Okno v čase

Recenze

1. dybbuk – 18. 2. 2018

   Tvar, 24. 1. 2013

   Patrik Linhart
   SKUTEČNĚ ŽIJEME V „NEJPODNĚTNĚJŠÍ A NEJVÍCE VZRUŠUJÍCÍ DOBĚ V DĚJINÁCH“?

   Kniha s podtitulem Hledání vnitřního míru v době zrychlování a změn vyšla poprvé v roce 1992 pod originálním názvem Waking Up in Time, což lze přeložit jako „probouzení v čase“. Český název se drží jména původního, kratšího vydání White Hole in Time („bílá díra v čase“).
   Peter Russell (nar. 1946) je ve Velké Británii mediálně známou osobností. Proslul jako vědec, vizionář, propagátor transcendenční meditace (v této oblasti vynikl i českoamerický psycholog Stanislav Grof) a komentátor dění ve společnosti. Všestrannost (a možno říci i obchodního ducha) jeho zájmů odráží také jeho domovská stránka nazvaná Spirit of now.
   Leitmotivy Okna v čase jsou evoluce, singularita a proměna vědomí. Russell předkládá tezi, že to, co zažíváme nyní, je vyvrcholením miliard let vývoje, který se neustále zrychluje. Dlouhé pasáže věnuje Russell popisu evoluce a vlnám biodiversity. Místy se nabízí pocit, že při psaní myslel až na příliš vzdělané americké čtenáře (předpokládám podle místa vydání, že především pro ně psal). Ale ani českému čtenáři možná neuškodí vrátit se do školních škamen a zopakovat si sedmou a osmou třídu. Lidstvo stojí podle britského vizionáře na evoluční křižovatce. I když nám toto konstatování může připadat jako „nošení sov do Athén“, přesto osobně nemám dojem, že by tomu kdokoliv od kapitána průmyslu po politika, od médii glorifikované babičky z Máselné Lhoty po spisovatele, věnoval pozornost. Russell však říká – a to se dle jeho přístupu k věci týká všech: „to je náš další krok v evoluci, nikoli vnější, ale vnitřní.“
   Za nejrychleji rostoucí odvětví lidské činnosti pokládá Russell ve všeobecné shodě informační technologie. Zdůrazňuje však, že „se jedná o jedny z našich nejstarších [technologií].“ Od vynálezu písma k používání pera a papíru uběhly tisíce let, další staletí trvalo, než se objevil knihtisk. Následující objevy od telegrafu po internet se již počítají na dekády a v současnosti dochází k dalším významným změnám už během pouhých let a měsíců. Pak, možná za rok, možná za dvacet let, přijde bod, „v němž se matematické rovnice zhroutí a staré zákony již neplatí“. Tento bod se nazývá singularita. Zájemce o problém singularity odkazuji na publikaci Hlavou zeď 2011, kterou ve stejném roce vydal dybbuk.
   Russell cituje teoretika singularity Terence McKennu, který považoval singularitu za okamžik, kdy pod přívalem novinek, od duchovních objevů po technické vynálezy, nastane zhroucení světa, jak jej známe. Tento okamžik spočítal na 21. prosince 2012. Co dodat? Kapku se spletl, ale jistě přijde další učený prorok a přesune datum na 21. prosinec 2013.
   Russell nabídl naději, neboť „ještě před dosažením technologické singularity bychom mohli dospět k duchovní singularitě – okamžiku nepředstavitelně rychlého probuzení“. V západní terminologii by mohlo jít o jakési instantní Probuzení. Zkrátka, i když se McKenna mýlil (a jeho odhad Russell nijak nekomentoval), a není tedy nutné stát se mahátnou za 24 hodin a můžeme ještě trochu vegetovat, velmi pochybuji, že by lidstvo čekalo nějaké duchovní probuzení.
   Zde se dostáváme ke kruciálnímu poselství Russellovy knihy: proměnit a využít obrovský potenciál člověka pro další růst a zralost. Tento krok považuje za vyšší stupeň evoluce. Leckomu pak může přijít na mysl román Bulwera-Lyttona Plémě (které nás vystřídá po evolučně vyspělejším lidském pokolení) nebo myšlenky britských mágů 19. století, které podědili stoupenci III. říše. Leč v případě Petera Russella je kladen důraz na východní nauky kombinované se západními naukami duchovních rozletů. Ať již jde o všemožné indické paramudrce nebo o učení čchanu, lehko se může západní člověk ocitnout na Prokrustově lůžku. Nicméně: „Příznaky takové transformace jsou již dosti četné,“ tvrdí Russell. Rád bych mu věřil, byť jsme i v blízkém okolí svědky neustálé duchovní deformace.
   Mám za to, že Russell, nepochybně duchovně založený člověk s téměř renesančními zájmy, až příliš klouže po povrchu věcí. Konstatuje, že všichni máme sobecký mem, který nás vede k odstraňování vnějších překážek a k tomu, že kašleme na ty vnitřní. Ale neříká, co s tím. Vypíchne dualitu strach–štěstí, ale okamžitě začne vyjmenovávat poruchy komunikace. Jako čtenář se musím ubezpečit, že nečtu nějakého rádce pro kámoše do nepohody. Příznačná je kupříkladu podkapitolka Nad -časová moudrost, která má kolem dvaceti řádek – což je vzhledem k bombastickému názvu vyloženě lakonický text (leda by šlo o ironický škleb autora) – a čtenáři odhaluje fakt, že „základní povaha mysli“ se za pět tisíc let, které uplynuly od Bhagavadgíty po Gándhího, nezměnila.
   Russellovi velmi škodí dosazování vědeckých faktů z příliš mnoha rozdílných oborů jen proto, „aby posílil své vlastní filosofické argumenty, které nemají nic společného s vědou“. Jak soudil kalifornský kritik Scott London v roce 2000: „Takové kouzelnické triky působí dobře na přednáškovém turné, ale nefungují v knize,“ píše a dává nám tak nahlédnout do světa britských a amerických vědeckých celebrit.
   I přesto, že se Okno v čase stalo bestsellerem, i náročnější čtenář zde objeví řadu zajímavých spekulací a podnětných myšlenek. A kromě toho je příjemné věřit spolu s Peterem Russellem, že budoucnost není bezútěšná, pokud člověk zvládne jemné „umění sebeosvobození“. V úvodu knihy je citována báseň W. B. Yeatse Druhý příchod: „A jaká to nestvůra, jejíž čas konečně nadešel, / blíží se k Betlému, by se tam zrodila?“

   zobrazit celou recenzi