Češi, polibte mě…

Recenze

1. dybbuk – 15. 2. 2018

   Lidové noviny, 10. 2. 2016

   Josef Chuchma
   Co o Češích soudí Francouz z Prahy

   Jestliže se publikace o českém charakteru jmenuje Češi, polibte mě…, napovídá to, že o hravost tu nemusí být nouze.

   A skutečně! Ovšem…
   Každý, kdo nestačil zapomenout skloňování zájmena „já“, okamžitě poznává, že titul Češi, polibte mě… je hříčkou. Gramaticky sice mluvčí vyzývá, aby byl Čechy políben, fakticky však poťouchle odkazuje na políbení ve zcela jiném významu… Jde o hříčku ostentativně duchaplnou, estétskou a infantilní zároveň. Dopustil se jí Francouz žijící dlouhodobě v ČR Mikael Gwilou za asistence publicisty a překladatele Denise Molčanova.
   Gwilou dal své rozpravě o češství – s podtitulem Filozofická rozprava na mírně zlomyslné notě – podobu fabulovaného dialogu, který spolu vedou Kanaďan Arthur, žijící a v diplomatických službách pracující v Praze, a jeho česká přítelkyně Tereza. Arthur se učí česky, proniká do zdejší kultury a prostředí, nasává společenské nuance a vášnivě disputuje. Tereza není prostomyslnou nahrávačkou, oponuje Arthurovi, vrací jej na zem, polemizuje s jeho zobecněními, nicméně je v textu až ta druhá: sdělení, o něž Gwilouovi jde především, pronáší Kanaďan. Tereza rovněž slouží jako erotické koření textu; tuto ingredienci autor přisypává košilatě a nadrženě.
   Celé je to ošemetné. Našinec by se neměl bránit tomu, aby mu člověk odjinud sdělil, jak na jeho společenství nahlíží. Jenže pak jsou tu prostředky, jež hodnotitel používá. Jestliže se Gwilouův argumentační arzenál odpichuje od jednoho článku v (silvestrovském čísle!) týdeníku Reflex o české národní identitě, dále od slova prdlajs, které Francouz „kunderovsky“ rozebírá na prvočinitele, a záhy přechází ke skutečnému Milanu Kunderovi a jeho Nesnesitelné lehkosti bytí, je to na „filozofickou debatu“ trochu málo, tedy chce-li být vedena právě na „mírně zlomyslné notě“ – to by se přece dalo a mělo čekat méně obligátní střelivo. Je samo o sobě skvělé, že Gwilou pilně načetl některé spisy Masarykovy, má ponětí o Komenském a vůbec o českých dějinách, ale čím dále textem postupujeme, tím se pojednání spíše zamlžuje a rozptyluje, než aby předmět rozboru osvětlovalo. Je to zapříčiněno tím, že pisatel se nechá unášet právě onou lehkonohou „mírnou zlomyslností“ a nedaří se mu ji skloubit s cíleným směřováním k nějakému závěrečnému verdiktu.
   Otázka je, zda při tomto přístupu je vůbec možné čekat něco jiného než povšechný rozptyl, neboť četba článků v tisku a knih plus osobní postřehy asi téměř nikdy neposkytují dostatek materiálu k takovému vystižení charakteru, které by vydalo na celou knižní publikaci. A například o aktuální sociokulturní studie, které tiskne sociologické nakladatelství Slon a které by mohly verdikty o národní nátuře zpřesnit, se Gwilou nezajímá. Takže jeho pojednání můžeme nazvat inteligentní, sečtělou dojmologií. Zůstává z ní pár ryze osobních postřehů. Ale proč vlastně ne? Jsou trefné, respektive znělé – byť právě a jen coby jednotlivosti.

   Vidíte to také tak?
   Arthur se pozastavuje a pohoršuje nad tím, jak Češi sami sebe veřejně i v soukromí nepěkně nahlížejí: „Jsme Češi, to znamená: všiváci, voříšci, bonzáci, no a co? A prd! Prdíme na vás. Národ, který chce publikovat něco takového, je k pláči, nemyslíš?“ adresuje Kanaďan Tereze. Irituje ho obliba Cimrmana: „On není blbý, on je mnohem horší: je obhajobou blbosti, potvrzením, že naše drobné skryté vady jsou vlastně naším jediným neviditelným bohatstvím, že my všichni pospolu, na samém dně téhle dokonalé nicotnosti, jsme ta správná parta pašáků.“
   Češi jsou těmi, kdo na jakýkoliv vyšší či vzdálenější horizont prdí (abychom zachovali autorovu dikci); kteří svůj vlastní osud bez boje odevzdají druhým a pak ze sebe dělají trpící oběti; kteří se utěšují dojmem, že celý svět je zkažený, tak co by se oni namáhali. Jsou těmi, u nichž se xenofobie projevuje „každodenním hulvátstvím a zlomyslností“; v soukromí se oddávají promiskuitě, nestydí se před druhými exhibovat ve slipech. Přímo titánský vliv Gwilou připisuje Švejkovi: „Švejk již nakazil české společenské bytí“, že to se od Švejka již neoddělí.
   Češi, polibte mě… je variace ne nudná, ale také nepřekvapivá. Když se zlomyslně dopustíme národní charakteristiky: Mikael Gwilou sepsal textík, který z hlavy vyprchá stejně rychle jako povznesená nálada po konzumaci jedné sklenky obstojného, neurážejícího francouzského šampaňského.

   zobrazit celou recenzi