Dopisy

Recenze

1. dybbuk – 15. 2. 2018

   http://www.diycore.net, 2. 3. 2010

   Současný spisovatel Michal Šanda vydal svůj soubor korespondence s Karlem Havlíčkem Borovským. Co na tom, že už je Borovský přes 150 let mrtvý, co na tom, že dopisy původně nebyly určené Šandovi – tahle kniha je totální úlet a vlastně i o ten tady docela jde. Tématem dopisů jsou totiž převážně včely, které se Šandovi nastěhovaly do skříně stejně samozřejmě, jako boubelatá žena, které původně nezištně pomáhal s kufrem a vůbec netušil, že neznámá si to míří do jeho bytu. A tak spolu žijí, chovají včely, hrají scrabble a Šanda s posedlostí grafomana spisuje své dopisy „příteli“ Borovskému do Brixenu. Ten má ale zase svoje starosti a dopisy obou korespondentů se stávají komickými monology překonávajícími staletí.
   Ohromná porce nadsázky čiší z každé stránky útlé knihy, která se pohybuje absolutně mimo žánry – jestli si něco představit pod pojmem postmoderna, pak je to právě tenhle způsob popírání veškerých zákonů literatury a časoprostoru vůbec. Konfrontace dvou tak zdánlivě odlišných světů a jazyků vytváří velice svérázný humor – nakonec můžeme zjistit, že se toho vlastně oproti 19. století moc nezměnilo, lidská blbost je stejná jako tehdy. Vznikla tak „roztomilá“ naivní fikce, absurdní groteska, kde je literatura sesazena z piedestalu vysoce intelektuálního umění, když je to přece pořád jen hra se slovy, vytváření mimosvětů, jako když se hraje tak absurdní hra jako scrabble. Jak málo stačí k parodii některých současných až příliš komplikovaných románů: „Ukázalo se, že se zná s Haklem. Už vím, odkud vítr fouká. Potkal jsem Nowického a ptal se mě, co je na tom pravdy, že potkal Wernische, a ten mu říkal, že jemu říkal Kremlička, že Hakl říká, že na cezení lasagní po neapolsku je včelařská kukla mnohem lepší než šermířská.“
   Obsah Šandových dopisů tvoří podivné surrealistické zážitky s boubelatou ženou a včelím rojem, Šanda má prazvláštní úchylku v zaznamenávání svérázného slangu babských klepů, které ochotně sděluje Borovskému. Havlíček se zase vypisuje ze svých starosti s rodinou, hlavně švagrem Jarošem, který se ohlašuje už rok, ale do Brixenu stále nepřijíždí. Šanda mu zase líčí prazvláštní sexuální praktiky (stojí za citaci): „Boubelatá žena dělá neočekávané věci často. Soužití s ní je samé překvapení. Nic si nejde naplánovat dopředu. Místo chytání roje si boubelatá žena vyhrnula sukni. Přikleknul jsem k její kundě a jazykem objížděl okolo poštěváku. Dával jsem si záležet, abych o něj ani nebrnknul. Oblizováním kolem horké kaše se poštěvák nalil a ztvrdnul a konečně nadešla chvíle, kdy jsem o něj naopak brnknul. Co se stalo pak, není skoro k uvěření. Jako bych brnknul o napjatou tětivu. Pošťevák vystřelil z kundy ven, dolétl k roji a odvedl včely do kalhotek boubelaté ženy, svlečených na kuchyňské lince. Sebral jsem kalhotky a roj přenesl do prostředního šuplete v komodě. A boubelatá žena? Po celou dobu, co byl její poštěvák mezi včelami, měla mohutný nepřetržitý orgasmus.“, Havlíček oproti tomu udílí detailní rady, jak zacházet s včelími roji: „Dnes jsi mne zas překvapil oznámením o rojení kuřat, neb jsem dle tvých předešlých psaní nic takového neočekával.“
   Tahle kniha je zábavná psychedelická jízda napříč časem, paroduje vše, co jí přijde pod ruku, vlastně i sama sebe. Oddychová četba? Postmoderna pro otrlé? Sranda pro intelektuály? Zkuste se přesvědčit sami, nebudete toho litovat… A navíc, světe div se, kniha volně ke stažení na stránkách nakladatelství Dybbuk.

   P.S. Některé časové smyčky v této knize vyvolávají údiv (na str. 73 Havlíček píše o Vánocích 1951, na obálce se zase píše, že Havlíček pobýval v Moskvě v letech 1943-44). Tisková chyba? Utajená stránka dějin?)

   zobrazit celou recenzi

2. dybbuk – 15. 2. 2018

   Týden, 27. 7. 2009

   Vít Kremlička

   Nový postmoderní, včelařsko-rybářský opus Michala Šandy křísí k životu v biedermeieru oblíbený žánr románu v dopisech. Vybral si monstrózní úkol: odhalit záhady minulosti ohledně „vyhnanství“ Karla Havlíčka Borovského. Šanda, jenž v literární montáži užil Havlíčkovy dopisy z vyhnanství, naznačuje, že zase tak hrozně našemu buditeli nebylo; v Brixenu v jižním Tyrolsku, na italském pomezí, žil s manželkou a dcerou, měl svou gáži a jídlo v tamním hostinci U Slona; a ze znění jeho včelařských dopisů vyplývá, že byl placeným konfidentem c. k. tajné policie, sledujícím dění italské subverzivní iredenty. Dopisy Havlíčkovy a své Šanda klade do časového pouta: ve vnitřním vyhnanství navazuje na Havlíčkův exil, včely pěstuje v komodě, any mu medem napouštějí košile, a byv obdařen burleskními přáteli z obvyklého i literárního světa, pouští se do nezvyklých dobrodružství – ale v literárním světě je možné všechno! Děje se mu ledacos, co může člověka potkat v každodenní existenci, ale jeho zážitky jsou ve zvláštní vypjatosti, jako by jej cosi nutilo chovat se jinak, než je obvyklé. Michalu Šandovi se podařila čtivá kniha s napětím – a to je dobře!

   zobrazit celou recenzi

3. dybbuk – 15. 2. 2018

   Mladá fronta Dnes, 24. 6. 2009

   Vtipná bojovka s Karlem Havlíčkem

   Michal Šanda napsal svoji dvanáctou knihu nazvanou Dopisy, která je stejně inteligentně vtipná jako jeho předchozí prózy postavené většinou na mystifikačním základě.
   Číst Dopisy je jako hrát bojovou hru s dějinami a současností české literatury, poznávat reálné postavy a souvislosti a s každou kapitolou cítit uspokojení nad tím, jak se ona bojová hra stává ve své složitosti skutečně řešitelným kvízem.
   Havlíček Borovský píše dopisy svému bratru Františkovi z Brixenu do Německého Brodu žádá ho o zaslání věcí denní potřeby, které však současnému čtenáři přijdou kuriózní, popisuje život vyhnaného literáta. A Šanda mu odpovídá z doby začátku třetího tisíciletí a takto spolu korespondují o včelách, o Ivanu Wernischovi, Emilu Haklovi, pražských hospodách a boubelaté ženě, která se k Šandovi jednou na Můstku připojila a teď s ním žije. Šanda splétá cop dvou životů pohlcených literaturou a další literaturu z této zkušenosti destiluje.
   Z komody se ozývá bzukot včel, Šanda rozhazuje na koberec pohanku a hraje s boubelatou ženou scrabble. Havlíček je ve své korespondenci praktický, radí se s včelstvem, vyčísluje zlaté za nájem. Šanda mu tvrdohlavě odmítá poslat čtyřicet zlatých, ale jinak si každý mele tu svoji. Jen o včely se rádi starají oba.
   Havlíček teoreticky z Brixenu roku 1854 a Šanda teoreticky z Prahy roku 2008. Čtenář se baví, Havlíček na něj promlouvá jinak než z čítanky a Šanda vtipně z dneška, který vnímá skrze tradici literatury. Uvítala bych pointu, aby se ten cop nerozpletl. Jinak je to jedinečný čtenářský i včelařský zážitek.

   zobrazit celou recenzi

4. dybbuk – 15. 2. 2018

   Lidové noviny, 9. 5. 2009

   Jan Nejedlý
   Opožděná pošta z Brixenu čili bzzz bzzz bzzz

   Nový přírůstek do utěšeně se rozrůstající bibliografie básníka a prozaika Michala Šandy (*1965) opět překvapí. Starosvětský postmodernista přišel tentokrát s půvabnou korespondenční mystifikací.
   Ve svazku vydaném nakladatelstvím dybbuk odpovídá na sto padesát let staré dopisy Karla Havlíčka Borovského, které národní buditel posílal z Brixenu původně svému bratrovi. Nejde však o žádný dialog idejí, spíš o přátelské kafrání nad všedností a několika přidruženými jevy.
   Havlíček se ve svém fešáckém arestu v Tyrolích nudí, a tak prožívá a popisuje všednost s nebývalou intenzitou. Nejvíce pozornosti věnuje v korespondenci včelstvu svého bratra, kterému z exilu do vlasti adresuje přehršel rad ohledně úlů, pláství, rojení a tak dále… Této bizarnosti se chytil hravý fabulátor Šanda a vystavěl kolem ní jurodivou včelařskou fantasmagorii v dopisech.
   Společně s boubelatou řeznicí se totiž k pražskému autorovi nastěhuje i včela, jejíž odraz v zrcadle zrodí celý roj. Ten se usadí v šuplatech literátovy komody, kde do košil a fuseklí ukládá med, a zpátky ho zažene až létající klitoris zmíněné boubelky. Čtete správně, v tomto textu je totiž možné všechno. Když hrdinům ve hře scrabble vyjde slovo KLIKA, tak za ni vezmou a ocitnou se v ději Hemingwayova románu Fiesta…
   Jak se to vše snáší s Karlem Havlíčkem Borovským? Docela dobře. Stejně jako v životě se navzájem moc neposlouchají, každý si píše své a stýkají se hlavně v otázce včel.
   A ačkoli si Michal Šanda svůj vlastní všednodenní Brixen hojně ozvláštňuje magickým realismem, tu a tam i nezvykle zcivilní: „Ve třiačtyřiceti mám za sebou osm vydaných knih. Znamenají pro mne hodně, přesto jsou to potištěné papíry, nic víc. Umřu mezi nimi, aniž bych naplnil smysl, proč jsme tady na světě. Bez dětí je moje psaní a včelaření jenom oddalování okamžiku, kdy si budu muset přiznat, že jsem prohrál.“
   Zdánlivou slabinou Šandových textů je jejich nahodilost, ne-řád – jenže právě proto překvapují a vymknuty z konceptu říkají to důležité. Slušný autor o vážných věcech moc nemluví. Mluví hlavně o včelách a jen tak mimochodem…

   zobrazit celou recenzi

5. dybbuk – 15. 2. 2018

   Právo, 28. 5. 2009

   Zdenko Pavelka

   Mladší čeští spisovatelé dnes často nepíšou o Česku, ale o světě, jejich knihy se odehrávají všude jinde, jen ne doma – to je nejnovější objev některých kritiků a publicistů. Přišli na to docela brzy, Petra Hůlová vydala svou prvotinu Paměť mojí babičce, která tuhle vlnu výrazně ohlásila, už před sedmi lety, stejně jako Jaroslav Rudiš Nebe pod Berlínem
   A jako s každým okouzlením z nové hračky to nevšímavostí odnesou ti nemódní autoři, kteří se drží doma, protože nacházejí inspiraci, dobrodružství i příběhy u dnešní Berounky nebo dokonce v korespondenci dávno mrtvých, leč stále živých Čechů. Jako Michal Šanda, který jde občas na Berounku s udicí, na kole má projetou kdejakou okresku nejen ve středních Čechách a loni si začal psát s Karlem Havlíčkem Borovským. Nedávno jejich Dopisy vyšly.
   Píšou si hlavně o včelách, ale i o jiných věcech. Například 19. května 1854 KHB sděluje:
   Já se nebojím, pokud jsem zdráv a mám rozum, nikde ve světě o živobytí a doufám, že se vždy dovedu otáčet: ale bez nějakého fondu se, jak víš, nikde nedá nic dělat. Vidíš, že můj dobrý stav jest zároveň nejlepší naděje pro mne. Ostatek nech bejt: to se udělá samo. Abys mi dobře rozuměl, musím ti ještě doložit, že kdyby mi jen záleželo z Brixenu domů přijíti, již dávno jsem to mohl docílit. Ale jest rozdíl ve věcech a pro uspokojení své netrpělivosti a k vůli nějakému času pohodlnějšího a veselejšího živobytí udělati teď něco, čeho bych jistě až do smrti litoval: to by nebylo moudré. – Toť by byl čert v tom, abychom my, kteří jsme byli pořádní a poctiví lidé, věčně věků se hůř měli než darebáci.
   Šanda zas 10. září 2008 referuje: vyrazili jsme pantografem k Berounce. Podivuhodná krajina, do které se mezerou v lingvistice vhecmalo Srbsko, o 9000 km2 větší, než jsou Čechy. Po červené turistické značce je nedaleko odsud Amerika; není potřeba přeplout oceán, jenom se vydrápat do kopce nad vápencový lom. Na jeho okraji jsem boubelatou ženu vyfotil. Za časů nenálad si ten snímek v mobilu prohlížím, abych si připomněl, jak vypadá její tvář usměvavá. Srbsko mě přivedlo na nápad, že do Dobré adresy opíšu reportáž z války na Balkáně 1912. Ve středu je uzávěrka říjnového čísla: Poručík dělostřelectva, srbský kapitán B., dostal v bitvě u Kragujevace rozkaz, aby zaujal stůj co stůj postavení na jistém návrší. K návrší bylo mu jeti se svými děly úvozem, kde dříve bylo krutě bojováno. Dojel s děly do hlubokého úvozu, naplněného mrtvolami a těžce raněnými. Ranění vidouce, že budou přejeti děly, již v úzkém úvozu nemohli se vyhnouti, dali se do strašného kvílení a v prosbě vztahovali ruce. Mladý důstojník, jsa otřesen tímto obrazem hrůzy, chtěl se dáti již jinou cestou, ale v tom ho došel nový, velice přísný rozkaz, aby co nejrychleji si popílil s obsazením návrší. Nebylo pomoci – děla musela přes naříkající, hlasitě úpějící a svůj osud proklínající vojáky.
   Na tohle beletrie nemá. Zjišťuju, že jak stárnu, přestává mě beletrie zajímat a v antikvariátech pátrám po přímých svědectvích. Nebo po obskurnostech jako Rak a jeho chov nebo sebraných korespondencích Havlíček by ovšem, jak lze soudit z jeho názorů (ty dopisy si Šanda nevymyslel, Havlíček je psal svému bratru Františkovi), možná dnes dopadl ještě hůře než před časem někdejší šéfredaktor Respektu Tomáš Němeček, který v chodbě domu, kde bydlel, dostal nakládačku od nikdy policií nezjištěných pachatelů. Čeští darebáci ale dnes odcházejí do seychelských, bahamských a jiných vyhnanství raději dobrovolně. Je to dobrá zpráva?
   Šanda pak odpovídá v citovaném dopise lépe než literární teoretik na otázku, proč je takzvaná non-fiction u čtenářů na ústupu. Na život má jen zřídka.

   * * *

   O mně vypovídají knihy. Přečti si moje knihy a dozvíš se víc, než bych ti byl ochoten říct do očí, píše Šanda Havlíčkovi, co povídal boubelaté ženě. Ráda bych, jenomže v knihovně nejsou – ona na to. A Šanda: Otevři si komodu, jsou tam.
   Zatímco Dopisy vyšly, Šanda nacpal své knížky do virtuální komody http://www.divadlo.cz/sanda/, ze které lze dnes vylovit devět z jeho dvanácti dosud vydaných knížek (tři poslední v ukázkách) ve formátu pdf ke stažení. To je také Šandova česká klička, kterou obchází obránce autorských práv, ukazuje záda nakladatelům a míří mezi prvními do příštího světa postpoetistického ideálu o umění všudypřítomném a tedy bezplatném. I tady je na místě otázka: Je to dobře nebo špatně?

   zobrazit celou recenzi

6. dybbuk – 15. 2. 2018

   ham-ham.cz, 11. 1. 2010

   Kvůli společnému příjmení se starším z dvojice autorů této knížky si ze mě často utahovali. Češtinář na gymplu se mě dokonce vážně vyptával, zda nejsem z klasikova příbuzenstva, neb ve mně zpozoroval jisté literátské sklony. Z toho všeho mi zůstaly jen občasné vlny zájmu o Havlíčkovo dílo a osudy. Jako relikvii doma uchovávám jeho životopis vydaný před 99 lety – to ještě žil Karlův bratr František! (Viz následující zápisek.) / A právě autentické dopisy bratru Františkovi tvoří polovinu knížky. Tuto korespondenci z Brixenu si ovšem přivlastnil náš současník Michal Šanda a namísto Františka mu odpovídá. No, odpovídá… vede s ním jakýsi mimoběžný dialog, já o koze – on o voze. Je tu samozřejmě kontrast jejich životní situace: zatrpklý tón nekonečného čekání na konec vyhnanství kontra Šandovy zážitky z prostředí pražské literární bohémy v nonsensové nadsázce. Spojovníkem obou linií je téma včelařství. Karel, paradoxně internovaný v době, kdy se namísto novinařiny rozhodl věnovat se napříště hospodaření, v dopisech sumarizuje svá bádání na toto téma a na dálku bratra instruuje, jak nejefektivněji obhospodařovat úly. Šandovi se včelstvo usídlí jen tak mimoděk doma v prádelníku. / Knížka zaujala recenzenty. Josef Chuchma ji v MF Dnes (26.9.2009) vyzdvihl proti nevýraznému filmu o KHB Zakázaný člověk: „(V Dopisech) se s KHB setkáváme sice okleštěněji a fragmentárněji, zato důvěrněji a opravdověji…“ Anonymní glosa tamtéž (24.6.2009) je nadepsaná: Vtipná bojovka s Karlem Havlíčkem, i když podle ní postrádá pointu (pravda, i můj dojem by vylepšila). Vít Kremlička v Týdnu (30/2009) je též spokojen – jeho recenze v Týdnu si však zejména všímá, jak Šanda „odhalil záhady minulosti ohledně ‚vyhnanství‘ Karla Havlíčka Borovského“ – to, že mu v Brixenu „zase tak hrozně nebylo“, když tam měl rodinu, svou gáži a jídlo v hostinci U Slona… Z dopisů prý dokonce vyplývá jeho placené konfidentství c.k. tajné policie. Toho jsem si nějak nepovšiml (snad měla být příslušná pasáž v knize podtržena), a co se týče brixenského pohodlí, Šanda neměl proč objevovat Ameriku. Dětinské představy o Havlíčkovi v okovech a o hladu jsou snad dávno passé. O narůstajícím zklamání ze stále oddalovaného návratu, z přetržených vazeb, z depresivní malosti dočasných sousedů, o neukojitelné touze po informacích z domova, o bezmocném zoufalství v nemožnosti svobodného pohybu, o tom dopisy hovoří daleko silněji než o výhodách života v podalpském letovisku. // Michal Šanda – jak zjištěno ze životopisu na záložce – je mým vrstevníkem – právě o jeden den starším než já. … A kolik toho za ten den stihnul! Já vydal tiskem dvě povídky v zapomenutých sborníčcích, on už přes desítku regulérních knih, borec.

   zobrazit celou recenzi