Opus Pictum

Recenze

1. dybbuk – 15. 2. 2018

   Tvar, 11. 1. 2018

   Pavel Janoušek
   919 SLOV O PRÓZE

   Na počátku bylo slovo. – Proč? –No, chcete-li psát, tak nějaké to slovo napsat musíte. A k němu musíte – z rozmaru či s rozmyslem – přidat ještě jedno slovo, nejlíp takové, které na předchozí gramaticky, stylisticky a významově naváže, takže společně dají určitý smysl, případně naznačí to, čeho by se adresát měl dopátrat. A pak musíte vymyslet ještě jedno a jedno a další a další a jiné slovo – a tak furt dál, až máte dvě stě padesát hustě potištěných stran, tedy celou tlustou knihu. Spoustu rozpustilých slov, která utvářejí zajímavé věty a předlouhé odstavce a dohromady o čemsi pozoruhodném vypovídají. O čem? Minimálně o vaší chuti a potřebě psát a svá slova a věty zveřejňovat. Vyjádřit se. Být skrze své psaní.
   Alespoň tak je tomu v přítomném opusu Vojtěcha Němce: bytostného lyrika, který se navzdory tvůrčímu naturelu rozhodl být prozaikem a vytvořit dílo, které bude zvláštní a mimořádné tím, že nebude lacině kopírovat realitu a respektovat čtenářskou oblibu atraktivních příběhů a napínavých zápletek a místo toho působivě vysloví autorovo vlastní „cejtím, myslím a píšu“. Výsledkem je asociativní lyrickoepický text, v jehož centru stojí autorské „já“ toužící propojit akt sebevyjadřování a sebepoznávání s vykreslením „toho všeho chaosu, co je kolem nás a v nás“, čili próza vyrůstající z přesvědčení, že je zbytečné hledat řád a kauzality tam, kde nejsou. Jako důležitější se totiž Němcovi jeví úkol vyjádřit vlastní bezprostřední pocity, emoce, nálady, soudy, postřehy a postoje a především explikovat duševní (a patrně i fyzické) potěšení, které mu přináší sama událost psaní, hravé, ono téměř obžerné používání jazyka jako nástroje zvnějšňování sebe sama.
   Implicitní odkaz na Komenského Orbis pictus v titulu prózy napovídá, že tematická amotivická rovina této literární výpovědi je výrazem vypravěčovy aspirace prostřednictvím toku plynoucích slov uchopit a pojmenovat všechny podoby světa, respektive pohybovat se na úrovni sumy vědění tak, jak ji reprezentuje „kulturní encyklopedie“ vzdělaného a kultivovaného příslušníka autorovy generace. Absence vědomí řádu nadto Němcova vypravěče vede k narativnímu gestu, v němž všechno souvisí se vším, aniž by autor měl nutkání cokoli hodnotově a kauzálně hierarchizovat. Prožitek individuální existence, početné reminiscence rodinného, partnerského či rodičovského života, aluze na umělecká, literární, filmová a divadelní díla, ale i nejistota mystická a náboženská, to vše je tak zamícháno do jedné textové kaše. V toku vypravěčových promluv se tak mihne jakýsi Kristus i Suchého Jonáš, kritika molocha konzumu, postava fotbalisty Josefa Bicana, nějaká – jakákoli – pohanská Bohyně, Spielbergův E. T. mimozemšťan, jakož i úvahy o tom, proč se ženy bojí hadů. Nechybí ani připomínky hvězdných a jiných možných válek, úvahy o velkých hospodářských krizích, domácích patáliích, skautském hnutí, dvojím světle utvářejícím naši duši, chroustání vlastních jater, dětech, Písni písní, smrti, vraždách a násilí všeho druhu, krysích doupatech, sexu, lásce anebo také o všehoschopné postavě Krtka. Cokoli si vzpomenete a přejete, to v Němcově próze tak nějak najdete. Autor přitom pracuje metodou kaleidoskopu, tedy dočasných motivických a hodnotových konfigurací, které platí v rámci jedné věty, jednoho odstavce, maximálně několika stran – a pak, jako by textem někdo mohutně zatřásl, náhle se vše přeskládá a vytvoří nový motivický obrazec, který je jiný – a přitom vlastně stále stejný.
   Takovéto technice psaní odpovídá také způsob práce s epickými prvky a postupy, které jsou spojeny s několika standardizovanými postavami, jež Němcovým textem procházejí a představují tak jeho opěrnou narativní kostru, na niž lze jednotlivé kaleidoskopické obrazy a reflexe světa volně navěšovat. Takovou postavou je především hlavní hrdina prózy (zvaný Hrdina), jeho rodiče (zvaní Rodiče nebo iMáma a Táta a tak podobně), jeho partnerka (zvaná Hrdinka). Což vypravěči umožňuje konstruovat rovněž určitou – mnohdy ovšem těžko vysledovatelnou – dějovou linku, počínající jeho vlastním a Hrdinovým početím a vedoucí přes dětství a dospívání až k času zralosti. Fakt, že text je členěn do kapitol pojmenovaných podle fází měsíce, pak naznačuje kruhovou kompozici celku, byť se nenaplní předpoklad, že by tento mohla uzavřít hrdinova nebo vypravěčova smrt. Místo toho vyprávění míří ke stále silnější reflexi aktu psaní, tedy aktivity, která je vypravěči zjevně jediným pevným opěrným bodem v nejistém a neuchopitelném vesmíru mezilidských vztahů.
   A v souvislosti s tím v závěru knihy narůstají i tematizované explikace autorovy touhy najít čtenáře. Jakkoliv je totiž Němcův text primárně ostentativní literární komunikací se sebou samým, prostupuje jím dvojí dialog s mimoliterární realitou. Zatímco ale první podoba tohoto dialogu, tedy komunikace s těmi, kteří byli „předobrazem“ jeho postav, výpovědi, pocitů a postojů, je umně zakrývána (byť čtenář může za textem jistou autobiografickou – k dešifrování provokující – inspiraci tušit), značnou část Němcovy prózy spoluurčuje pomyslný dialog s potenciálním čtenářem, tedy s tím, kdo by měl jeho – přiznaně a programově extravagantní – způsob psaní akceptovat a přijmout a takto mu dát náležitý smysl. Němcův vypravěč takového adresáta vzývá, vyzývá a provokuje v naději, že najde spřízněnou duši, která bude mít z četby jeho knihy stejné potěšení, jako on patrně měl při jejím psaní. Sám ovšem tuší, že takových nebude mnoho.
   Nemohu popřít, že Vojtěch Němec má literární talent a v jeho knize je přemnoho pozoruhodných vět, odstavců či stránek, které stojí za přečtení. Ideální je proto jeho knihu otevírat namátkově: tak, že si v ní jednou za čas zalistujete a pár minut se pokocháte autorovou myšlenkovou a formulační obratností. Jako celek však tuto prózu čtenářsky zabíjí jev, který teorie komunikace nazývá redundance. Umělecká literatura je totiž chtě nechtě dána také schopností napsat správné slovo v pravou chvíli a na pravé místo. Amnohdy platí čím méně, tím lépe. Když je totiž něčeho přespříliš, vzniká informační šum, jenž pohltí veškerou snahu a literární ambice.
   Němec to ví, a proto hledá adresáta, který jeho knihu ani nemusí dočíst, ale je schopen obdivovat gesto, s nímž byla počata.

   zobrazit celou recenzi

2. dybbuk – 15. 2. 2018

   Tvar, 18. 11. 2016

   Ivo Harák
   TEKUTÉ PÍSKY TEXTU

   Jako bys kráčel pouští: včerejší stezka je patrná leda podle koster těch, kteří nedošli. Stopy těch úspěšnějších jsou překryty novými vrstvami písku. Ale jsou!? …kdesi dole, mezi a pod vlnami. Vlnami přes svoji podivnou konzistenci tekoucími a proudícími (sem tam se objeví i moaré), hrnoucími a nesoucími. Tu zdánlivě průzračnými (odleskem paprsků? fata morganou?), tam zamženými blížící se bouří. Vlnami, v nichž se ostré pevné tvary mohou při bližším ohledání vyjeviti co zdání (myšlenek opilých poledním sluncem) a zdánlivá prška kamínků se nakonec ukáže skalním výstupkem rámujícím plynutí. – Takto bych zřejmě zpodobil životní příběh hlavního hrdiny románové prózy mladého západočeského (v Chebu žijícího, v Ústí nad Labem studujícího) prozaika Vojtěcha Němce. K čemuž koneckonců autor dodává: „Tento text není pro milovníky příběhu a hlavně není pro vyznavače řádu.“
   Jako milovník dobrého vína jsem si pro sebe povzdychl cosi o cuvée pozdního Célina (z časů Féerií) s Klímou (pravdaže Ladislavem) se svěží brautiganovskou kyselinkou a jemnou dochutí Věry Linhartové. Věda, že vinař, totiž interní autor, se v láhvi zvěčnil nehtem palce a krví z ukazováčku. Že je v ní zkrátka viditelně, explicitně přítomen; že se nebojí říci: toto jsem už já, takto si se svými postavami, se svým textem pohrávám. Milý čtenáři, zachtělo se ti apartního, rozverného, erotizujícího, napínavého příběhu? Zde je – a onen milý se nemile potkává s výsledkem či průvodními jevy, s výměšky žláz a roztrhanými vnitřnostmi, viděnými v podrobnostech působivějších lékařských atlasů; však také Němcova kniha právem nese (ironizující) titul Opus pictum. Jestliže tu však nehovořím o naturalismu (a mohl bych leda snad tak, že si z něj Němec bere právě tolik jako kdysi A. Jarry – využití některých znaků je vlastně jemně perziflující okasí), dávám tím najevo, že všechno to násilí, vraždy, soulože, porody a války nejsou než součástí onoho písečného řečiště, jež tyto úlomky z příběhů nese stejně, jako to činí se záblesky metafor, aktualizovanými průpovídkami a rčeními, gnómami i gregeriemi, s vazbami intertextovými (včetně těch směřovaných ku svým předchozím dílům: „Jsem had lačnící po svém ocase?“ – píše ten, jemuž v roce 2008 vyšla novela Uroboros).
   Jakého tedy vlastně řečiště? Co je oním pískem v soukolí příběhu? Nosným médiem představ stejně autorových jako čtenářových? – – – Nějak se nemohu srovnat s tvrzením, že Němcova kniha postrádá řád. Totiž: onen řád není na první přečtení zjevný, při hlubším studiu se však vyjevuje. Skrze rytmus. Určité sentence, obrazy, textové úseky, příběhové tříšťky, postavy se opakovaně vyjevují na textovém povrchu a dále rozvíjejí, proměňují. Řekl bych, že vztah mezi jejich jednotlivými zjeveními je podoben vertikální metaforice textu básnického. Pokud Němcovu prózu do značné míry doporučuji vnímat jako poezii, vycházím při tom také z toho, že podstatnou složkou jejího rytmu je sám rytmus řeči (udávaný prozodickými vlastnostmi Němcova jazyka). Nebýti jej, bude čtenář dokonale ztracen v závějích sáhodlouhých souvětí; jako by se v nich předešle ztratil jejich pisatel.
   Nuže, dalším čtenářovým vodítkem mohou (pokud arci nejsou míněny ironicky – asi jako směrovky v srpnu 1968) býti ukazatelé směrovaní interním autorem k samotné textové gramatice, k látce a způsobu, z níž a jímž jest utvořen. Ne jen on – jako dejme tomu dům –, ale také jeho cihly, malta, střešní krytina. Promluvy, věty, slova. „Jsou to totiž jen slova, má slova.“
   Samozřejmě se ne vše zdařilo bezezbytku: ne všechny ironické perzifláže křesťanství jsou nosné a založené na poznání dostatečně hlubokém; estetika hnusu, nemá-li protiváhy, se časem poněkud vyprazdňuje – stejně jako opakování určitých tvárných metod (vizme eliptičnost Němcova stylu); také délka některých souvětí zdá se čtenářovu pozornost namáhat přes únosnou míru.
   Vojtěch Němec si mne nicméně získal napadeností svého textu: vervou, s níž je na každé z jeho stránek přítomen. Tím, že tyto nejen popisuje, ale vyplňuje – vše předešlé stává se mu zdrojem nových a nových asociací, rozvíjených v několika paradigmatických rovinách (řekněme: jazykového rytmu, textové sebereflektivnosti, básnického obraznosti, zadržovaného toku příběhu). Hlubší analýzy by si zasloužila na tak mladého tvůrce nezvykle rozsáhlá slovní zásoba.
   Němcův román rozhodně není pro mnohé. Ale těm několika, kteří se nebudou ostýchat zamyslet nad tím, jak oni sami používají slov, jazyka, fikce interního autora při snování příběhů, přinese mnoho. Nenuceně přiznávám, že jsem se nad ním řácky bavil. A snad to nebylo jen vínem, jímž rád připíjím dalšímu autorovu růstu.

   zobrazit celou recenzi

3. dybbuk – 15. 2. 2018

   Hospodářské noviny, 29. 7. 2016

   Petr Matoušek
   Co svedou a nesvedou kvanta řeči

   Literatura že má skromně vybírat z nabídky slov, jež by sdělně vystihla úpění lidstva?
   Toť pro Vojtěcha Němce čajíček z notně vylouhovaného pytlíku. A tak jazyk i sám akt tvoření rozmetal silou termonukleární reakce, která ho cupuje na kvanta řeči. Vypustil příběh i ohledy na čtenáře a ve snaze obejmout svět vychrlil text podobný automatickému psaní Jacka Kerouaka. Z gruntu se propisuje do kořenů autorova rodiště, jako to kdysi udělal James Joyce s Dublinem.
   Žádnej neví, co je to Cheb a jeden život v něm. Tváří v tvář Kristovým rokům se pachatel, jehož hřištěm je 104 tlačítek klávesnice a nic víc, ztrácí v hluku úhozů a meandruje ve všem, co mu ten klapot na jazyk přinese, včetně asociací maskovaných jako vtip. Jenže nikdo také neví, co vše obnáší suma myšlenek ve stavu zrodu – a z tohoto „díla obrazivosti“ to ne zcela překvapivě zase nezjistí.

   zobrazit celou recenzi