Léto, kdy otec zemřel

Recenze

1. dybbuk – 17. 2. 2018

   A2, 19. 1. 2011

   Martina Blažeková
   Začátek konce

   Nad románem Léto, kdy otec zemřel

   Hlavním tématem autobiografi ckého románu maďarské spisovatelky Yudit Kissové je smrt. Autorka nad ní přemýšlí nejen u příležitosti smrti otce, ale také na základě traumatické historie její židovské rodiny.

   Yudit Kissová (nar. 1956) ve svém románu Léto, kdy otec zemřel (Apám halálának nyara, 2006) od první věty řeší hádanku: Kdy začal otec umírat? Jednoduchá odpověď by zněla: Když mu lékaři objevili nádor na mozku. Cynická, ale v podstatě stejně jednoduchá odpověď by zněla: Když se narodil. Jednoduché odpovědi ale Kissové nestačí. Název knihy by mohl naznačovat, že se bude jednat o vykreslení jednoho léta, kdy otec zemřel. Nikoliv. Kniha se zabývá životy a smrtí v nich. Primárně životem otce a životem jeho dcery. Ta se musela vypořádat s jeho, a tím pádem i svou minulostí, jejíž součástí je jak otázka židovství, tak otázka otcova komunistického přesvědčení.

   Vyvolávání duchů
   Hádanka se větví dál. V jejím středu se nachází otázka smrti. Ta jako základní motiv, jež se zjevuje i v názvu, prorůstá každou větou knihy. Otázku smrti autorka obrací ze všech stran, ze všech možných uhlů. Činí tak nenásilně, skrze příběhy postav. Smrt předků v koncentračních táborech. Právo na přirozenou a důstojnou smrt – jako součást přirozeného a důstojného života. Právo na sebevraždu jako možné východisko. Autorka jako kouzelnou hůlkou zjevuje postavy, a každá z nich nese na zádech svou vlastní smrt, své utrpení. Utrpení se jako důležitý motiv v knize neustále opakuje – tím se dílo hlásí k jednomu z hlavních témat židovské literatury. Na rozdíl od současných židovských autorů typu Jonathana Safrana Foera však tak činí beze vtipu a bez ironie. S traumatickou minulostí své rodiny a svého otce se autorka nevyrovnává nadlehčováním, nýbrž důslednou analýzou.
   Literatura sama je zde další postavou. V tomto směru je román velmi intelektuální, poznámek pod čarou je v něm tolik, jako by se nejednalo o román, nýbrž o traktát. Odkazů je bezpočet. Toto „who is who“ zejména maďarské a židovské literatury se však nejeví samoúčelně. Autorka vyvolává živé i mrtvé autory jako duchy na pomoc svým myšlenkám a včleňuje ideje jejich nadčasových děl do své vlastní knihy. Kromě své vlastní empirické zkušenosti a zkušenosti svých blízkých tak využívá pro rozřešení své hádanky i zkušenost aplikovanou.
   Při hledání odpovědí se vynořují další a další otázky, čímž se kniha tematicky rozšiřuje, zároveň však zůstává motivicky kompaktní. Tato ucelenost v šířce je výrazným kladem knihy. To obecné a společenské se ukazuje na obraze soukromého života lidí, jedno organicky vyrůstá z druhého.

   Právo na smrt
   Pokud je silným motivem právo na smrt, dalším výrazným motivem je právo na štěstí. „Trauma přežití“ zobrazuje autorka jak na generaci, jež deportace zažila, tak na první generaci potomků přeživších. Faktem je, že tento už mnohokrát prozkoumaný terén není na této knize tím nejzajímavějším. Yudit Kissová díky svému vypravěčskému talentu rozhodně čtenáře zaujme, je ale fakt, že v souvislosti s výše zmíněnou absencí humoru občas v rovině postav sklouzne do sentimentu. Postavy – zejména ty epizodické – navíc někdy podléhají schématu, jsou andělsky dobré, nebo nelidsky zlé. Toto „sklouznutí do pohádky“ se naštěstí neděje v základní vrstvě příběhu – při vykreslování vztahu k otci. Tady autorka nemilosrdně otočí každou minci ze dvou stran, a i když z každé stránky číší láska k otci, dokáže se na okolnosti kolem něj dívat velmi střízlivě. V žádném případě nehraje roli „ďáblova advokáta“. Právě vyrovnávání se s otcovým ideovým zaměřením, zkoumání vlastních postojů k němu je tematicky nejzajímavější částí knihy – mění se od dětské důvěřivosti až po úplné distancování. Otec se jako leitmotiv vrací znovu a všude – ve vztazích k mužům, k literatuře, k minulosti, k dětem. V tomto bodě je kniha téměř psychologickou sondou – mnohem víc než sondou sociologickou či historickou, jakou by se na první pohled mohla zdát.
   Vraťme se zpět k hádance: Kdy začalo to léto, kdy otec zemřel? Začal umírat ještě jako dítě, když ho opustila matka, aby ho zachránila před koncentračním táborem? Nebo když jako dospělý zavíral oči před realitou, před níž se chránil? Hádanka zůstává nerozluštěna. Důležité však je (a pro literaturu zejména), že Kissová napsala myšlenkově bohatou knihu, jejíhož ducha bude bez obav možné v budoucnu také vyvolat.

   zobrazit celou recenzi

2. dybbuk – 17. 2. 2018

   MF Dnes, 1. 2. 2011

   Alena Slezáková
   Výtečný příběh o smrti jedné víry

   Autobiografický román Léto, kdy otec zemřel účtuje s reálným socialismem i holokaustem

   Mladičká Maďarka pobouřeně vypráví otci, že se s ní a jejími přáteli při výletu z Budapešti do Prahy nechtěli v pražských hospodách lidé bavit. „Zrádci,“ zabručí otec.
   Je možné, že by nevěděla, co se stalo v srpnu 1968? Je. Hrdinka autobiografického románu maďarské autorky Yudit Kiss, narozená v roce 1956, totiž pochází z prominentní komunistické rodiny a pravdu o pražském jaru se dozví až za dalších pár let od kamaráda.
   Její otec umírá na mozkový nádor a k Praze má zvláštní vztah -prožil v ní nejkrásnější léta svého dětství. Jeho židovští rodiče se sem ve 30. letech uchýlili před pronásledováním, jemuž čelili v Maďarsku. Jenže válce neutekli a většina početné rodiny sdílela osud milionů evropských Židů. Otec vyvázl, už jako mladičký vstoupil do komunistické strany – a nyní, v 90. letech, píše knihu, v níž se snaží vysvětlit, „proč se zhroutil reálný socialismus, na jehož vybudování vsadil svůj život“.

   Umírání na etapy
   Ten román je středoevropským příběhem par excellence – drásavý tak, jak drásavé byly vminulém století dějiny tohoto prostoru. Výtečně napsaný, i když jeho komplikovaná stavba plná reminiscencí a časových skoků čtení příliš neusnadňuje. A otec v něm „umírá“ jaksi na etapy. Každou událost, která bortí její dětskou a posléze mladickou důvěru v socialismus, uvozuje autorka úvahou, že otec zemřel možná právě to léto, kdy se zhroutila další z kulis stavby zalité hektolitry krve. Ale otec věří dál. „Takovou demokracii jste chtěli?“ rozhořčuje se po pádu komunismu.
   Yudit Kiss se hodně toulala po světě a od roku 1992 žije v Ženevě, jako by se chtěla od té prokleté střední Evropy odpoutat. Ale je do ní vrostlá a svým osudem nám říká: Nezapomínejte!

   zobrazit celou recenzi

3. dybbuk – 17. 2. 2018

   Host, 15. 12. 2010

   Marta Pató
   Maďarsko z letadla

   Yudit Kiss Léto, kdy otec zemřel, přeložila Anna Valentová, dybbuk, Praha 2010 Překlad románu Yudit Kiss (nar. 1956) Léto, kdy otec zemřel do češtiny může být pro mnohé překvapením. Především proto, že překladatelka z maďarštiny Anna Valentová bývá zárukou pro výběr literárně náročných a osvědčených titulů. Nyní dostáváme do ruky knižní prvotinu autorky, která byla a je jako beletristka i v Maďarsku celkem neznámá.
   Kniha je rodinnou biografií zacílenou na kariéru a život vypravěččina otce. Otcův konkrétní příběh a rodinná historie, zásadně ovlivněná holocaustem, je tu v hrubých rysech představena i jako obecně historická zkušenost mnoha budapešťských rodin židovského původu. Jedinečnost jednoho osudu je zasazena do konkrétních historických kulis Budapešti a Maďarska ve dvacátém století. V zrcadle otcova osudu a světonázoru je zároveň popisován proces vypravěččina vlastního vymezování se vůči němu, hledání vlastní identity. Tato identita vypravěčky je pak východiskem i osou celého vyprávění.
   Generační román má v Maďarsku bohaté podoby. Některé z těchto beletristických děl máme i v českých překladech: například Zpověď jednoho měšťana Sándora Máraie představuje esejisticky pojatým monologickým pohledem podobný typ (auto)biografického vyprávění: sebeidentifikace vypravěče je pojatá sociologicky, rozšířená o fresku podávající obraz celé rodiny i společenské třídy. Generační román ovšem od dob Máraie prošel v maďarské literatuře obrovským vývojem. Doslova zlomem v práci s větou, textem a uspořádáním rodinné fresky byl Konec rodinné ságy Pétera Nádase a zatím naposledy vyvolal před deseti lety velké diskuse o žánru rodinné kroniky opus Harmonia caelestis s dovětkem Opravené vydání Pétera Esterházyho. Právě zpracování archaického literárního toposu „otec a otcovské dědictví“ u Esterházyho (mimo jiné a snad jen pro zajímavost vrstevníka Yudit Kiss) vyvolalo rozporuplnou kritickou odezvu. Domácí kritika upozornila na vypravěčův jakoby nedospělý úhel pohledu: syn se vůči otci ani zcela nevymezuje, ani se s ním neztotožňuje, ale má na něj požadavky. U Esterházyho byla tímto požadavkem „politická čistota“, tj. syn se v románu místo otce omlouvá za to, že otec byl za minulého režimu spolupracovníkem Státní bezpečnosti. Takovéto východisko je patrné i u debutantky Yudit Kiss. Zde je otec probírán jako exponent bývalého režimu, zastánce a šiřitel marxisticko-leninské linie v ekonomice a navíc jako člověk, který popřel svou identitu, zavrhl svoje židovství. Poté, co vypravěčka představí otcovu životní anabázi se všemi souvislostmi, polituje sama sebe, že nemá za otce humanistu západoevropského ražení.
   Rok narození a rozporuplné vyrovnávání se s otcovským dědictvím je ovšem asi vše, co Yudit Kiss s Esterházym může spojovat. Esterházy patří ke generaci, která si zhruba od konce sedmdesátých let vybudovala tradici poměrně složitého jazyka a stylu, je velmi logocentrická, místy až příliš uzavřená do svého jazykového a literárního kánonu, v jehož rámci však kypí slovními hříčkami, aluzemi a neobvyklými obraty. I proto je velmi náročná na četbu, o překladu nemluvě. Literární debutantka Yudit Kiss s esterházyovským diskursem nijak nesoupeří. Její vyprávění je vedeno perem „socialistického realisty“, jak na mnoha místech v románu trefně a sebeironicky sama podotýká, a její odkazy na literární osobnosti jsou spíše ilustrativní. Překvapivá usouvztažnění a zobecnění však místy trochu nudí: „po válce byl syn zaneprázdněn na spáse světa, zatímco dcera se až po uši zamilovala“. Takto šmahem jsou popsána celá desetiletí. Přesto čtenář tuší, že za úhledným textem plným ilustrativních básnických odkazů se musí někde skrývat „prostor, který se protrhl jako nekvalitní balicí papír a za prasklinou mě očekávala studená, černá hlubina“. Tento prostor je ovšem důkladně zahalován a obcházen. Zahalován do historického pozadí, tak jak je vypravěčka vidí na základě svých solidních znalostí dvacátého století. Další zahalovací technikou je neustálé cestování dopravními prostředky. Vyprávění je lemováno nejrůznějšími přílety a odlety na konference a mítinky, takže o dětech se dozvíme to, že byly právě vyzvednuty z jeslí, deponovány u kamarádky či odveleny do divadla, o osobním partnerském životě se dozvídáme letmo ve vzpomínkách na různé lásky a pro kariéru a identitu „zásadní vztahy“. Na čtenáře se obrací žena, která se prosadila ve světě kravat a bílých límečků, daleko od své mateřské země, v cizím jazykovém prostředí. V této objektivní „letecké“ vypravěčské perspektivě přitom autorka uvádí neuvěřitelné množství závažných dramatických rodinných událostí. Pohřeb babičky je spojen s dojmem dramatického hledání spojů „jaks to stihla?“, a konečně i otcova nemoc a pohřeb jsou popsány na pozadí vypravěččiných pracovních příletů a odletů.
   Jak reálně ale tato vypravěčská situace působí! Tak jako v televizních zprávách, i v této knize jsou závažná témata — problém viníka, spoluviníka a oběti v situacích válečných konfliktů a totalitních režimů dvacátého století — pojednána právě v rychlosti mediálního či vědeckého „diskursu“, zdánlivě objektivně a s vyloučením emocí. Jako by rodinná autobiografie Yudit Kiss byla mimovolně příkladem ztráty osudu, ztráty jazyka, ztráty identity — a zároveň nalézáním identity nové, identity takzvané úspěšné ženy, která svět vnímá z kulatého okénka letadla.
   Román se točí v kruhu, a koho nevyděsí úvodní kapitola, dočká se v dalších kapitolách nenásilného vhledu do fungování zbytku kdysi velké rodiny, která se ve dvacátém století rozprchla doslova na tři kontinenty. To, co se na počátku jeví jako žurnalistická plochost, je nakonec předností: bezpečné zařazení postav příběhu do sociální struktury a doby. Možná, že Yudit Kiss svým zdánlivě až konvenčním způsobem vyprávění otevírá prostor pro svébytný styl ženského psaní, které si klade za cíl uhladit konflikty, aniž by byly smeteny pod koberec, v klidu dopovídat příběhy, aniž by bylo dopředu selektováno, který z nich je ten správný, zasadit konkrétní autentické zážitky do takového kontextu, který je v zásadě akceptovatelný a v celkovém dojmu elegantní.

   zobrazit celou recenzi

4. dybbuk – 17. 2. 2018

   novinky.cz, 26. 11. 2010

   Ema Stašová
   Kniha Yudit Kiss o ideálech a ideologiích hlubokých duší

   Otec Anny Holló byl maďarský žid, který přežil Hitlerova jatka, vzdělanec klasického typu, roztržitý snílek. A přitom zanícený komunista. S takovým rodičem není snadné se vyrovnat.
   Ich-vypravěčka Anna je autobiografickým alter-egem Maďarky Yudit Kiss (nar. 1956), která se ve Švýcarsku věnuje bádání o socialistických ekonomikách. Léto, kdy otec zemřel, je jejím beletristickým debutem.
   Když Fülöp Holló počátkem nového milénia zemře na rakovinu, tíha nedořešených vzájemných vztahů přiměje Annu napsat o otcově životě ve lži knihu. Během práce na rukopise pochopí, že se tatínek upnul ke Stalinovi, aby zapomněl na válečná traumata a zbavil se židovské kletby. Trhliny v nové víře ovšem tmelil demagogií tak urputně, že ani po pádu režimu nebyl s to své bludy přehodnotit.

   Příběhy židovského etnika
   Kiss se zamýšlí nad příběhem svých příbuzných, přátel, židovského etnika i středoevropských národů. Od zachycování konkrétních osudů dospívá ke svěžím postřehům o dějinách 20. století a filozofii člověka. Její kniha má esejistický charakter, je plná citátů, tu se noří do duchaplných hloubek, tam hladce klouže po hladině ironie a s vnímáním času si hraje jako díla mistrů magického realismu.
   Je člověk od přírody dobrý, nebo zlý? To je otázka, na niž Kiss neustále naráží, a přestože má pádné důvody ke skepsi, uchovává si svou krásnou naivitu, která připomene meziválečné myslitele. Ve skutečnosti je navlas stejnou idealistkou jako zemřelý otec. Nejspíše proto jej nikdy nezatratila, ačkoli ideologicky se nenávratně rozešli již před lety.
   Yudit Kiss se představuje jako nesmírně schopná autorka s jasnozřivým vnímáním světa. Český čtenář se může těšit také z hojných výletů do kulis Prahy a velmi kvalitního překladu. Kniha vhodná pro hluboké duše.

   zobrazit celou recenzi