Krásné místo

Recenze

1. dybbuk – 16. 2. 2018

   Tvar, 1/2007

   Radka Denemarková
   „PŘED TEMNOU STĚNOU TĚCH PĚT UDÍ, LEHKÝCH JAKO PESTŘÍ MOLI…“

   Posedlost. Tvůrčím dílem, iluzí, štěstím. „Proč se lidé pouštějí do neslýchaných dobrodružství, která se příčí rozumu, do podniků, jež mohou být jejich zhoubou?“, ptají se prózou Krásné místo Tankred Dorst s manželkou Ursulou Ehlerovou. „Spisovatelé se poznají, že chodí potichu,“ tvrdí jedna z křehkých postav. Německý dramatik ovlivněný poetikou Dürenmattovou i Ionescovou, u nás zakořeněný kupříkladu dramaty Fernando Krapp mi napsal dopis a freskou Merlin aneb Pustá zem, píše i prózu (fragmentární román Dorothea Merz, 1976; povídka Klaras Mutter, 1978). Vzkazuje, že nestačí skutečnost reprodukovat a spoléhat na realismus slov. Jako dramatik i prozaik je na číhané, zrcadla slepuje ze zatoulaných fantaskních střepů reality; jizvy zůstanou. Žánrově protikladné zlomky se dají sestavit různě, život v prchavém štěstí i ošklivosti. Autor nechá živé i mrtvé, aby postupně napojovali svá odlehlá vidění. Ne, neexistuje jedno zrcadlo, kde se všichni vidíme, existují jen miniaturní kapesní zrcátka a každý v něm zkoumá jen sebe, každý by rád převyprávěl ten svůj příběh, vydupal své malé výhody. Radikálně měnit svět nechtějí už ani mladí.
   Na počátku Krásného místa skočí z výšky mladá dvojice. I v dramatu Fernando Krapp mi napsal dopis dráždí závěrečné Krap-povo silné vyznání umírající Julii a zpráva o jeho sebevraždě. Sebevraždu Dorst ve svém díle neúčastně analyzuje, jako by se odvolával na rumunského filozofa Emila Ciorana (1911-1995): „Sebevrazi jsou předobrazem vzdáleného údělu lidstva. Jsou to poslové, a jako takových si je třeba jich vážit. Jednou budou slaveni, budou veřejně uctíváni, bude se o nich říkat, že už v minulosti všechno rozpoznali, všechno uhádli. Bude se o nich též říkat, že šli v předních řadách, že se obětovali, aby ukázali cestu, že jsou tedy svým způsobem mučedníci.“ Ano, blízká smrt probouzí fantazii, hrdinové jsou vysvlékáni z dosavadní kůže galantních výjevů (ne nadarmo použije jedna z postav, umělecký kritik, k ironickému vzkazu pohlednici s reprodukcí Wat-teauova rokokového obrazu).
   Ke své hře Merlin aneb Pustá zem Dorst kdysi poznamenal: „Je to hra o lidských snech a nadějích, o utopii, kterou se snaží uskutečnit, a i když se rozpadne a zanikne, lidé nacházejí odvahu žít dál, dál snít a vytvářet nové utopie.“ Bez soucitu Dorst i tady pozoruje střídavě postavy, které si činí právo na neštěstí, nikoliv na štěstí; za svými utopiemi, za krásným místem k životu mamě putují třináctiletá týraná Lili, brazilský sochař postižený leprou, přešlechtěný kritik zkorumpovaný luxusem, zajištěný právník nebo lokajská Líza, která nadšeně přepisuje spisovatelova slova; hlídá postavy, které vyhlížejí svého autora (sebei-ronická ozvěna spolupráce Dorsta a Ehlerové?). Líza svou novou životní roli, bravurně zvládnutou, zaplatí životem. Kde je to krásné místo k životu? Kde má cesta začít? Všechno je znečištěné, špinavé, hlučné, žádná prázdnota a ticho. Život utíká, odfoukne postavy… Ale z jakého života vlastně?
   Ta kniha je pokušení, co vydrží forma, než se rozdrolí. Slepování vlaštovčího hnízda z drobtů vět a Šumícího proudu událostí, z odkazů k žijícím osobnostem, debat o umění, fantaskního realismu (úryvky o Aleijadinhovi [1730-1814], brazilském sochaři) a z proluk. Každá věta je jako vna-didlo pro nevyřčený příběh. Dorst skládá fragmenty prózy a nervózní útržky dialogů, stylem psaní zpochybňuje nepřetržitou návaznost; jím neobjasněná prázdná místa jsou prohlubně, které rozkmitají fantazii (ne nadarmo je v knize přetištěna Dorstova proslulá řeč pronesená u příležitosti udělení ceny Georga Büchnera 1990: Fantazie nad jednou ztracenou Büchnerovou hrou). Spisovatel je skutečným hrdinou knihy. On a způsoby, jakými činí postavy, které nosí v hlavě, viditelnými. V úvodu sám Dorst stylizuje úvahu o práci spisovatele, který sice reprodukuje skutečnosti, zároveň nalezené propojuje se svým vlastním životem a zkušenostmi. Milostné pletky, žádné city. Ke svým postavám se chová jako Šmírák, já tě vidím, a ty to nevíš!, nechám tě zabít nebo přežiješ. Selhávají-li otcové, přivine své postavy k srdci on, ale z „krvavého roucha“ je nesvlékne… Jako by se Dorst s Ehlerovou dovolávali vět Georga Búchnera: Mnozí lidé jsou nešťastní, nevyléčitelně, prostě proto, že jsou. Není pak svobodnější vyskočit z obdélníku otevřeného okna nebo vylézt po Jákobově žebříku do nebe, na stožár vysokého napětí? Volit neodvolatelný konec, všechno vymazat? Postavy na rozdíl od živoucích svobodnou volbu nemají, spisovatel je krutý despota. Ale být mrtvý, to není žádný stav, chlapče, to přece není žádný stav!

   zobrazit celou recenzi