Lepší konec

Recenze

1. dybbuk – 19. 2. 2018

   Tvar, 26. 6. 2014

   Eva Škamlová
   DOSTAT SE PŘES PROPAST

   Kdyby tehdy před lety byla Sáva rozvodněná jako letos v květnu, nečetli bychom teď tento příběh a téměř nikdo by o Bekimu Sejranovičovi nevěděl, a možná by si ho ani neměl kdo pamatovat. „Jeden a ten samý příběh si nespočetněkrát opakuju pořád dokola, jako bych doufal, že se mi někdy podaří vymyslet lepší konec. Každopádně může začít třeba tím, jak jsem toho říjnového odpoledne před dvěma lety spadl do Sávy. […] Zběsile jsem začal plavat k břehu vzdálenému sotva půl metru, a v dalším okamžiku jsem zjistil, že mi hloubka sahá zhruba do pasu.“
   V souvislosti s válkami a jejich dějišti a odrazem v literatuře jsou všechna slova, která by mohla vyjádřit čtenářovo zděšení a bezmocnou lítost nad zmařenými životy, opotřebovaná, zvětralá, fungují jako navyklé mechanismy, ačkoli hrůzy zůstávají stejně tragické. Válka v Bosně skončila v roce 1995, půl století po holocaustu. Na jejím počátku, v roce 1992, bylo Bekimu Sejranovičovi dvacet let, a my se s jeho antihrdinou seznamujeme až o mnoho let později, kdy po návratu z Norska do Bosny na samotě, v kolibě po dědečkovi, zaznamenává své vzpomínky a zážitky. Pojem válečná a poválečná generace se posunul do současnosti a dnes jsou dospělí i ti, kteří válku v Bosně prožili jako děti nebo velmi mladí.
   Román s výraznými autobiografickými rysy je první částí volné trilogie o lidech, kteří kvůli válce byli nuceni opustit své domovy, v nichž už se nedalo trvale žít. Dnes Bekim Sejranovič pobývá převážně v Oslu (bosenský autor knížky Jak voják opravuje gramofon Saša Staničic žije v Německu), přednáší na univerzitě a překládá do bosenštiny norské autory.
   Maďarský spisovatel Imre Kertész, který jako patnáctiletý přežil Osvětim, v jednom rozhovoru řekl, že „píše, aby se pomstil“. Je to velice výstižná metafora, které porozumí každý, kdo si přečetl některou z jeho knih. Pod slupkou sarkasmu a sebeironie je v nich výjimečným stylem skryta výzva ke svobodnému myšlení a k odmítnutí násilí. Na takové výzvy ovšem ani novodobí nacionalisté a fanatici nedbají…
   Lepší konec však není román o válečných krutostech, ve svém vyprávění totiž autor o válce v Bosně až nápadně mlčí. Nesvěřuje se ani s tím, jak postihla jeho rodinu… kromě jedné letmé zmínky: „Tenkrát, před dvěma lety, jsem řeku Sávu nechal za sebou. Opustil jsem i dům, i ulici, dokonce i to městečko, v kterém jsem strávil dětství a v kterém jsem dříve byl sám sobě blíž, než vůbec kdykoli později budu. Nechal jsem za sebou zbořené zdi zvadlé zahrady i hroby a pomníky na podemletých svazích.“
   Hašiš, metamfetamin získaný důmyslnou lstí, alkohol, sex, tohle všechno vždy jen na chvíli přehluší vtírající se vnitřní hlasy a noční můry, v nichž je vypravěč pronásledován „dobrými“ duchy, neboť on sám se ve snech stává duchem zlým. Bolest si ponechal, uložil si ji hluboko, zalil alkoholem, přikryl drogami a sexem, převážně deprimujícím a mnohdy pro oba partnery ponižujícím.
   O událostech, které se odehrály začátkem devadesátých let v Bosně a dalších částech bývalé Jugoslávie, se každý může dočíst v pracích historiků, v mnoha pramenech a dokumentech. Podrobnosti o tom, co se kde stalo, kteří z představitelů byli obžalováni z válečných zločinů a kdo všechno se na krvavém násilí podílel. Svědectví těch, kteří žili na některém z míst, kde se konflikty odehrávaly, je však jedinečné, neboť zahrnuje bezprostřední poznatky i emoce, které se později rozpustí ve všeobecně uznávané interpretaci faktů a událostí, nebo naopak v jejich nejednoznačném výkladu.
   V roce 1995 vydala Mladá fronta antologii z tvorby bosenských autorů Vzkázání ze dna noci (podle názvu básně Maka Dizdara). Jejich svědectví o válce v Bosně a Hercegovině přeložil a uspořádal Dušan Karpatský. V textech je smutek, strach i zklamání z dlouholetých srbských sousedů, kteří se nechali zmanipulovat pyšným snem o „Velkém Srbsku“. A cítí se osamělí – nejen jako jedinci, ale i z pohledu své tehdy popírané a nežádoucí identity.
   Ve střední části Sejranovičova vyprávění hlavní postava s váháním a nejistotou doklopýtá do své tehdejší současnosti (rok 2004), do doby, kdy se připravuje na návrat do Norska. Pohybuje se tak ve dvou časových rovinách nepříliš od sebe vzdálených – začátkem tisíciletí v Norsku a o dva roky později v kolibě po dědečkovi. Pravda, pasáže doslovně popisující dění působí poněkud neobratně, například opakované zmínky omočení, uklízení hovínek po štěněti nebo zdlouhavé vnitřní monology o běžných každodenních věcech. – „Povídali jsme si o všem možném a také já se konečně trochu uvolnil.“ apod. Přesto tyto „pomocné“ vypravěčské prostředky zapadají do kontextu, fungují, možná bezděčně, jako lávky přes propast, přes niž se antihrdina potřebuje dostat, ne se do ní znovu zřítit. A příznačné je i to, že přes množství dialogů zůstává vypravěč bezejmenný – za celou dobu, kdy pobývá na stránkách, ho nikdo neosloví jménem. Jako by si – podle autora – jméno ani nezasloužil.

   zobrazit celou recenzi

2. dybbuk – 19. 2. 2018

   5. 6. 2014

   Aloisie Gašparević
   Opuštěn v Evropě

   Když Jihoslovan emigruje do Norska, nemůže to mít lehké ????
   Současná jihoslovanská literatura se již několik let pokouší najít své místo mezi českými čtenáři. A že se jedná o snahu zdařilou, potvrzují mimo jiné čtenářsky velmi úspěšné překlady románů Roberta Perišiće či Damira Karakaše. S oběma jmenovanými je generačně i stylově spjat také Bekim Sejranović, bosenskohercegovský spisovatel, jehož román Lepší konec vydalo nakladatelství Dybbuk.
   Do světa literatury pronikl Sejranović v roce 2002 sbírkou povídek Fasung. Jeho dosavadní próza se vždy pohybovala na pomezí žánrů. Proplétání dějových linií, velká míra autobiografičnosti a v neposlední řadě také roztříštěná dějová linie představují společné rysy pro všechna jeho prozaická díla. Výjimkou není ani autorův předposlední román Lepší konec (Ljepši kraj, 2010), který volně navazuje na prvotinu Nikde, odnikud (Nigdjem niotkuda, 2008), za kterou v roce 2009 získal prestižní literární ocenění Mešy Selimoviće. Přestože to nebyl Sejranovićův prvotní záměr, oba romány mají mnoho společného. Stejný je hlavní hrdina — jihoslovanský emigrant žijící v norském Oslu, který uvízl mezi vzpomínkami na rodný kraj a každodenním životem v hektické společnosti, do které nezapadá.
   Velmi podobné je také celkové vyznění a atmosféra příběhů. Lepší konec je však statičtější a více než na popis děje se autor soustředí na precizní vylíčení vnitřních duševních pochodů protagonisty.
   Působivě zvolený melancholicko-ironický název knihy má čtenáři připomenout, že život často postrádá šťastný konec.
   V příběhu se prolínají dva zdánlivě nespojitelné světy. Část děje se odehrává ve starém dědově srubu, v divoké bosenské přírodě daleko od civilizace, kam se hrdina uchýlil, aby si zde mohl utříbit své nedávné traumatické zážitky. S tímto zdánlivě idylickým prostředím kontrastuje druhá část příběhu zasazená do shonu norského hlavního města. Fabule je vystavěna na milostném vztahu balkánského emigranta s o generaci starší Norkou, se kterou zažívá bláznivé vzplanutí, které však zanedlouho vystřídá chladné vystřízlivění. Příběh tohoto nekonvenčního páru tak nekončí kýženým happy endem. Po smrti vážně nemocné přítelkyně Chatrine odjíždí Sejranovićův hrdina do Bosny, ale ani zde se mu nedaří najít klid. Krátce po svém příjezdu na balkánský venkov se sbližuje se svou vzdálenou příbuznou, které pomáhá k emigraci, aby se tak vyhnula domluvenému sňatku s místním radikálním muslimem.
   Velmi zajímavé je pojetí této silné ženské postavy, které je v rozporu s obvyklým stereotypním pohledem na patriarchální balkánskou společnost. Druhou polohu románu tvoří popis niterného pocitu osamění a rozervanosti a také neschopnost zapadnout do většinové společnosti, ať už na Balkáně či v Norsku.
   Autorova tvůrčí metoda je založena na roztříštěné struktuře textu, kterou tvoří soubor mnoha drobných střípků, děj proto postrádá pevnou lineární kompozici, což ovšem není na škodu. Naopak, vyprávění je napínavé a ponouká čtenáře k maximální představivosti. Postava hlavního hrdiny není nikterak plošná, chvíli vystupuje jako mladý intelektuál, vysokoškolský profesor, jindy jako nezodpovědný a nezralý flákač závislý na drogách a prášcích na spaní. Podobně jako i v předchozích románech, také zde se Sejranović striktně drží ich-formy, která ho podle jeho slov zbavuje „břemene objektivity“. Jeho styl je přímý, bez zbytečných příkras, prostředí ani jednotlivé postavy neidealizuje. Autor se v žádném směru nesnaží zalíbit čtenáři. Text často vyznívá stroze, a přesto v něm nechybí smysl pro humor a sebeironii a Sejranović znovu dokazuje svůj cit pro vyprávění. Kniha se čte doslova jedním dechem.
   Přestože téma rozpolceného a vykořeněného balkánského intelektuála snažícího se obstát v západní společnosti není v jihoslovanské soudobé literatuře nijak ojedinělé, tento román je v mnoha směrech originální a bezesporu si zaslouží pozornost českého čtenáře.

   zobrazit celou recenzi