Než zemřel Brežněv

Recenze

1. dybbuk – 17. 2. 2018

   iLiteratura, 29. 4. 2009

   Dora Plíšková

   V okamžiku, kdy k nám z hromadných sdělovacích prostředků pronikají alarmující informace o vývoji volební a povolební situace v malé východoevropské zemi jménem Moldavsko a nejeden Čech je jejími osudy zaujat, se na českém knižním trhu objevila nově přeložená kniha současného moldavského autora Iuliana Ciocana (nar. 1968 v Kišiněvě) – Než zemřel Brežněv. Nepojednává sice o situaci současné – týká se dob, kdy Moldavsko ještě náleželo k SSSR; skrze těchto několik stručných příběhů vcelku nevýjimečných občanů lze ovšem „přičichnout“ i k moldavským reáliím dneška, průhledy se v knížce nesporně nabízejí.
   Zatímco z médií zaznívají příběhy určitého druhu – dozvídáme se z nich především o politické situaci, tedy o událostech tvořících „makrohistorii“, z Ciocanova útlého dílka k nám promlouvá mikrohistorie. Tedy vyprávění „o všednodennosti zdánlivé prosperity a klidu, o absurdní, groteskní, občas i zábavné ‚fasádě‘ tragična, oné fasádě, kterou tak svědomitě leštili proletkultovci a která se stala lákavou i pro některé přesycené obyvatele Západu,“ jak píše autor na straně 116 pojednávané knihy.
   Než zemřel Brežněv: přibližné vymezení doby, kdy se děj odehrává, je prozrazeno v samém titulu. Jde o začátek osmdesátých let, během nichž síly Sovětského svazu pomalu ale jistě ochabují a pilíře zdánlivě neochvějné stavby komunistické moci se ukazují jako značně rozviklané, prožrané červotočem, trouchnivějící.
   Čtenáři jistě neujde autobiografický rozměr díla. Hned v první kapitole se objevuje postava malého Iuliana (- Ciocana, jak se ukáže později), nadšeného školáka a pionýra slepě důvěřujícímu spásné moci Sovětského svazu a komunistické strany. Iulianovu prožívání dní jsou zasvěceny dohromady čtyři kapitoly z deseti. Stejně jako ostatní kapitoly či spíše příběhy jsou ovšem i ty „Iulianovy“ psány v er-formě, není tu tedy nijak explicitně dáno najevo, že by bylo nutno obsah textu bezvýhradně ztotožňovat s pravdivým obsahem autorova života. Určitou kuriozitu ovšem tvoří devátá kapitola, v níž najednou vystupuje sám autor a promlouvá ke čtenářům v první osobě. Nabízí jakousi apologii námětu, který si pro svoji knihu vybral. Předkládá před nás, ještě před ukončením příběhu malého Iuliana, „Upřesnění“, svého druhu doslov, který bývá zvykem řadit spíše až za poslední kapitolu, nikoli před…
   Kniha, rozsahem připomínající novelu nebo delší povídku, sestává, jak již bylo řečeno, z několika krátkých příběhů, „mikrohistorií“. Kromě příběhu Iuliana a jeho rodičů se seznamujeme s postavou penzionovaného veterána Polikarpa Feofanoviče, jehož vážnost a zažitý žebříček hodnot jsou silně otřeseny poté, co na jeho hlavě přistane shnilé rajče. Jiná z kapitol je věnována Ionelu Pîslarimu, řadovému zaměstnanci továrny, jemuž se po letech hroutí manželství. Gríša Furdui je pro změnu vesničan, jehož upřímný obdiv hlavního města nedokážou pokazit ani posměšné poznámky kišiněvské mládeže. Nicolae Barbalat ztatil svoji milovanou manželku pod zhrouceným jeřábem, nalezení viníka se ovšem ukazuje jako nemožný úkol.
   Ačkoli spolu příběhy v zásadě nesouvisí, ve chvíli, kdy se jedna z postav setká s bezduchostí a vyprázdněností životního stylu mladých lidí, vytanou mu na mysli slova jistého bláznivého veterána, který se kvůli zásahu shnilým rajčetem domáhal kroků k polepšení mravů mládeže – body protnutí se tedy přeci jen najdou.
   Ve zmiňovaném „Upřesnění“ Iulian Ciocan píše: „Nejlepší by bylo, kdyby se člověk mohl zříci své vlastní subjektivity a použít vypravěčskou techniku filmové kamery nebo alespoň využít více pohledů, aby ukázal, že táž věc může být zároveň komická i dramatická, absurdní i zábavná, podle pohledu.“ (str. 117) Zříci se své vlastní subjektivity je vskutku těžká věc, sám autor ovšem jistě ví, že to nejen není možné, ale především by pak nešlo o plnohodnotný literární výtvor. Zároveň také určitě tuší, že to, co zde podmiňovacím způsobem uvádí jako nejlepší, se mu v mnoha ohledech podařilo. Využil pohledů několika různých postav a především jejich příběhy konfrontoval s úryvky z dobové literatury, rozhlasu či z televizního pořadu, čímž vnesl do díla napětí, do očí bijící kontrasty „fasády“ a reality. Charakteristická směs komična a dramatična je tímto způsobem beze sporu umocněna.
   Využití vypravěčského postupu, v němž jsou vedle sebe kladeny různé příběhy protínající se a tvořící určtiou koláž, může čtenářům připomenout mimo jiné román rumunského autora Petra Cimpoeşa Simion Výtažník (v roce 2007 získal cenu Magnesia Litera v kategoriích Kniha roku a Překladová kniha).
   Jakkoli je ovšem u moldavských autorů patrná provázanost s rumunskými sousedy a sám Iulian Ciocan je například členem jak moldavského, tak i rumunského PEN klubu, je u tohoto autora cítit značný literární rozhled daleko přesahující horizont sousedních zemí. Toto je příznačné pro novou generaci („novou vlnu“) mladých moldavských spisovatelů, kteří si již nekladou za cíl v první řadě synchronizaci s literaturou rumunskou či ruskou; měli již možnost studovat v různých evropských zemích a podněcovat svoje literární schopnosti na širším poli.
   Jazyk, který Ciocan v knize Než zemřel Brežněv zvolil, je veskrze hovorového rázu. Četné ruské výrazy, věrně dokreslující prostředí moldavských měst, byly zajisté překladatelským oříškem, nicméně pro znalce tohoto jazyka i pro ty, kdo se význam dozví jen díky poznámkám, představují barvité oživení.
   Čtenáři neobeznámení s reáliemi této „románské periferie Imperia“ (str. 116), budou s velkou pravděpodobností zaujati právě jazykovými poměry, které zde panují. Ruština byla v době Moldavské sovětské socialistické republiky administrativním jazykem a bylo běžné, že výše postavení občané, zvláště pak v hlavním městě, ani pořádně rumunsky (resp. „moldavsky“, jak byl zdejší jazyk z politických důvodů nazýván) neuměli. „Prostší lid“ naopak ruštinou často tak úplně nevládl, proto je vesničan Gríša Furdui při svém příjezdu do Kišiněva terčem posměchu místních arogantních mladíků hovořících rusky.
   Po rozpadu Sovětského svazu sice v Moldavsku proběhla silná, místy snad i přeháněná (ovšem po době násilné rusifikace pochopitelná), vlna romanizace, dnešní situace je však do značné míry podobná té, kterou ve své knize popsal Iulian Ciocan.
   Neméně zajímavé je sledovat mýty sovětské historiografie, které malý Iulian dychtivě přijímá za své a jejichž optikou dějiny hodnotí. „Rumunská hudba se podobala té moldavské jako vejce vejci, protože část Moldávie Štěpána Velikého Rumunsko obsadilo. Někdy si Iulian říkal, že Sovětský svaz by měl osvobodit i Moldavany v Rumunsku. Přesněji řečeno, Rumunsko jako spřátelená socialistická země by měla moldavské území vrátit.“ (str. 120)
   Nic takového se naštěstí nestalo. A je velice dobře, že se v dnešní Moldavské republice, svébytné i přes plíživé (ale chladně cílevědomé a zcela nesporné) pronikání ruských postimperialistických snah, ozývají hlasy vzdělaných a patřičným způsobem kritických autorů jako je Iulian Ciocan, jehož dílo je nyní díky překladatelskému úsilí Jiřího Našince k dispozici českému čtenáři.

   zobrazit celou recenzi

2. dybbuk – 17. 2. 2018

   A2, 21/2009

   Jan M. Heller
   Moldavsko mezi tragikou a směšností

   Kniha moldavského spisovatele přináší povědomý materiál: groteskní miniatury z dob, kdy ještě východnímu bloku vládl Leonid Brežněv.

   Moldavsko si nese z historie mimo jiné tuto zátěž: Besarábie, která tvoří větší část jeho území, patřila v historii střídavě k rumunskému knížectví Moldávii a k ruské říši (carské nebo sovětské). Nesmírné ekonomické obtíže spojené s přechodem k novému společenskému uspořádání po roce 1991, které ovšem v moldavském případě připomíná spíš přešlapování na místě, zde komplikuje etnická diverzita: zatímco ruskojazyční obyvatelé tíhnou k Rusku, jejich odpůrci, kteří mluví jazykem, o kterém se úplně přesně neví, zda jde o rumunštinu nebo moldavšti-nu (oba názory mají své zastánce), vzhlížejí k unijně evropskému Rumunsku.

   Anekdotické kóany
   S takovými výchozími podmínkami má moldavská či rumunsko-moldavská literatura dostatek témat vhodných k beletristickému zpracování. Potvrzují to i české překlady, které vyšly v posledních letech: připomeňme například Simiona Výtažníka Petra Cimpoesa, který dostal v roce 2007 cenu Magnesia Litera. Za podstatně menší pozornosti, než by si býval zasloužil, vyšel v roce 2003 v nakladatelství Hejkal román Aurelia Busuioka Smlouvání s ďáblem, popisující s mrazivou brutalitou marný boj jednotlivce proti sovětskému systému, prolezlému tupostí, násilím, byrokracií a fízlováním. Zatím poslední novinkou (všechny tři knihy přeložil Jiří Našinec) je próza Iuliana Ciocana Než zemřel Brežněv (2007).
   Prozaický útvar je tvořen deseti kapitolami, mezi nimiž je velmi volné parataktické spojení – tak volné, že nemá žádnou souvislost s dějem a dá se vysvětlit pouhým autorovým pomrkáváním na čtenáře. Nejde o natolik rafinovanou kompozici, že by postupné osvětlování motivů z několika různých perspektiv vedlo čtenáře k nějakému převratnému poznání. Spíše jsou tyto křehké spojnice součástí autorovy strategie, spočívající v jemném humoru. To neplatí jen pro kompozici. I děj jednotlivých kapitol je oslaben, často spočívá v líčení okolností životního běhu postav, na něž navazuje mikropříběh. Výsledkem jsou anekdotické útvary pointované minimalistickými, často absurdními rozuzleními, která jsou ořezána až na dřeň, takže se místy blíží téměř zenovému kóanu. Určitou výjimku tvoří kapitoly-minipovídky Nekrolog a Jeřáb, jejichž tématem je morální proměna a snaha odčinit minulé chyby, což v prvním případě dokonce vyústí v jakýsi náznak smíření či katarze.

   Přítelíčkování, řiťolezectví, rajčata
   Ironie, paradox, grotesknost – to jsou základní kameny optiky Ciocanova nahlížení na Moldavskou sovětskou socialistickou republiku a život v ní v době, „než zemřel Brežněv“. Stavebním kamenem je juxtapozice směšného a tragického živlu. K tomu poskytují mnoho příležitostí již samotné reálie sovětského režimu, ze své podstaty absurdního. Skvostné je líčení každodenního života v příliš těsných bytech, v přeplněných a špinavých dělnických svobodárnách (k nerozeznání podobných těm, které ve svých vrcholných románech u nás mistrovsky popisoval Vladimír Páral), jejichž obyvatelé do úpadu pracují, aniž by měli naději, že se vlastním přičiněním doberou lepšího života. K tomu přistupují popisy mechanismů byrokracie, klientelismu, nutnosti přítelíčkování a řiťolezectví nejen pro kariérní postup, ale i pro opatření základních životních potřeb; všemocná tajná policie u Ciocana kupodivu mlčí. Tragikomického efektu se také dosahuje konfrontací této bezútěšné každodenní zkušenosti s prolhaností oficiální moci: osudy postav jsou prokládány tematicky „vhodnými“, s touto zkušeností ostře kontrastujícími citáty z dobových propagandistických materiálů, z tisku a televize, dokonce i z projevů samotného Brežněva. Vrchol představuje v tomto ohledu podrobný popis školní besídky.
   Z dalších témat stojí za zmínku ještě specifická podoba generačního konfliktu. Je tu postava veterána Velké vlastenecké války, kterého kromě ponižujících obtíží způsobených vleklým zánětem prostaty sužuje každodenní poznání, že mladí mu už nejsou ochotni prokazovat úctu, na jakou je z titulu svých zásluh zvyklý, a dokonce po něm házejí z balkonu rajčata. Je tu zasloužilý stranický funkcionář, kterému nastávající zeť vyráží dech tím, jak kašle na hodnoty, kterým on sám věří a za něž celý život bojuje. Jinou svízelí, na kterou se dostalo, je napětí mezi domácími Moldavany a přistěhovalými Rusy; kteří na ně pohlížejí spatra jako na venkovské burany, jimž čouhá sláma z bot, „jako by vyrostli v lese, byli to osmahlí, přiboudlí a přitroublí balíci, nevzdělaní krobiáni, nevkusně se oblékali a mluvili špatně rusky“.

   Kdybych nebyl sovětské dítě
   Cyklus uzavírá kapitola, jež se z celkového charakteru vymyká. Hra, kterou autor s čtenářem hraje, vrcholí tím, že tato hlava – příznačně nazvaná Upřesnění – není zařazena jako poslední, ale jako předposlední. V ní se er-forma změní v ich-formu a rozvíjí se do podoby jakéhosi spisovatelského manifestu. Autor nabízí čtenáři své důvody, které ho vedly k tomu, aby psal o sovětské éře – ve fiktivní polemice se spisovatelským kolegou, jenž zastává názor, že běsy minulosti je třeba nechat spát. Moldavská současnost přece koření v sovětské éře, náš spisovatel v ní zažil dětství a tyto roky nelze jen tak vymazat či se tvářit, že nebyly. „Kdybych nebyl sovětské dítě, psal bych teď možná o přechodném období, anebo bych si vymýšlel narativní světy,“ říká. Mezi svými pohnutkami pak zdůrazňuje, že se soustředil na lokální kolorit sovětské reality právě v Moldavské SSR, protože, jak soudí, nemůže podat o své době stejné svědectví jako spisovatel ruský; a dále pak upozorňuje na svou orientaci právě na každodenní stránky tohoto života, bez obžalobného patosu či bědování nad tragédiemi, jež komunistický režim přinesl. Tato stránka Ciocanova „manifestu“ českému čtenáři připomene tvorbu jisté části zdejší umělecké (literární a filmařské) obce; může se k ní pak postavit buď jako k nepřípustné bagatelizaci tragičnosti doby – která tragická nepochybně byla -, anebo se s ní ztotožnit a přiklonit se k názoru, že pro duševní hygienu je lepší vzpomínat na to pěkné, anebo aspoň na to směšné. V každém případě Ciocanova kniha přináší poznání, že česká a moldavská kultura mají dvacet let po rozpadu sovětského impéria leccos společného – stejné zkušenosti, stejné názory, stejné diskuse. Závažnější závěr se ovšem nabízí, když si uvědomíme, že o tom, co a jak se bude psát o Moldavsku za dalších dvacet let, se rozhoduje teď.

   zobrazit celou recenzi

3. dybbuk – 17. 2. 2018

   Lidové noviny, 13. 7. 2009

   Ondřej Horák
   Brežněv už to má spočítané

   Kniha moldavského autora Iuliana Ciocana bude potravou především pro ty, kteří se rádi označují jako „Husákovy děti“.
   Kdo vyrůstal v 80. letech, pamatuje si, že v Sovětském svazu se nejen pilně pracovalo, ale v Kremlu se rovněž často umíralo. Brežněv zemřel v roce 1982 (ten rok bylo mistrovství světa ve fotbale a vyhráli Italové v čele s Paolem Rossim), Andropov v roce 1984 (tehdy se mistry Evropy stali fotbalisté Francie v čele s Michelem Platinim) a o rok později Černěnko (tenkrát dal Jiří Šejba ve finále proti Kanadě hattrick a naši hokejisté se stali mistry světa).
   Moldavský prozaik Iulian Ciocan (1968) ve své knize dochází jen k úmrtí prvního z generálních tajemníků ÚV KSSS, jak ostatně naznačuje také velmi chytlavý název. Ale i Iulian z povídky Škola se zajímá o sport: „Iulian chtěl sledovat hokejové utkání mezi výběry Sovětského svazu a Československa, ale otec mu televizor vypnul, posupně si ho změřil a poručil mu, aby se šel připravovat na oslavu.“
   To ale zas neznamená, že by chlapec nebyl dostatečně politicky uvědomělý: „… toho šedého chladného dne se Iulian chtěl hlavně přesvědčit, že je generální tajemník zdráv, že předpovědi štvavých hlasů byly jen nestoudné lži… Matka okamžitě zareagovala: ,Ten už to má spočítané…‘ Iulian cítil, jak se v něm něco hroutí.“ První úsek mého života Kniha Iuliana Ciocana je po románech Petra Cimpoesa či Normana Maney další rumunsky psané dílo, které nyní vyšlo česky. A tak rozšiřuje tuto zdravou a svým způsobem logickou – od stálého hledění na západ už bolel krk – módu.
   V poslední době se totiž na českých knihkupeckých pultech vynořila řada překladů z maďarštiny, polštiny, rumunštiny i bulharštiny. A takový Chuligánův návrat Normana Maney, Okrsek Sinistra Ádáma Bodora či Přirozený román Georgiho Gospodinova patří k velmi pozoruhodným textům, jejichž kouzlo neodchází se skončenou literární sezonou.
   Iulian Ciocan, rodák z Kišiněva a absolvent Filozofické fakulty Sedmihradské univerzity v Brašově, je znám jako komentátor Svobodné Evropy. Vydal rovněž svazky literárněkritických studií Proměny narativní prózy (1996) a Náhledy na besarabskou prózu (2004). V roce 2007 se pak rozhodl přejít k praxi a publikoval provázaný povídkový soubor Než zemřel Brežněv.
   Český překlad této knihy se nepřiřazuje pouze k východoevropskému „boomu“, ale taktéž k postsovětské literatuře. A ačkoliv se jedná o autora teoreticky vybaveného, překvapivě hojně využívá ústřední klišé tohoto „žánru“, totiž dětský pohled.
   Proč právě tento „úhel“? Jde o upřímnost v tom smyslu, že autoři tuto dobu prožili právě jako děti? Nebo umožňuje velmi dobře prohlédnout absurdnost a zároveň pomalý krach vlády jedné strany? Či je to zkrátka jen velice výhodné z hlediska přitažlivosti výsledného textu? A neodhalují se v těchto knihách nakonec kořeny současné infantilizace našeho světa?
   Možná by se ale dalo čekat, že právě poučený autor si na toto téma přece jen bude umět zajít tak, aby se z těchto klišé – vedle dětského pohledu to jsou také postavy starých lidí – vymanil. To se mu ale nepodařilo. A neuchvátí ani kvalitou, a tak jeho povídky rozhodně nedosahují působivosti třeba Báječných let pod psa Michala Viewegha. Zároveň je ale také třeba dodat, že Ciocanovy prózy ničím neiritují. Je to kniha, která neutkví ani výjimečností, ani protivnou podprůměrností.
   A v případě Ciocana překvapivě neotráví ani předposlední text s názvem Upřesnění, který je jakýmsi „teoretickým puchýřem“ na těle této knihy: „Tam, v sovětské minulosti, zůstal první a nejdůležitější ,úsek‘ mého života – dětství… ,Šťourám‘ se v sovětské minulosti, protože má současnost nese hlubokou ,stopu‘ této minulosti.“
   Nezbývá než se také postavit do role teoretizujícího chytrolína a zopakovat: je přece jedno, o čem se píše, důležité je, jak text dopadne. Co se týče knihy Než zemřel Brežněv: nic ve zlém, ale ani nic v dobrém.

   zobrazit celou recenzi

4. dybbuk – 17. 2. 2018

   Právo salon, 28. 5. 2009

   Je to na první pohled absurdní, ale ve své podstatě logické: globalizace sice otevřela dveře mezi kontinenty, propojila svět, ale současně s tím jsme ztratili kontakt s některými z těch, kteří jsou s námi stále „v jednom pokoji“. O Moldavsku to platí téměř stoprocentně, překlad této knížky jako výjimka pravidlo potvrzuje. Literární kritik Iulian Ciocan (1968) debutoval sbírkou povídek, jež jsou propojeny několika postavami žijícími v Kišiněvě na začátku osmdesátých let. V textu Upřesnění, který žánrově vybočuje z knihy a je spíše jakýmsi průvodním dopisem čtenářům, autor mj. napsal: „Šťourám“ se v sovětské minulosti, protože má současnost nese hlubokou „stopu“ této minulosti. Odhlédneme-li od hor proletkultovské a prosovětské literatury, můžeme snadno konstatovat, že sovětská skutečnost zůstává dosud „pole neorané“, svět téměř neznámý.

   zobrazit celou recenzi

5. dybbuk – 17. 2. 2018

   Respekt, 1. 6. 2009

   Josef Chuchma
   Závad pomalu přibývalo

   Povídky Iuliana Ciocana zdařile evokují brežněvovské časy na sovětské periferii

   Před několika měsíci, když krize začala kosit ekonomiky desítek států, se Češi cítili dotčeni, že kupříkladu týdeník Economist nedostatečně rozlišuje situaci v jednotlivých středoevropských zemích a hází Česko do jednoho pytle s Maďarskem. A to je přitom v potížích potopeno mnohem hlouběji než my. Naše rozlišovací schopnost je ovšem obdobně hrubozrnná – i vůči některým zemím z evropského kontinentu. Povědomí o takovém Moldavsku je méně než povšechné. V poslední době jsme existenci této země zaregistrovali díky dubnovým nepokojům v hlavním městě Kišiněvě, kdy tisíce mladých Moldavanů protestovaly proti výsledkům voleb, v nichž si podrželi moc moldavští komunisté. Shodou okolností se někdy v tu dobu na tuzemských pultech objevil překlad knihy Než zemřel Brežněv moldavského spisovatele a literárního kritika, komentátora rozhlasové stanice Svobodná Evropa Iuliana Ciocana (1968).

   Švábi, mravenci, moli
   Ani ne čtyřmilionové Moldavsko je vklíněno mezi Ukrajinu a Rumunsko. Politicky a kulturně je to území, na které si činily nárok Rusko a Rumunsko. V čase Moldavské SSR (1944-1991), kdy země byla součástí Sovětského svazu, byla úředním jazykem ruština, kterou však především venkované ne vždy ovládali – a promoskevští občané v metropoli zase motali rumunštinu. A aby to opravdu nebylo jednoduché, moldavské rumunštině se z politických důvodů říkalo moldavština, ostatně ta je i nyní oficiálním jazykem, ač spisovná podoba obou jazyků se v zásadě shoduje. Tyto jazykově-politické aspekty se v Ciocanově knize (napsané rumunsky) projevují: postavy jeho próz se těžko domlouvají nebo mezi nimi trčí kulturní bariéry právě z jazykových důvodů.
   Sovětský vůdce L. I. Brežněv zemřel v listopadu 1982. Ciocanovo povídkové pásmo, propojené několika motivy a postavami – včetně nesporně autobiografického chlapce Iuliana -, se vrací do moldavského Kišiněva počátku osmdesátých let. V SSSR se už o dekádu dřív jakoby zastavil čas. To ostatně i u nás, my jsme však byli „pouhým“ satelitem, kde se rusky mluvilo jen ve škole, nikoliv integrální periferií sovětského státu, impéria, které stále chtělo vládnout světu, ale už ztrácelo dech.
   Ústředním tématem Ciocanovy knihy je tato mrtvolnost na moldavský způsob. Autor ji evokuje dvěma prostředky. Jedním jsou zacyklené a apatické pocity a pohyby postav, kdy není možné s ničím opravdu pohnout, kdy ztuhlost a provincionalita svazují veškerou aktivitu i myšlenkový obzor. Druhým jsou popisy prostředí – úpadek a zánik se projevují na detailech: „Závad pomalu přibývalo: vápno na stěnách opadávalo, zásuvky a vypínače běžně házely jiskry, rachotivá lednice po krátkém spojení oněměla, prorezavělé trubky ronily slzy, litinová vana v koupelně valem žloutla, i když ji zběsile drhli, v kuchyňce sváděli urputné boje švábi a mravenci – švábi měli navrch v chladném období roku -, prostředky na hubení hmyzu nezabíraly, maminčini úhlavní nepřátelé – moli – soustavně rozežírali perské koberce a šaty, někdo čmajznul schránku na dopisy, na povrchu nábytku se objevovaly škrábance, které uváděly otce do stavu nepříčetnosti, a na Iuliana se snášely pohrůžky. Jen těžce spláceli půjčky. Utápěli se v dluzích. Ještě horší bylo, že museli každý den jíst.“

   Musím říct, proč to dělám
   Iulian Ciocan svoji schopnost barvitého popisu spojil s rozsahovou střídmostí jednotlivých povídek, s dějovým minimalismem, čímž vznikly syté kišiněvské obrázky z časů „než zemřel Brežněv“. I autorský odstup dosáhl až na jednu výjimku šťastné podoby: Ciocan píše v erformě, postavy neironizuje, ani když je jejich myšlení a jednání dobově zaslepené. Občas jejich pachtění konfrontuje se vzletnými slovy oficiálních spisovatelů nebo médií – k nim žitá realita nedolehla. Onou výjimkou je povídka Škola, kde autor k některým postavám uštěpačně připojuje, kudy se vydaly v postsovětských časech. V tom okamžiku se intenzita dobové evokace vytrácí.
   Z kišiněvského povídkového pásma se ovšem vychyluje ještě jeden text, a to i žánrově. Předposledním číslem knihy je „vysvětlivka“ zvaná Upřesnění, v níž Ciocan bez fabulace a v první osobě vysvětluje, proč musel napsat zrovna tyto prózy a proč je vypráví tak, jak je vypráví. Tady se projevuje autorova původní specializace – před prozaickým debutem (2007) publikoval dva svazky literárněkritických studií. V Upřesnění potřebuje explicitně dodat – v odpovědi na výtku nejmenovaného spisovatelského kolegy -, že i on má právo „šťourat se v sovětské minulosti“, ačkoliv o ní bylo již napsáno tolik.
   Vždyť ta sovětská minulost jej zásadně určovala, nadto není ke škodě poskytnout o ní „okrajové“ neruské svědectví. V tom má jistě pravdu, je ovšem otázkou, zda bylo nutné touto autorsko-občanskou sebeobhajobou přerušit v knize sled povídek. Berme tu upřesňující vsuvku jako informaci o stavu diskusí, které zaměstnávají moldavské spisovatele.

   zobrazit celou recenzi

6. dybbuk – 17. 2. 2018

   http://www.denikreferendum.cz, 24. 3. 2010

   Jakub Vaníček
   Socialistická Moldávie očima postsocialistického kritika

   Nejen u nás se lidé vyrovnávají se svou národní historií. Nad knihou Iuliana Ciocana Než zemřel Brežněv se však musíme ptát, nakolik je „vyrovnání“ umělecky nosným tématem

   Dvacet let byla pozornost nakladatelů upřena převážně směrem na západ, jako by po dlouhém období prosovětské orientace bylo třeba přeložit všechny texty, jež se v době naší izolace staly klasikou.
   Toto úsilí, posílené dozajista i silnými protiruskými náladami v intelektuální obci, nás nicméně na dlouho odstavilo od uměleckých tendencí na východě – těch několik nakladatelů, jimž se nepříčilo zavdat si s ruským medvídkem a občas poodhalit, jak si na tom umělecky stojí po transformaci svého impéria, budiž světlou výjimkou v zemi zatvrzelých nepřátel všeho, co k nám proudí ze země vodky, špíny a zločinu.
   V poslední době se situace citelně zlepšila, vzniklo například nakladatelství Kniha Zlín, jež soustavně a s náležitou vervou sleduje dění (nejen) v zemích postsovětského bloku. I jiné nakladatelské domy přinášejí překlady toho nejlepšího, co se během dvaceti let přihodilo tam, kde v angloamerické produkci utopený Čech netušil než zmar a úpadek – nakladatelství Pistorius & Olšanská nově vydalo již druhý román známého ruského autora Vladimíra Sorokina.
   Sbírka povídek jednoho z předních moldavských intelektuálů Iuliana Ciocana Než zemřel Brežněv si určitě získá řadu čtenářů už jen proto, že jde o útlou knihu s příjemně barevnou obálkou. Nic proti tomu, ryze předsudečné posuzování estetické hodnoty podle toho, nakolik jednoduchou a funkcionálně strohou, případně samizdatově naprosto podceněnou obálku, máme dávno za sebou a dobře víme, že kniha by měla na první pohled zaujmout.
   Dybbuk už několikrát ukázal, že to dokáže – pokud jde o redakční úpravu textu, i zde se sluší nakladatele pochválit za dobře odvedenou práci. Až na špatně umístěnou poznámku na str. 99 a neoznačenou poznámku na str. 108 jsem v knize nenašel chybu.
   Žánrově jde o soubor povídek, které se v jednoduchých souvislostech navzájem prolínají, například společnými protagonisty nebo jemnými odkazy na události, o nichž se více dozvíme vždy v následujícím textu. Téměř všemi povídkami prostupuje žáček/pionýr Iulian, za nímž velmi neodbytně tušíme autora s jeho životními zážitky a hlavně pak traumaty formujícími chápání světa.
   Téměř ve všech textech souboru najdeme několik obsesivně akcentovaných témat: více než neuctivé pošťuchování zasloužilých válečných veteránů nebo vyřizování účtů mezi dětmi, šikanu ze strany pubescentů atd. Až posud můžeme všichni říci, že zhruba víme, o co se jedná, a dokážeme si představit, jak silně malý Iulian prožíval podobné eskapády. Než zemřel Brežněv by byla nezajímavá kniha, kdyby přiblížila pouze strasti života školáka a rezignovala na to podat zprávu o něčem důležitějším.
   Děj všech povídek se odehrává v Moldavské sovětské socialistické republice. Na pozadí obvyklých kulis zatuchlých bytů v panelácích, kulturáckých sálů a kanceláří vystupují dnes už typické zjevy usouženého dělníka na jedné straně, frustrovaného funkcionáře na straně druhé a anonymních klepen někde uprostřed pomyslné osy postav.
   V tomto ohledu kniha nepřináší nic nového, což je zřejmé už jen z její tloušťky. Ciocan se nepokouší vystihnout své postavy v detailech, každou z nich pouze načrtne a tam, kde je to nutné, náčrt poněkud pečlivěji vystínuje.
   Ani zápletky nepřekvapí – někdo bezvýznamný se domáhá spravedlnosti u milice a u náměstka ideologického tajemníka a samozřejmě tvrdě narazí na jeho nezájem. Nebo: chasník Gríša Furdui přijede z venkova na návštěvu za svým bratrancem Ionelem Pîslarim – jehož bídnému přežívání, či spíše povlovnému zatuchání se Ciocan věnuje v jiné povídce – a najednou zjistí, jak diametrální rozdíl je mezi životní úrovní ve městě a na vesnici; blahobytem, jenž je vyjádřen v protikladu splachovací záchod kontra v zimě namrzlý reterát na dvorku. Do popředí vypravěčovy pozornosti se často dostávají zdánlivě bezvýznamné maličkosti.
   I tímto způsobem lze žalovat reálný socialismus přelomu 70. a 80. let, aniž by bylo nutné uchylovat se k patetickým formulacím o nemilosrdné době a všeobecném morálním úpadku. Iulian Ciocan není autorem, který soudí dobu a lid ze svrchované pozice toho, kdo nahlédl rozpor mezi ideálním stavem a realitou.
   K problému postupného rozkladu společnosti přistupuje z opačné strany: odhaluje drobné vady na kráse, ukazuje na liknavost kontrolních mechanismů socialistické společnosti a do kontrastu staví ideály oficiózních autorů s jejich reálnou podobou.
   „Pomalu vstával, shrbený chronickou svalovou horečkou, která ho trápila už celé roky, (…) otevřel rozhrkanou lednici a znechuceně zkoumal její obsah: jedno vejce, pár sklenic se zbytky jídla, jedno zkažené rajče, svazeček kopru, kyselé okurky.“ O pár řádků níž vypravěč cituje SPISOVATELE B. I.:

   „My, lidé práce, bez rozdílu,
   s Leninem radíme se navečer,
   s ním po ránu se máme k dílu,
   on je náš moudrý dispečer.“

   Stupidita literárních frází, posílená marasmem a bídou obyvatel Moldávie, odkrývá míru pokrytectví, přetvářky a lži – kéž by Ciocan obrátil svou pozornost k dnešku a ukázal, že i po rozpadu SSSR máme stále co dělat s rozdvojenou skutečností! Ukazovat, že reálným obrazem „lepší a pokrokové společnosti“ byly zavšivené svobodárny, o kariéru usilující úředníci, není zrovna odvážný umělecký výkon, zvláště jsou-li oba artefakty zasazeny do doby, o jejíž vlekoucí se krizi učíme i žáky základních škol. A tak se to nakonec má s celou knihou. Ciocan sází na jednoduchý dokumentární žánr a historické povědomí čtenáře.
   O to větším překvapením je však předposlední kapitola nazvaná Upřesnění, v níž se vypravěč přesune do ich-formy a začne uvažovat, proč psát o bídě života v SSSR. „Mně se vymítat vnitřní běsy vůbec nedaří. Proto k nim přistupuji, sotva ovládám svůj nepokoj, a nechávám je promlouvat, když píšu. Mám dojem, že jedině takto lze minulost snést a pochopit.“
   Takové odhalení by snad ani nebylo třeba, ostatně ze všech povídek na nás doléhá nepříjemná existenciální tíha náhodných úmrtí a jinými lidmi zaviněných útrap. To, že je na těchto osudových zhůvěřilostech Ciocan s největší pravděpodobností silně angažován, vyplývá samo ze sebe. Zdá se mi, že úvahami o psaní autor knize škodí; měla radši zůstat „pouhou“ sbírkou povídek.
   Základní princip, s nímž Ciocan pracuje, vystihl Jan M. Heller v recenzi uveřejněné v A2 (14. 10. 2009). Jde o protiklad tragického a směšného, což je postup známý a nanejvýš osvědčený. Lidová literatura z něj těžila dlouhá staletí a jak vidno, ani dnes se jej vzdávat nemusí. Než zemřel Brežněv vlastně je takovou lidovou literaturou, oddechovou četbou, která pobaví a nažene hrůzu z něčeho, co není v lidských silách zvrátit.
   Celkový dojem není strhující – co jsme věděli o životě v socialistickém státě 20. století, se nám potvrdilo. Umělecké dílo by však mělo útočit na klišé, na čtenářská očekávání a zápasit se zažitými stereotypy. Je nanejvýš ošemetnou otázkou, zda období reálného socialismu ještě vůbec něco takového dovolí. Pokud ne, pak se do něj mohou „nesmlouvaví kritici“ znovu a znovu vracet pro úspěšné náměty svých děl.

   zobrazit celou recenzi