky zajímavé, intelektuálně inspirující, leč čtenářsky nepříliš vděčné.
    Ne že by všechny knihy musely být jenom čtivé. Jde spíše o to, že knih, jako je Osm minut, bychom mnoho přečíst nedokázali, třebaže jsou rozhodně hodny naší pozornosti a přemýšlení. Ale Farkas s tou svojí přišel ve správný čas. Vydává svoje pomalé vyprávění v době, kdy už začínáme být vykonstruovanými příběhy pomalu unaveni. To před pár desítkami let, kdy intelektuální scéně vládl francouzský nový román, by Osm minut zase tak výjimečně nepůsobilo.

    zobrazit celou recenzi
  8. dybbuk

    Literární noviny, 21. 7. 2008

    Lenka Kubelová
    Stařecké minuty vzájemnosti

    Co zbude mezi dvěma lidmi ve chvíli, kdy je krom biologických potřeb opustí všechny zdánlivé nezbytnosti tohoto světa? Tak se táže Péter Farkas v tenké novelce Osm minut.

    Péter Farkas, maďarsky píšící autor, který žije už dlouhá léta v Kolíně nad Rýnem, zjevně nepochyboval, že i větší počet lidí by mohlo bavit číst podrobné popisy pohybů a každodenních úkonů bezejmenného starce a jeho bezejmenné stařeny. Na velmi malém prostoru novely útlé jak ten jejich stařecký byt, za kterým už žádný další svět není, se mu to jednoduchými prostředky opravdu podařilo.
    Starce a stařenu pozoruje v bodě, kdy už není o čem vyprávět. Možná by se dalo ještě vyprávět o všem minulém, vzpomínat, uzavřít oblouk života, zjistit, jak která epizoda zapadla do celé cesty, zacyklit, zprovázkovat. Jenže on je natáčí v bodě, kde nic ze životní dráhy není důležité. Osmdesát devadesát předešlých let asi proběhlo, ale co s nimi? Minulost, vzpomínky, zážitky, zkušenosti, odvedená práce, vychované děti. Ne. Nic. Svět se postupně sám zredukoval, až zůstala čistá tresť teď a tady.
    Toto teď a tady se skládá z vyměšování, mytí, přípravy jídla, jedení, spaní, přičemž každý podobný, v mladším věku samozřejmý úkon se nyní stává činností vyžadující absolutní přítomnost a absolutní koncentraci. Každá část pohybu, každé mlasknutí, každé říhnutí je vykonáno s naprostým oddáním se věci a pečlivě pozorováno. Ale pozor, nejde o redukci člověka na tělesnou schránku, ale o její plné prožití. K němu dojde právě až ve chvíli, kdy už není žádná jiná možnost tělesného fungování než ta, která by spočívala v plném podřízení se jen jemu. (Ale kdo má možnost číst, může na chvíli vystoupit ze svých perspektiv, sítí, horizontů, směřování a jen být, zároveň s touto dvojicí.) Křehkost způsobu sledování starce a stařeny ve Farkasově podání nemá moc společného se řvavou nechutností a neodbytností fyzična jako ve filmu Taxidermie (i u nás relativně známém), založeném na povídkách jiného současného maďarského autora Lajose Parti-Nagye. U obou je sice fyzický aspekt v centru dění, u obou zachází do takové míry překročení hranice nechutnosti, že mravokární odcházejí z kina a odvrhávají knihu. Avšak u Taxidermie (a k ní vedoucích povídek) je i přes všechnu zábavnost a schopnost okouzlit nechutnost poněkud samoúčelná. Možná že důvod jejího použití byl opravdu stejný, pak by ovšem Farkas uspěl více, protože jemu se opravdu podařilo prostřednictvím pozorování odpuzujících fyzických projevů přiblížit se čistému bytí.
    V celé knize, pojednávající o dvou lidech padajících do hrobu, Farkas čtenáře nevystavuje strachu, beznaději, či snad marnosti. Až vědecky chladný popisný přístup mu umožňuje nepodléhat sentimentu, přitom ale podrobně popsat příznaky. Svět venku mimo nás už není, svět věčný máme asi na dosah nebo taky možná neexistuje, ale to je taky jedno, důležití jsme my, v tomto okamžiku a zde. Když odešla část vědomí a většina schopností, jako třeba schopnost číst, schopnost běhat, schopnost vnímat, schopnost reagovat, jako esence zbývá (kromě už zmíněných fyzických projevů) taková věc jako vzájemnost.
    Starci jsou celou dobu dva, láskyplně (nebo spíš automaticky?) o sebe pečují. Muž, který je přece jen v trochu lepším stavu, svou družku myje, přebaluje, prohlíží jí záda. Nezáleží na tom, jestli jeho činnost zkusíme pojmenovat jako lásku, zvyk, oddanost… Hlavní je, že po redukci takřka všeho, o čem si myslíme, že se z toho skládá náš život, právě toto zůstává.

    zobrazit celou recenzi

Pouze přihlášení uživatelé, kteří zakoupili tento produkt, mohou přidat hodnocení.