Krajina nad parapetem

Recenze

1. dybbuk – 14. 2. 2018

   Mladá fronta DNES, 23. 5. 2008

   Dora Kaprálová
   Tíživě o létání – a naopak

   Divadelní režisér Jan Borna (1960) vydal v pětačtyřiceti letech básnickou prvotinu Malé prosby (Větrné mlýny, 2005), sbírku lapidárních, melancholických, sympaticky diskrétních a průzračně sdělných veršů. Rok poté následovala Veselá čekárna, sbírka, v níž Borna vlastně stvrdil svou zvláštně usebranou, soustředěně krouživou schopnost psát básně samozřejmé jako dech. A nyní vydal sbírku další – dal jí název Krajina nad parapetem.
   Už název předjímá Bornovo bytostné téma a důvody k psaní, které pak rozpracovává například v těchto verších: Vytřídím zkamenělé kosti/ a úlomky zubů v ohlávce.// Nepouštějte mi sem hosty,/ kteří se určitě nedochovají!// Bažinu přešli po lávce/ a zpívají//. Patří se dodat, že Jana Bornu, který jako divadelník na sebe upozornil již počátkem osmdesátých let, kdy spolu s Jaroslavem Duškem tvořil Divadlo Vizita, sužuje a na vozík upoutává roztroušená skleróza.
   Tíživý smutek i bujará veselost V Krajině nad parapetem – ve srovnání s tituly předchozími – znatelně přibylo spodních proudů existenciálního smutku a ruku v ruce s tím i sžíravě bujaré veselosti. Co je však zásadní: stalo se tak, aniž básník cokoli změnil na rukopise až zlotřile aforistickém, naoko lehkém, s radostí ironizujícím. A právě ta lehkost veršů k nesnesení může u Borny evokovat i jeho režijní práce s divadelním kabaretem v pražském Divadle v Dlouhé. Tam totiž kongeniálně k žánru dokázal přirozeně prolnout smutek s radostí a věčný údiv z vědomí, že vše brzy končí, vlastně už v okamžiku zrození.
   Ale zpět k Bornově poezii. Je možné, že právě ona „tíživá“ lehkost může nepozornější čtenáře vést k mylné domněnce, že autor svými občasnými banalitami „boří svůj velechrám“, že zkrátka básník je básníkem jen ve chvíli, kdy se chvástá moudrými verši. Nesmysl. Borna tohle nemá zapotřebí. Věcnost civilních, leckdy minimalistických veršů, imprese prchavých dějů, právě to je básnický svět Jana Borny, svět v současné poezii nikterak objevný, zato v přebujelosti pseudometafyzické lyriky pohled potřebný a osvěžující. Přes všechny tlumené stíny.

   zobrazit celou recenzi

2. dybbuk – 14. 2. 2018

   Právo, 17. 4. 2008

   Pavel Šrut
   Básník nad parapetem (tak to chodí)

   Jistý mladý muž z jistého studentského časopisu mi položil otázku: Proč ve svých sloupcích komentujete především prózu, když jste stále v povědomí jako básník a textař? Milý pane, komentátorem poezie nechci být vědomě. Vím totiž, jak je báseň důležitá – přinejmenším pro jejího autora – a netroufám si ji soudit. S prózou je to jinak, ta mne nepálí, a pak – já rád píšu o knížkách vesele nebo s obdivem.
   U Krajiny nad parapetem, kterou jsem dostal z nakladatelství Dybbuk, se ale rád zastavím. Napůl vesele a napůl s obdivem. Když autor – zde Jan Borna – vydá básnickou prvotinu až v pětačtyřiceti, musí k tomu mít důvod. Tím spíš, když je to úspěšný režisér úspěšného pražského Divadla v Dlouhé… třebaže si stěžuje: Život se uložil v obrazovkách a duchové herců oslepili snění.
   Bornova prvotina z roku 2005 se jmenovala Malé prosby, následovala Veselá čekárna a teď tedy Krajina nad parapetem. Už ty názvy něco naznačují. To, co básník Oldřich Wenzl (1921–1969) napsal na korespondenčním lístku příteli: Diagnóza: skleróza multiplex, tzv. rozšířená – a pak v básni: Nemohu pořád stát na jedné noze Ani na dvou když chodím o holi a o koníku V Bornově nové sbírce je jeden text Oldřichu Wenzlovi věnován a stopy příbuznosti jsou roztroušeny leckde, především v odstupu, ironii a v radostném pozorovatelství krajiny, koček, ptáků, dívek i stařen, a také v patrném vděku za to všechno, i za prsty, když se hýbou, a za vzpomínky, když za básníkem přicházejí. Protože… Mám kamarády jejichž tváře bych uměl vyčůrat do sněhu… Ale jednu básničku bych tu rád otiskl celou. Je sice bez názvu, a přesto nazvala víc než tuto sbírku: Okno už mám otevřené a stačí jen vysadit mě na parapet… …ale prdel mám těžkou a vozík není odlehčený tak jen vykukuji nad květináči a pozoruji létající ženy Umím si představit, že Honza Borna teď pozoruje mě, jak si poradím s povinnou závěrečnou formulí.
   Co třeba… Tak to jezdí. Šlo by to?

   zobrazit celou recenzi

3. dybbuk – 14. 2. 2018

   Hospodářské noviny, 16. 5. 2008

   Petr Matoušek

   Třetí sbírka scenáristy a režiséra pražského Divadla v Dlouhé vysvětluje, proč fandíme básníkům, kteří navzdory bídě zpívají – ale ne pro soucit. V sebereflexi jedince upoutaného na vozík, jež dávno překročila fázi »proč právě já«, dovede Jan Borna psát haiku i limericky, nadávat i být smířený, jako »olétaný motýl strouhá dny jak tvrdý sýr« už od hodiny mezi psem a vlkem, a tak ví o sněhobílé nadílce ze »zemí, o kterých ranní deníky mlčí«. Je to, jako by lyrik Skácel v těle paraplegika nepřehlédl onen výsek krásy, jíž vyniká i krajina přeříznutá v pase, a zjistil, že je v ní plno věcí »para«: paradoxních i paranoidních. A taky dost paralympioniků, aby se v té samotě nebál.

   zobrazit celou recenzi

4. dybbuk – 14. 2. 2018

   Lidové noviny, 24. 4. 2008

   Ondřej Horák
   Krajina nad parapetem

   Jan Borna (1960), režisér Divadla v Dlouhé, knižně debutoval básnickou sbírkou Malé prosby (2005), po níž následovala kniha Veselá čekárna (2006). Nyní nakladatelství dybbuk publikovalo autorovu třetí sbírku.
   Básník se uvedl v předchozích knihách jako sympatický glosátor vlastního života a také svého nejbližšího okolí. Texty těchto sbírek byly nejen lapidární, ale často i vtipné – respektive sympatické tím, že nelehká autorova životní situace byla popisována s nadhledem. Snaha o totéž nechybí ani v nové knize: „Proklínám svůj invalidní vozík!/ Ostatní mají vždycky/ lepší, lehčí a rychlejší než já./ Alespoň z kopce se snažím předjíždět,/ krouhám zatáčky a řvu: ,Pozóóór!’“ To, co ale předtím působilo lehce, jako by bylo řečeno „jen tak mimochodem“, je nyní hodně urputné. Už ne civilnost, ale snaha o civilnost. Už ne tichý smích, ale prvoplánovost a laciná vulgárnost. Ze zábavně moudrého klauna je jen pitvořící se šašek. Tak je tomu třeba v básni o záznamníku: „Prosím,/ po vzlyknutí si můžete zanechat vzkaz,/ slibuji,/ že vám ho vyřídím.“ Jako by se něco zaseklo a Jan Borna nemohl přestat chrlit a vydávat: „Tak jsem uvěřil tomu,/ že jsem básníkem./ Čtu si svoje moudré verše/ a chce se mi krkat a prdět./ Podzim prosakuje zdí,/ tlení se valí s nadějí jara,/ jablka přátel padají nedozrálá.// Vizionáři si na prdel nevidí.“ Daleko lepší je ovšem zbytečně nepředjíždět a přitom nepovykovat – a hlavně si neplést krkání a prdění s psaním moudrých veršů.

   zobrazit celou recenzi

5. dybbuk – 14. 2. 2018

   Portál české literatury

   Michal Šanda

   Popis Jan Borna (1960) do obecného povědomí vstoupil jako divadelní režisér. Významnou měrou se podílí na profilování pražského Divadla v Dlouhé a mezi jeho zdařilé inscenace patří mj. Jak jsem se ztratil, Kabaret Vian – Cami nebo nejnověji adaptace románu Ireny Douskové Oněgin byl Rusák. Básnicky debutoval v pětačtyřiceti sbírkou Malé Prosby. Rok na to následovala Veselá čekárna. Obě knihy vyšly v brněnském nakladatelství Větrné mlýny.
   Svůj třetí opus, Krajinu nad parapetem, autor s nadsázkou označuje za třetí debut. Knížka je to sličná, čtvercová, červená, útlá, na odlehčeném papíře, tudíž ideální na cestování po krajinách vzdálených. Uložil jsem ji do batůžku a vyrazil na kole. Byla sobota o prodlouženém prvomájovém víkendu. Na tradičních stezkách pražských výletníků bylo živo. U stánku před přívozem do Roztok jsem si dal pivo a přitom se pro zajímavost koukal, co za kola mají ostatní: „Ostatní mají vždycky / lepší, lehčí a rychlejší než já. / Alespoň z kopce se je snažím předjíždět, / krouhám zatáčky a řvu: „Pozóóór!“ To je přesné. Srovnal jsem svoji Meridu s letošním fungl novým modelem Scott, který stál opřený o kůl k přivazování převozníkova škuneru. No nic. Koukám, že samou cyklistickou závistivostí jsem přehlédl první verš citované básně, který zní: „Proklínám svůj invalidní vozík!“
   Básní na invalidní téma je ve sbírce víc, proto ledva jsem přijel domů, ještě před osprchováním jsem zapnul počítač a zadal si Jana Bornu do Googlu: skleróza multiplex. Bacha ale, Borna – přestože je postižený touhle nemilosrdnou chorobou – nekňourá. Kdo z nás by byl schopen takovéhoto nadhledu? „Až / když si brutálně zesílím rádio, / začne soused nalevo / konečně bušit na zeď. // A to jsem ještě/ nevolal o pomoc.“ Já jsem naopak rádio vypnul a uložil se ke spánku, jenomže nohy z kola bolí a usnout ne a ne. Hodinu jsem se převaloval na posteli, potom jsem rozsvítil lampičku a z batohu vyndal rozečtenou Krajinu nad parapetem. Jo! Poslouchejte: „Jak hodní jsou ti naši bachaři, / když cely uzamknou hned ráno, / dětem se zaschlou slzou ve tvářích / veselé písně hrají na piáno.“ O kus dál, v textu Poznámky k současnému divadlu, se Borna letmo zmíní o své profesi: „Za velkými slovy / sedí nápovědka / a šeptá do vychladlého kafe.“ A úplně nejradši mám Naftalínovou: „Po zadku sjíždím z hor, / odřená prdel brání stesku, / chtěl bych umřít jako mol, / při letu za potlesku.“
   V nejlepším přestat. Zhasl jsem lampičku – a zase ji rozsvítil. Ještě jsem něco chtěl dodat. Aha, už vím. Sbírku kongeniálně doprovodil ilustracemi Bornův kamarád, scénograf Jaroslav Milfajt. A vlastně ještě něco: Google při prohledávání našel stránku http://blog.aktualne.centrum.cz/blogy/arnost-goldflam.php?itemid=3279 – a na ní doslov Arnošta Goldflama, který se bůhvíproč ve sbírce neobjevil. Jsou tři čtvrtě na tři. Rád bych otestoval svoji Meridu v terénu a dal si padesát kilometrů hřebenovku přes Brdy, ale „pomalu ztrácím dech. / Kam odcházíš Pane? / Ptají se v zrcadlech / noci neprospané.“

   zobrazit celou recenzi