Máme to ještě lehké, jak jednou bude jasné

Recenze

1. sarka – 13. 4. 2018

   Host, 14. 3. 2018
   Andrea Popelová

   Ani lehké, ani jasné
   Sbírka z nočních bdění

   Základní tematické okruhy nové básnické sbírky Yvety Shanfeldové jsou dány názvy jednotlivých oddílů: „Já“, S partnerem“, „Máma“… Ať autorka začne své řetězení básnických obrazů odkudkoli, vždy se alespoň otře o vztahy ke svým blízkým. Nahlíží na ně velmi otevřeně, vyhýbá se prvoplánovému vyjadřování emocí, přesto necítíme žádný výrazný odstup mezi básnířkou a lyrickou mluvčí. Je zřejmé, že sbírka vychází z osobních zážitků, text málokdy přesáhne výpověď soukromého rázu. Vzpomínky či momenty rodinné historie, která evidentně nebyla radostná, jsou podávány útržkovitě formou návratných motivů. Vztah k rodičům zobrazuje autorka s překvapivou otevřeností: „Otec je hnusný jako loď.“ Partnerské soužití je podáno jako spolubytí založené stejnou měrou na zvyku i potřebě: „lítost a láska dva břehy“, „vnímat jeden druhého jako když solí“. Jeho součástí je i noční samota chvil, kdy ten druhý vedle spí.
   Většina básní se odehrává ve velmi intimním prostoru postele, ložnice či zahrady nebo zachycuje soukromé činnosti, s nimiž tradičně spojujeme symbolické významy (mytí, práce na zahradě, jídlo…). Vedle toho vstupuje do veršů moderní svět letadel, satelitů, počítačových obrazovek. Krajina, která tyto intimní prostory obklopuje, proniká dovnitř v podobě zvuků a pohybů. Je spojena s ročním obdobím, nejčastěji podzimním či zimním, a většinou má náznakový, až archetypální ráz. Touha vyjít do krajiny, jít „vyšlapanou cestou do neznáma“, může odrážet potřebu změny, volnosti, vymanit se z opakování, ale básnířka dochází k poznání, že „kdysi jsem chodila do krajiny / pak jsem pochopila / že se dá dojít jen na okraj“.
   Časté motivy hranice, hráze, okraje, omezení, ale také deště, podzimu souvisejí s asi nejzávažnějším tématem sbírky, se smrtí. Je možné chápat text jako autorčino vyrovnávání se s umíráním a odchodem blízkých i s tím, že o mrtvých není vždy možné a vlastně ani nutné mluvit jen dobře. „Celé dny se cpu smrtí,“ říká se v jedné básni.
   V konfrontaci se smrtí si člověk výrazněji uvědomuje vlastní konečnost a uplývání času. Toto vědomí jako by běželo na pozadí všech básní, občas se vynoří verš, v němž autorka zřetelně tematizuje svůj věk: „po padesátce žiješ pod škraloupem“, „opírám se o věk jako o hůl“. Nikoli však proto, aby nám předávala nějaká životní moudra, pouze mluví o sobě a nás činí společníky svého tázání, pocitů a obav. Yveta Shanfeldová žije mezi Českem a Spojenými státy, není proto divu, že v básních najdeme motivy letu, vlaků, letadel, ptáků.
   Odjezdy i návraty nejsou jednoduché, „do rodného města / vracíš se pro ránu do držky“, a možná právě ono cestování a dvojdomí nutí básnířku „nerozšiřovat obzory, stále tíhnout“.
   Forma básní může evokovat často tematizované noční přemítání, kdy myšlenky až nelogicky, nespojitě přeskakují od jednoho motivu ke druhému a nečekaně uhýbají do snových představ či se ve variacích vracejí („noc nás vrací / pořád na to samé místo“). Vedle až nebásnických popisů předmětné skutečnosti a jednoznačně vyslovovaných myšlenek najdeme těžko rozluštitelné obrazy („na betonu střízlík / zobe něhu / počítač mlčí / rychlostí deště“). Pojítkem může být rým, rytmus, asonance, aliterace, etymologická hříčka. Předěl mezi logikou a hrou, smyslem a nesmyslem je nezřetelný, mnohdy se text náhle začne podobat rozpočitadlu (a my si uvědomíme, že ani dětské říkanky nemají vždy nevinná témata: „hrab hrob“, „srp smrt“). Od funkční hry s jazykem je ovšem jen krok k banálnímu rýmování („považuju zrak za zázrak / když slunko praží na zápraží“), jež narušuje čtenářské soustředění a oslabuje soudržnost celku, který na druhé straně díky tomu, že básně nemají názvy a na některých místech jsou hranice mezi nimi kvůli grafické úpravě nejasné, i díky provázanosti již zmíněnými návratnými motivy působí jako souvislý proud.
   Do posledního oddílu jsou zařazeny krátké nápady, hříčky, záznamy, opakují se v něm motivy i pocity předchozích částí a sbírka se spíše rozplizává, místo aby dospěla k nějakému vrcholu či se alespoň významově uzavřela. Přesto je kniha Yvety Shanfeldové textem, který stojí za to dočíst až do konce a k němuž je možno se vracet, aniž by po čase působil okoukaně.

   zobrazit celou recenzi

2. dybbuk – 17. 2. 2018

   A2, 6. 12. 2017

   Martin Lukáš

   Jako jedna dlouhá, smutná, přerývaně, a přece souvisle navazovaná věta, prokládaná, jak píše autorka, šperkem české řeči, spojkou „a“ – taková je nová básnická sbírka Yvety Shanfeldové. Upřímně žasnu nad tím, jak dokáže češtinu, vedle každodenní angličtiny (žije v New Jersey), slyšet. Do veršů i básní se její samomluva insomniaka člení ne podle obrazů a významů, ale podle rytmu, zvuku, rýmu. Jako je noc, nejčastější „dějiště“ autorčiny promluvy, především splývavou, temnou plochou, proti které se paradoxně rýsuje skutečná podoba vztahů a věcí, jsou slova, jejich tvary, především dlážkami marné cesty za odhalením smyslu netečných dějů, které se rozvíjejí kolem toho, kdo vidí a nemůže spát.
   Shanfeldová slova zaměňuje na základě jejich zvukové podobnosti, jako by do sebe „zasouvala“ dvě odlišné představy, které přes sebe „prosvítají“ a spolehlivě vyvolávají neklid, zmatení, závrať. Pět tematických oddílů sbírky, na jejichž názvu pramálo záleží, jen volně vymezuje pole básnické výpovědi. Určující je vždy to, kam tato témata (soužití partnerů, smrt matky, vzpomínání na Prahu) autorku zavedou a co ji donutí si připustit a uvědomit. Po pár desítkách stran ale začínají rozpoutanou lavinu slov, třebaže místy mnohomluvnou, rušivě „brzdit“ neumělé úplné rýmy. Každý z nich je vytržením z proudu tajemných evokací, jako když náhle v noci ze spánku vytřeštíte oči do tmy a všechny hrůzy, co vás pronásledovaly, a všechna tušení, co se každým okamžikem měla proměnit v poznání, nenávratně zmizí.

   zobrazit celou recenzi