Jindřich Jerusalem

Recenze

1. dybbuk – 14. 2. 2018

   18. 2. 2014

   Tomáš Gabriel
   Pozdě v noci – literární zápisník

   Málokdy se stane, aby už samotný doslov sbírky nastavil interpretační laťku tak vysoko, že ji pak recenzenti ne a ne přelézt, podlézt, prorazit. Veronika Kellnerová dovedla symboliku Pochovy sbírky vystihnout tak uhranujícím způsobem, že je skoro zbytečné se o to pokoušet znovu. Chtěl bych se proto zaměřit spíše na zvláštnosti Pochova básnického stylu, pokusit se zahlédnout a pochopit zdroj jeho tvůrčího vytržení. Sám autor takový zvídavý přístup zřejmě předpokládal, a dává nám proto hned na záložce vlastní návod, jak jeho texty chápat. Zajímavá je především poslední věta: „Úsilí o celistvý obraz a plnokrevný příběh je narušováno nespolehlivými montážemi a spontánním zhušťováním/uvolňováním materiálu, který je místy neudržitelný, místy vágní.“
   Taková nápověda nepůsobí příliš sympaticky, musím ale uznat, že je vzhledem ke sbírce zcela vystihující. Například v básni Zhubla mimo jiné čteme tato čtyřverší: „Les se zřekl sov / které nad ním bděly / a tak se zasnil / že bloudí po městě // A sbírá přívěšky / jež zdobí běda! kostry / jimž na očích visí / spisovný stesk“. Běda! kostry? Tak se dávno nemluví, ani nepíše, leda by mělo jít o ironii. Když si báseň prohlédneme v celku, na ironii to ale nevypadá, spíš se zdá, že si v tom místě Poch prostě trochu zaskotačil, aniž by chtěl něco konkrétního zpochybnit. „Neudržel“ se. Poch se často v nevhodnou chvíli zasměje, jako se to stává dětem, když se vrací uličkou po svatém přijímání, jenomže on se tomu ani nebrání. „Dovolíte mi osahat vaše kotníky?“ říká v jedné básni dívka nějakému námořníkovi a je v tom jasně cítit rozkoš autora z té nezvyklé představy i z její formulace. Celek básně přitom vyznívá spíše pateticky. Obvykle stačí jedno nebo dvě taková místa v básni, aby vznikl kontrast patosu a dětinskosti, který je pro Pocha typický. Děsivost některých jeho básní má proto velmi blízko k děsivosti indiánských pohádek („atmosféra taková, že zakopaná fena hárá“).
   Pochovy básně jsou celé složené ze svévolných, hrubých, expresivních vstupů, kterým nutkavý humor jakoby kryje záda. V některých básních je toho humoru a nadsázky už příliš a tehdy přichází na řadu ona zmiňovaná vágnost, ve které se Poch přímo vyžívá. „Buky oslintané savci ve větvích / bok po boku střeží kroky zběhů / jako svědci Jehovovi taje sníh // Přišel do úzkého styku s ostřicemi / pohraniční hláska čelí průseru // Společná poprava bude na náměstí / fauna – flora – ty“ (Jezvinec). V tomto případě je ironie tak vlezle všudypřítomná, že se v podstatě ztrácí její hrot a zdá se, že jestli je něco ironizováno, tak samotná hutnost a expresivita promluvy: nejde o jednoznačný, posměšný postoj k něčemu konkrétnímu, ale spíš o voyeurské zaujetí vlastní řečí. Co máme před sebou, je pro Pocha vždy jen nástrojem, skrze který se snaží vyjádřit k tomu základnímu: intenzitou práce s obrazností a formou se snaží změřit intenzitu své existence.
   Kellnerová píše, že tato sbírka je výrazem hledání cesty (asociála) k lidem. Svědčí o tom nejen obsah jednotlivých básní, ale především neustálé přistihování autora při zásazích do obrazného proudu, který navykle sledujeme. Jako by nám v každém druhém verši připomínal, tady jsem! Poch nás tak vytrvale vyrušuje (vtipem, vágností, přehnanou expresivitou, krkolomností), až postupně začínáme číst spíše tato vyrušení, než-li samotné básně. Jejich analýza se posunuje až do druhého plánu, v prvním plánu zaclání Poch se svým podivínstvím.
   Tak jako šaman zvládá kouzlit s plivanci a klacky, protože všechno je původně posvátné, i Poch kouzlí s použitím jakýchkoli slov: „Otec prohlíží teploměr na okně / je na nule venku i v pokoji / matka ve sklepě přikládá / v kotli uhelnatí kopyta“. Podobný vnitřní neklid, kterého se nemůžeme zbavit ani při čtení zdánlivě klidnějších pasáží, a také podobná lidská zvířeckost, se šíří i Chlíbcovým Zimním dvorem. Pokud bychom Chlíbce přirovnali k vlkodlakovi, Poch ale připomíná spíše fauna. Není k šílenství dohnán svým nelidským údělem, prostě jen mluví, jak fauni mluvívají.
   Už jenom to, že snad každá druhá báseň je věnována (obvykle jisté Divušce), svědčí o tom, že Poch na své „cestě k lidem“ pokročil. Jeho brutálně něžný přístup k řeči je u nás zcela ojedinělý. Jestliže je Borkovec ve své sbírce Milostné básně občas intelektuálně vtipný, Poch se nebojí vtipkovat otevřeně a spontánně. Jeho poezie ukazuje, že i rozum a vůle jsou jenom zvířecími instinkty, jejichž následování může vést k nebývalé tvůrčí volnosti.

   zobrazit celou recenzi

2. dybbuk – 14. 2. 2018

   Tvar, 3. 10. 2013

   Ladislav Zedník
   NA POUŤ S JINDŘICHEM

   Před více než deseti roky mi jeden známý vnucoval „suverénně nejlepší metodu“, jak interpretovat lyrické básně: nejdříve si báseň desetkrát přečíst, pak dojmy z ní zkompilovat do krátké věty a následně přistoupit k interpretaci dílčích částí. Zkusil jsem, a vůbec to nebylo zlé. Čas od času jsem později onu metodu použil v praxi, i když jen zřídka, protože samotná „interpretace básnického textu“ (jako způsob četby) se mi z principu příčí – proč se pokoušet obsáhle převyprávět něco, co autor vyjádřil pár slovy a nepoměrně lépe? Většinou jsem si tedy vystačil s jistým intuitivním rozuměním.
   Jenže před časem se mi do rukou dostala básnická sbírka Jindřich Jerusalem, kterou na jaře 2013 publikoval Martin Poch (nar. 1983) v nakladatelství dybbuk. Kniha si mě rychle získala, navzdory skutečnosti, že moje intuitivní rozumění bylo v koncích. Ba víc, místy mě Jindřich doslova štval – hlavně v místech, kde mi přišel příliš roztěkaný, nesourodý, pojící zdánlivě nahodile zcela heterogenní motivy. A přesto, ta magie jazyka, neodolatelný humor: „…anonym ohlásil, že v ruzyňské věznici / nastražil trest smrti.“ Místa hodná zapamatování: „V lese se nekřičí / protože jak se do lesa volá / z lesa se ozývá.“ Osobitý a intenzivní autorský hlas, který prochvívá všemi texty: „Myslete si, že jsem sentimentální / ale moje smrt je v popisu vaší práce.“ Pocit, že se tady a teď v jazyce děje něco nového, neotřelého, podstatného: „Kdo nechal doma dítě beze zbraně? / nad nýrskou nádrží krouží káně / po stráni stéká malý stoh.“ Rozhodl jsem se celé věci přijít na kloub, a proto pro mě tato recenze představuje především výzvu, příležitost se s Pochovou poetikou systematicky popasovat.
   Tak jak to vlastně je… Pochova kniha je rozdělena do čtyř oddílů: „Malý Ostrý“, „Jindřich Jerusalem“, „Velký Ostrý“, „Syn“. Názvy prvního a třetího oddílu jsou zjevně inspirované konkrétní lokalitou (místopis obecně hraje v Pochově poezii značnou roli): Šumavou, kde se tyčí dva kopce s totožnými jmény. Druhý oddíl nese jméno postavy, podle níž je pojmenovaná celá kniha, a jistě není náhodou, že součástí jména je odkaz na lokaci: Jerusalem. Subjekt je do všech míst doslova rozpuš těný: „…v zemi bez tíže / v lese stěhovavých hnízd / ve městě, kde pole leží ladem / je tak důležité oslovení! // …co třeba Jindřich Jerusalem?“ Význam názvu čtvrtého oddílu „Syn“ je uchopitelný až z kontextu předchozích tří oddílů. Abychom pochopili význam „Syna“, musíme spolu s autorem projít dlouhou cestu minulými místy smíšenými s torzy příběhů, do nichž probleskávají utkvělé vjemy. Je nezbytné absol- vovat celou trasu a nic nevynechat. Začít u prvního verše: „Z popelnicových polí zavání memento mori,“ oddkazujícího na minulost, a skončit poslední básní „Před- časný porod“, které otevírá štěrbinu do budoucna: „Pochopte, že nahoře mě čeká / nekonečno žen – / čekárna je plná dveří / jako vodojem / a věnování.“
   Po jazykové stránce je nezbytné přistoupit na Pochovu hru, jinak si čtenář z knihy odnese pramálo. Oproti prvotině Běhařovská lhářka ubylo jazykových hříček či míst, kdy autor s jistou škodolibostí bez varování stražil čtenáři do cesty kupř. nohy Lucie Borhyové (i když na blyštivá lýtka TV hlasatelky narazíme i v Jindřichovi, zde však pouze v podobě aluze na prvotinu), až čtenář nechápal, kdo a proč tak náhle přepnul přijímač z fascinujícího dokumentu o proměnách přírody na reklamu či televizní zpravodajství. První Pochova sbírka podobnými naschvály přímo překypuje; a i když lze za nimi tušit bytostný autorský záměr, po čase se jich člověk přesytí.
   Princip spojování zdánlivě nesourodých vjemů a zkušeností do jednoho kontinua je jedním z hlavních tvůrčích principů i v Pochově druhé sbírce. V čem je ale rozdíl, v čem spočívá důvod faktu, že zde na sebe dílčí prvky nestrhávají tolik pozornosti, že v Jindřichovi jednoduše „fungují“ – jednotlivě i v celku? Mám za to, že důvod je prostý – Jindřich Jerusalemje sbírka o poznání vyzrálejší, bez potřeby setrvale šokovat či prvoplánově exhibovat. Ale především – je patrné, že autor chce, aby mu bylo rozuměno. Sbírka je opatřena doslovem z pera Veroniky Kellnerové, který sice není přímo vysvětlující, ale leccos napoví, navíc je na záložce knihy ponecháno prvních pár drobků přímo autorem, který zde mimo jiné uvádí: „(…] Úsilí o celistvý obraz a plnokrevný příběh je narušováno nespolehlivými montážemi a montánním zhušťováním/uvolňováním materiálu, který je místy neudržitelný, místy vágní.“ V těchto větách jsou výstižně nastíněna hlavní úskalí sbírky; a vnucuje se tudíž otázka: tak proč to Martin Poch, když ví o limitech své poetiky, nenapsal nějak jinak, srozumitelněji, vstřícněji vůči čtenáři? Odpověď se celkem nabízí: ne že by nechtěl, on prostě nemohl. Něco takového je mimo jeho výseč. Promyšlenou kompozicí sledující proces postupného lidského i autorského zrání, množstvím drobků zanechaných na polích, náměstích, v lesích, kolem vodojemů atd. došel Poch tak blízko ke čtenáři, jak jenom mohl v rámci svých stávajících možností. Blíž ke čtenáři cesta – tady a teď – nevede. Na konci této cesty je však „syn“; a nezbývá než věřit, že ten bude vůči čtenáři pro příště zase o něco vstřícnější.
   Takový přístup k tvorbě je opravdový, čistý – autor se nepodbízí, nejde čtenáři na ruku. Nesnaží se jen naplnit čtenářská očekávání, dostát obecné představě o tom, jak by měla vypadat současná báseň. Ba naopak, více či méně programově tato očekávání nabourává. „Spal na posedu / jako v sedle – // Nášlapná srna / jako ostruha v hrdle / přičichla k parohům / odloženým na pařezu // Pak čirou náhodou / okusila chám manžela.“
   Pochovy básně jsou povětšinou plné střihů či asociací, jejichž vnitřní logika nenásleduje nějaké „pravdy“ či zajímavé obrazové sekvence, ale autorem (pro)žitou skutečnost či někde jen tak letmo pochycený příběh: „Učím se potmě / latinská jména ptáků / žádné neznám / ale první je určitě putti / a druhé havěť.“ A pokud přeci jen báseň delší čas spočine na nějakém malebném obrazu, tak ne primárně proto, aby jej cele zachytila a nechala zářit. Ne, malebné obrazy jsou vždy v básních podřízeny vyššímu cíli. Nikdy v básni nejsou, jen aby v ní byly – jako pouhé kulisy. A tak jsou některé překrásné figury doslova brutálně zlomené v půlce (až je to leckdy čtenáři líto).
   Nemělo by smysl pokoušet se vypreparovat z básní kostry samotných původních dějů. Místy jsou hranice mezi krajinou, lyrickými subjekty a záblesky dějů tak záměrně rozpité, že by něco takového nebylo ani možné. Navíc mám pocit, že nic podobného ani autor od čtenáře neočekává – a kde je vlastně autor? „Nikdo ho nikdy neviděl / na poli splývá s polem / a v lese se o něm nemluví / armáda holubů vyklízí náměstí.“ (z básně „Orel stěhovavý“)
   Báseň není šifra, a netřeba tudíž hledat šifrovací mřížky. Podstatná je čtenářova účast – stačí nechat se vést a svést Pochovou nevšední a neotřelou obrazností, hudebností veršů, maně sledovat zřídkavé drobky – a být pobavený, okouzlený, naštvaný nad nahodilostí některých motivů atd. Zkrátka být jakýkoli, jen ne lhostejný.

   zobrazit celou recenzi

3. dybbuk – 14. 2. 2018

   Tvar, 3. 10. 2013

   Vladislav Reisinger
   STOPAŘ UROBORA

   V pořadí druhou sbírku (po Běhařovské lhářce z roku 2009) předkládá čtenářům mladý autor Martin Poch (nar. 1984). Jde o méně běžný typ básníka, jenž tvoří výbojným gestem, rytmem, imaginací a jazykem – v pozadí pak zůstává melodie, popis, myšlenka a přímá sdělnost. Martin Poch ve studii „Inspirace na pozadí básnické osobnosti“ (dostupné na iLiteratura.cz) píše o dionýském smyslném zakoušení v oblasti umění mimo jiné takto: „strhující výkřiky přehlušující svou intenzitou šeď uměřeného obcování“; jako by tím mimoděk (?) popsal způsob svého básnického projevu. Potíž je pouze se slovem „strhující“, neboť co se jeví jako strhující jednomu člověku, může se druhému jevit, dejme tomu, jako ohlušující. Poch je fascinován třeskutou obrazností a jazykovou ekvilibristikou. V Pochově poezii nic nezůstává jen prostým faktem, tak například voda nezmrzla, ale „ustrnula, že lze ji těžit sekerou“. Mně je za určitých okolností takové psaní blízké: ustrnutí, těžba a sekera nemusí být pouhou květnatou mluvou, jsou to vlákna smyslu, která mohou někam vést. V tomto konkrétním případě se to však příliš nedaří – báseň se jmenuje „Sad“, a to je také jediná volná konotace ke slovům „těžit“ (úroda, hojnost) „sekerou“ (dřevo, kácení), jiná návaznost se v básni neobjeví. Ostatně sám Poch takovéto pahýly smyslu na záložce nazývá „uvolňováním materiálu, který je místy neudržitelný, místy vágní“. Z Pochovy poezie čiší jakási temná vášeň, zápal pro veškeré plápolání. Jsou-li však plameny všude, nemají co ozařovat, jsou-li plameny všude, brzy se nemají čím živit. Nevím, jestli je mi rozuměno, ale jak jinak odpovídat na natolik jinotajnou poezii… Podívejme se například na členění do oddílů: I. Malý Ostrý, II. Jindřich Jerusalem, III. Velký Ostrý, IV. Syn. Velký aMalý Ostrý by na první pohled, stejně jako spousta dalších jmen přímo v básních, mohly odkazovat pouze k místopisu okresu Klatovy – jenomže pokud se ve věci začneme trochu šťourat, nalezneme také informaci, že nápadný dvojvrchol Ostrého na státní hranici s Německem byl podle siluety také nazýván „Prsa Matky Boží“. Přiložíme-li navíc význam jména Jindřich – pán domu –, pak nám vyjde, že mezi prsy Matky Boží leží pán domu Jerusalem a ve finále je z toho Syn. Dále se můžeme rochnit v četných opakujících se motivech, jako příkladně, zde již zmíněná, voda ve všech podobách od par přes led až po vodu plodovou; můžeme si lámat hlavu nad Běhařovskou lhářkou, která nám prosakuje z minulé sbírky, a nad tím, že v Běhařově na zámku byla prý za nacistické okupace líheň ultračistých árijců atd. Řečeno s autorem: „Vzpírá se popisu stopa urobora / vichřice vstoupila do kláštera.“ Zkrátka tato knížka může být považována za snůšku blábolů právě tak dobře jako za surrealistické arcidílo či (naopak?) propracovaná oslava prozřetelnosti a jejího vedení. Na poezii v Jindřichu Jerusalemovi je znát Pochova sečtělost, a to včetně současných méně „provařených“ autorů, což mezi mladými básníky rozhodně není samozřejmostí. Jindřich Jerusalem je taková dobře uzrálá a zdivočelá básnická puberta. Tak tomu „Pánovi Jerusaléma“ přeji dostatek trpělivosti a porozumění v obci čtenářské, aby toto sršaté a přitom jemné vzývání jazyka nebylo oslyšeno.

   zobrazit celou recenzi