Mizející ve voliéře

Recenze

1. dybbuk – 14. 2. 2018

   Host, 10. 1. 2012

   Miroslav Chocholatý

   Kniha, která příliš nevybočuje z poetiky posledních sbírek, čtenáře autorovy poezie sice nezklame, ovšem ani výrazně nepřekvapí. Opět se vyznačuje bizarní obrazností, spojováním nespojitelného i ironickým glosováním společenského dění.
   Možná však více než dříve vykazuje pevnější spojení s dnešní dobou, jejíž záměrně deformovaný obraz není právě utěšený. V imaginativním proudu nesourodých představ se často objevuje ironie, sarkasmus či nadsázka. V těchto asociativních řetězcích promlouvají věci i zvířata, terčem posměchu se může stát každý, v dehonestující podobě jsou zobrazeny postavy reálné (například papež olizující hady a trhající hlavy habešským dětem či unesená, vyhladověná a pak v Pisárkách zakopaná autorova nedávná recenzentka apod.). V Řezníčkových textech se objevuje řada jmen či místních názvů, samotné básně se vyznačují značnou diskontinuitou obrazů a výrazným zacílením na jazykovou stránku výpovědi. Autorův slovník se již tradičně vyznačuje invencí a smyslem pro zvláštní a neobvyklé výrazy. Hra se slovy i s fantazií často ústí v nápadité pointy. Není však samoúčelná a často se za groteskní polohou skrývá kontakt s mnohem závažnější životní realitou („Psi ženou na ulici před sebou / Dřevěného manekýna z výkladu / Dělal na ně za sklem lascivní pohyby / Naznačoval že jejich existence je marná // Ale co hvězdy? Co hvězdy? / Jsou to také psi? / A jaká je jejich existence?“). Dokáže-li se básník dívat ke hvězdám a přitom vidět běžící psy, není to málo. Zvažuje-li při tom jejich existenci a existenci vlastní, je to už samo o sobě dosti. Ale Řezníček navíc nereviduje své názory, je stejně nesmířlivý vůči pokrytectví dnešního světa, nadále útočí na jeho „autority“ a na milost nehodlá vzít ani samotného Boha. A možná je to právě tato odvaha, která mu s osobitým viděním dovoluje na pomyslném žebříku poezie stoupat poměrně vysoko.

   zobrazit celou recenzi

2. dybbuk – 14. 2. 2018

   A2, 14. 9. 2011

   Karel Kolařík
   Snové hry pohádkového dědečka

   Pavel Řezníček a dětská fantazie
   Po pěti letech od vydání poslední sbírky Kakodémonický kartáč (viz A2 č. 22/2007) vydává Pavel Řezníček novou knihu básní, nazvanou Mizející ve voliéře.
   V ní opět těží z jazykové hry, z komiky a asociací, ale také varuje před hygienou ducha, zosobněnou klérem, státem a justicí.
   Klíčem k nové básnické sbírce Pavla Řezníčka Mizející ve voliéře může být její věnování vnučce Tereze. Hrdý dědeček v ní vnouče trpělivě zasvěcuje do zdánlivě obskurních pravidel světa každodennosti; ten je zde poznovu středem pozornosti, magnetickým polem obraznosti, inspirací i látkou hodnou přetvoření. Básník učí, jak rozumět obrazům poskytovaným všedností, jak jimi prohlížet i jak vidět sebe sama jejich prostřednictvím, a stvrzuje tak pravdivost nespoutané dětské fantazie, poučkami většiny dospělých sveřepě znevažované.

   Svět je takový, jaký jej vidíš
   Jedinou pravou zákonitostí tohoto světa je totiž hra, při níž se vše zvrací v nic, jak fatalisticky napovídá například báseň Lidi, a kterákoliv pravda může být zároveň svým vlastním opakem. Hybnou silou, oživující a směšující figury a předměty, jevy a prostory, jsou jejich skryté souvztažnosti, odkrývané v Řezníčkových básních snáze či hůře proniknutelnými asociacemi, jejichž nezřídkavá hermetičnost spojuje světotvornou energii s jedinečným lidským viděním (pochopitelně povzbuzeným snovou zkušeností). Jejich jazyková komika současně exponuje neméně silný tvůrcovský zdroj v jazyku samém. Svět je takový, jaký jej vidíš, a jeho osud je ve slovech, jimiž jej vyložíš, ve verších, do nichž bude zaklet – a ty s ním. V nekonečném chaosu tak asociace smršťují různě příbuzné fenomény k sobě, aby vzniklé asambláže následně invertovaly a jako své rozkolísané negativy se dále rozprskly, přitahovány jinými příbuznostmi.
   Řezníčkova poezie rovněž varuje vnučku před vševědy tohoto světa, kteří mají o všem jasno a ono jasno šíří dál coby hygienu ducha. Přílišným osvitem mažou tvary ozřejměné individuálním zřením, nahrazujíce je monochromní, uhlazenou plochou pravd bezbolestných, obecně přijatelných. Spolu s klérem, neustále připomínaným v již poněkud otřele znějících šprýmech či bludných pokusech o ně, je v knize reprezentují především přízraky státu, například v groteskně formulované obžalobě justice, kdy poukaz k blížící se promlčitelnosti „vraždy Karla Šebka“ zaznívá jako další absurdní obraz či teze v řadě („Břitva na pepř/ Všechno koření se servalo/ Olizovat kopytem obrovi jazyk// (…)// Břitva na pepř/ Nikdy na shledanou/ V dubnu 2015 bude vražda Šebka promlčena/ Vraždy se u nás promlčují po dvaceti letech…// Břitva na pepř i na Šebka“).

   Atlas slepený deštěm
   Oč otevřenější, významově propustnější jsou Řezníčkovy sporadicky troušené básnické gnómy („Rozlité mléko již do plnicího pera nevrátíš!“), historické výklady a zeměpisné poznatky, které se v básních mísí s pravdami obecně přijímanými (byť nejednou od těch „nových“ nerozeznatelnými) a s přeludnými událostmi, jejichž hrdinou je právě tento pohádkový dědeček, Passepartout, který se soustavně vzdaluje i navrací, který je zároveň všude a nikde. Jeho vlastí je celý svět, jejž si současně přivlastňuje a odvrací se od něj, do jehož špíny se fl anérsky noří, aby se jím neposkvrněný vynořil s úlovky přízračných obrazů. Je to stav věčného pozorovatelství, naprostého neklidu, „splývání s davem“, jak ho nazval Charles Baudelaire, když psal o Constantinovi Guysovi: „Být pryč z domova, a přesto se všude cítit doma, vidět svět, být ve středu světa a zůstat světu skryt, to je několik z těch nejmenších rozkoší oněch nezávislých, vášnivých, nepředpojatých duchů, jež jazyk dovede jen těžkopádně defi novat.“ Tajemství prostupnosti světů, známé jen nemnohým, je zde vyhlašováno otevřeně a má podobu deštěm slepeného atlasu, jehož mapky se postupně spojují v jednu jedinou.
   A takto děda vychovává i vnučku. Učí ji umění smíchu, hry a anarchičnosti, toho, jak se stát věčnou Zazi… Ovšem je tomu vskutku tak? Když v samém finále narážím na verše „A máte příjemný pocit jako když zjistíte/ Že pekaři dnes omylem vložili do svých pecí/ Místo briošek croissantů muffi nů a koblih/ Své děti/ Kterých už je stejně dost/ Budou na podpal“, musím se ptát, zda básník nevěnoval svou sbírku své vnučce spíše proto, aby ji nemusel hlídat… I to je v jeho hemživém

   zobrazit celou recenzi

3. dybbuk – 14. 2. 2018

   Týdeník Rozhlas, 11. 10. 2011

   Alena Blažejovská
   Pavel Řezníček: Mizející ve voliéře

   Blanenský rodák Pavel Řezníček vystoupil na veřejnosti poprvé v roce 1965 s brněnským divadélkem Konvence, pro něž sestavil pásmo z poezie francouzských surrealistů Ďáblův ocas je bicykl. Básnicky debutoval o dva roky později v Sešitech pro mladou literaturu. Od počátku normalizace do roku 1989 však mohl publikovat jen v zahraničí a v samizdatu. S přáteli vydával surrealistický sborník Doutník a na dalších sbornících se podílel. Oficiálně publikuje od počátku devadesátých let.To platí pro jeho poezii, známou z řady zahraničních surrealistických antologií, i prózu. Řezníčkův román Strop vyšel v roce 1983 v Paříži a následně v Římě, doma však až o osm let později. Mezi jeho romány si získaly popularitu zejména Hvězdy kvelbu, věnované brněnskému okruhu kolem tzv. demiurga Jana Nováka, známému jako „brněnská bohéma“. Pod mírně zkreslenými jmény zde vystupují například dramatik a režisér Arnošt Goldflam, hudební skladatel a vědec Miloš Štědroň, básníci Skácel a Mikulášek i Zeno Kaprál, režisér Karel Fuksa, ale taky legendární silák Franta Kocourek a mnozí další.Obliba Řezníčkových příběhů by však neměla zastínit jeho poezii, která – jakkoli byl vždy spíše solitérem než organizovaným surrealistou – zůstává nadrealistickou. Editor charakterizuje sbírku Mizející ve voliéře jako postkatastrofickou krajinu, zaplněnou „přidrzlými věcmi a zvířaty dožadujícími se svých práv, jak to odkoukali od lidí.“ V posledním textu sbírky věnované „vnučce Tereze“ autor proklamuje, že: „Básník je ten, který prsty u nohou dokáže dosáhnout na Lunu, nebo taky na svíčky slavnostního dortu zapálené na počest Marii Manrique de Lara, která přinesla r. 1556 do Prahy Jezulátko, jež teď udivuje Indiány na řece Paraná pod jménem Niňo de Praga.“

   zobrazit celou recenzi

4. dybbuk – 14. 2. 2018

   Tvar, 22. 9. 2011

   Petr Král
   HVĚZDY POD PODRÁŽKOU

   Poťouchlé katastrofy, do nichž Pavel Řezníček vtahuje své aktéry – bytosti i věci –, nezměnily v jeho nové sbírce svou povahu, ale dostaly nový rozsah. Rozšířily se zároveň v čase a v prostoru, počínaje úvodní básní: Ale co hvězdy? Co hvězdy? Jsou to také psi? Hafani rostou až ke hvězdám a svítí s nimi, hvězdy padají mezi čokly a učí se od nich štěkat. Spolu se vzdálenými prostory se tu setkávají i rozdílné časy: efemérní psi, nepamětné hvězdy. Jinde se zámořský parník (čekající na „spálené panenky“ z krematoria) jmenuje Pterodaktylus (Stížnosti), v závěru básně Ugrofinové se odhalí tajné pouto mezi vlakem a… Věstonickými Venušemi: „Spánek na špičce prstu / Jako vyhaslé ohniště / Probouzí všechny Věstonické Venuše / A ty si lehají na koleje pod vlak / Tak jako si v mládí lehaly pod chlapy“. V Cihelně se zas zjeví houf kanibalů, kteří se vzápětí změní v tlupu krejčích vracející se ze schůze ROH; pravěk jde odborářům v patách stejně vlezle, jako se kosmos plete mezi psy. Pokoj si nedá ani sám Stvořitel, který se pro změnu bratří – a trumfuje – s mládežníky: „Polykat lidi může jen Deus absconditus / Anebo »Mladá garda« ze stejnojmenného románu“ (Deus absconditus).
   V jiné básni je Bůh přímo osloven; autor pohoršený tím, že dal schopnost létat jen ptákům („poletují nade mnou / jako ježek v kleci nebo briliant za pecí“), se na něj obrací s žádostí o nápravu: „Zakaž jim ó Pane létat / A mne vyzdvihni na oblohu / Obaleného do peří a asfaltu“ (Zakažte jim létat). Tak jako sondy do vesmírných prostorů a nepamětných dob to bezpochyby souvisí s tím, že Řezníček, narozený 1942, začíná vyhlížet vlastní konec; nemíní se ale proto s Bohem udobřit, jako tolik jiných, naopak mu spílá a vyčítá, co se dá – až to místy trochu nudí a dostává topornost protiklerikální agitky. Ani smrt jej nicméně nevybízí k pokání, ale k výsměšným protestům, místo modliteb ji zaklíná jen svým reptavým, nezaměnitelně řezníčkovským huhláním. A nádherně uzemňující konkrétností svých rouhavých obrazů: „Smrtka není žádná panímáma / S kterou bys mohl smlouvat na trhu o kopu vajec // Smrt je princezna a má dvě fajfky / V prázdném domě zdvihá do výše petrolejovou lampu…“ (Počmáraná nebesa).
   Komplementárně k výhledům do kosmických a časových dálek umí ostatně autor nepředvídaně zaostřit na tak všední úkony a fakta, jako je vynášení odpadků (které mu splyne s nekonečným padáním lidí do hrobu) nebo kupení prachu pod skříní – odkud se v Kabaretu fosforek, jedné z nejinspirovanějších básní sbírky, odvine celá podivuhodná vize: „Podivné království pod skříní / Závěje prachu a v nich král / […] / To co kraluje pod skříní // […] / Král se ukrývá před loutkamipoleny / Posluhujícími u kamen“ – atd. až k příznačnému závěru, kde se zemský prach znovu smísí s hvězdami: „Mít hvězdu zasazenou do podrážky / A šlapat na ni každý den“. V básni Potěmkin se stejně přeludně zabydluje „zákulisní“ prostor špajzky: „Ve spíži postavili kulisy / Měla přijet jakási vážená osoba / A ubytovat se tam / Se všemi kumpány od »Padlého stromu« // Proč ty Potěmkinovy vesnice / Ve spíži kam se odkládaly vysavače brambory prázdné láhve? // Na co to rozprašování / lesní vůně jako v nějakém předměstském biografu?“ Ani tím však ještě rejstřík sbírky – a celé básníkovy poetiky – není vyčerpán; Řezníček se neomezuje ani na básně pojaté jako zkratkovité nonsensové příběhy, smíchané z nehorázně odlehlých dějů, na něž je redukován záložkou knihy.
   Některé texty – jako Ústav pro přestárlé – mají spíš svobodu ujeté úvahy („Má vražda příbuzné? Ne Je na světě sama“), jinde střídají podivné příběhy jen matoucí, čistě slovní (jazykové) elány a skrumáže, nebo se s nimi aspoň účinně spojují. Zvlášť působivé jsou často úvodní verše básně, jejichž tříštivost čtenáře rázem podrobí jakémusi iniciačnímu šoku: „Možná že ponorka / Dramaticky se rozplývající ponocný / Chtěl bych mluvit s citrony mají husí kůži“ (Baron Claudius), „Leknín uprostřed jezírka / Pak mu nezbývalo než se svalit“ (Fish and chips). Nedílně výsměšné a málem extaticky vzrušené spojení pojmů a slov – z nichž má Řezníček v oblibě i nezvyklé nebo podivně pokroucené výrazy, jimž sám sotva rozumí – se jinde vynoří jako obludný meteor, který „příběh“ básně jen zrádně protne z boku a letmo jím proletí. Jeden z takových meteorů zazáří i v už citované Cihelně, kde se k sobě – ve společné frontě na polévku – doslova přivaří „kopřivy a perhoreskující Bukovjanová“. Zaumný slovní zmetek přidaný k jménu nešťastné recenzentky Hosta, která se o autora kdysi netaktně otřela (a která se tu za to musí předvádět hned ve čtyřech básních), stačí vytvořit nové zaklínadlo, schopné na rozdíl od recenzentčiných posudků přetrvat věky.
   V recenzi dotyčné na Řezníčka bylo zvlášť trapné tvrzení, že jeho básně nejsou dost současné. Na textech poslední sbírky je naopak nápadné, jak přesně s dnešní dobou a její hrůznou fraškou – nebo s jejím fraškovitým hororem – dokážou rezonovat; provokativní svévolnost básní už předem zahrnuje i šílenství norského střelce nebo ničivý amok britských výrostků. Tam, kde se autor s důvěrou svěří jak slovům, tak svým spontánním vnitřním hnutím, proniká kniha ještě kamsi jinam, do prostoru básnických dobrodružství neznámých dosud ani Řezníčkovi, ani poesii vůbec. Kromě Kabaretu fosforek je to i případ podivuhodné Básně, kterou napsal primář Karlach v sudu formalinu, nebo tří velkolepých řádků, jimiž se po chmurné vizi jatek – jako trojím třesknutím – vzedme poslední báseň knihy: Aktovku plnou podzimu jdu k jatkám Anděl už čeká na ránu palicí Do vazu
   Zapomenutý Londýn mezi botami Továrny hoří Dorotami Vzdor verši, v němž tvrdí „Poezie mi byla vždy cizí“ (Vrána), ví Řezníček dobře jak to, co je poesie, tak v čem spočívá báseň. Určitě lépe než perhoreskující Bukovjanová.

   zobrazit celou recenzi

5. dybbuk – 14. 2. 2018

   Tvar, 22. 9. 2011

   Michele Baladránová
   „TO JSEM SI NEVYMYSLEL“

   „Mýdlo z bisona neuděláš,“ tvrdí závěrečný verš jedné básně Pavla Řezníčka (nar. 1942) z letošní sbírky Mizející ve voliéře, a přitom právě tady máme kabáty z delfínů, loutky si loví raky, hosté jsou nacpáni do láhve, rozčarovaný kečup pokřikuje a celá ulice padá z okna. To vše navíc naoko s naprostým klidem. Ale když jsme do toho vtaženi – jak se z toho nezbláznit…?
   Surrealismus, především v literatuře, je za prvé velká záhada. Totiž v tom, jak k němu přistupovat, respektive jak surrealistickou poezii vnímat. Jestli je to jen taková sranda (a potom tedy – jak rozeznávat dobrou surrealistickou poezii-srandu od špatné), nebo jestli přece jen hledat hlubší podtext. Tentokrát jsem si doopravdy oddechla, neboť celek, sbírka, nepochybně má význam, má názor. Tedy, ačkoliv to někdy může vypadat tak, že surrealistická poezie je jen zvláštní žvanění nesmyslů, ona není. Zatímco tento druh psaní býval velkým objevem a úžasným experimentem, dnes je to také dobrý způsob, jak účinně popsat současný svět a mnohdy stupidní lidské počínání.
   V tom nás znovu utvrzuje básník Pavel Řezníček, jehož poslední sbírka vyšla v nakladatelství dybbuk a který se v principech jmenovaného směru cítí jako ryba ve vodě. A protože dnešní společnost je trnem v oku většiny básníků, její kritiku najdeme i v Řezníčkových prudce surrealistických verších. A je jedině dobře, že je tu také někdo, kdo to dokáže dělat s elegancí: „Veřejná mínění soudí / Že ryby nemají ruce / Podívejte se do zrcadla.“ (Přímo do čela, s. 38)
   Stěžejní je ve sbírce otázka existence (respektive neexistence). Často využívaným prostředkem je záměna, působící buď metaforicky, nebo čistě jako surrealistický prvek – zkrátka taková hra. „Ale co hvězdy? Co hvězdy? / Jsou to také psi?“ (Semiramis, s. 9) Ve sbírce Mizející ve voliéře je nám mimo jiné předhazováno, že obyčejné věci (například hřebíky) nejsou, zatímco na druhé straně je tu množství těch neobyčejných, které navíc dělají neobyčejné věci. Přichází dokonce otázka lidské existence. Tak tedy: jsme? Nejsme? Anebo jinak – kdo z nás jsou (ještě) lidé – a kdo ne?
   V souvislosti s „existencí“ jakožto slovem bych si dovolila říct, že by si Řezníček možná měl dát pozor na některá opakování (kromě „existence“ a všelijakých jejích odvozenin dále například slovo „lascivní“). Jakmile se taková slova, tím myslím slova dosti výrazná, v jedné sbírce opakují, ubývá jim podstatně na přitažlivosti.
   Pro Řezníčkův svět bizarnosti je charakteristické také podrývání obecně uznávaných pravd a autorit, což je ve sbírce podtrženo jakýmsi antináboženským tónem, snad záměrně přehnaným. Kostelník tak vězní nebohé věřící přes noc a nebesa jsou „Počmáraná nápisy »Pánbůh je vůl«“ (Počmáraná nebesa, s. 39). Nebo: „Bůh je obrovská panna. Kdo si chce s ní hrát?“ (Bez názvu, s. 14). Jediné, co v dnešním světě ještě zůstává autoritou, a jediná, kdo požívá pořád ještě trochu respektu, je smrt: „Nesmrtelnost není nezmrznutelnost // (…) // Smrtka není žádná panímáma / S kterou bys mohl smlouvat na trhu o kopu vajec.“ (Počmáraná nebesa, s. 39).
   Bizarnost je podtrhována zvláštní stylizací lyrického subjektu, jenž může být podivínsky až sarkasticky hrubý: „Byl jsem to já / Kdo podrazil nohu Emilu Zátopkovi / Při marathonu / Na olympiádě v Londýně 1948 // Celá výprava jela s pláčem domů / Ale já jsem byl jmenován / správou hotelu“ (Albert Speer na břehu Sprévy, s. 11), jindy zase mravokárně ironický: „Neomalenost prodavačů je známá / Jednou přijdu do krámu / A místo térového papíru / Mi prodají / Losnu a Mažňáka“ (Stanné právo, s. 26). Ironie, nadsázka a přístup „vše je možné“ nás někdy přivede až ke krajně nepředpokládaným a podivuhodným situacím a poučkám: „Vlak zapřažen do autobusu / Orá autobusové nádraží // Podej ruku ústřednímu topení / Třeba jsou to tvoji / zkamenělí rodiče.“ (Had, s. 22) Přičemž jsme paradoxně záměrně ujišťováni a usazováni výroky typu: „To jsem si nevymyslel / Je to pouhých třicet let hodně lidí si na to pamatuje.“ (Setkání, s. 52)
   Otázku reality a iluze, která je nám v knize předhazována, lze nakonec zodpovědět různými způsoby. Podíváme-li se totiž na věc zkoumavě, zjistíme, že to, co na nás působí jako iluze, skrývá ve svém jádru podivnou realitu (jako by byl Řezníčkův surrealismus z jedné části velká, trochu divočejší metafora): „Lasička skáče na Měsíc / Nedaří se jí to Padá na hubu.“ (Lusknutí lusky, s. 46) Nepoznali jste v tom někoho? Nenacházíte v tom jisté lidské vlastnosti? Najdeme i upřímnější a obecnější poznatky: „Nekonečný katarakt lidí / Kteří padají z odpadkového koše do popelnice / Když vynáším smetí u nás na dvoře / Jak se do toho koše dostali?“ (Titanic, s. 49) Řečnické otázky nás navíc vybízejí k účasti. K myšlenkové účasti i jaksi psychologické. Víme o nich? Známe je? Máme ty ubožáky v koších a popelnicích litovat, nebo mezi ně dokonce patříme a jen si to nechceme přiznat? Pro odlehčení situace proloží občas básník své křiklavé verše humornými poznámkami typu: „Fantom je šampon“ (Mezi botami, s. 82), což nám už tak dost peprně odvážnou sbírku ještě trochu okoření. Troufnu si říct, že autorově poetice by přišla na chuť i řada neoblomně konzervativních čtenářů. Ale jak je nalákat? Vidíme, že se jedná o poetiku nebojácnou, nechybí jí ten patřičně tragikomický smysl pro humor a smysl pro přesný výběr slov.
   Řezníčkův surrealismus je působivý, přesto knize vytknu dvě věci. První poznámka, kterou si nemohu odpustit, bude patřit grafické úpravě. Písmo pro názvy básní bylo, pravděpodobně grafikem, zvoleno poněkud nešťastně, neboť rozluštit ho chvílemi vyžaduje opravdu soustředění. Někdy neuškodí zbytečně nemodernizovat. Za druhé: ve sbírce se objevuje řada jmen osobností a míst. Máme tu tedy jakési konkrétní záchytné body ve shluku šílené absurdity. Jejich množství ale působí opačně – rušivě. Přemíra ulic a jiných názvů mě poněkud znervózňuje. Vizte sami: „U Rolls Royce prince Charlese a jeho ženy Camilly / Na Regent Street když projížděli londýnskou čtvrtí / West End / Dokonce jsem ani nezapálil / Obrovský vánoční strom / Na Trafalgar Square.“ (Regent street, s. 48)
   Poučka na konec tedy zní: pro příště by neuškodilo neplést si poezii s mapou, pak by bylo vše v pořádku a jistě bychom také všude trefili.

   zobrazit celou recenzi