Esence psychonautiky

Recenze

1. dybbuk – 16. 8. 2018

   Legalizace, 48/2018

   Michal Třebavý

   Celosvětová „psychedelická renesance“ je v plném proudu – a Česká republika je jedním z jejích hlavních center, o čemž svědčí nejen nedávno skončená konference Beyond Psychedelics v Praze, které se zúčastnila v podstatě celá světová špička v oblasti výzkumu a terapeutického užívání psychedelik, ale i nová generace akademiků a výzkumníků, kteří se látkám měnícím vědomí věnují profesionálně. Jedním z nich je i po sametové revoluci narozený Filip Hájek, autor nové knihy Esence psychonautiky.

   CO JE TO VLASTNĚ PSYCHONAUTIKA
   Výraz psychonautika je spojením řeckých slov psýché (duše nebo mysl) a nautés (plavec, námořník či navigátor) a volně ho lze přeložit třeba jako průvodce či navigátor (vlastní) duší. Od přelomu sedmdesátých a osmdesátých let minulého století je tento termín používán zejména v souvislosti s látkami měnícími vědomí – psychedeliky – a jejich uživateli, o nichž se hovoří jako o psychonautech.
   Autor, jenž sám sebe označuje za „diplomanta na volné noze“, který je „v očích akademiků příliš barbarský, z pohledu undergroundové komunity nedostatečně antisystémový, přesto však klopýtající mezi oběma tábory,“ si v úvodu své knihy klade nelehký cíl – uvést čtenáře do světa změněných
   stavů vědomí a představit mu vlastní „epistemologii psychedelické zkušenosti“. Z toho důvodu je publikace rozdělena do tří v podstatě samostatných částí, z nichž první se jmenuje Psychedelika a představuje základní uvedení do problematiky určené převážně pro „nováčky v oboru“ (dozví se například, co jsou a nejsou psychedelika, co znamená set a setting atd.), zatímco v druhé části nazvané Epistemologie, která je určena primárně zkušenějším psychonautům, prezentuje autor tři různé přístupy vysvětlující psychedelickou zkušenost. Třetí a zároveň závěrečná část Auto-experimenty zprostředkovává vlastní Hájkovy zkušensoti s šalvějí, lysohlávkami a takzvanou lesní deprivací.

   A JEJÍ ESENCE?
   Esencí knihy je především druhá část, která je nejobsáhlejší, ale zároveň nejnáročnější na pochopení. Autor v ní představuje tři vlastní koncepty či pilíře vysvětlující teorii poznání neboli epistemologii psychedelické zkušenosti (jak zní podnázev celé publikace). Jeho cílem je objevit prapůvodní motivy, které nás jako lidstvo vedou k vyhledávání změněných stavů vědomí.
   „Těm, kteří prahnou po určité formě transcendence, je věnována kapitola s názvem Mystický perenialismus,“ píše Hájek v úvodu, zatímco „v částečné opozici k tomuto přístupu stojí Psychiatrický fyzikalismus studující neobvyklé stavy vědomí nikoli proto, aby se z každodennosti vymanil, ale naopak ji dokázal zachovat.“ A posledním konceptem je „(Neo)šamanismus který sice oba zmíněné modely historicky předchází, a je tudíž možné ho považovat za jejich společného předka, nicméně od současné podoby svých potomků se výrazně distancuje (stejně jako ony od něj).“
   Na závěr této části se autor, který je vystudovaný filozof, pokouší v kapitole nazvané Kriteria validity všechny tři pilíře vzájemně porovnat a domyslet jejich potenciální důsledky. Po poměrně náročné četbě přichází potřebné uvolnění v podobě závěrečné části Auto-experimenty, v níž Hájek upozaďuje své filozofické já a místo složitých teorií čtenáře seznamuje s vlastními praktickými zkušenostmi s vybranými psychedeliky.
   Celkově lze konstatovat, že Esence psychonautiky je neotřelou a přínosnou publikací mladého českého psychonauta a filozofa, která čtenáři představuje novátorské koncepty v rychle se rozvíjejícím oboru a strukturuje psychedelickou zkušenost podle druhu poznání, o které jedinec usiluje.

   zobrazit celou recenzi

2. dybbuk – 14. 8. 2018

   revue Pandora 33, 2018

   Pavel Ctibor
   Tripovat po klukovsku

   Jedná se v podstatě o knižní vydání diplomové práce „Epistemologie psychedelické zkušenosti“, zpracované pro katedru filozofie Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci v roce 2015. Autor v knize uvádí, že mu diplomovou práci s psychedelickou tematikou nebylo vedením školy umožněno odevzdat a obhajovat – a během dvou týdnů že zpracoval jakousi náhradní variantu diplomky, s níž problémy pak už neměl. Co je ale potom text diplomové práce, volně stažitelné z internetu a textově prakticky shodné s recenzovanou knihou? Nehraje autor se čtenářem, s fakultou nebo s nakladatelstvím nějakou „dvojí hru“? To by bylo psychedelickému světu blízké. Na druhou stranu ovšem sám Hájek na řadě míst zdůrazňuje – chvályhodně – nutnost etiky, která by měla psychedelické záležitosti provázet a bez níž se halucinace zvrhávají v paranoiu s automatikou takřka přírodního zákona.
   Kniha je rozčleněna na teoretickou část a následné zápisky vlastních zkušeností se stavy změněného vědomí. Nejprve se autor zastavuje u pojmů set, setting a sitting, čili okolnosti toho, kdo si kdy a kde bere psychedelickou látku – jak by se měl mentálně připravovat zklidňováním, fyzicky úpravou stravovacího režimu, vybrat si vhodně dobu, místo, typ látky a velikost dávky, a také zda mít blízko sebe nějakého dohlížitele obeznámeného s jeho psychedelickým záměrem a připraveného vstupovat do eventuálních krizových momentů. Toto vše autor poctivě rozebírá, ale dochází k oprávněným závěrům, že přílišné taktizování není na místě a řadu okolností že člověk stejně sám dokonale neovlivní.
   V další části knihy nastupuje samotná epistemologie. Mystický perenialismus, psychiatrický fyzikalismus a neošamanismus jsou názvy hlavních celků, pod něž autor shrnuje okruhy možných náhledů na změny v prožívání a hodnocení vnitřních stavů člověka, jaký se pod vlivem látek odehrává. Schematicky vyjádřeno – mystikové chtějí absolutní ztotožnění s nějakým nejzazším horizontem, ať už je to všemohoucí božstvo anebo veškerenstvo existujících epifenoménů, a cokoliv jiného považují za neúspěch. Psychiatři jsou ochotni donekonečna vytvářet kategorie a podkategorie různých podob perverzí, abnormalit a duševní nedostačivosti vůči obvyklému dennímu náhledu na realitu a fungování člověka v ní. To se jim daří, protože rozčlenit již rozčleněné podle nějakých dalších hledisek se lidskému myšlení vybavenému diagnostickými přístroji složitější a složitější konstrukce vždy povede – ale co to znamená z hlediska skutečného rozumění, je otázkou ožehavější. A šamani zase hodlají uchopit nějakou instrumentální variantu zacházení se silami přírody a použít ji nebo se naučit používat dosud ladem ležící silová pole. Používat je k uzdravování, věštění budoucnosti ve prospěch společenství lidí, ale i k uchvácení větší manipulativní moci pro sebe samotné, případ od případu různě. Autor dovozuje, že naprostá většina soudobých psychedelických seancí podléhá některému z uvedených převládajících typů náhledu, protože tak je to světonázorově podmíněno. Sám sebe situuje do pozice někoho, kdo má nad jednoznačnostmi vyjmenovaných směrů uvažování zdravý nadhled a snaží se ho uplatnit i ve vlastních „tripech“. To je hodno filozofa a staví to autora skutečně do pozice, z níž lze k běžným rekreačním uživatelům psychedelik oduševněle promlouvat a lecjakou zapeklitost jim pomoci ne snad rozřešit, ale všestranněji zpřítomnit ve vlastním hodnotovém tápání, jaké může navodit zejména drsná zkušenost tzv. „bad tripu“. Hájek sympaticky poukazuje na to, že i zkušenost pro psychonauta naopak výjimečně pozitivní má svá úskalí v podobě začlenění se do běžné každodennosti po odeznění účinků látky. Freudovsky řečeno, uživatel by zůstal příliš poplatný „principu slasti“. Co si počít v našem šedivém světě banálních práv a povinností, jak do něj integrovat mezní zkušenost? K tomuto aspektu se tak či onak vracejí všichni legendární psychonauti historie, citovaného Huxleye, Grofa ani Learyho nevyjímaje.
   Autor se zmiňuje o vypnutí mechanismu mimovolního dýchání při užití tropanových alkaloidů (které obsahuje např. rulík). Není tohle vlastně dál a „výš“ nežli celá ostatní psychedelie? Musíte dýchat vědomě, jinak se udusíte. Teď teoretizujeme, ani autor recenze a podle knihy ani autor její to na sobě nezakusili. Ale na podkladu jiných docela podobných situací vím, že vědomé dýchání je sebezáchovná věc – usměrní zároveň tok pozornosti tak, aby člověk neulétával do halucinací neprospěšně hluboko. Ukázní mysl a tím navodí zlepšení stavu vědomí, jak vědí praktikanti veškerých asijských koncentračních technik.
   V kapitole o mystice uvádí Hájek výstižný apel na to, aby psychonaut nezaplnil intencionální vakuum vzniklé upozaděním egocentrismu nějakým alter-ego-centrismem. Skutečně, tohle hrozí – jako když v kosmu kometa přejde plynule z gravitačního pole jedné planety do pole jiné planety. Fenoménu, který zřejmě vedl k takovému intencionálnímu vakuu nebo jenž jím rovnou byl, jsem říkal vysušování významu.
   Šamansky naladěný psychonaut zase může cestovat v mikrokosmu organismu: Hájek zde uvádí „DNA, datové, binární či geometrické struktury“. Dodal bych čakry, nádí, meridiány, akupunkturní obrazce. To jsou geometrické struktury našeho těla. S tím, že věřit na ně nemusíte o nic víc než na DNA, ale představit si je jde o něco jednodušeji.
   Na konec doslovu připojil autor hezký „filmový spoiler“: „…z klidu vzejde nadhled, z nadhledu nenucenost, z té zase přirozená sebejistota, která přitáhne stejně naladěné jedince, čímž získáte spojence a rádce, což automaticky znásobí vaše šance na úspěch, neboť vás podrží, budete-li padat, poradí, budete-li bloudit… tak ať chytnete ten správný proud, s psychedeliky nebo bez“.
   A to je právě ono: i bez. Autor totiž zařadil kapitolu o deprivačních technikách, která, tak jak je pojednaná, knihu hluboko sráží k branám trapnosti. Autor upřímně popisuje několik svých dětsky naivních pokusů trávit čas osaměle v „divoké přírodě“, kterou zde zastupuje mimo jiné Klánovický les na okraji Prahy. Doopravdy, rozdělávat oheň v Klánovickém lese a „meditovat u něj“ je hovadina. Bivakovat v takových místech a spoléhat, že se neobjeví nikdo, kdo vás bude považovat za bezdomovce či rovnou zločince, je naivita hraničící se slabomyslností. V této kapitole si autor skutečně „naběhl na vidle“, jež nechal velmi nešikovně narafičené. Jak máme někomu, kdo si takto nemotorně počíná, připisovat nějakou autoritu v psychedelických sférách? Když prošel drsným podhoubím Amsterdamu, přebrodil zrádné potoky ketaminu a pak, vyčerpán a zdrcen po policejní kontrole v lesíku, kterou si vykoledoval „za střízliva“ zcela hloupým počínáním, odjíždí domů, do měkkých peřin velkoměstského pohodlíčka, vyspat se. Připomíná mi to počítačové geeky bez elektrického proudu (a baterií) s jejich rvaním si vlasů a spíláním osudu. Proč autor nevyzkoušel pobyt ve tmě, jak se dnes komerčně nabízí, proč ne hladovění, dýchání tummo – nejspíše by to přineslo hodnotnější a k tématu více pasující podněty. Více pasující ovšem jen z hlediska formálního „purismu“ honby za změněnými stavy vědomí. Z pohledu „celostní medicíny“, prohlásíme-li za ni i prevenci u osob zdravých, byly naopak ty nezdařilé vandry takovým typem potyčky s realitou, jaké právě v dané životní fázi bylo autorovi nejvíce zapotřebí; o tom jsem plně přesvědčen.
   Sympatický konvolut textů mladého a nebojácného, ale příšerně nezkušeného a naivního tvora: podle mého názoru měl být obhájen coby avantgardní diplomka, ale teprve po pár letech dalšího sbírání životních vavřínů i šrámů podroben přísnější selekci před finálním zpracováním materiálu do knižní podoby.

   zobrazit celou recenzi

3. dybbuk – 18. 2. 2018

   , 19. 12. 2017

   Podtitul knihy – „Epistemologie psychedelické zkušenosti“ – napovídá, o čem kniha je a jak k psychedelikům přistupuje. Snaží se zjistit, jaké poznání nám indukované změny vědomí přinášejí. Úkol je to nadmíru obtížný, ať už se na něj budeme dívat z kterékoli strany. Prožitky jsou proměnlivé v závislosti na vnějších podmínkách; jsou ovlivněny očekáváními, zvyky a mentálním založením experimentátora; jejich sdílení je obtížně přenositelné a je opět ovlivněné; vysvětlování a chápání prožitků jako něčeho nenormálního nebo naopak normálního je dané kulturou a tak by se dalo pokračovat dál.

   Jeden příklad – jestliže na tripu komunikujete s jakýmisi entitami, co jsou zač?

   „Největší filozofické bitvy se odehrávají, jak jsme předznamenali na začátku kapitoly, na poli ontologie. Mají entity, ať už jsou čímkoli, nějakou na nás nezávislou existenci? Aby nedošlo k nedorozumění, nyní neřešíme jejich konkrétní podobu, ale ptáme se, zda jsou něčím více než svým ‚aktuálním provedením‘. Přežívají okamžik, kdy je nevnímáme? Mohou dva lidé komunikovat s toutéž entitou? Je to stejné, jako když si s někým vyměňujeme e-maily? Nebo jde pouze o neuvědomovanou ‚autokorespondenci‘? Podléhají tyto bytosti informační evoluci jako my? A pokud ano, je to spíše důkaz pro nebo proti jejich nezávislosti? Není to, že je nazýváme nefyzickými či netělesnými, jen fintou, jak se vyhnout jejich falzifikaci jakožto výplodu intoxikované nervové soustavy? Kde se potom ale berou všechny ty (možná jen zdánlivě) nové informace, které nám sdělují? Zdá se, že vše opět stojí a padá s odpovědí na otázku, kdo jsme.“ (Str. 81)

   Najděte v tomto zmatku pevný bod!

   Kniha proto začíná od základu – rozplétáním problematiky samotných psychedelik. Definuje co jsou (a co nejsou), vyjasní důležitost

   dávky (dose) – určuje intenzitu, trvání a spektrum účinků,
   osobnosti respondenta (set) – světonázor, sebepojetí, ale i neuvědomované nebo potlačované složky (jako je třeba stín),
   prostředí (setting) – spolupodílí se na zážitku, v přírodě je to jiné, než třeba v nemocnici při psychiatrických experimentech,
   a podívá se na čtyři dimenze, čtyři „versus“, kterými můžeme psychonautický ponor a zážitky klasifikovat (například přírodní vs. syntetické).

   Následuje těžiště publikace, kapitola Epistemologie. V ní se autor odráží od motivací a očekávání a definuje tři pilíře, tři přístupy

   Mystický perenialismus (MyPe) – jak název napovídá, jde o mystiku, o sjednocení s Podstatou, se Zdrojem vší existence (ať už ji chápete jakkoli – jako Boha, Tao, Vesmír…)
   Psychiatrický fyzikalismus (PsyFy) – studuje neobvyklé stavy vědomí, aby dokázal zachovat ty obvyklé
   (Neo)šamanismus (NeŠa) – hledá prostup do jiných světů, aby pomocí spojenců dokázal ovlivňovat ten náš, léčit
   A jestliže chceme tyto tři přístupy nějak srovnat, posoudit, hodilo by se mít nějaká kritéria validity. Jenže – jako už mnohokrát předtím –, i tady vyjde najevo zejména neuchopitelnost. Když slyší hlasy ateista, je to problém, když je slyší příslušník letniční církve, hovoří k němu Bůh. Co je správně? Mohli bychom se opřít o informativnost? Nebo o přínosy pro adaptabilitu? Zdá se, že ať zvolíme cokoliv, budou všechny tři pilíře srovnatelné…

   Neméně zajímavé jsou Auto-experimenty a jejich reflexe. Autor vyzkoušel nejen šalvěj (salvia divinorum) a psilocybin (psilocybe hollandia), ale také nechemické deprivační techniky (pobyt v lesním ústraní, pěší putování).

   Závěr shrnuje zjištění a nabízí směry pro další bádání ve všech třech identifikovaných pilířích. Knihu doplňují doslov, poznámky, použité zdroje a poděkování.

   Tolik obsah. Jaká ale je samotná kniha?

   Především je poctivá. Je poctivá v bádání – prostudované literatury je hromada, informace systematizované a kvalitně přeformulované. Je poctivá v experimentování – nejen, že autor na sobě vyzkoušel účinky látek měnících vědomí a nezůstal u teorie, ale přistoupil i k prostředkům nechemickým, což nebývá zvykem. A konečně, je poctivá i v závěrech a nebojí se přiznat, že něco poznat nejde.

   Dále je velmi kondenzovaná, přes zdánlivou lehkost jsou poznatky velmi zhuštěné. Např. to, s čím jsem si lámal hlavu nad Fenoménem psychedelie – proč intoxikacím lékaři říkají experimentální psychózy, když mají jiný (subjektivní) průběh –, vyřeší na jedné stránce a jede se dál.

   „Taktéž prožitek ‚falešné schizofrenie‘ umožňuje lékaři zjistit když už ne to, jaké to je ‚býti schizofrenikem‘, tak alespoň to, jak těžké je v tomto stavu komunikovat s okolím.“ (Str. 62)

   A je čtivá. Téma je obtížné, ale text plyne jako by nic. A co teprve experimenty – z popisu noci v lese běhá mráz po zádech a přečtete ho jedním dechem. Také tripreportům se daří výsledný dojem vyvolat, i přes problémy s převáděním zážitků do slov. S tím se ostatně autor při jednom ponoru potýkal a zkusil požádat o pomoc:

   „Jako žádný dotaz ani tento nezůstává bez odezvy. Přenáším se zpět do víru fraktální scenérie a jsem vyzván, ať se pokusím vyslovit o něčem z toho, co právě zakouším. V okamžiku, kdy zkomponuji tezi o náhodně zvoleném aspektu, obalí se tento aspekt do vzduchotěsné bubliny spletené z myšlenkových vláken a daný úsek reality odumře. Skoro jako bych svým analytickým myšlením odetínal údy nějaké bytosti. Zkouším popsat předchozí popis, ale i tento metajazyk vytváří jen další mrtvou skořápku. V danou chvíli mi dochází, jak zbytečné, scestné (ba dokonce nebezpečné) je o něčem hovořit. Reakce fraktální dimenze na mé ‚prozření‘ je jako soucitný úsměv (opět se mi nedostává pádnější metafory).“ (Str. 116)

   Příznačné. Vtěsnat realitu do pojmů vždycky znamená o něco přijít. A to bychom měli mít pořád na paměti (i když samozřejmě pojmy potřebujeme, abychom se dokázali alespoň nějak domluvit).

   Již zmíněná poctivost je i v zachycené složitosti celé problematiky. Nutno říct, že autor se z tohoto zmatku vynořil se ctí a proměněn, jak konstatuje v závěru:

   „Celkově vzato více tíhnu k minimalismu, jsem vyrovnanější a více si užívám diverzitu života. Aniž bych vnitřně rezignoval, méně se strachuji o to, co bude, a jsem i méně ve vleku toho, co bylo. Dávám přednost nechemickým metodám – dechová cvičení, meditace –, rovněž v souladu s výše zmíněnou jednoduchostí. (…)
   Nijak to nenazývám, neopírám se o žádné religiózní ani jiné kořeny. Naslouchám svému tělu a zjišťuji, co ke mně patří a co nikoli. Jsem společenštější, a to i přes fakt, že mám daleko menší potřebu s kýmkoli diskutovat. Objevuji krásu tam, kde jsem ji dříve přehlížel: v anomáliích, asymetrii, iraconálnu… Chápu, že to může vyznít jako ony zázračné návody na štěstí, kterých je plný internet. Samozřejmě že vše není růžové. Jde spíše o to chytit ten ‚správný proud‘ (v ne-ideologickém smyslu).“ (Str. 147)

   Jemu se to podařilo (byť asi nikdy nebude jasné, zda psychedelika byla zdrojem poznání, nebo odrazovým můstkem). Jestli se to povede i vám, to už záleží jen vás.

   Tahle kniha ovšem bude dobrým průvodcem. Také nabízí klasifikaci, podle níž si dokážete jiné zdroje zařadit (Fenomén psychedelie = psychiatrický fyzikalismus), stejně jako jejich filozofické pozadí. Rozhodně doporučuji!

   zobrazit celou recenzi