Nekropotence

Recenze

1. dybbuk – 8. 2. 2023

   Tvar, 5. 1.2023
   Ivo Harák

   RADOST UMÍRAT
   Myslím, že se nám to stalo mnohým: Čtená a recenzovaná kniha jako by nabízela tisíc a jeden důvod, proč ji ztrapnit, ztrhat, odložit. Jako by sám její mluvčí/interní autor pohlížel na svá slova s despektem a kriticky, nebo alespoň natolik analyticky, aby zahlédl slabá místa: „Pomyslného recenzenta mých vyprávěnek by totiž napadlo, proč že líně zjednodušuji složitost líčení na strohé, z kontextu vyříznuté epizody, když písmácký hobbista zfušuje z pár odstavců nanicovatou povídku? […] jakýkoliv interpretační klíč tu i onde zapadne do kanálu.“ Že si až říkáš: Vlastně je to příliš snadné. Vzít a jemně přeonačit (sebe)kritické pasáže autorovy, poohlédnout se po reflexích jeho předchozích opusů (vyčítajících jejich pisateli zmatení pojmů i stylu, nesrozumitelnost ve spojení s přílišnou délkou) a opíraje se o hrubou zeď (u níž kdysi kdosi napráskal tobě) meditovat, zda tvůrci doporučit, že by své spisování měl propříště uschovat do (zamčeného) šuplíku – nebo raději rovnou do (roztopených) kamen.
   A teď jsem si vzpomněl! … to bychom snad našemu milému romanopisci přiznati mohli: Že jest vzdělán. Ne všem jeho filosofujícím pasážím či slovům rozumíme, všimneme si nejen vieweghovského vyřizování účtů s občas nepříjemnými (moje drahá choť by jistě doplnila další adjektiva) literárními kritiky či – a to zejména – intertextových (samotným autorem naznačených) vazeb, kdyžtě nejblíže po boku stojí Vojtěchu Němcovi zřejmě souchotinářsky bledá postava Ladislava Klímy, ale také a především toho, že – přes svoji délku a významové či stylové proměny – zůstává Nekropotence textem vnitřně koherentním,
   v němž jsme neztráceli ani zaujetí, ani přehled o jednotlivých protagonistech.
   Dobře tedy, půjdu ještě dál. Sluší se přiznat, že mne – při vědomí, jak málo mám volného času – děsí rozsáhlé a všelijak zapeklité opusy, jež jsou mi přiděleny ku recenzování. Pak se hodí každá volná chvíle, třebas ve vlaku. Přiznávám navíc i to, že podtitul mnou posledně rekognoskované – aneb death in progress – k útěšlivému prožití nočních přesunů zrovinka neláká. Čím to tedy, že jsem byl až díky nadmíru hlasitému nádražnímu rozhlasu zachráněn od toho, abych nejen z fikčního světa knihy, ale také ze zcela předmětného univerza vlaku nevystoupil příliš pozdě? (= Totiž až ve stanici následující.)
   Zprvu jsem to přičítal rytmu autorovy řeči, jenž jako by mi splýval s údery kolejnic. Jako by také pro Nekropotenci platilo; že její tvůrce „pracuje […] novátorsky s rytmem a hudbou jazyka“. Jak ovšem před drahnými lety konstatoval recenzent Célinovy Feérie pro jindy. V níž se do šíleného sabatu střídy rozličných významových a stylistických rovin rozrůstá rytmicky a obrazně bohaté podání spojeneckého bombardování Paříže na konci druhé světové války.
   V rozsáhlé románové próze Vojtěcha Němce se však jedná o jinou tematiku: „protagonista prožívá skutečné dobrodružství v postmortalii a zároveň vzpomíná na svůj smrtelný život.“ Nicméně se tam i zde jedná o text sestávající z rozličných stylových a významových rovin, text odstředivý stejně jako zacyklený, nastavující zřetelně fikčnímu světu uměleckého přepodstatnění vypouklé zrcadlo sestávající z performovaných střípků předmětnosti co jednoho z možných referenčních horizontů. Čerstvě zemřelý dvojta tak zároveň prochází eskapisticky podanou postmortalní iniciací stejně jako rozličně popsanými stránkami vzpomínek na život svůj a svých blízkých v mortalii. „Hranice mezi světy a vjemy jsem přestal rozlišovat od momentu, kdy začínám samovolně vyprávět…“
   Vlastně bych ale měl říci, že se u obou – tak odlišných – autorů přece jedná o společné, jediné ústřední téma. A tím je sama výpověď, řeč. Řeč jako nositel významu a jako svědek, jako něco vyřčeného, a tudíž stvořeného, zároveň však jako tvůrce: kulis, příběhu, postav. I když možná nakonec „stojí příběhům v cestě“, aby se sama stala součástí příběhu zrození významu z popření mimeze. Přes svoji smrt v úvodu knihy a destrukci v samém jejím závěru zůstává vypravěč / interní autor demiurgem, poslední zárukou bytnosti textových (quasi)objektů, způsobu jejich vnímání, hodnocení, pojmenování. Spolu s ním se stále více a hlouběji noříme do hry se slovy, jejich de-komponování a následného skládání z komponentů pocházejících snad původně z dosti vzdálených sémantických galaxií: „ani ve věčném nemáme od lu-ciferníků, tupého vnímání času, pokoje.“
   Nikdy si ovšem nemůžeme být úplně jisti, nakolik je vyslovené míněno vážně. Jako by i sám autor ponechával toto rozhodnutí až na nás: „Koneckonců – mnohé vyplyne tzv. nad řádky, mimovolně a dočista svobodně v hájemství čtenářských pojetí světa.“ Nemyslím si, že by toto zdánlivě nezaujaté stanovisko (k němuž vedla – po mém soudu – trnitá cesta práce s textem) poskytovalo nám i mluvčímu „lubrikant pro bezbolestné filosofování“. Daleko spíše se dožaduje spolu-účasti tam, kde nebudeme moci na první dobrou souhlasit: Buď proto, že je daná textová pasáž poněkud složitější na pochopení (a pozor, některá dokonce záměrně ne-smyslná), buď pro přítomnost názorů, které plně nekorelují s těmi našimi (aniž popřeme, že se možná opět jedná o záměrnou provokaci). Chceme-li vše přehledné, úhledné a polopatě, může se nám potom lehce stát, že knihu Vojtěcha Němce vztekle odložíme nedočtenu. Anebo ji dokonce ponecháme nedotčenu.
   Pokud je pro nás myšlení radostí, může nás Nekropotence dokonce bavit: Za pří s autorem i se sebou, za rozvažování nad paradoxně znějícími sentencemi nebo slovními špílci, pod jichž nakřáplým úsměvem často odhalíme hořká jádra soudů o době a o sobě a o psaní vůbec. „… nebo co jiného je vypravěčství než stylizací rozmělněná personalistika, byť humoristická?“
   Byť se arci nemohu ubránit dojmu, že nepřehlédnutelný rozsah knihy je patrně také z dalších z tvůrcových schválností, napadá mne právě nad ním vlastně jediná skutečná výtka, již bych mu chtěl adresovat. Pokud přes to a přes něj konstatuji, že text zůstává soudržným a není nikde podvyživen (ba že se jej jeho autor snaží významově a stylisticky variovat;
   už jen proto, aby nenudil), přece jsem si všiml občasného opakování nápadů, textových sekvencí či některých motivů. Za takové vnitřní kordillery bych autora s chutí potrestal odsouzením k předčítání všech pasáží, v nichž jsou obsaženy, v egerských ulicích užaslým kolemjdoucím.
   Sám sebe ovšem podezřívám, zda mu tím nakonec vlastně nechci dopřát onu vpravdě warholovskou slávu, jíž jsem byl kdysi svědkem na jeho autorském čtení v pražském Liberálu: Kdyžtě k prvním slovům svého textu tehdy zčerstva vystoupil z otevřené rakve.

   zobrazit celou recenzi