Mozek a vědomí

Recenze

1. dybbuk – 18. 2. 2018

   Zdravotnické noviny, 1. 7. 2013

   Mozek a jeho tajemství

   Jak se vyvinul jazyk? Proč shledáváme určité věci krásnými? Proč jsou někteří z nás tvořivější než jiní? Jak mozek vytváří pocit vlastního já? Proč někdy člověk na bolest reaguje smíchem? Co je příčinou autismu a jak je možné jej rozpoznat a léčit? Proč lidé se záchvatovitými onemocněními spánkových laloků věří, že prožívají bezprostřední setkání s Bohem, a objevuje se u nich hypergrafie – nekontrolovatelná potřeba psát? Proč se pacienti s poškozeným pravým temenním lalokem, jinak inteligentní a zcela při smyslech, odmítají hlásit ke své levé paži? Proč se na kost vyhublá anorektička s naprosto zdravým zrakem při pohledu do zrcadla prohlásí za obézní?
   Neurovědec V. S. Ramachandran bere čtenáře na průzkum různých aspektů lidského vnímání. Přibližuje nejvzrušivější a nejkontroverznější témata v současné neurovědě a ukazuje zvláštní spojení mezi neurologií a lidským chováním. Autor, nazývaný též Galileem neurovědy či novodobým Markem Polem, cestujícím k exotickým a neobvyklým místům mysli, odhaluje různorodá tajemství a schopnosti mozku. Prozkoumává a vysvětluje bizarní chování i neurální mechanismy, které jsou základem duševních poruch, jako je porucha tělesné identity či Capgrasův syndrom. Svá zjištění a porozumění mozkovým záhadám ilustruje případovými studiemi pacientů a ukazuje nám, jak nečekaně spolu tyto fascinující případy souvisejí. Jeho objevy poskytují nová vodítka k pochopení toho, jak se náš mozek začal neurologicky odlišovat od zvířecího a začal být fundamentálně lidský.

   zobrazit celou recenzi

2. dybbuk – 18. 2. 2018

   Týden, 7. 6. 2013

   Radek John
   Seznamte se se svým mozkem

   Nová kniha o moderní neurovědě by mohla posloužit jako zajímavý úvod do tohoto v současnosti bouřlivě se rozvíjejícího odvětví. Dozvíte se v ní, co se vědcům podařilo zjistit o fungování základních nervových obvodů, které vás dělají vámi. A taky co se naopak ještě zjistit nepovedlo.
   Nová kniha o moderní neurovědě by mohla posloužit jako zajímavý úvod do tohoto v současnosti bouřlivě se rozvíjejícího odvětví. Dozvíte se v ní, co se vědcům podařilo zjistit o fungování základních nervových obvodů, které vás dělají vámi. A taky co se naopak ještě zjistit nepovedlo.
   Představte si muže, který po automobilové nehodě upadl do kómatu. Nemluví a téměř nereaguje na podněty ze svého okolí. Jen sleduje lidi očima. Když mu ale zavolá z vedlejší místnosti otec, pozná ho a dá se s ním do řeči. Pokud však otec vejde do mužova pokoje, vrátí se pacient do původního stavu. Bizarní nemoci se říká telefonní syndrom. Dočíst se o ní a o mnoha dalších snad ještě podivnějších neurologických odchylkách můžete v nové knize původem indického vědce Vilayanura Subramaniana Ramachandrana Mozek a jeho tajemství.
   Badatel, který v současnosti pracuje na Kalifornské univerzitě, zasvětil studiu mozku celou svou kariéru, vás v ní seznámí s otázkami, které si klade současná neurověda. Hned na začátku se dočtete o fantomových končetinách – pocitu lidí, kteří přišli o ruku nebo o nohu, že je mají stále na místě. Fantomové často vyvolávají bolestivé vjemy. Ramachandran popisuje, jak se podařilo pacientům od nich ulevit pomocí zdánlivě primitivních prostředků, jako jsou třeba zrcadla.
   Přečtete si o lidech, kteří nevidí, ačkoliv jejich oči jsou v pořádku. Mají poškozená mozková centra, jejichž pomocí si uvědomujeme zrakové podněty. Budete číst i o jedincích, kteří slyší barevně nebo vidí čísla prostorově. Od zrcadlových neuronů, jež se aktivují, když někoho pozorujete, jak něco dělá, a umožňují vám odhadnout jeho úmysly, se dostanete k záhadě sebeuvědomování a jáství. Cestou minete i autizmus, evoluci jazyka a smysl pro krásno. Pokud vás některé ze zmíněných problémů zajímají, kniha vás nejspíš nezklame.

   Neobyčejní lidé
   Čte se dobře. Všechna vysvětlení jsou srozumitelná, bez zbytečných podrobností, kterých je v nauce o mozku požehnaně. Na začátku vás čeká krátké obeznámení s fungováním mozku, jak ho vidí dnešní neurovědy. Pokud byste něco v průběhu čtení zapomněli, můžete využít i praktického slovníčku. Obrázky a schémata jsou rovněž přehledné a srozumitelné. Setkáte si i s osvěžujícími odkazy na indickou mytologii. Občas, třeba v kapitolách o původu jazyka nebo o sebeuvědomování, se V. S. Ramachandran pouští do spekulací, na což ale předem upozorní.
   Celý text zdůrazňuje, jak jsou lidé v rámci živočišní říše jedineční a jak se díky svému unikátnímu mozku lišíme od všeho ostatního, co žije. To je názor u někoho, kdo studuje zrovna lidský mozek, pochopitelný. Dá se s ním ale polemizovat. O jedinečnosti lidského druhu nepochybuje nikdo, stejně jako je to s jedinečností většiny ostatních druhů.
   Každý má svou unikátní genetickou informaci a evoluční historii. Lidé mají jistě neobvyklé mozky, ale jiná zvířata mají zase jiné neobvykle vyvinuté orgány. Většina našeho blízkého příbuzenstva je navíc vyhynulá, Kdyby příslušníci lidské evoluční linie obývali zemský povrch dodnes, asi bychom se tak zvláštní nejevili. Přechod od našich v současnosti nejbližších žijících příbuzných by byl plynulejší.

   Drobné nesrovnalosti
   Čas od času narazíte na tvrzení, která vzbuzují pochybnosti. Tak třeba na straně 16 se píše, „vědy zabývající se lidskou myslí – psychiatrie, neurologie, psychologie – po staletí chřadly.“ Nejméně v posledním případě je to nešťastná formulace, protože psychologie je mladý vědní obor. Jako doba jejího vzniku se obvykle uvádí rok 1879, když Němec Wilhelm Wundt založil první psychologickou laboratoř. Mohla tedy strádat nejdéle 134 let.
   Na straně 199 se píše, že předkové žirafy, „jimž genová mutace propůjčila o něco delší krk, snadněji dosáhli na listy stromů, díky čemuž se mohli dožít vyššího věku nebo vychovat víc potomků, a proto počet těchto užitečných genů u dalších generací vzrůstal.“ To taky není logické. Co by jedla žirafa, která dosáhne jen do půlky stromu? Otázka smyslu žirafího krku se mnohokrát řešila jinde, takže nemá cenu ji tu znovu vytahovat.

   Rekurze a poznámky
   Na straně 204 se píše, že „neuronové sítě mají v hlavě i opice, kočky a leguáni, a přesto se jazyku nenaučí ani tehdy, jsou-li vychováváni v lidských domácnostech.“ Čtenáři knihy Nejbližší příbuzní od Rogera Foutse ví, že v případě šimpanzů je to jinak. Neumí sice mluvit, ale dokážou si osvojit lidskou znakovou řeč a dokonce tvořit nové posunky, jako třeba „den-strom“ pro vánoce nebo „voda-pták“ pro kachnu. Ostatně, lidé rovněž spadají do taxonomické skupiny opic.
   Šimpanzům chybí oproti lidem schopnost rekurze, tj. vnořování vět do sebe (Snědl jsem klobásu, kterou jsem si koupil v bufetu za rohem, co v něm prodávala švarná prodavačka, která se na mě usmála, atd.). Tady možná Ramachandranovi trochu křivdím, protože na straně 225 píše o práci Noama Chomského a Marca Hausera, kteří identifikovali rekurzi jako jedinou vlastnost lidské řeči, již ovládají jen lidé. Podobně zpochybnitelných tvrzení jsem si ale všiml ještě několikrát.
   Poslední věc, která by se knize dala vytknout je velké množství poznámek. Poznámkový aparát je přebujelý. Musíte si neustále vybírat, jestli pokračovat v čtení hlavního textu, nebo listovat dozadu a číst poznámky. Číselné odkazy na ně jsou navíc malým písmem, takže neustále hrozí nebezpečí, že je přehlédnete a něco vám unikne. Při několikátém čtení tahle starost ovšem odpadá. Mozek a jeho tajemství ke knihám, k nimž stojí za to se vrátit, patří.

   zobrazit celou recenzi

3. dybbuk – 18. 2. 2018

   Listy 2/2017

   Vědec, který je nazýván Galileem neurovědy, podává výtah ze svého životního díla, jehož cílem je podle vlastních slov „rozplést tajuplné souvislosti mezi mozkem, myslí a tělem“. Opírá se přitom o neobyčejný pokrok, který jsme si ještě před pár lety neuměli ani představit. Zdůrazňuje, že za tento pokrok nevděčíme jen zdokonalení používaných přístrojů, ale zejména důvtipu a spolupráci vědců. Podstatnou informaci o způsobu, jímž pracuje mozek, mohou často přinést prosté, každému čtenáři pochopitelné experimenty. Autor jej seznamuje s množstvím konkrétních až neuvěřitelných zvláštností: jsou lidé, kteří slyší barevně (autor tu nezapomene připomenout Rimbaudovu báseň o samohláskách), jiní pociťují některou ze svých končetin jako cizí a dožadují se – někdy i úspěšně – její amputace. Kniha se díky autorovu literárnímu mistrovství čte jedním dechem, patří však k těm, které se vyplatí pomaleji si přečíst podruhé. Ocitujme několik slov ze závěru: „na základě zkoumání pacientů, u nichž se objevuje nedostatečná nebo narušená jednotnost Já, můžeme hlouběji proniknout do tajemství toho, co to znamená být člověkem. Pokud se nám to podaří, bude to v průběhu evoluce první případ, kdy se některý druh zahloubá sám nad sebou a nejenže porozumí svému vlastnímu původu, ale také zjistí, co nebo kdo je oním vědomým činitelem, jenž toto porozumění zprostředkovává.“

   -jn-

   zobrazit celou recenzi