Jak muži přišli ke svému údu

Recenze

1. dybbuk – 12. 2. 2018

   MF Dnes, 20. 7. 2011

   Klára Kubíčková
   Bulharský erotický folklor je milé čtení o radovánkách popů

   Psát v novinách o sbírce bulharského erotického folkloru, podobně jako o jiných erotických lidových říkankách, humorkách či básničkách, je vždycky nutně trochu bezzubé. Nemůžete použít všechna ta krásná lidová slova pro mužské i ženské přirození, květnaté popisy milostného aktu i sprostého užívání si ani rozvitá přirovnání o touze a chtíči. Slušně se to napsat nedá.
   Ani kniha Jak muži přišli ke svému údu, která je sbírkou právě bulharské erotické slovesnosti, nevznikala snadno. Dřív bylo nemyslitelné něco tak pohoršujícího vydat, řada vyprávění byla okleštěná romantickými sběrateli, kteří prasečinky upravovali doméně zkažené podoby.
   Nakladatelství Dybbuk vydalo přes stovku povídek, jež vznikly od konce devatenáctého století do poloviny toho dvacátého. Nechybí v nich roztoužení popi a vojáci ani nadržené vesničanky. Ilustracemi knihu doprovodil Jaroslav Róna, je vzrušující tak akorát, aby nebyl vulgární. Ostatně stejně jako texty v knížce. Je to milé lechtivé čtení. A když se budete stydět si knihu koupit, vždycky se můžete vymluvit na to, že vlastně jen studujete folklor.

   zobrazit celou recenzi

2. dybbuk – 12. 2. 2018

   Hned.cz, 27. 7. 2011

   Jan Nejedlý
   Erotické pohádky vypráví o tom, jak muži přišli ke svému údu. Ilustroval je Róna

   Kniha Jak muži přišli ke svému údu přináší po dílech Zakázané pohádky a Mé jméno je Jebáš další porci erotického folkloru, tentokrát z Bulharska a Makedonie. Přidanou hodnotou svazku jsou ilustrace Jaroslava Róny.
   Moderní umění se od počátku minulého století zaklínalo bořením tabu, erotickou odvázaností, vulgaritou či výsměchem vůči církvi.
   De facto se však vlamovalo do otevřených dveří, neboť všechny tyto „avantgardní“ atributy už dávno předtím absorbovala lidová slovesnost. Pochopitelně jen ta, jež nebyla veřejně publikována.
   Dokládá to nejen nedávno znovu vydaná Erotická revue, kde se tuzemská moderna potkala se zapovězeným folklorem, ale také soubory autentické slovesnosti z jiných zemí.
   Po svazcích erotického folkloru provenience ruské – Zakázané pohádky – a jihoslovanské – Mé jméno je Jebáš – se k nám nyní dostává pod názvem Jak muži přišli ke svému údu korpus necenzurovaných legend, pohádek a humorek z Bulharska a Makedonie.
   Svět erotického folkloru, který se dříve nevešel do oficiálního obrazu společnosti, je světem zemitým, nikoli však přízemním. Tady se věci nenazývají galantním opisem, nýbrž pravým jménem.
   To však neznamená absenci imaginace. Právě naopak. Obnažená tělesnost je zde opředena magickým myšlením, takže lidské pohlaví zasáhne do stvoření světa, nebe i pekla, nicméně nejbližší jsou mu pozemské radovánky.

   Pohádky pro dospělé
   A tak se tu promenují zástupy nevěrníků a nevěrnic, protřelých filutů i oklamaných ňoumů, jejichž svět se točí – kulantně řečeno – kolem ženské sukně. Kulisy a vyprávěcí postupy jsou často pohádkové.
   Hrdinové se ovšem nesnaží přelstít kmotřičku smrt, nýbrž žárlivého manžela – a na konci místo obvyklého „A žili spolu šťastně až do smrti“ nacházíme lakonické „A dali se do toho“.
   Otázkou je, zda v této záplavě nevázaných chujů a pizd nakonec vítězí morálka a hříšníci dojdou potrestání jako v tradičním folkloru. Někdo ano, nicméně spíše než hřích v běžném slova smyslu se zde trestá hloupost a pokrytectví. A na piedestal je tu vyzdvižen lidový fištrón, který překoná nepřekonatelné, a pochopitelně také plodivá síla lidského pokolení.

   Baba nad čerta
   Bulharský folklor, tedy ten nepřikrášlený vlasteneckými lidopisci, se příliš neliší od podobné evropské produkce. Najdeme v něm dokonce některé internacionální putovní motivy a i zde je silným inspiračním zdrojem reakce na náboženskou pruderii. Co je větší hřích: smilnit, anebo nechat boží dary zahálet? Lidová filozofie má toto dilema vyřešeno.
   Jak píše editor a překladatel tohoto souboru Jaroslav Geraskov Otčenášek: „Nejvíc se podle lidových představ hřešilo právě tam, kde se hřích nejvíc zatracoval.“ Není proto divu, že největšími nemravy jsou zde napohled mravní popové, že jeptišky tu v modlitbách nevzývají Mesiáše, ale mužské moudí, a dokonce se tu modlí i k čertu. Ovšem i zde je baba nad čerta, jak zní název jedné sbírky obdobných humorek od Josefa Štefana Kubína, který svého času ukazoval odvrácenou tvář českého folkloru.
   Necudná vyprávění, obsažená v tomto výboru ze sbírek bulharských folkloristů devatenáctého a první poloviny dvacátého století, budou produktem nejspíše mužské imaginace. Žena je zde bez ohledu na genderovou korektnost nejen zdrojem pokušení, ale také hlavní svůdnicí, doslova ďábelským nástrojem hříchu.
   V tomto bodu se ostatně jinak antidogmatická slovesnost stýká s erbovním biblickým podobenstvím. To je ale asi tak jediná shoda, neboť v lidovém pojetí není podezřelý hřích, nýbrž ctnost, která se jeví tak trochu proti přírodě. Výmluvně to dokládají i ilustrace malíře Jaroslava Róny. Ono si totiž moderní umění s nekašírovaným folklorem, jak známo, dobře rozumí.

   zobrazit celou recenzi

3. dybbuk – 12. 2. 2018

   Tvar, 18. 11. 2011

   Petr Janeček
   BULHARSKÝ FOLKLOR PONĚKUD NETRADIČNĚ

   Jak muži přišli ke svému údu. Bulharský erotikon. Legendy, pohádky a humorky z Bulharska a Makedonie Vybral a z bulharštiny přeložil Jaroslav Geraskov Otčenášek dybbuk, Praha 2011 Zájem o erotickou stránku ústní slovesnosti v našem prostředí úzce souvisí s tradičním vnímáním folkloru jako prapůvodní, čisté národní tvorby, ideově vycházejícím z myšlenek Johanna Gottfrieda Herdera a dalších teoretiků romantického nacionalismu. Erotický či obscénní folklor je v tomto kontextu přirozeně vnímán kontrastně – jako fenomén téměř svatokrádežný, bořící mýtus původní cudnosti a nezkaženosti lidové tvorby – a samozřejmě o to více čtenářsky i badatelsky atraktivní. Důkazem této skandálnosti erotického folkloru může být velký zájem o prakticky všechny sbírky tohoto typu, které u nás v 90. letech 20. století vyšly – prvním výborem ze sběrů Jana Jeníka z Bratřic Písně starodávné lidu obecného českého, namnoze nezbedné a pohoršlivé (editor Karel Dvořák, 1989) a novodobým vydáním díla Kryptadia. Příspěvky ke studiu pohlavního života našeho lidu (editor Franz Schindler, 1999–2000) počínaje a dvojicí výborů představujících erotickou ústní slovesnost slovanských národů – slavnými Zakázanými pohádkami významného ruského folkloristy Alexandra Nikolajeviče Afanasjeva (překlad Marcela Pittermannová, 1998) a výborem ze srbské, chorvatské, bosensko-hercegovské a černohorské lidové prózy Mé jméno je Jebáš (z výboru Dušana Ivaniće ze sběrů Friedricha Salomo Krausse přeložila Irena Wenigová, 1999) konče. Do této pomyslné řady, především k poslední dvojici výborů ze slovanského prostředí, vydané nakladatelstvím Volvox Globator, můžeme směle zařadit aktuální sbírku bulharské a makedonské erotické lidové slovesnosti, prezentovanou zkušeným domácím folkloristou a slavistou Jaroslavem Geraskovem Otčenáškem (autorem folklorních výborů Příběhy z Dalmácie, 2003, a Ateš Periša, ohnivý muž. Legendy, pohádky a humorky z Bosny a Hercegoviny, 2006, s Anežkou Kindlerovou).
   Výbor Jak muži přišli ke svému údu aneb Bulharský erotikon představuje celkem 131 textů hned několika žánrů lidové prózy – kromě očekávaných lechtivých humorek, anekdot a pohádek mnoha druhů se dočkáme i etiologických vyprávění o stvoření (nejen mužských údů, ale i ostatních pohlavních orgánů, a to nejen u lidí, ale i u zvířat), legend a pověstí. Sbírka tak erudovaně a přirozeně představuje všechny významné žánry lidové prozaické erotické tradice, přičemž vybrané texty zaujmou nejen díky své tematice a motivice, ale i díky podařenému zprostředkování jejich poetické a jazykové formy pomocí autorova dovedného překladu.
   Otčenáškův výbor z pěti bulharských sbírek Vladimira Penčeva a Anatola Ančeva, Marka Kostova Cepenkova, Rajko Arsova Ljubenova a Simeona Miljova v sobě nezapře práci zkušeného folkloristy znalého nejen zacházení s folklorním materiálem, ale i daného jazykového a kulturního prostředí – jednotlivé pečlivě vybrané texty jsou rozděleny do čtenářsky přístupných tematických celků a doplněny autorovým stručným doslovem a slovníčkem méně známých výrazů. Sbírka tak patří rozhodně k těm nejpodařenějším domácím počinům v oblasti popularizující, ale přitom poučené prezentace zahraniční lidové slovesnosti z poslední doby, a nelze jí v podstatě nic výraznějšího vytknout – snad s výjimkou faktu výběru určitých textů a především jejich celkového počtu.
   Úctyhodné množství 131 vyprávění totiž dokáže čtenáře doslova zahltit, především kvůli prezentaci několika podobných vyprávění, která se motivicky, ale i syžetově téměř překrývají – fakt pro odborníka na lidovou slovesnost zajímajícího se o folklorní proces variace pozoruhodný, ale pro běžného čtenáře poněkud rušivý. Bezesporu výjimečná sbírka by si tak zasloužila pečlivější a především střízlivější odhad při výběru textů, mimo jiné i proto, že některé z nich postrádají pro dnešního čtenáře atraktivní zápletky či pointy. Některým vyprávěním dokonce schází i vlastní erotická povaha a zabývají se spíše obecně skatologickými tématy (například Psí carství, Cikán a pop, Hluční vrabci). To, co na takovýchto textech ocení odborník (tedy bachtinovskou jednotu lidového humoru tematizujícího „materiálno spodní části lidského těla“), může na běžného čtenáře působit jako určitá nadbytečnost. Sbírka tak stojí na jakési pomyslné hranici mezi čtenářským výborem (čemuž napovídá jak její dělení na tematicky laděné kapitoly, tak atraktivní grafická úprava s četnými ilustracemi Jaroslava Róny) a vědeckou edicí (k čemuž na jedné straně směřuje značný počet čtenářsky nepříliš atraktivních či dokonce téměř duplicitních textů, ale od které se na straně druhé odklání absencí důkladnějších komentářů k jednotlivým vyprávěním). Výsledná editorská nerozhodnost sbírku bohužel částečně negativně poznamenává, a ve srovnání s výše zmíněnými výbory Zakázané pohádky či Mé jméno je Jebáš tak působí čtenářsky poněkud rozpačitě – fakt, upřímně řečeno, výrazně ovlivněný i dobou jejího vydání, kdy erotický folklor už rozhodně nepředstavuje žádné novum ani čtenářskou, natož pak badatelskou senzaci.
   I přes výše uvedené, spíše marginální výtky představuje Bulharský erotikon podařený a fundovaný počin, jehož standardy budou snad následovat další domácí edice zahraniční folklorní slovesnosti, které – po zániku výjimečné „odeonské“ edice Lidové umění slovesné řízené Rudolfem Lužíkem, ve které v letech 1954–1990 vyšlo ve třech řadách přes 50 titulů a která po dlouhou dobu pravidelně přinášela kvalitní původní i překladové výbory světové lidové prózy a poezie – mají rozhodně co dohánět, především co se jejich odborné stránky týče. V soudobé domácí nakladatelské produkci folklorních publikací, motivované především ekonomicky, dnes – vedle občasných podařených solitérních titulů, eklektické edice Ethnos nakladatelství Dauphin a spíše čtenářsky orientované edice Mýty, pohádky a legendy nakladatelství Argo – patří výbor Jaroslava Otčenáška rozhodně k tomu nejzajímavějšímu a nejkvalitnějšímu, s čím se můžeme na knihkupeckých pultech setkat.

   zobrazit celou recenzi