Kreatura

Recenze

1. dybbuk – 17. 2. 2018

   Tvar, 30. 12. 2012

   Roman Kanda
   KREATURA NEBOLI ODCHÁZENÍ ŽIVOTA

   Život maďarského spisovatele a žurnalisty Pétera Farkase (nar. 1955) je napjat mezi rodnou Budapeští a Kolínem nad Rýnem, kam na začátku 80. let emigroval. Již toto geografické vymezení naznačuje typický osud středoevropského intelektuála
   a umělce, rozkročeného mezi zeměmi, kulturami a jazyky. Své beletristické texty ovšem píše výlučně v maďarštině. V próze Osm minut – jejíž německý překlad se stal ve spisovatelově druhé vlasti událostí (do češtiny ji přeložila Anna Valentová, 2008) -se Farkas projevil jako autor přesného, vycizelovaného stylu. Recenzovaným titulem tuto charakteristiku potvrzuje.
   Třebaže komentář na přebalu knihy označuje Kreaturu jako novelu, nejedná se o souvislý, vypravěčsky přímočaře budovaný příběh. Je to spíše trojice variací na téma konce v jeho nejtemnějších, místy velmi odpudivých barvách. Jazykové ztvárnění a pronikavé vnitřní vidění dosahuje intenzity básnických obrazů. Na počátku těchto tří navzájem zřetězených „epizod“ (abychom užili tradičního, i když v tomto případě ne zcela přiléhavého pojmu z oblasti epiky) stojí vždy konkrétní, ostře vystižená situace: sup shlížející na dítě umírající hladem někde v súdánské poušti (Hlad), sebevražedný skok Paula Celana do Seiny u mostu Mirabeau dne 20. dubna 1970 (Samota) nebo zatčení Friedricha Hölderlina 11. září 1806 za údajné spiknutí (Strach). Jsou to tři mezní okamžiky: trojí obcházení v předsíni zásvětí, trojí odcházení života.
   Každá z těchto částí by mohla být opatřena „technicky zpřesňujícím“ podtitulem, kterým by se dal zachytit další, poněkud skrytější významový plán hutných textů. První část bychom také mohli pojmenovat Pohled; jde tu skutečně o hru pohledů, jež je svázána kontrastní perspektivou: oblačným nadhledem vznášejícího se ptáka a „podhledem“ polomrtvého dítěte, jehož tělo jako by už bylo spíše součástí neživé suché půdy. Prostor této části novely je určen vertikálním napětím mezi vysokou oblohou a prachem nehostinného kraje i napětím horizontálním mezi do sebe se propadajícím tělem umírajícího dítěte a nezměrnou šíří vyprahlého obzoru. Podtitul prostřední části by mohl znít Čísla nebo Počítání (v prostoru a čase). Poslední chvíle Celanova života jsou působivě znázorněny jako počítání osamělých vteřin a kroků ulicemi Paříže, jako výčty věcí zabydlujících mikrokosmos hrdinovy každodennosti a především jako počítání slov (je krátce zmíněn význam čísel v židovské kabale): „Počítal celý den. Počítal listy, věty, slova písmena. Řádek za řádkem, jako by tím počítáním chtěl dospět na konec psaní. Zavřel oči, a stejně počítal. Očima mu proplouvaly věty v lesklých, černých vlnách a v jeho mozku se protáčely jednotlivé číslice jako na digitálním ciferníku. Musel napočítat šest set tisíc písmen, šest set tisíc konfigurací světla a duše.“ (s. 52) A konečně třetí část by se mohla jinak jmenovat Sluch anebo Zvuk, neboť právě akustické motivy tu představují důležitou výstavbovou složku – počínaje hrdinovým zatčením, které provází „řinčivá ozvěna“ (s. 76), přes melodii klavíru až po vrcholnou metaforu naslouchání „kosmické akustice ticha“ (s. 92-93), v níž se za zázračného souzvuku tvarů a rozměrů prostor zaplní úplným bytím (viz s. 91). Podobně jako v předchozí části i tady hrdina žije od písmene k písmenu (píše odpověď na dopis své zemřelé milenky). Avšak větší významové důležitosti nabývá prostor za slovy – ona hranice, kam už jazyk, řeč a světlo rozumu nepronikají. Je to hranice šílenství nebo jediného opravdového poznání?
   Farkas byl při psaní inspirován skutečnými událostmi: postavy a místa mají své reálné protějšky. Zároveň však můžeme zaznamenat řadu signálů, které referenční vztah (vztah textu ke skutečnosti) výrazně problematizují. Hlad, vycházející ze zkrušující fotografie Jamese Nachtweye, se z dokumentárního kódu vizuálního díla překlápí do kódu, který připomíná prastarý mýtus; autorův styl dosahuje mohutnosti a průzračnosti, s jakou se setkáváme v některých dílech vrcholného modernismu (kupříkladu ve Faulknerově Medvědovi). Hlavním hrdinou druhé části je sice zmíněný Paul Celan, avšak objeví se zde jen jeho občanské jméno Paul Antschel. Tato část má ostatně nejblíže k existenciálním prózám: dvojí užití ich-formy, jakož i pohledy do hrdinova dětství apod. zvýrazňují její převážně introspektivní naladění. Hölderlinovo příjmení se ve třetí části novely kafkovsky zúžilo na pouhou iniciálu; kafkovsky přízračné rysy vykazuje text na mnoha jiných místech (cesta na hrad, kde byl básník internován, trvala sotva čtvrt hodiny, „ale na zpáteční cestu nevystačil jeden dlouhý život“ [s. 77]). Text je nadto labyrintem více či méně skrytých citací, resp. parafrází básníkových veršů, což vytváří poměrně rafinovanou, čtenářsky náročnou strukturu.
   Všechny tři části (jež svou konstrukcí připomínají povídky a jež svým jazykem stojí na rozhraní prózy a básní v próze) spojuje motiv těla: zkoušeného, ničeného, umírajícího, chorobného, ponižovaného, trhaného, špinavého, bolavého, smrtelně napuchlého. Spojují je také některé klíčové formulace, migrující často doslovně z jedné části do jiné, opakující se přirovnání, paralely. A zejména je spíná ústřední metafora kreatury. Je kreatura zjevení? Je to symbol či vtělení smrti? Je to především přítomnost umírání a smrti, přítomnost utrpení bez viditelné naděje. Snad jedinou relativní stálost v tomto temném moři existenciálního zoufalství a zmaru představuje krajina. Pokud bychom hledali cosi, co bychom nadneseně mohli nazvat autorovou koncepcí světa a umělecké tvorby, pak by to byla – možná – pasáž o Hölderlinově procházce krajinou, během níž básník takřka fyzicky zakouší splynutí svého vědomí (vědomí své mysli a svého těla) s okolní německou končinou, splynutí, které není znásilňováno cílem, které je svobodné. „To pak jeho tělo nemělo váhu, rozměr, pouze se šířilo. Jeho svaly, šlachy, klouby, krevní oběh pokračovaly v krajině, v oblacích, které se volánkovitě kupily do výše, ve světlých plesech, jež se mezi nimi rozvírala, v žilkování kamenů, půdy.“ (s. 85) Žilkování kamene jakožto pokračování naší lidské tělesné uspořádanosti můžeme chápat coby metaforu s romantickou genealogií, ale také coby vyjádření nadčasové touhy po tvůrčím přesahu. Farkasova novela je takovým mistrným tvůrčím přesahem.

   zobrazit celou recenzi