Iluze optimismu

Recenze

1. dybbuk – 18. 2. 2018

   Lidové noviny, 9. 8. 2013

   Petra Smítalová
   Nepostradatelné přeludy růžových brýlí

   Přestože název knihy Iluze optimismu může vyvolat dojem, že jde o spisek dehonestující v poslední době tolik oblíbené příručky nabádající k pozitivnímu myšlení, o tenhle typ literatury nejde. Populárně-naučná publikace přináší zevrubný pohled na podle všeho vrozenou lidskou vlastnost býti optimistou. Čtivou formou se můžeme seznámit s výsledky vědeckých výzkumů, které například prokázaly, jak silně podceňujeme možnost, že bychom mohli ztratit práci nebo vážně onemocnět, a naopak přeceňujeme nadání vlastních potomků stejně jako pravděpodobnou délku svého života. Izraelská neuroložka Tali Sharot se snaží odpovědět na otázky, jak se liší mozek optimisty a pesimisty, jakým způsobem v mozku vzniká naděje či proč je v naší přirozenosti očekávat, že věci dopadnou lépe, než většinou dopadnou. Jak je možné, že – navzdory zkušenostem napříč rasami i náboženskými skupinami – je více těch, kteří věří v lepší zítřky, i když se opakovaně setkávají s násilím, válkami, živelnými pohromami nebo ekonomickou či morální krizí? Autorka dochází k závěru, že iluze optimismu je k životu nezbytná, dává nám sílu překonat potíže, snižuje stres a zlepšuje fyzické zdraví. Tvrdí, že pokud bychom o ni přišli, nebyl by výsledkem realistický pohled na svět, ale klinická deprese – a svá tvrzení dokládá například popisem pokusů se zvířaty.
   Řešením podle ní pak může být takzvaný umírněný optimismus.

   zobrazit celou recenzi

2. dybbuk – 18. 2. 2018

   Zdravotnické noviny, 1. 7. 2013

   Tali Sharot
   Iluze optimismu aneb Iracionalita pozitivního myšlení

   Ačkoli o sobě rádi přemýšlíme jako o racionálních bytostech, které zvažují pro i proti, současný neurovědecký výzkum a společenské vědy naznačují, že spíše než realisté jsme vrozeně předurčeni k tomu být optimisté. Obyčejně očekáváme, že věci dopadnou lépe, než jaký se nakonec ukáže být skutečný výsledek.
   Silně podceňujeme možnost, že bychom se mohli rozvést, ztratit práci nebo mít diagnostikovánu vážnou nemoc. Považujeme své děti za výjimečně nadané a velmi přeceňujeme pravděpodobnou délku svého života. Víra v lepší budoucnost je „optimistickou iluzí“ a objevuje se u každé rasy, náboženské skupiny a v každém socioekonomickém prostředí. Náš optimismus neztratí nic ze svého lesku, i když se v životě setkáme s násilnými konflikty, vysokou nezaměstnaností, živelními pohromami a dalšími hrozbami. Jakým způsobem v mozku vzniká naděje? Co nás dokáže přimět, abychom šli za svým snem? Co se stane, když se naše očekávání nenaplní? Liší se mozek optimisty a pesimisty? Sklon přeceňovat možné budoucí pozitivní události a podceňovat události negativní podobně jako mnoho dalších iluzí není přístupný vědomí. I když je často lepší budoucnost jen iluze, naděje nám uklidňuje mysl, snižuje stres a zlepšuje fyzické zdraví. Iluze optimismu nás chrání před přesným vnímáním bolesti a obtíží, které s sebou nezbytně nese budoucnost, a snad nám i brání vidět budoucí možnosti jako omezené. Pokud bychom si měli sundat růžové brýle, nezačali bychom vše vidět realisticky, spíše bychom se stali depresivními – klinicky depresivními.

   zobrazit celou recenzi

3. dybbuk – 18. 2. 2018

   Literární noviny, 18. 7. 2013

   Jan Lukavec
   Nasaďte si růžové brýle

   Název knihy Iluze optimismu aneb Iracionalita pozitivního myšlení vzbuzuje představu, že v ní půjde o zdrcující odsouzení příruček pozitivního myšlení či síly vůle, nereálně slibující okamžité zlepšení lidské situace. Izraelská neuroložka Tali Šarot ale přináší trochu jiné poselství: od přírody jsme optimisté. A i když je často představa lepší budoucnosti jen iluze, umírněný optimismus a naděje, kterou poskytuje, nám uklidňuje mysl, snižuje stres a zlepšuje fyzické zdraví. Iluze optimismu nás chrání před přesným vnímáním bolesti a obtíží, které s sebou nezbytně nese budoucnost, a snad nám i brání vidět budoucí možnosti jako omezené. Pokud bychom si měli sundat růžové brýle, nezačali bychom vše vidět realisticky, spíše bychom se stali klinicky depresivními.
   Autorka vychází ze současných poznatků o lidském mozku, z konceptu sebenaplňujícího se proroctví a tzv. teorie kognitivní disonance. Tvrdí, že obyčejně očekáváme, že věci dopadnou lépe, než jaký se nakonec ukáže být skutečný výsledek. Považujeme své děti za výjimečně nadané a velmi přeceňujeme pravděpodobnou délku našeho života. Silně podceňujeme možnost, že bychom mohli ztratit práci, mít diagnostikovánu vážnou nemoc nebo bychom se mohli rozvést. Dokonce i když studenti práv absolvují kurz rodinného práva, neovlivní to jejich nerealistický optimismus, s nímž plánují vstup do manželství. A každý sám sebe vnímá jako lepší, než je obyčejný „průměrný člověk“.
   Autorka uvádí poučné pokusy se zvířaty, poukazující na existenci „depresivního realismu“. Ptáci, kteří žili v menších klecích, bez možnosti hry a záruky vody ke koupání, nepodléhali „optimistickému zkreslení“ a přesněji vyhodnocovali signály, které k nim experimentátoři vysílali. Svět, ve kterém žili, vnímali reálněji než ptáci žijící v příhodnějším prostředí, bez ovlivnění pozitivní iluzí. A podobný depresivní realismus se podle autorky projevuje také u lidí trpících lehkou depresí. Pokud ovšem někdo žije s trvalým pesimistickým pohledem na život, má to za následek rizikové chování, protože pesimisté jsou přesvědčeni, že nemají co ztratit. Přehnaně ovšem riskují i příliš velcí optimisté. Nejlépe jsou na tom podle autorky umírnění optimisté, kteří riskují jen v případech, kdy jim nehrozí vážné nebezpečí; nebojí se používat mobil, protože vztah mezi telefonováním a vznikem rakoviny nebyl prokazatelně dokázán; ale právě proto nekouří, protože u kouření negativní účinky potvrzeny bezpečně byly. A autorčin návod na štěstí? Mít titul Ph. D., chodit do kostela (nebo vést nějaký jiný způsob náboženského života), sportovat. Lidé, kteří toto vše splňují, mají prý několikanásobně vyšší pravděpodobnost, že se budou považovat za šťastné (i když rychle dodává, že čísla průzkumu poukazují jen na spojitost mezi dvěma faktory a ne na příčinný vztah). Navíc známy jsou i průzkumy jiné, které jmenují i faktory další, třeba partnerský svazek. Jeho význam ovšem Šarot vyzvedá jen u lidí, jejichž spokojenost s vlastním životem byla před svatbou nízká; u těch, u kterých byla vysoká, se pak už nezvedne.
   Nevím, zda vydavatel zadal průzkum, nakolik četba knihy Iluze optimismu u čtenářů zvyšuje jejich pocit životní spokojenosti, ale zvláště u těch, kteří o soudobou literaturu popularizující výzkumy mozku příliš nezavadili, může nenásilnou formou uspokojit jejich touhu po vzdělání. A povzbudit v nich úsilí, aby se usmívali, je to prý zdravé…

   zobrazit celou recenzi