Obruče vzduchu

Recenze

1. dybbuk – 14. 2. 2018

   Host, 10. 10. 2011

   Petr Odehnal
   Recenze debutu jako epitaf?

   Známá věc: čtenářů poezie u nás není mnoho. Autorů je zřejmě víc, překryv obou skupin asi není příliš výrazný. Podstatným faktorem je nicméně relativně vysoká, domnívám se, úmrtnost autorů po prvotině či druhotině.
   V telegrafkách otištěných v březnu 2009 jsem psal o prvotině Stanislava Denka (1962) Kámen mlýna. V závěru jsem konstatoval zvědavost na druhou sbírku. A už je tady! Jmenuje se Obruče vzduchu (dybbuk, Praha 2011) a — zklamala mě. Po formální stránce zůstala Denkova poezie usazená a pevná. Tenduje k hutnosti, čteme povětšinou dvojice čtyřverší (se střídavým rýmem, ale také třeba jen se souzvuky až posledních vokálů), nejkratší texty jsou čtyřveršové, nejdelší mají veršů jedenáct. Odsekávaná, osamostatňovaná slova, strohé i holé věty, přesahy, náklady významů. Tato naznačená charakteristika platí především pro první a částečně pro třetí oddíl. Oddíl prostřední je formálně uvolněnější, a tedy (opět) čtenářsky vstřícnější. Úvodní oddíl je ukotven ve venkovské krajině a má výrazné rustikální kontury: je vymezen sluncem a stínem, deštěm, větrem, stromy, krví, světlem, ohněm a dýmem, tichem, hlínou a lány pšenice. Úcta. Víra. Starost (!), bolest, „rmut“, tíseň, pokora. Nejednou se skloňuje osud („Pomalý rytmus / dýmu. Osud / tká závoje.“), život, duše, vesmír. Ve srovnání s prvotinou se tematický záběr Denkovy poezie zúžil. Chcete-li, je soustředěnější, ale přesněji se vyjádříme, řekneme-li, že je chudší, jednoznačnější. „Úhoru ruce pozvedají / bránu panenské země. / Obruče vzduchu praskají. / Pravda září temně.“ A obnaženější. „Hladina. Jezera tvrdá / jizva. Rudá bolestí / Slunce. Zákona hrdá / šlépěj tmy. Rozcestí.“ Slabiny víc trčí. Otázky se vytratily. Druhý oddíl sbírky je tematicky více uzavřen v domě, v místnosti, v člověku; třetí, závěrečný oddíl se pak nese na vlnách Luny, noci a snů. „Touha spasení“, naděje, tiché volání po setbě „čistých rukou“, proti „chladným srdcím“. Hlas volajícího na poušti? Bohužel slábne…

   zobrazit celou recenzi

2. dybbuk – 14. 2. 2018

   Tvar, 16. 2. 2012

   Zdeněk Volf
   STUDNY SUN

   Nemohu nenavázat na doprovodný text, v němž jsem pro vltavský pořad Svět poezie uvedl předcházející Denkovu sbírku Kámen mlýna (Host, 2008). Jednak proto, že k jeho genealogii vinoucí se od Reynka, Halase, jakožto ke tvůrčímu směřovaní nadále kladoucímu důraz na slovo, které si slabikami – ve shodě s Olsonovou teorií projektivního verše – vynucuje svůj specifický rytmus, těžko co přidat. Jednak pro neporozumění recyklované starými i novými recenzenty, již mají za to, že veršem volným tato prvotina končí. Naopak! Neboť jak z ní naznačil již prvoverš z básně Pokoje („Byl šabat prvního měsíce roku 5762.“), vztahuje se Denk ke kalendáři staršímu nežli křesťanskému; a tak jako, Apollinairem propsáno, „…točí se ručičky hodin v židovské čtvrti“, komponuje své sbírky „Pozpátku…“.
   Není tudíž divu, že se v jeho druhém opusu Obruče vzduchu v plné síle vynořují někdejší vázaná osmiverší, přitahující si k sobě Duncanovo tvrzení, že jazyk je „studna mnohem hlubší než čas“. Pro tentokrát ale lineárnost kompozice sbírky narušuje vložený cyklus: Těm, kteří mi popřáli; psaný bez interpunkce, rozvolněněji, s majuskulemi na počátku verše. Takže v něčem výsledný dojem působí jako v roubené studni pramen, přičemž z názvů cyklů v obsahu – jelikož první je (pro uvedení v titulu?) zamlčen – vzniká přací terceto, jež lze číst i obráceně: Obruče vzduchu / Těm, kteří mi popřáli / Do vínku. Na počet básní, rozložených téměř na slabiky, vychází (oproti stům z první knihy): 25 / 37 / 19.
   Na záložce označuje teprve devětačtyřicetiletého Stanislava Denka jeho věrný přímluvce Milan Kozelka vesnickým bardem. Jde o hyperbolu. Tahle výsada by dnes slušela jedině sedmdesátníku Jindřichu Zogatovi.
   Nicméně tvrzení, že Denkovy verše nestačí pouze přečíst, nýbrž „musí se opakovaně prožít do morků kostí“, sedí! I z tohoto důvodu si cením typografické citlivosti nakladatelství dybbuk, volící kapesní či lépe náprsní vydání. Neboť poezii tohoto básníka je třeba nosit při srdci. Vždyť s takovými slovy, odkazujícími k naší kainovské povaze: „Polovinu / Od dob Adama / Vinu / Máme se o ni dělit / Vzal bych si ji celou / Ale co by ti zbylo / Chodit o žebrácké holi / A hledat jinou“ – lze jen, což požadovali už beatnici, být. Ale rovněž u jediného verše se dá strávit kus života: „Ruce v břiše prosí.“ – kdo se modlí, medituje, v naději očekává, ví, že klečí před ikonou. A ten, kdo ještě váhá s odpuštěním, nechť nahlédne: „Pomsta. Zahrada uzavřená.“
   Mimoděk totiž Denk oživuje jednu z odvěkých funkcí poezie, coby prostřednici moudrosti, kterou máme potřebu si poznačit do deníku, do listu příteli: „Schovat si něco pro sebe. / Ze své prohry.“ A jestli se jí někde nedaří, tak uprostřed telegrafických recenzí a celkových srovnávání. Prostě v rámci literárního kolektivu se projevuje mlčenlivěji, navíc v postarší poetické módě. Z novějších výrazů zaznamenáme solaris, embryo, jinak si její autor opět vystačí s tradičnějšími materiály: stín, křídla, rty, dech, plamen, ticho, osud… Z rýmových dvojic si klidně lízne: tvář–zář; spát–hnát. Z přehršle genitivních metafor („Střepy hromů / Nůž kotvy / Soumrak zrození“) je snad v současnosti košer – měřeno doslovem Jana Štolby k Nejlepším českým básním (2011) – erotické „sukni skoku“. Přesto však její dech vede velmi přesně skrze slovo i zasekává verš: „Tma / Z / Předstvoření.“ Něco z něj vystřihne a znovu skládá: „Obnažený krk polibkem / zachytit. Plachý.“ Rozhodí slova jak kostky, pak zamíchá jako salát (b. Vrh červených kostek). A když si užuž myslíme – obzvlášť když chceme do sebe pojmout víc než tři básně naráz –, že je to příliš stereotypní a nestravitelné, najednou se odněkud otevře úložný prostor, který tam před chvílí, včera večer či před několika dny přece nebyl: „Stíny raněny / v motýlí křídla.“
   Navenek se zdá život Denka, otce tří dětí, vesnického učitele a místostarosty ve Velkém Týnci, na jehož úřadě pořádá výstavy výtvarníků, v jehož Týneckých listech zveřejňuje básně našich i světových autorů (mimochodem s nevšední čtenářskou citlivostí), angažovanější než jeho lyrika, občas jakoby namluvená do hlasové schránky. Zdráhal bych se ji ale nazvat únikovou. Dovede líbat šeď, navracet myšlenkám pel, ošetřit zraněný stín. Umí i zasáhnout navždy. Stále mi nejde z mysli sousloví z debutu: „Hříchy pláčeš.“ Nyní jsem prohozen pointou panychidy nad padlým stromem: „Pocit smutku / Nad prázdným místem / Na obloze // Odkryl se trůn.“ S tím časem mezi namluvením do hlasové schránky a naším přečtením patrně počítá. Usebírala se dlouho z literárního podhoubí blízké Olomouce, básníkova města univerzitního, za radiačního působení Josefa Jařaba, za návštěv Ginsberga, Snydera… Pohybuje se neznatelně. Jak po zimě studna. Patřím k těm, kteří mají žízeň.

   zobrazit celou recenzi

3. dybbuk – 14. 2. 2018

   iliteratura.cz, 10. 11. 2011

   Obruče vzduchu, druhá vydaná sbírka Stanislava Denka, který příští rok oslaví padesáté narozeniny a který debutoval knihou Kámen mlýna(Host, 2008), nejsou opatřeny doslovem ani redaktorskou poznámkou (jen krátkým sympatickým zamyšlením Milana Kozelky), takže není možné zjistit, z jakého období básně pocházejí. Kámen mlýna vyšel s mnohaletou rozvahou a zhruba stejně obsáhlé Obruče vzduchu jen tři roky po něm. Kdybychom básně obou sbírek pomíchali, nebylo by možné je zpětně roztřídit; jsou si vzájemně velmi podobné, což má své světlé i stinné stránky.
   Formálně si Denk oblíbil zejména osmiverší a z básnických prostředků genitivní metaforu. V celé sbírce jich je požehnaně až přehršle (to se ostatně promítlo i do názvů obou knih). V jediné básni jich může být třeba šest: „Embryo nahé hlíny / škrábe Slunci tvář. / Děsivé rukou mlýny / rozevřou očí zář. // Antické zimy rozumu / kroutí boky chtíče. / Bič praporu. / Štěpuje vítr rýče.“

   Verše jsou vždy přitínány na nejkratší možnou délku – někdy se do nich vejde slovo jediné, jindy dvě věty (ty pak ale jsou tvořeny jedním nebo dvěma slovy). Někdy je verš volný, jindy vázaný – vždycky ale řádný a učesaný. Potřebný se stává enjambement. Průhledný rytmus verše rozechvívá a básník je nechává v tichu rezonovat. Podobně jako u Skácela nebo Blatného (tomu věnoval Denk jednu z básní) tak kalkul s tichem násobí významy a vede čtenáře skrz text vyrůstající na známé půdě („východ zemřel sluncem“, „srdce tluče vzduch“) k obrazům složitějším a komplikovanějším, nezřídka zakončeným pointou.
   Důvěra ve formu básní zostřující vidění místy působí zbytečně, jen jako naplnění předsevzaté formy, např. v básni Klid dýchá: „Co jiného / Můžeme udělat / Pro naše / Mrtvé“. Tehdy básně nerezonují v tichu, ale spíš vyznívají do prázdna.
   V trochu rumcajsovském portrétu Milana Kozelky je Stanislav Denk „vesnický bard, který se vyhýbá cvrkotu literárních kaváren“. A je tomu tak: autor je spíš intimně meditativní pozorovatel venkovské krajiny. Zde má Denk svůj mladší protějšek ve skvělém loňském debutantoviRadku Štěpánkovi, jehož vidění ovšem zásah člověka překáží. Denk se stejnou měrou věnuje venkovským rituálům, denním povinnostem a záležitostem víry; typickými motivy může být hlína, dým, sudy, calvados, „smrt vína“ nebo zahrada, ale i kosti a déšť. Tyto motivy už dnes zdaleka nejsou běžné a básník to dobře ví – snad proto se v básních netáže ani nekřičí a vystačí si jen s tečkami a pomlčkami.
   Obruče vzduchu Stanislava Denka jsou působivé, protože vlivem času nabývají na uhrančivých letokruzích. Nicméně vedle Kamene mlýnapřesvědčují o tom, že si Denkovo básnictví potřebuje dát načas; za ty tři roky se neposunulo ani o píď. Na závěr je ještě třeba vyzdvihnout ediční servis nakladatelství dybbuk, který sice není úplně bezchybný (kvůli několika málo překlepům a fontu – patkový by možná byl vhodnější), nízké ceny a podpora elektronických knih je ale velice vstřícná a příjemná.

   zobrazit celou recenzi