Anotace
Výchozím bodem bohatě strukturovaného a mnohovrstevnatého románu s autobiografickými prvky rumunského spisovatele Dumitru Ţepeneaga Hotel Europa, poprvé vydaného v Bukurešti v roce 1996, je návrat rumunského emigranta z francouzského exilu zpět do vlasti. Aby načerpal náměty na reportáž pro Rádio Svobodná Evropa, připojí se ke konvoji humanitární pomoci jedoucímu po prosincových událostech roku 1989 do Rumunska. Následně, zpátky ve Francii, v ústraní krajiny Bretaně, začíná psát knihu, kterou se pokouší vypořádat se svým životem v původní vlasti i v exilu, prozkoumat a vykreslit krutou, nelítostnou, a přesto lákavou tvář východní Evropy, a zároveň nahlédnout i její budoucnost. Reálný časoprostor se začíná prolínat s představami a sny, často ztrácíme přehled o tom, v jaké jeho rovině se spolu s hlavními hrdiny, kteří tu a tam více či méně nápadně zkouší naši trpělivost a postřeh, zrovna ocitáme a kam vlastně jejich osudy směřují. Postavy autorova románu pomalu, ale jistě začínají prostupovat do spisovatelova vlastního života, bez skrupulí do něj zasahují, stávají se jeho nedílnou součástí a pronásledují ho až do samého konce. Jaký výsledek bude mít tato partie šachu?
Specifikace
Hmotnost | 500 g |
---|---|
Rok vydání | |
ISBN | 978-80-86862-73-6 |
Vazba | vázaná |
EAN | 9788086862736 |
Počet stran | 320 |
Formát | 132 × 205 mm |
Typ | tištěná |
Recenze
Pouze přihlášení uživatelé, kteří zakoupili tento produkt, mohou přidat hodnocení.
dybbuk –
Britské listy, 2009
Josef Brož
Kniha / Hotel Europa. Začal jsem číst knihu, v níž se to duchy jenom hemží. Nebudu tu předstírat, že už jsem ji přečetl, neboť bych si ji opravdu rád vychutnal. Jmenuje se Hotel Europa a napsal ji vynikající rumunský spisovatel Dumitru Ţepeneag (1937), žijící v Paříži.
zobrazit celou recenziNejsem v tom navíc zcela nevinně, ale na knihu jsem narazil zcela náhodou začátkem roku v Bratislavě v knihkupectví Artfora.
Minulý týden mne její obálka udeřila do očí znovu v pražském knihkupectví Kanzelsberger. A otevřela mi celou tu dějinnou epochu, kterou jsem si sám prožíval kdysi v Paříži. Choť spisovatele Ţepeneaga navíc byla nějaký čas mojí šéfovou během mého studijního pobytu v Centre Georges Pompidou, což byl zážitek do té míry neobvyklý, že na něj dosud vzpomínám. Věděl jsem o ní, že to není jen tak obyčejná Mona, jak jsem jí říkal, a jak zní také její křestní jméno, ale že je to také významná rumunská esejistka. Na manžela jsem se raději neptal. A právě tento muž, přítel Ionesca, Ciorana nebo Eliada, svého druhu jakýsi melancholičtější „rumunský Kundera“, vydal nyní svůj první román v češtině díky péči nakladatelství Dybbuk.
Zatím to vypadá jako příběh stárnoucího spisovatele, který podniká cestu zpátky do Rumunska, aby se opět vrátil zpátky do Francie. Jedná se o záznam v klíčovém roce 1989, což mi zároveň připomíná, že letos tomu bude již 20 let, co to všude ve východní Evropě prasklo. O tom, jak se situace vyvine, alespoň v tomto díle, budu laskavého čtenáře brzy informovat.
dybbuk –
A2
Libuše Valentová
Tenkrát mezi Východem a Západem
K celkovému obrazu současné rumunské literatury neoddělitelně patří tvorba exilových spisovatelů, kteří ve srovnání s českým exilem představují mnohem početnější společenství, roztroušené po celém světě; v duchu tradice se nejčastěji uchylovali do Francie, v posledních desetiletích také do USA (jako např. Norman Manea, jehož dramatickou autobiografii Chuligánův návrat, jež získala mj. francouzskou Cenu Médicis, nyní znají díky převodu Jiřího Našince také naši čtenáři). Ve Francii zůstala i po pádu komunismu v roce 1989 řada rumunských spisovatelů, z nichž někteří – podobně jako Milan Kundera – ve své tvorbě přešli (částečně nebo úplně) od mateřštiny k jazyku své druhé vlasti, např. básník a dramatik Matei Vişniec, prozaik Bujor Nedelcovici či romanopisec a dramatik Virgil Tănase.
zobrazit celou recenziV současné době zřejmě nejznámějším a nejpřekládanějším představitelem rumunské literární diaspory ve Francii je prozaik Dumitru Ţepeneag („ţ“ se čte jako „c“; autor se někdy podepisuje také jako „Tsepeneag“). Narodil se roku 1937 v Bukurešti v rodině účetního, který prožil padesátá léta jako politický vězeň na stavbě kanálu Dunaj – Černé moře. Do literárního dění vstoupil během ideologického uvolnění v polovině šedesátých let, kdy se stal jedním z iniciátorů směru zvaného „onirismus“, založeného na promyšleném využití snění v bdělém stavu jako inspiračního zdroje pro uměleckou tvorbu. Svými prózami popírajícími požadavky socialistického realismu, orientací na západní kulturu a především statečnými protesty proti režimu popudil samotného diktátora: Ceaušescu ho v roce 1975 prezidentským dekretem zbavil rumunského občanství, čímž ho de facto přinutil k odchodu do Francie. Nebylo snadné se tam prosadit jako literát, proto se autor v emigraci věnoval napřed publicistice ve čtvrtletní revui Cahiers de l´Est a jako vášnivý šachista také teorii šachové hry. Pod pseudonymem Ed Pastenague vydal prózy Les noces nécessaires (1977, Nezbytné svatby), Roman de gare (1985, Román do vlaku), Pigeon vole (1988, Holubí pošta) aj., které se dočkaly rumunských verzí až po prosincové revoluci 1989. Zatím největšího mezinárodního úspěchu dosáhl románem Hotel Europa z roku 1996, vydaným napřed v Rumunsku, ale v následujících letech i ve Francii, v Německu, ve Slovinsku a koncem loňského roku také u nás. Na letošní rok se připravuje vydání anglické verze románu ve Spojených státech, kde se Ţepeneag uvedl již dvěma přeloženými tituly a další dva budou brzy následovat, což je pro evropského spisovatele nepochybně mimořádný úspěch. Všechny jeho tituly vydává nakladatelství Dalkey Archive Press, v němž vyšla mj. Europeana Patrika Ouředníka.
Třísetstránkový román Hotel Europa působí na první pohled jako klasické vyprávění, v čemž se nás autor snaží utvrdit svým prohlášením: „…chci napsat román o situaci v Rumunsku, nejrealističtější ze všech svých románů…“ Epická linie se odvíjí od krvavé revoluce v prosinci 1989, při níž Rumuni svrhli nenáviděný režim diktátora Ceaušeska, a pokračuje několika paralelními syžety, v nichž sledujeme další osudy několika studentů – účastníků dlouhotrvajících manifestací v Bukurešti, kteří chtěli zabránit nastolení neokomunistické garnitury. V roli vypravěče v první osobě vystupuje sám autor a jeho exilová vlast je cílem, kde se putování několika mladých lidí po Evropě směrem od Východu k Západu má uzavřít. Záhy si uvědomujeme, že autor (přesněji řečeno ten, kdo si tak říká) má postmoderně proměnlivou identitu: někdy vystupuje jako vševědoucí pozorovatel, jindy se „rozdvojuje” a vede sám se sebou ironický dialog, občas se jako přímý účastník děje ocitá vedle postav, jež sice mohly mít reálný předobraz, ale fungují podle jeho tvůrčí představivosti. Zatímco např. Kundera ve svých novějších prózách dává vzniknout postavám z myšlenkové kategorie nebo třeba z náhodného gesta, Ţepeneag je konstruuje podle zvoleného tématu a situací. Román obsahuje takřka dokumentární záběry, pro větší věrohodnost doplněné dobovými zprávami z tisku (např. cesta francouzského humanitárního konvoje do Rumunska těsně po Ceaušeskově popravě, atmosféra v táboře studentů na bukurešťském Univerzitním náměstí, tažení údajných horníků s cílem rozehnat opozici a následný exodus tisíců mladých lidí na Západ), ty se však prolínají s autorovým sněním, při němž „jeho“ postavy vnikají do pařížského bytu či venkovského domu v Bretani a pletou se mu do každodenního života i do psaní románu. Zvláštní místo v tomto mnohohlasí mají dva věční spisovatelovi kritikové – skepticky založená manželka Marianne a žárlivý mluvící kocour Modroočko.
Díky autorovu smyslu pro humor se čtenář dobře baví a díky jeho realisticko– oniristickému způsobu vyprávění je udržován v neustálém napětí, jak se budou vyvíjet osudy protagonisty a jeho přátel. Student francouzštiny Ion (nejtypičtější rumunské jméno), zklamaný politickým vývojem po revoluci i flegmatismem svých spoluobčanů, se vydává na iniciační pouť do západní Evropy: „Nemohu již zůstat v této zemi. Vyrazím do světa! (…) Přinejmenším jedno jsme dostali: pasy!“ Po několikaměsíční zastávce v Budapešti míří dále do Vídně, odtud k otcovu známému do Mnichova a nakonec k onomu exilovému spisovateli z Paříže, s nímž se seznámil v Bukurešti za prosincové revoluce. V době krátce po pádu železné opony však nejde o obyčejnou turistiku, nýbrž o konfrontaci východního bloku náhle uvolněného výbuchem svobody s blahobytným Západem, kde nad zvědavostí vůči neznámé části Evropy začíná převládat strach z vetřelců. Na Ionově cestě počínaje starosvětským budapešťským hotelem, přes luxusní vídeňské kasino a konče bretaňským venkovem se kolem něho rojí postavy jako ruský mafiánský boss, tajný agent z Moldavska a Libanonec provozující mezinárodní síť prostitutek. Hrdinové nových časů mění amébovitě své podoby: cimbalista z hotelové restaurace se za pár dní zjevuje na střeše jako ozbrojený terorista a v dalším městě jako překupník drog. Nevíme, kdy se s nimi Ion skutečně střetává a kdy se mu o nich jenom zdá. Nejednoznačnost se týká i Ionových druhů z Univerzitního náměstí a epizodních postav: je kreslířka revolučních plakátů Sonia totožná s kosmopolitní vydržovanou společnicí Silvií? Prožila zmrtvýchvstání při znásilnění v márnici, anebo ji cynický doktor obdařil hrůzostrašnou historkou vyčtenou z černé kroniky? Anu odvede od demonstrantů držících hladovku jakýsi Valentin: neškodný báňský inženýr, anebo příslušník Securitate? Anin bratranec, anebo zákonitý manžel? Nad nepřehledným hemžením se tyčí všemocný autor, jenž si na velké mapě Evropy zapichuje lístečky se jmény postav na místa jejich momentálního pobytu („…nemám rád, když nevím, kde se mi právě toulají.“). Společnou adresou všech je však symbolický „hotel Europa“.
Překladatel Tomáš Vašut a pražské nakladatelství Dybbuk měli šťastnou ruku, když z díla význačného rumunského exilového spisovatele vybrali právě toto rafinovaně mnohovrstevnaté, a přitom čtenářsky vděčné svědectví o počátku devadesátých let na troskách někdejší železné opony. Lze si jen přát, aby čeští čtenáři mohli pokračovat v seznamování s Dumitrem Ţepeneagem; osobně bych se přimlouvala za překlad nejnovějšího románu Krásná Rumunka (La belle Roumaine) z roku 2004, který je jakýmsi pendantem Hotelu Euvropa, neboť jeho hrdinka zhruba o deset let později opakuje Ionovo putování z Bukurešti do Paříže, ale výsledkem je úplně jiný příběh, něco mezi románem s tajemstvím a detektivkou.