Dnem dne
0 Kč | 97 Kč
Anotace
Druhá básnická sbírka Pavly Vašíčkové je plná hříček se slovy, s jejich hranicemi, s obzorem řeči a vzlety do bezmeznosti: Jelikož čteme písmena, ale ne vždy myšlenky, píšeme písmena, ale ne vždy činy, létáme na nebi, ale ne v něm. Cítíme přiléhavý tlak snů, mléčné objetí mlh. Neznajíce sytost hladu hladovíme sytostí, celý svět hladoví sytostí. Zbídačeni vědomostmi, obtěžkáni zkušenostmi, než se ve vzdálení budeme ještě více vzdalovat, budeme se muset rozhodnout, zda stát, nebo jít. Propast důvodů. Saháme po holi – opřeme se, či budeme bít? Vzpomínka umírá na okamžik, slovy, která v jasné akustice mrazu nikdy neulehnou k věčnému spánku. Trn výkřiku protrhl kůži ticha, hustotou bohatý vzduch. Myslí odpočívající na námahu víc než trpící?
Specifikace
Hmotnost | 500 g |
---|---|
Rok vydání | |
ISBN | 978-80-7438-097-6 |
Vazba | brožovaná |
EAN | 9788074380976 |
Počet stran | 80 |
Formáty e-knihy | |
Formát | 102 × 155 mm |
Typ | tištěná, e-kniha |
Recenze
Pouze přihlášení uživatelé, kteří zakoupili tento produkt, mohou přidat hodnocení.
dybbuk –
Lidové noviny, 21. 2. 2014
Eva Škamlová
Po proudu imaginace
Ve své druhé sbírce prohlubuje třiatřicetiletá básnířka průzkum možností jazyka do nečekaných slovních i jazykových hříček a překvapivých kombinací a novotvarů. Vznikla poezie plachá a zároveň vzdorná. Je v ní pojmenována osamělost i bolest a vzpoura proti nim, a právě tak jako ve své první knížce veršů nežádá zde o politování, a ve svém „odírání jazyka na kost“ sestupuje do spodnějších vrstev.
zobrazit celou recenziJe to poezie milostná i existenciální. Má v sobě poznání, že láska a bytí člověka v jedno splývají – nedají se oddělit, i když se někdy obracejí ve svůj protipól. Pavla Vašíčková neposkytuje čtenářům okouzlení krásnými něžnými slovy a metaforami, převládá strohost a sebeironie, jimiž je tence přikryta zranitelnost. Při čtení bychom neměli zapomínat na titul sbírky: některé dny mohou mít hluboká a temná dna.
Když nelze umřít ani do básně /ani do spánku /nahota noci ředí / mysl a krev // už takto bych raděj zůstala / než se ve vzdálení / ještě víc vzdalovat // Takto provinilá – / a aspoň tím živá / s chladným dechem ledna po těle.
Ze surreálna se část veršů překlápí k dadaistickým hříčkám: Třen krok plač / už teč temp /cos smyl milý / cos kde tře se o krok pláň / pád vln v nás / tvar tíž dme se dál / typ les hřích / vznes sed výš.
Odbočky do zvukové sféry jazyka jako by chtěly odlehčit tíživé spodní tóny, kam verše, ve své většině blízké surrealismu v jeho úsečné, nezdobné podobě, padají téměř do vyhasnutí – vzápětí je autorka přitáhne na světlo, a tak se po krátký čas děje cosi jako splynutí protikladů.
Sbírka je uzavřena po více než padesáti jednostránkových básních delší básnickou skladbou Sidere, trhej. Verše jakoby v horečce napsané… plné vášně, lásky i jejího popření. Láska nalezená a v témže okamžiku už ztracená. Menší stupeň písma již vizuálně naznačuje odlišnost od předchozích zdrcujících básnických obrazů… Ne že by báseň Sidere, trhej nevzbuzovala úzkost… Jako by autorka poté, co celou sbírkou přesvědčila čtenáře tvrdostí a nesmlouvavostí vůči sobě a svým možným proviněním, si dala teprve u poslední skladby „povolení“ k otevřeným emocím, uvolnila zaťaté zuby, čímž básnické obrazy jako by vydechly. Vnímám a přijímám tyto závěrečné verše téměř jako modlitbu, která autorku ze dna jejích dnů obrací ke sféře, jež je nad námi, kam fyzicky nedosáhneme, ale ve svých citech a prožitcích lásky se jí můžeme na okamžik dotknout.