Osamělý chodec

Recenze

1. dybbuk – 14. 2. 2018

   A2, 29. 10. 2008

   Jan Štolba
   Příteli věčný
   Nad řádky básní Hermora Lilii

   Stane se nemnohokrát za život, že narazíme na dílo, nad nímž prožijeme naprosté souznění. Víc: zkraje vytušené souznění se k našemu úžasu s každým novým řádkem prohlubuje, čteme neznámá spojení, překvapivé formulace, ožívají před námi výjevy cizího života, a přesto máme pocit, že spolehlivě a neodvratně odkrýváme cosi velmi známého a důvěrného. Někdo kdysi dávno žil zrovna to, co v jiných podobách prožíváme teď my, prosté a nevýznamné chvíle zachytil slovy, jež přirozeně bereme za svá, i když mnohá z nich ani nepatří do našeho slovníku, nad některými se možná přátelsky usmějeme, sbratřeni jejich tichou neobvyklostí, dávnou zašlostí, křehkou kosmickou komikou.
   Podobný pocit souznění zažívám nad verši Hermora Lilii (1880–1932), nedávno vydanými ve výboru Osamělý chodec. Básník, vlastním jménem František Bíbl, vzděláním právník, učitel a účetní, celoživotní úředník Statistického úřadu, ale též ceněný překladatel, byl z vlastní vůle autorem vskutku obskurním a okrajovým. Svou pravou identitu pečlivě tajil i před svým kladenským nakladatelem. Skromná vydání svých sbírek (byly čtyři: Řádky, 1917; Večery, 1924; Mysterion, 1927 a Stíny, 1931) si sám financoval; dokonce si vymínil, že nebudou podporovány žádnou reklamou. Přitom řádky těch knížek, při letmém pohledu – ostatně možná už v době svého vzniku – snadno pominutelné jako trochu obstarožní, dekadentně posmutnělé rozjímání, ve skutečnosti prozrazují silného přirozeného myslitele, originálního civilního mystika a chodce, jehož smysly jsou vždy přesně, bez rušivé stylizace naladěny na transcendentálu okamžiku vrženého do věčnosti. Lilio vy verše skrývají básníka křehkého ztišení, přitom však razantní, absolutní hloubky. Člověka úžasné pokory, byť zároveň „nesmlouvavé“ pronikavosti. Ne, je to ještě jinak: pokora tu přirozeně povstává právě z pronikavosti, pronikavost vidění se neproměňuje v nic vypjatého, zjitřeného, drtivého, titánského; jde jen o nalézání hlubší přirozenosti, jednoty, skryté podstaty všeho. O vrůstání k tomu, co tu dávno je, co se nemění, trvá, přirozeně nás přesahuje – ne, zjevuje náš pravý, ztajený nekonečný rozměr.
   Má ovšem své chvějivé, smavé i tklivé kouzlo, když se Lilia ve snaze pojmout toto přirozené absolutno instinktivně uchyluje k „dekadentním“ pojmům, „dekadentnímu“ výrazu. Vítr – bezúčelná, prázdná síla. Stesk vesmíru. Jednotvárné dějiny dvou stromků kdesi na maloměstském náměstíčku. Přelud světa, marná melodie, lůno nicoty. Těžký spánek temnotného taje. Ano, Liliovu poezii vnímáme skrze tento melancholický opar. O to zázračnější však je, když nahlédneme, že zdánlivě těžkomyslný aparát je tu projednou užit ve své přesnosti a přiléhavosti, zbaven kulturního nánosu, citové zátěže. Bezúčelná síla, jednotvárné dějiny, marná melodie – nic z toho nezakládá žádnou tragiku či zoufalství, neústí v dekadentní životní pocit. Jde o prostá kosmická fakta, zachycená na nejobyčejnějších místech, odezřená z nejvšednějších detailů.
   A další hebký paradox. Lilia píše o prázdnu, všednosti a šedi, míří neomylně k jejich středu a podstatě. Nezní však ani trochu šedivě či všedně. Lilia cestou k čirému absolutnu dovede promluvit složitě, zauzleně, vlastně pitoreskně. Odstíny šedi zachycuje sytě, překvapivě smyslovými, ba podivně „vytrčenými“ vidinami. Kosmické prázdno odhalí v křehce skutečných, na dohmat přítomných obrazech. „Říms myšlenka zrů -žovělá/ tetelí se prázdnem.“ Jeho básně se většinou, ne-li výlučně, odvíjejí jako krajinomalby konkrétních chvil, často vrstvené docela dramaticky, byť na malé, zcela soukromé ploše, rozkotaně, málem pracně. Ano, je tu snad i kus neobratnosti, naivity. Přesněji: otevřenosti, přímosti či snahy o věrné vrstevnaté postižení až k naivitě. Liliova šroubovanost nás odzbrojí svou labyrintickou přemýšlivostí, neotřelostí vize v pozadí. Žasneme: oč je to či ono přiléhavější právě pro lehce komickou pobloudilost vyjádření! Pobloudilost? U básníka jako Lilia je případná pobloudilost vzácnou výsadou. To, čemu zkouším říkat pobloudilost, je tu kouzelným tvůrčím aspektem; věci, jež chce básník postihnout, jsou příliš jemné, než aby to šlo snadno. „Mokrá dřeva stála zdrceně…/ Všechny šikmé linky,/ zvlhlé, chýlily se šikměji.“ Jako by Lilia, krom jasné mystické vnímavosti, udržoval ještě paralelní, skrytý zápas se svým detailním viděním a vyjadřováním, jako by v určité rovině svého psaní nebyl zcela sebou, ale klopýtavě kýmsi dalším, kdo musí kráčet podél tou samou cestou. Lilia není ani trochu suverén – a i to ho posouvá blíž k absolutnu.
   Ne, je to ještě jinak: Lilia bezděky svým dílem mění význam slov jako suverénní, velký, významný. Některé jeho texty působí, zejména svým prostě, „řádkovitě“ odříkaným obsahem, zcela svrchovaně; máme však považovat za suverénní, co je z principu své přesnosti, podstatnosti, křehké absolutnosti dávno za všemi hodnotícími, hierarchizujícími pojmy? Tyto veličiny se u Lilii ruší. Lilia je básníkem své vlastní kategorie. Stojí bokem české básnické tradice, ale právě díky tomu lze zahlédnout širý prostor, jejž tato tradice míjí. Nic ho netlačí k obrazům, metaforám, protože tím nejhlubším „přenosem“ mezi věcmi je zahlédnutí jich samých v jejich čiré, lhostejně teskné podstatě.
   „Když venku hučí vítr dlouhý,/ jasné jsou i chladné dlaždice,/ půlhodiny po odchodu navždy/ toho, jehož opuštěné stopy/ na nich počínají zmírati.“ Liliovy verše jsou připomínkou, že poezie samozřejmě žije i bez širokého ohlasu a zájmu davu, bez publicity, cen, kritik, honorářů… Svým způsobem je schopná se obejít i beze slov, živa jen z prožitku za nimi. Ačkoliv právě slova jsou s to tuto slastnou obchůzku tak zázračně prostředkovat.

   zobrazit celou recenzi

2. dybbuk – 14. 2. 2018

   Literární noviny, 1. 9. 2008

   Hana Svanovská
   Být neznámý a samoten

   Výbor z básní pardubického rodáka Františka Bíbla alias Hermora Lilii (1880 –1932) je živým důkazem skutečnosti, že česká poezie první poloviny minulého století představuje materii mnohotvárnější, než by se snad mohlo zdát z pohledu zavedených literárněhistorických příruček a kompendií.
   Původní básnická tvorba statistického úředníka a talentovaného překladatele z angličtiny i francouzštiny zůstala dlouho pečlivě ukryta nejen pod pseudonymem, ale rovněž pod nezájmem dobové literární kritiky. Teprve zásluhou Jiřího Koláře, Ivana Diviše a především Ivana Slavíka bylo básnické dílo Hermora Lilii znovu „vyvoláno jménem“, aby se po zveřejnění ukázek v několika antologiích (za všechny jmenujme třeba internetový Vrh křídel, redigovaný Petrem Fabianem – http://www.sweb.cz/antologie) konečně dočkalo samostatného vydání. Základem útlého svazku je strojopisný výbor ze čtyř Liliových básnických sbírek (Řádky, Večery, Mysterion a Stíny), vydaných v rozmezí let 1917 až 1931, pořízený v šedesátých letech právě Jiřím Kolářem. Editor Rudolf Matys jej citlivě doplnil o další básně z prvotiny Řádky a z posledního opusu Stíny, naopak snad až příliš „březinovské“ sbírce Mysterion je tentokrát věnováno mnohem méně prostoru. S přihlédnutím k vývoji Liliovy poetiky to lze pokládat za šťastné řešení, nemohu se však při chronologickém čtení ubránit dojmu, že úvodní dvě sbírky (tedy zhruba první polovina svazku) představují jednoznačný kvalitativní vrchol básníkova díla, kterého už texty z pozdějšího období povětšinou nedosahují – a je tedy škoda, že nebyly zastoupeny ve větší míře.

   Déšť romoní, rujný vítr rokotá…
   Jeden z klíčů k jedinečnosti Liliovy poezie představuje především mnohovrstevnatě košatý básnický jazyk, jehož archaismy vytvářejí tajemnou, ba mysteriozní atmosféru sémantické nejednoznačnosti. Stávají se tak nositeli zvláštního napětí – zvuková kvalita jednotlivých veršů je začasté tvořena výrazy, jejichž význam lze buď složitě odvodit z jejich slovního základu nebo rozluštit za pomoci slovníčku, přiloženého na konci knihy: „Drobounce romoní déšť monotónní / v pokorném listoví a v temnotách, / zpěv dívčí se lahodně roní / a slábne jako lítost v samotách“ (Déšť a píseň). Navzdory soudobému nadšení z nejrůznějších neologismů, v nichž si tolik liboval poetismus, se Hermor Lilia vrhl spíše do odkrývání prastaré vrstvy lexika, kterou nechal ožít v neobvyklých gramatických konstrukcích, aby se posléze stala pevnou součástí jeho originálního básnického rukopisu. Z hlediska leckterého současného čtenáře, odkojeného „poetikou všedního dne“, může být pochopitelně vnímán jako neústrojný ekvilibrista, na druhou stranu očividný příklon k syntaxi takřka máchovské lze v jeho provedení brát jako stále účinnou zbraň proti všudypřítomné devalvaci jazyka.
   Čas a prostor Liliových básní, ačkoli jsou těmi nejlepšími čísly pevně zakotveny v řádu pozemské přírody, přesto odrážejí hodnoty vertikální a vytvářejí tak velmi působivou zkratku: „Jasnost mhourá, v bod přivírá se / nechtíc býti, spaní projde hlavou. / Zhuštěná noc jsou tvary stromů. / Elipsa plyné záře kolem černého oválu, v němž se koupe umytá krůpěj.“ (Hvězda). Každý okamžik bytí, každá momentka existence, náhodně kratičké zaskvění hlubokého smyslu okolního dění jsou zpracovány do výmluvného poetického obrazu, povětšinou si dostačujícího bez symbolistického hýření barvami, což nikoli náhodou upomíná na monolitickou sbírku Richarda Weinera Mnoho nocí, vydanou taktéž ve druhé dekádě dvacátého století. Souvislost s dílem píseckého solitéra se přímo nabízí i v jiných ohledech, byť Hermor Lilia musel na své objevitele čekat v poněkud delším časovém horizontu.
   O to větší jsou rozpaky nad tou částí výboru, kterou tvoří ukázky ze sbírky Mysterion, mapující Liliovu reakci na tehdy již upozaďovaný symbolismus a impresionismus. Z metafyzičnosti poezie Březinovy a hudebnosti Hlaváčkových veršů zde však zbylo spíše jen epigonství, neúrodný pokus o básně v próze a jakási mystika prapodivných základů, jež zavání slovní hlušinou: „Když bdíme v bleděfialové noci, zvané den, / spící duše Nipponu prolnou zemí, / proudí ulicemi, neviděny bydlí, / dveřmi buší jako průvan, nevědomě vegetují v nás.“ (Nippon). Na druhou stranu je možno brát plané pokusnictví tohoto typu coby doklad autorovy provázanosti a snad i nechtěné příslušnosti k básnické generaci, jejíž vrchol odezněl na přelomu devatenáctého a dvacátého století.

   Tiše projít steskem vesmíru
   Chtěná osamocenost Hermora Lilii – překladatel František Bíbl celý život úzkostlivě tajil svou uměleckou totožnost a všemožně se snažil, aby se vydané sbírky za jeho života nedostaly do širšího čtenářského povědomí – může sloužit, jak připomíná v doslovu editor, jako vzácný příklad skutečnosti, že pokorný vztah k vlastnímu básnickému subjektu se nemusí nutně rovnat zapomenutí v propadlišti literární historie. Slovy autora samotného: „Báseň má duši, oživující sílu, ( … ) onu tvořivou částku věčna, kterou dovede veliký básník vdechnout svým veršům v tvořivém úchvatu a kterou ony žijí dnes stejně intenzivně jako před třemi tisíci lety.“ V konfrontaci s egocentrismem značné části současné české poezie jsou to slova zcela jistě silná. Ovšem pozdní osud jeho básnického díla může být slibnou útěchou všem, kterým se pozornosti neprávem dosud nedostalo a nedostává. Lze jen doufat, že ediční plány českých nakladatelství nebudou zapomínat ani na další osamělé chodce.

   zobrazit celou recenzi