Cesta k lidem

Recenze

1. dybbuk – 15. 2. 2018

   Právo, 17. 9. 2015

   Olga Stehlíková

   Hvězda Martina Pocha je na českém básnickém nebíčku jitřenkou i večernicí. Vkládají se do něj neukojitelné naděje a příslibem budoucích krás slova je i pro mne. Jeho sladce nezařaditelná druhotina Jindřich Jerusalem mě oslnila jedinečnou, hořlavou metaforikou. V originální a výrazné obraznosti, která lavíruje mezi naprostým tvůrčím libertinismem a nezřetelným, a proto provokativním, vnitřním řádem, je Poch nezaměnitelný, v ní je jeho moc i slabina. S novinkou Cesta k která by měla tvořit třetí článek plánovaného knižního kvarteta, přichází Poch v novém, obrácen k privatissimu, ba partnersko-bytovému jehož úběžníky jsou budování nového domova, místa za městem určeného pro žití ve dvou, ale mnohem spíše v nové rodině, a prostředí motolské nemocnice a s ní související vzpomínky na roky minulé… Hlavně tu však bytní motiv a symbol plodu – dětí a dětství. Metafyzika je maličko fuč. Tady je místo pro jiný typ formální ironie a vážnosti. Básník se vzdává nespoutané volnosti, která jeho poetice tvarovala tak divoké, ostře konturované rysy. Je to možná trochu škoda. Obrazivá síla ale Pochovi zůstala.

   zobrazit celou recenzi

2. dybbuk – 15. 2. 2018

   Weles, číslo 63

   Miroslav Chocholatý

   Třetí sbírka Martina Pocha (nar. 1984) s názvem Cesta k lidem je sbírka mimořádná. V Pochově poezii se setkáváme s jedinečnou metaforikou. Vnějším prostředím je motolská nemocnice, vnitřním pak budování nového domova a privátního (partnerského) vztahu. Motol je místo nemoci a uzdravení, labyrintem ne nepodobným městu. Do básníkovy lyriky významně proniká autenticita; život v nemocnici se pojí s životem na sídlišti, s poznáním, že nemocnice, město i život sám jsou prostoupeny bolestí („Ve městě bolest neustává / naopak, jako by ji domy / chtěly reprodukovat – // Co okno, to extrakce /co zeď, to paradentóza /co sklep, to zánět atp. // V metru ti praskla voda / zvuk rozrážení kuželek / dovádí nás do Motola“). Město je více ortelem než milostí. Je chladným místem, v němž se mluvčí pohybuje jen stěží. Místem různých příběhů a dramat, cizích či vlastních (často s ironickou distancí): „Každodenní mrtvice / LCD monitor zmodrá / převoz krve, maso jede / z bodu A do bodu B / MHD do práce / na Spartě přistupuje škola / rosa padá na vyhřívaný trávník / jejž po večerech sekám vzteky / až na betonový základ, dokud / vzduch nebude zkypřený mák setý / a svět hladký jako břišní stěna“
   Celá sbírka má ráz básnického deníku, titul básně zahrnuje dataci, a pouze občas je doplněn zpřesňujícím podtitulem. Smyslovou momentku či bezprostřední reflexi najdeme u Pocha jen výjimečně. Básně mají ráz promyšlené subjektivní výpovědi. Nezřídka jsou vedle sebe řazeny radost a existenční obava, smutek a ironie.
   Básník také prokazuje cit pro jazyk, pro sémantické hry, originální jsou jeho přirovnání, metafory, personifikace či synestezie. „Nahoře nad Klamovkou / z růžových nebes zimy / na lotosovou půdu lesa / dopadl čínský altán / betonový soprán boha / bezdomovec kontrabas // Dunivý, dutý, nasládlý dým / hmyz se krčí při zemi / ryby se popelí a zobou z ruky / děti v korunách lezou po boltcích / půda se budí a šustí sníh // Poslepu pohledem rejnoka / mapuju terénní nerovnosti / smrt, srst, srnka, fotopast – / půda se pokouší vzpomenout / kde jsem stál před chvílí“ V Pochově poezii je patrná silná pozice intelektu a jeho vůle ke gestu, což je patrné z bohatého spektra aluzí, vnitřních rýmů, paradoxů, zvláštních zvukových ech. Své místo má také zvukomalba. Nezaměnitelná je autorova obraznost: je silná, neztratila schopnost zachytit intenzitu prožívané skutečnosti.
   Pochovy básně jsou psány volným veršem, často jsou využívány čtyřveršové strofy, u verše pak přesah. Objevuje se také žánr básně v próze. Do básníkovy privátní současnosti pronikají i věci aktuálně společenské. Vše ústí v intenzivní výpověď člověka hledajícího své místo v ne právě vlídném světě.

   zobrazit celou recenzi