Na počátku bylo moře

Recenze

1. dybbuk – 31. 1. 2020

   Tvar, 12.12.2019
   Františka Zezuláková Schormová

   VODA JSI, VE VODU SE OBRÁTÍŠ
   Na počátku bylo moře. Vše bylo temné. Nebylo slunce ani měsíc, lidé, zvířata ani rostliny. Moře bylo všude. Moře bylo matka. Matka nebyla lidé, ani cokoliv, ani jakákoli věc. Byla duch nadcházejícího a byla myšlení a paměť.“ (s. 7-19; 135) Slovy inspirovanými kosmologií kolumbijských indiánů Kogi začíná i končí prvotina Tomáse Gonzáleze Na počátku bylo moře. Autorovi ji vydal v roce 1983 noční klub v Bogotě, kde v té době pracoval za barem. Poté vyšla v jeho rodné Kolumbii ještě několikrát a byla také přeložena do řady jazyků, nově i do češtiny. Do angličtiny byla kniha, v originále nazvaná Primero estaba el mar, přeložena až v roce 2014, přestože autor mezitím žil dvacet let ve Spojených státech. Druhou Gonzálezovou knihou přeloženou do angličtiny je Temporal, přeložený jako The Storm. V českém prostředí zůstává Na počátku bylo moře zatím jedinou autorovou knihou.
   Děj začíná cestou: zavazadly na střeše autobusu, šicím strojem, který spadne neopatrnému pomocníkovi na zem. Jak se dočteme, „Elena a J.jeli k moři.“ (s. 19) Čekali bychom snad, že mají před sebou dlouhé prázdniny, ukazuje se však, že J. koupil statek na pobřeží. Stěhováním na venkov se snaží uniknout životu ve městě Medellín, intelektuálským rozhovorům, divokým party s alkoholem a kokainem. Naplnění snu o klidném životě u moře se ale od začátku nedaří: peníze jsou svěřeny nespolehlivému příbuznému, Elena nevychází s místními lidmi, dobytek onemocní, J. čím dál víc pije. Aby si statek udrželi, půjčují si stále větší obnosy peněz a pak přikoupí druhý statek, což ale situaci jen zhorší. Nakonec jsou přinuceni nechat pokácet staré mahagonovníky na pozemku, čímž se dostávají na opačný pól své původní vize „aby vše rostlo a množilo se“ (s. 106).
   Tragédie, jíž příběh končí, je čtenáři podsouvána již od začátku. „Druhá místnost, ta, která se později měla užívat jako prodejna -a kde ještě později mělo být omyto mrtvé tělo – byla úplně prázdná.“ (s. 38) Otázkou je,zda jde o nevyhnutelný konec, či prohru jednotlivce: je to sen sám, který je nedosažitelný, nebo porážka, zapříčiněná neschopností J. a Eleny? Spíše to druhé: J. se cíleně snaží nebýt intelektuál, jenže je nepraktický a často se nechá zaslepit velkolepými představami. Elena je nepřátelská a nedůvěřivá, vyvolává hádky a odmítá se přizpůsobit situaci. Každá volba posouvá postavy blíž a blíž temnému konci: zastřelení psa, vytažení pušky, oplocení pláže, mrtvý leguán.
   Děj je řazen lineárně, jako kronika pobytu páru na statku, uprostřed je ale vložený dopis, napsaný až po závěrečné tragédii. Jak González později přiznal, tento dopis vychází z autentického dopisu, který napsal autor sám: příběh J. a Eleny je založen na příběhu jeho staršího bratra Juana a jeho ženy Marie-Eleny. Když González v jednom rozhovoru popisuje J. – a není přitom jasné, má-li na mysli postavu, či svého bratra -, říká: „Byl to rebel, rebel latinskoamerického střihu ze šedesátých a sedmdesátých let. Hipísácký Kristus a Che Guevara. A pak se k tomu všemu ještě stal vlastníkem půdy. J. ji všechnu koupil, protože byla krásná, ne proto, že by chtěl být statkářem, ale od toho okamžiku, co ji koupil, se stal jejím vlastníkem, jejím pánem a musel se tak také chovat. V tom neměl na vybranou.“ Po první sérii nešťastných událostí se J. utěšuje myšlenkou, že „za slunce a moře nikomu neplatíme“ (s. 51). Jak je ale vidno z autorova komentáře, tato představa je sebeklam a konečná cena za slunce a moře – či snad za představu, že si je můžeme nějak přivlastnit – je příliš vysoká. González vyniká ve zprostředkování smyslových podnětů: zápach, horko, vlhko, čvachtání bahna v kožených sandálech i lepivá chuť manga. Voda příběh rámuje, pohlcuje, rozděluje: je v ní počátek i konec, v románu je spojena se smrtí i se sexuálním aktem: „Po dobu lijáků začátkem zimy se Elena a J. zavřeli v domě. V kostech se jim uhnízdila jakási vlhká, temná smyslnost. Zatímco déšť těžce a jednotvárně dopadal na střechy, užívali si svých těl až do vyčerpání.“ (s. 56) Později, když se vztah s Elenou zhoršuje, si J. najde milenku: „Spát s Juanovou ženou pro něj bylo jako v nořit se do slastného močálu, do bezedné bažiny zapomnění a smrti. (…] Někdy, když popíjel několik dní za sebou, si nebyl jistý, jestli je to všechno skutečné? Jestli se opravdu utápí pod obrovskými bradavkami, které se mu rozlévaly po bradě, div ho neudusily, anebo se nachází v močálovitém středu nějaké temné noční můry.“ (s. 108)
   Překladu se ujala zkušená překladatelka Blanka Stárková, která mimo jiné přeložila i několik děl Gabriela Garcíi Márqueze a za svůj překlad Černých zad času Javiera Maríase získala tvůrčí odměnu Ceny Josefa Jungmanna. Stárková svým převedením do češtiny zdárně podtrhla náladu originálu (včetně změny registru v úryvcích z deníku J.). Za zmínku stojí i neobyčejně povedená grafická úprava knihy (Eva-Marie Engstrom).
   Románová prvotina Tomáse Gonzáleze dějem nepřekvapí – čtenář se s podobnými příběhy marných nadějí a nenaplněných snů daleko od velkoměsta již musel setkat. Stejně si ale v kůži Eleny a J., „literáta, anarchisty, levičáka, obchodníka, kolonisty, hipíka a bohéma“ (s. 76), umíme představit sami sebe: nevyhnutelnost nešťastného konce proto dopadá o to tíživěji.

   zobrazit celou recenzi

2. dybbuk – 17. 12. 2019

   A2, 4. 12. 2019
   Michal Špína

   Předsádka útlé novely charakterizuje kolumbijského spisovatele Tomáse Gonzáleze jako „nástupce Gabriela Garcíi Márqueze v mimořádně přesné a úsporné práci s jazykem“. Zmínku o nobelistovi je však potřeba chápat spíš jako úlitbu marketingu. Ve většině ohledů se totiž od něj González liší – jeho čerstvě přeložená prvotina z roku 1983 je komorní a přehledná. Statek na břehu moře, kam se uchýlil stále ještě mladý manželský pár, aby zkusil žít po svém daleko od vyčerpávajících večírků v Medellínu, se sice stejně jako Macondo ze Sta let samoty nachází v karibské oblasti Kolumbie, ale mohlo by jít koneckonců o kterékoli odlehlé místo na tropickém pobřeží Latinské Ameriky. Novela Na počátku bylo moře je především příběhem úpadku: rozkládá se tu osobnost i manželství hrdiny jménem J., statek živoří, období dešťů jsou nekonečná a smutná, těžba dřeva nestačí na zaplacení dluhů a místní černoši i míšenci jsou neteční a tvrdohlaví. Někdejší intelektuál J. propadá pálence a čtenář je od prvních kapitol připravován na to, že se hrdina konce knihy nedožije. Jako by se tu ozýval vzdálený hlas Conradova Srdce temnoty, ale přece jen poučený postkolonialismem; temnota nečíhá jen v pralese u panamských hranic, ale i ve velkoměstě, kam je potřeba čas od času zajet kvůli obnovení půjčky. Nejde tu navíc ani tak o krach rozumu jako o úprk před ním: „Ve skutečnosti utíkal před jistou potupnou racionalitou, právě tak sterilizující jako benzin, kariérismus či asfalt.“

   zobrazit celou recenzi

3. dybbuk – 25. 7. 2019

   Lidové noviny, 22. 6. 2019

   Ondřej Horák
   Co tě neposílí, to tě nakonec zabije

   Novela kolumbijského autora Tomáse Gonzáleze je vynikající nejen pro svou úspornost, ale i tím, že čtenáře konfrontuje se současným frekventovaným tématem. Odejít z města na vysněný venkov? Vyměnit hluk a stres za ticho a klid? Útlá próza Na počátku bylo moře ukazuje, že na člověka z města tam čeká řada nástrah.
   Je otázka, zda je lepší začít medem, nebo smrtí. Nakonec to ale vyjde vlastně nastejno. V novele Na počátku bylo moře je totiž jednou z výrazných vedlejších postav bratranec Guillermo, „obtloustlý pětadvacátník“: „Kulturní rozhled neměl, zato dokázal na posezení sníst tři libry pečeného vepřového. Obžerství a nevázanost byly kupodivu jeho nejpřitažlivější rysy, provozoval je s jakýmsi fyzickým humorem, který se mu rodil přímo z vnitřností a těžko procházel mozkem.“
   Guillermo nejdřív přijíždí na krátkou návštěvu, podruhé se objevuje až na bratrancově pohřbu. A po něm si Gilberto, jeden z domorodců, jenž vyrobil rakev, z nebožtíkova mangovníku shodí na zahnání hladu tři zralé plody: „Jako med, zrovna jako med… Sakra, to je chuť.“ Medová chuť se tak v novele Na počátku bylo moře snoubí se smrtí stejně jako v povídce Lesní med uruguayského klasika Horacia Quirogy, kde je hlavním hrdinou mlsný mladík Benincasa – tak podobný Guillermovi –, jenž touží zažít i nějaké to dobrodružství v divočině.
   Ovšem právě jeho poživačnost se mu stane osudnou. Lesním včelám sní med, jehož omamná příchuť – pocházející z opylovaných rostlin – ho doslova skolí. Zbytek dokonají největší lesní pracanti, jejich masožravý druh nazývaný „trest boží“: „Za dva dny našel kmotr v lese nadobro ohlodanou kostru v Benincasových šatech. Drobní černí mravenci, kteří se ještě hemžili kolem, i voskové váčky byli jasným vysvětlením.“
   Co nejdál od života
   Med a smrt, to jsou tedy základní příchutě příběhu, jejž nabízí ve své prvotině z roku 1983 kolumbijský prozaik Tomás González (* 1950). Život ve městě, konkrétně v Medellínu, není žádný med, daleko spíš pomalá smrt, jako by říkala novela Na počátku bylo moře. Aspoň tak to vidí manželská dvojice, muž označovaný pouze iniciálou J. a jeho žena Elena. Proto se rozhodnou odejít na venkov, k moři.
   Ovšem autor nehraje se čtenářem hru na tajemství a na napínání. Několikrát během vyprávění je jasně naznačeno, že na konci příběhu, jenž měl být šťastně osvobodivý, přijde smrt. V tomto směru tak připomene novelu kolumbijského nositele Nobelovy ceny Gabriela Garcíi Márqueze Kronika ohlášené smrti, kde se hraje s odkrytými kartami již od první věty: „V den, kdy ho měli zabít, vstal Santiago Nasar v 5.30 ráno, aby stihl příjezd lodi, která přivážela biskupa.“
   Tomás González vypráví svůj příběh civilně a věcně, jako kdyby počínání J. a Eleny znaveně přehlížel a jen čekal, až se stane, co tušil už od začátku. Jako by nebyl ani tak režisérem jako spíše skeptickým dokumentaristou. Čím víc krátkých kapitol však přibývá, tím příběh získává na tempu a naléhavosti – právě pro svou civilnost a důvěryhodnost.
   Můžeme si položit otázku, jež je namístě: proč překládat téměř čtyřicet let starou knížku nějakého Kolumbijce? Odpověď bude znít jednoduše: novela Na počátku bylo moře ani šestatřicet let po prvním vydání neztratila nic ze své literární přitažlivosti. A teď si zkuste jen tak rychle z hlavy vzpomenout, která česká kniha vyšla v roce 1983 a čteme ji dodnes.
   Příběh J. a Eleny by se dal odbýt nálepkou „cesta z města“. Ano, ale i když zůstaneme na chvíli pouze u tematické roviny novely, jde o velice pozoruhodné, ba zneklidňující dílo. Protože kdo žijící ve městě – zvlášť nyní, kdy je denně nucen šoupat zpocenou zadnicí v klimatizovaném open spaceu – neuvažuje o tom, že by se nejraději odstěhoval někam pryč, že by se aspoň dočasně odsunul na rodinnou chatu? Kdo nesní o tom, že naprosto změní svůj život, že už má toho městského shonu, hluku, zacpaných křižovatek a agresivity lidí, kteří se na sebe čím dál víc mačkají, zkrátka dost?
   Navíc, kdo by nechtěl udělat pá-pá svému pracovnímu kolektivu a hlavně šéfovi, jenž ho už léta nedokáže docenit – a jenž jistě bude velmi hořce litovat toho, že takového pilného a spolehlivého pracanta ztratí. Slyšíte už za zády ten posměch? Vždyť jak je všechno tohle uvažování pochopitelné, ale zároveň nebetyčně naivní!
   Tam by bylo pěkně!
   J. a Elena tak stojí před frekventovaným rozhodnutím. Buď, anebo. Všechno, nebo nic. Pokud zůstaneme ještě v současné české realitě, tato volba je nutná proto, že mladí lidé nemají peníze na to, aby si pořídili byt a zároveň chatu či chalupu – respektive nemají obvykle ani na jedno. Přičemž nutno mít na paměti, že pracovní nasazení je dnes naprosto jiné, než bývalo v Československu právě ještě v letech, kdy v Kolumbii poprvé vyšlo Na počátku bylo moře. Tehdy se v práci mnohdy především odpočívalo, sbíraly se síly na odpoledne a víkendy, kdy se pracovalo na vlastních nemovitostech.
   A ještě jeden podstatný detail. Naivita J. se odkrývá i v tom, že většinu ze svých úspor půjčil na úrok nespolehlivému příbuznému, od něhož nedostane zpět vůbec nic. Proto si musí půjčit vysokou částku v bance. Což je další příznačná věc pro současnou existenci mladých lidí – život na dluh. Nejdřív se pije a až potom někdy se bude platit.
   To, o čem sní J. a Elena – a co následně bohužel i realizují –, snila už řada literárních postav před nimi. „Takhle na venkově by bylo pěkně!“ čteme hned na začátku Bouvarda a Pécucheta. Přičemž první, co řekne Bouvard svému novému příteli po obdržení nečekaného dědictví, je: „Odstěhujeme se na venkov!“ Víme, že Flaubertův román je sérií nezdarů těchto dvou starých mládenců, ovšem nic z toho nemá fatální důsledky.
   V jiných dílech to tak snadné není. Z poslední doby v paměti naskočí třeba román Srub amerického autora Davida Vanna. Je tu Irene: „Až si vytrpí svoje, bude moct trestat i ona. Její chvíle přijde. A takhle se vzájemně trápili už desítky let, nemohli odolat.“ Potom je tu taky Gary, o němž si Irene v jednu chvíli pomyslí: „Neustále byl se vším nespokojený: se svým životem celkově, s tím, kdo je, co dokázal a čím se stal. Se svou ženou a dětmi a pak samozřejmě i se všemi detaily, čímkoli, co nebylo správně, jakýmkoli výkyvem počasí, který se mu nehodil do krámu. Všeobecná a neustálá nespokojenost, kterou musela víc než třicet let snášet. Vzduch, který dýchala.“
   Snahou něco vybudovat či aspoň vlastnit nemovitost, tedy oním věčným naivním pachtěním se za čímsi, potom může nešťastný příběh Irene a Garyho zas připomenout slavný román Dům pro pana Biswase trinidadského nositele Nobelovy ceny V. S. Naipaula: „V týž den, kdy dům koupili, začali na něm nalézat závady. Schodiště bylo nebezpečné, horní podlaha se bortila, nebyl tam žádný zadní vchod, většina oken se nezavírala, jedny dveře se neotevíraly, panely pod okapem oprýskaly a odhalily škvíry, kudy se mohou pod střechu dostat netopýři. Probírali to co nejklidněji a snažili se nedat najevo své zklamání.“
   Pořád spolu, ale sami
   J. a Elena se však nesnaží nic upjatě vybudovat, chtějí jen klidně žít. Ovšem podcenili fakt, že starat se o statek – včetně dobytka a dalších záležitostí – je nejen namáhavé, ale především se musí vědět, jak na to. Postupný finanční tlak je navíc nutí do činností, které původně dělat nechtěli a které neumí, nejdou jim. Včetně pokusu o otevření obchodu – zdá se to být zprvu výhodný podnikatelský záměr, ale není. V posledním tažení se J. pouští do těžby dřeva, i když se mu to původně zajídalo.
   Vzali život do svých rukou, a neschopnost vymanit se z města pouze vystřídala neschopnost uspět tváří v tvář přírodě. Mělo to být lenošivé pastorále mezi vlídnými vesničany a v posledku je z toho klučení lesa a neustálé připomínání si toho, že přestože vesničané jsou opravdu vlídní, jejich schopností tito městští lidé jen tak nenabudou. Mohou si je leda najmout. Respektive, pokud chtějí získat ze svého statku nějaký výdělek, vesničany si najmout musí. A pokud chtějí vydělat ještě víc, musí pokácet všechny ty stromy… Ani to jejich dluhy ale stejně nepokryje.
   A pak je tu ještě jeden podstatný moment, jejž příběh J. a Eleny nasvěcuje: manželé zcela podcenili či nedomysleli, že na statku budou celý den spolu a většinou sami. Což samozřejmě vztah prověří, pokud by někdo rovnou neřekl, že to pro něj není zdravé. Brzy se tak jeden či druhý pod více či méně skutečnými záminkami vydávají na pár dní zpátky do města. A i za jinými úniky: „Spát s Juanovou ženou pro něj bylo jako vnořit se do slastného močálu, do bezedné bažiny zapomnění a smrti. Byla to osoba propastně hloupá a tělesná, překypující, pomalá hmota horkého masa.“
   Eleně zase čím dál víc všechno na tamním životě vadí. Včetně toho, že ji okolo chodící vesničané okukují, když se opaluje na pláži. Jde však o to, jestli ji okukují proto, že má na sobě jen bikiny, nebo proto, že takovou zahálku neznají a nechápou, že si ji někdo může dovolit. Nicméně paní z města si nechá vybudovat ohrazení, aby se zraky vesničanů nedostávaly k jejímu opálenému tělíčku ve skromném plaveckém úboru tak blízko. Může být výmluvnější vyjádření nepatřičnosti těch dvou na takovém místě?
   I když možná ještě o něco názornější – když už se pohybujeme ve světě literatury – je fakt, že J. si na statek přivezl spoustu oblíbených knih, jež tam našly „poklidné spočinutí, jen s příležitostnou návštěvou ještěrek přeběhnuvších po jejich hřbetech, zatímco nad domem přelétávala hejna povykujících papoušků a po pláži korzovali bosí černoši s mačetou přehozenou přes rameno, pískali si a zanechávali ve vzduchu vůni tabáku“.
   Žádná šance přežít
   Příroda – k překvapení městských lidí – nabývá přirozené převahy. A přímá konfrontace s přírodní vitalitou je pro J. a Elenu těžkou zkouškou, žádnou poklidnou idylou, kterou si představovali. Nakonec se jim jejich statek odcizí natolik, že se tam zdržují co možno nejméně – on raději pořád chodí někde po venku a ona jednoho dne „dočasně“ odjede.
   J. dovezené knihy nečte, občas si však udělá deníkový záznam do prázdné „knihy“, již mu věnoval přítel, který se původně chystal popsat dva tisíce stran svým epochálním dílem, ale skončil už na třicáté. Ovšem není ani tak podstatné, co píše sám J., podstatnější je, co o něm píšou druzí v dopisech, když už je po všem: „… ta směska literáta, anarchisty, levičáka, obchodníka, kolonisty, hipíka a bohéma neměla žádnou šanci přežít. Je s podivem, že se vůbec dožil svých čtyřiatřiceti let.“
   Na závěr zbývá ještě důrazně připomenout další závažný prvek odchodu z města – vedle možnosti, že je člověk celý den s manželem či manželkou, totiž další alternativou většinou bývá už jen to, být sám se sebou. Což je pro mnohé děsuplná disciplína, které se vyhýbají jako čert kříži… A pokud předpovědí tragického konce, k němuž všechno spěje, novela Tomáse Gonzáleze upomíná na Kroniku ohlášené smrti, potom tím, že vrah se jde následně sám dobrovolně udat, zase upomene na Čapkovu kapesní povídku Balada o Juraji Čupovi, v níž hlavní hrdina putuje na četnickou stanici za stejným účelem.
   Odejít z města za medovými sny, to zní opojně, ale je třeba mít na paměti, že příroda je nemilosrdná a mravenci nezahálí. Možnost volby tak může člověka osvobodit od vleklého umírání ve městě, ale může
   ho stejně tak pozvolna zbavit života v otevřené krajině.
   Odejít z města za medovými sny, to zní opojně, ale je třeba mít na paměti, že příroda je nemilosrdná a mravenci nezahálí.

   zobrazit celou recenzi

4. dybbuk – 20. 6. 2019

   krajskelisty.cz, 25. 5. 2019

   Zdeněk Svoboda
   Z „lásky“ k jižní Americe a svému zabitému bratrovi.

   Latinskoamerická literatura, kam zcela jednoznačně patří i málo známý Tomás González, zažívá obdobný boom, jakým se mohla pyšnit v šedesátých letech minulého století. A jen za posledních několik týdnů udělala hned několik výrazných a hlubokých zářezů také v tom našem prostředí.
   Ať už je to ohromně poutavý překlad neméně poutavého románu ´Nebe, peklo, ráj´ Julio Cortázara, případně do detailu rozepsaná studie hispanistky Charvátové v posledním vydání časopisu HOST. Jemu mimochodem dominuje tvář senzačního vypravěče a mága sémantických hříček Maria Vargas Llosy. Pakliže jste od něj prozatím nic nečetli (navzdory aktivitě ODEONu a dalších), určitě to napravte. Jeho styl je nenapodobitelný a nepřehlédnutelný. Tím rozhodně nekončíme.
   V témže období, které je výše uvedeno, se zrodila Márquezova kniha ´Cien años de soledad´, případně ´Yo, el supremo´ (I, the Supreme) paraguajského spisovatele Augusta Roa Bastose. Ani on nebyl tím posledním; doporučíme třeba i titul José Donose ´Korunovace´, který u nás vyšel před drsnou normalizací péčí ODEONu v roce 1966. Dalším možným posunem ve znalosti španělsky hovořící literatury může být i rozsáhlá esej Martiny Bařinové o známé buřičce Luise Capetillové v aktuálním vydání Tvaru (10/2019).
   Zkrátka a dobře, latinskoamerická literatura je obrovský kus historie obrovského kontinentu, přičemž do jakéhokoli státu byste na glóbusu píchli prstem, naleznete výrazná jména, díla – od Caracasu po Tierra del Fuego. Ať už v oblasti krásné literatury, beletrie nebo filozofie. Právě ta poslední přihrádka, tedy filozofie, nás dovedla k útlé novele Tomáse Gonzáleze s názvem ´Na počátku bylo moře´, který v příkladu Blanky Stárkové vydalo nakladatelství dybbuk. A proč ta zvláštní spojka? Jelikož Tomás González je synovcem Fernanda Gonzáleze, výrazného existencialisty a spisovatele, který celý svůj nedlouhý (68 let) život zasvětil hledání odpovědí na dávno zapomenuté otázky. Pro fanoušky Netflixu bude jistě poutavé i to, že část života strávil v Medellínu (Tomás se tam mimochodem narodil)… Ano, v onom proslulém krunýři Pablo Escobara. Tolik na okraj k Tomási Gonzálezovi, o němž jeho český nakladatel uvedl znamenitou větu: „Existuje-li v kolumbijské literatuře nástupce nobelisty Gabriela Garcíi Márqueze v mimořádně přesné a úsporné práci s jazykem, je jím bezesporu Tomás González.“
   González ve své útlé prvotině použil kombinaci fikce a skutečnosti. Tedy postup, jaký umožňuje věci dotahovat či odhalovat. Ač se to nezdá, za příběhem dvou lidí, kteří prchají před moderní Kolumbií do severní (a zpustlé) části země, kamsi ke Karibskému moři, má být nevysvětlená vražda autorova bratra, k níž mělo dojít v pralesní oblasti.
   ´Na počátku bylo moře´ je naprosto lineární příběh bezejmenného J. a jeho ženy Eleny. Tito dva jsou prostřednictvím pozorovatele popisováni ve velmi obyčejných, stejně tak i vypjatých situacích. Odstup od obou hrdinů dovoluje nejen nadhled, ale i jistou rozmanitost. Ta se mísí s jakýmisi deníkovými zápisky J., které naopak přibližují jeho mentalitu, podpořenou alkoholem. Ten je samozřejmě použit jako kontrast. Podobných situací je v knize hrozně moc a jsou zachyceny nejen působivě, ale také uvěřitelně.
   Čím dále se dvojice vzdaluje Medellínu, tím více je nutno se k němu vracet (zejména kvůli opakovaným úvěrům). Čím více jsou oba spolu, tím méně spolu mluví (dialogů je opravdu poskrovnu). Čím více se pouští do podnikání (obchod, těžba dřeva), tím míň mají peněz. A konečně je tu klasická dramatická podstata autorovy prvotiny: čím více lidí je jim na blízku, tím více jsou osamocení.
   Elena nakonec svého muže opouští, přičemž on ani neví, zdali mu bude smutno. Typický rys a charakteristický prvek existenciálních postojů v literatuře je určitě na místě. Ani ve chvíli, kdy mužská hlavní postava tragicky umírá, jeho žena nedorazí na improvizovaný pohřeb. Neví o tom, stejně jako on nevěděl, že v momentu, kdy odplouvá na člunu, ji vidí naposledy. Prvky hledání a marného nacházení jsou navíc násobeny nehostinným a ryze hnusným prostředím. To ostatně zachycují už první kapitoly. Pot, moč, špína, plechovky od piva pohozené kdesi u pumpy, ustavičný déšť, bláto, bahno, mrtvá zvířata.
   Na to, jak krátkou novelou kniha je, za sebou nechá tlustou stopu. Osud dvou lidí, kteří neumí žít spolu, natož za přítomnosti kohokoli jiného, je možno vnímat jako kritiku společnosti, rodiny, okolí. Surrealismus díla není zachycen ani tak v popisu sexu (nepočítáme-li olíznutí bradavky spící Eleny), ale předně ve strohosti smrti a zobrazení mrtvoly. To je majstrštyk, jenž naznačuje i další cestu autorovy tvorby. Strohost, hloubka pocitů na minimu slov, pevný příběh a čitelné dějové vyústění, které je jednoduše zlé.
   Knihu ´Na počátku bylo moře´ doporučujeme bez jakýchkoli výhrad.

   zobrazit celou recenzi

5. dybbuk – 20. 6. 2019

   iliteratura.cz, 11. 5. 2019

   Denisa Škodová
   González, Tomás: Na počátku bylo moře

   Českému čtenáři se poprvé dostává do ruky český překlad novely Na počátku bylo moře kolumbijského spisovatele Tomáse Gonzáleze. Přestože má dílko jen něco málo přes sto stran, nabízí intenzivní zážitek karibské idylky smetené tropickou bouří.
   Tropická cesta z města
   Tomás González se narodil roku 1950 v kolumbijském Medellínu a dvacet let prožil v New Yorku, než se v roce 2002 vrátil zpět do vlasti, kde žije v ústraní na venkově asi dvě hodiny cesty od Bogoty. Novela Na počátku bylo moře vyšla již v roce 1983 (šp. Primero estaba el mar) jako jeho prvotina, od té doby autor vydal další kratší či delší prozaická díla a také poezii. Ačkoli píše již dlouhá léta, věhlas si získává teprve v poslední době.
   González vystudoval filozofii a od mládí byl vášnivý čtenář. Rád četl hispanoamerické autory, z těch kolumbijských například modernistu Josého Asuncióna Silvu, tvořícího na konci 19. století, či Gabriela Garcíu Márqueze nebo také jiné velikány hispanoamerické literatury 20. století: Argentince Julia Cortázara nebo Mexičana Juana Rulfa . A skutečně se zdá, jako by inspirace touto čtveřicí jeho oblíbených autorů prosákla do textu. Projevuje se v navození atmosféry, gradaci napětí, výrazných postavách a jejich vývoji, všudypřítomné živelnosti, již se postavám nedaří krotit, v kontrastech, touhách… A aby exotična nebylo málo, text uvozuje úryvek z kosmologie indiánů Kogi, který nastiňuje jistou transcendenci příběhu. Podle ní bylo na počátku všeho moře.
   Začátek příběhu je plný nadějí mladého manželského páru lehce nad třicet let Eleny a J. Zanechávají pohodlného a bujarého života a z kolumbijského velkoměsta Medellínu se stěhují na odlehlý ostrov v Karibském moři u hranic Kolumbie a Panamy, kde koupili farmu. Již během jejich cesty autobusem a člunem na ostrov se vyjevuje nejen kolorit okolních městeček a jeho obyvatelstva, ale ukazují se i povahové vlastnosti Eleny a J., které se postupem času ještě zvýrazní, až vyhrotí. Elena je sice rázná a praktická, vyklube se z ní však zároveň panovačná a namyšlená paní domu; J. je zase městský intelektuál a snílek („směska literáta, levičáka, anarchisty, obchodníka, kolonisty, hipíka a bohéma“ – s. 76), často má problém zjednat si respekt a vlastní naivita jej brzy připraví doslova o všechno, i o poslední sny.
   Jako by to ani nemohlo dopadnout jinak: čtenáři je brzy předloženo coby hotová věc, že s J. to nedopadne nejlépe a svůj statek si dlouhou dobu neužije. A pak už se k načrtnutému konci jen pomalu přibližujeme. Původně energická Elena se na ostrově později může ukousat nudou, takže vyvolává konflikty s černošskou hospodyní, manželkou Gilberta, který pracuje jako správce statku; a ani obyvatelé z nejbližšího městečka či osady ji pro její aroganci nepřijmou nijak vlídně. Začnou narůstat i konflikty mezi ní a jejím mužem. Ten s místními udržuje o poznání lepší vztahy než jeho žena, ovšem je zase takový dobrák, že toho leckdo využije. Když se začne propadat do stále větších dluhů, problémy se na něj valí ze všech stran a na statku začíná panovat nejen tropické, ale i psychické dusno. Nějakou dobu se snaží odolávat, zradí i mnohá svá přesvědčení, jeho úsilí přesto nakonec vyjde naprázdno. Přiznat si vlastní selhání a postavit se novému, autoritativnímu správci svého statku sice pro J. znamená výrazný posun, jeho charakter se však i v tomto silném momentě ukáže jako příliš slabý.
   Příběh je líčen většinou lineárně, vševědoucím vypravěčem, místy se informace předávají prostřednictvím deníku nebo dopisu. Čtenář je hned od začátku vtažen do děje a nemá se kde ztratit, stává se tichým svědkem tragédie, k níž má dojít o pár desítek stran dále. Časné vyzrazení konce text nepřipraví o napětí: stále je co objevovat, stačí se soustředit na detaily a čekat, „kdy to přijde“. Očekávaný konec jako by naopak čtenáře tím spíš držel ve střehu – asi jako když člověk ví, že na něj někde za rohem někdo číhá.
   Tomás González ve své prvotině nezapře básníka. Dokáže velice pečlivě a sugestivně líčit vášně postav i tropickou nespoutanou přírodu, plnou vůní, zvuků a barev, která sice na městského člověka může působit idylicky a romanticky, ale jde přece jen o nezkrotný živel, který nelze jen tak ovládnout. Přírodu nelze „naprogramovat“, což civilizovanému člověku, zvyklému ovládat téměř vše, dělá doslova čáru přes rozpočet. Pokud se s ní naučí žít v souladu, pak spolu mohou vycházet: novým majitelům statku se ovšem vzájemný respekt najít nepodaří. Dary přírody nepřijímají s pokorou, ale spíše se samozřejmostí, za tuto neúctu je však čeká trest… Jenže ani s trestem nedojde k nějakému vystřízlivění – celé dobrodružství spojené s přestěhováním na ostrov a starostmi o statek zkrátka zkrachuje a s sebou stáhne i oba dobrodruhy. Městský, „domestikovaný“ člověk jako by zdegeneroval a návrat ke kořenům už pro něj není možný. Na kořeny a prvopočátek ostatně odkazuje i obsažená předkolumbovská kosmologie.
   Jde o pozoruhodné dílo, v němž si rozhodně přijde na své i náročnější čtenář, zároveň je ale výborně „stravitelné“ i pro ty méně zkušené.

   zobrazit celou recenzi