Halucinace

Recenze

1. dybbuk – 18. 2. 2018

   Obrys-Kmen, 7. číslo

   Milan Blahynka
   Hlavolam halucinací

   Po knize HALUCINACE (Dybbuk, Praha 2013, přeložila Dana Balatková, odb. redakce doc. Martin Bojar) jsem sáhl velice chtivě, chtě se co nejvíc dovědět o halucinatorních objektech-monstrech, o nichž psal nad obrazy Toyen Nezval, a vůbec o tom, co věda například na Dalího rozlišování fantomů (přeludů) a spekter (přízraků), jak a co přísná věda soudí o podílu halucinací na poezii i zda a čím je jí užitečná poezie a literatura. Dovím se něco přesnějšího o té „zvláštní halucinativnosti“ originálních „básnických útvarů“, o níž psal Nezval?
   Nahlédl jsem do rejstříku a v knize, zčásti uspořádané „podle medicínských kategorií“, zčásti „podle smyslových modalit“, není vůbec odkaz na halucinace a poezii nebo výtvarné umění, na halucinace a sny (ačkoli o záznamy snů se výklad místy opírá, třebaže obecně jsou halucinace „něco úplně jiného než sny“), z autorů jsou uvádění jen „velcí klasikové“, které autor, Oliver Sacks, četl ve škole (De Quincey, Baudelaire, Gautier), jindy pak Poe, Dostojevskij aj. Jména jako Breton a Dalí se nevyskytují, a jako kdyby nebylo surrealismu nebo pro pochopení hlavolamu halucinací nic neznamenal a nestál ani za zmínku.
   Nicméně čtenář může z autorova hledání „nějakého biologického základu“ halucinací a analogicky z jeho předpokladu, že takový je i u „smyslu pro posvátno“ ve všech kulturách, dost profitovat.
   Nad Sacksovou knihou si ovšem položí otázku, zda to mimoděk není další doklad toho, jak se dnes (originál vyšel před dvěma roky) s poezií málo počítá, a snad si i povzdychne, jak se od ní už jen málo očekává.

   zobrazit celou recenzi

2. dybbuk – 18. 2. 2018

   A2, 9. 4. 2014

   Pavel Ctibor
   Alibismus příběhů
   Halucinace Olivera Sackse

   Britskoamerickému neurologu a popularizátorovi Oliveru Sacksovi vyšlo v nakladatelství Dybbuk již osm knih o zvláštnostech lidské psychiky a jejích vazbách na tělo i na společenské souvislosti.
   Nejnovější z nich se jmenuje Halucinace a pojednává právě o tomto tématu. Bohužel dost neuspořádaně a bez jasné metody.

   Oliver Sacks je v anglosaském prostředí natolik známým popularizátorem neurověd, že se na něj na základě jeho mediální pověsti obracejí mnozí čtenáři, diváci a posluchači, aby se s ním podělili o vlastní bizarní prožitky. Sacks má dle vlastních slov také doširoka rozhozené sítě v medicínském prostředí a lékaři mu posílají anamnézy svých pacientů a spoustu dalších podkladů. Takže Sacksovi se nikdy nemůže stát, že by měl nedostatek materiálu. Naopak, má ho vždy nadbytek a záleží jen na něm, co vybere, okolo jakého tématu to seskupí a kdy s tím přijde na knižní trh. Píše čtivě a vylíčené příběhy jsou dostatečně podivné na to, aby mohly zaujmout, takže se obejde bez přílišného zobecňování či předestření nějakých, byť dílčích závěrů. V knize Halucinace (Hallucinations, 2012) je ovšem tento přístup doveden na hranici přijatelnosti. Proud líčených příběhů končí málem v půlce odstavce, nicméně kniha by klidně mohla pokračovat na dalších desítkách stran, aniž by se cokoli změnilo. Je trochu škoda, že tak vděčné téma je pojato tak alibistickým stylem.

   Bez strachu z introspekce
   Sackse je přesto potřeba pochválit za jednu věc. Do každé knihy se snaží přidat i něco z vlastní introspekce. Za svůj již celkem dlouhý život posbíral bizarní prožitky týkající se vnímání hudby (Musicofilia, 2007, česky 2009), problémů s očima (Zrak mysli, 2010, česky 2011), s nohama (Na čem si stojím, 1984, česky 1997) a nyní v knize Halucinace přiznává své zážitky z mládí pod vlivem psychedelických látek, ale i pozdější halucinační stavy, kdy si od svého společensky náročného působení lékařského badatele i praktika v kosmopolitním New Yorku musel ulevovat spánkem pod prášky – a nakonec to s nimi poněkud přehnal.
   Tato introspektivní stránka Sacksova psaní mi trochu schází například u tuzemských, jinak velmi dobrých, popularizátorů neurověd Františka Koukolíka a Cyrila Höschla. Ovšem ani u Sackse to nepředstavuje žádnou specifi ckou „rovinu“ jeho psaní. Autorovy zážitky jsou prostě přiřazeny k cizím příběhům a lékařským zprávám, a tak se o tom, jak který zážitek mohl souviset s jeho životem jako celkem, příliš nedozvíme. Aniž bych chtěl přechválit literární kvality jednoho dávnějšího pojednání J. X. Doležala o psychických potížích, jež mu způsobila alergie na antimalarikum Lariam, mohu prohlásit, že mě zaujalo víc než většina Sacksových zdravotních komplikací, vylíčených v jeho knihách.
   Halucinace je rozčleněna do kapitol podle základních diagnostických kategorií, které tím, že každá znamená jiné poškození mozku, označují také specifi cké druhy halucinací. Takovými diagnostickými kategoriemi jsou migréna, epilepsie, posttraumatické syndromy, deliria alkoholiků a jiných závislých i vážné problémy s některým tělesným smyslem, hlavně zrakem. Důležitým dílčím motivem je i narušení takzvaného tělesného schématu, jehož nejtypičtějším projevem jsou fantomové končetiny. Zde má Sacksova kniha styčné body s jinou knihou z nakladatelství Dybbuk, totiž Mozkem a jeho tajemstvím (1998, česky 2013) od Vilayanura S. Ramachandrana. Četba kapitoly z Ramachandrana o konstrukci a použití zrcadlové skříňky ke zmírnění fantomových bolestí v amputované ruce prohloubí čtenářovo porozumění četbě pasáží ze Sackse o poruchách tělesného schématu.

   Jasné světlo mozkového kmene
   Na jednom místě knihy Sacks pojednává o hypnagogických stavech před usnutím. Hypotéza praví, že ačkoli jsou hypnagogické halucinace smyslové, spouštěcí procesy mohou probíhat v primitivnějších, podkorových částech mozku. V tomto ohledu se snad podobají snům. A přece jsou sny a hypnagogické halucinace dvě úplně jiné věci. Sny přicházejí v epizodách, ne v krátkých záblescích. Plynou, jsou soudržné, mají příběh, námět. Ve snu jsme účastníky nebo účastníka pozorujeme, zatímco v hypnagogii jsme pouhými diváky. Sny evokují naše přání a obavy a často přehrávají události předchozích dnů a pomáhají tak upevňovat paměť. Jsou tedy spíše výtvory „sestupných“ procesů v mozku, zatímco hypnagogické halucinace se svými převážně smyslovými kvalitami a svou emoční chudostí jsou procesem „vzestupným“, směřujícím z podkorových center do kůry.
   Pokud jde o stavy blízké smrti a související halucinace, neurolog Kevin Nelson polemizuje s jejich „zásvětními“ interpretacemi a vysvětluje vše ryze organicky. Domnívá se například, že „tmavý tunel“ koreluje se sníženým zásobením oční sítnice krví. Co když je ale sítnice zásobena dostatečně, jenže krví málo okysličenou, zabýval se tím někdo? Čeká pak na člověka ve vysokých horách místo tunelu chlupatá Yettiho náruč? Jasné „světlo na konci tunelu“ podle Nelsona zase koreluje s pohybem neurálního vzruchu, který postupuje z části mozkového kmene do podkorových center a poté do týlního kortexu. Dobře, takhle tedy přišli autoři Tibetské knihy mrtvých na jevy prvního barda, ale jak potom přišli na bardo druhé a třetí?
   Snad bych měl, po Sacksově příkladu, přidat jeden vlastní zážitek z doby četby recenzované knihy. Vypadal takto: ráno mezi spánkem a úplným probuzením se asi čtyřikrát dostavily sekvence ledního hokeje. V těch sekvencích byly přesné i nepřesné přihrávky a střely, nic nepravděpodobného. Byly to dokonale vyvolané paměťové stopy nějakého konkrétního zápasu, který jsem kdysi zhlédl, anebo halucinace poskládané z dílčích momentů, z nichž mozek vytvořil „realistickou koláž“?

   Halucinovat nejenom po sacksovsku
   Sám jsem se zabýval fenoménem „hyperkontaktního bludu“. Ten vzniká tak, že vlivem komplexních halucinací je kauzalita postupně absorbována do jednolitého proudu, v němž není zřejmé, co čemu předchází. V první fázi se jedná o nemožnost správně konstituovat své rozhodování v časovém sledu. V druhé fázi se dostaví nemožnost konat a ujistit se jakoukoli subjektivní aktivitou o vlastní existenci. Ve třetí fázi pak přichází uvědomění, že nelze ani existovat, ani neexistovat. Původně nevinná spleť halucinací tak vyústí v metafyzickou krizi neřešitelných parametrů.
   Prostředí opravdové meditace je ovšem až „za“ halucinacemi, a to včetně situace, kdy byla požita podpůrná látka. Mnoho halucinací patrně souvisí s tělesnými pochody na úrovni vegetativního nervstva, hladkého svalstva a jejich reprezentace v mozku. Což je jiná rovina pojímání než běžné tělové schéma. A je potřeba nějakým způsobem započíst i prostředí, jímž v organismu obíhají různé „jemné energie“, ať už se jedná o kolejnice indických nádí a po nich se pohybující všelijaké „couráky“ nebo o rychlovlak „hadí síly“ (jste -li spíš na Čínu, dosaďte si sem pojmy akupunkturních bodů a drah). Jenže v těchto úvahách nám Sacksova kniha o halucinacích nepomůže naprosto nijak.

   zobrazit celou recenzi