Blázen na hoře

Recenze

1. dybbuk – 15. 2. 2018

   Tvar, 27. 6. 2013

   Pavel Janoušek
   JAKUB ŠOFAR: BLÁZEN NA HOŘE

   Začnu citátem: „Spisovatel možná má psát i pro druhé, v dalším plánu ale člověk má psát v první řadě pro sebe. Pokud to zajímá mě, pak je vše v pořádku. To není egoismus, to je každodenní odčervování. Pokud to pak někdo vydá, dobře. Pokud na tom dokonce něco vyděláte, ještě lépe. Ale psát jen pro druhé – to je malér, to je tragédie.“
   Proklamace vyslovená Jakubem Šofarem na poslední straně jeho textu de facto jen opakuje mantru té části současné literární produkce, která sází na autenticitu autorského „já“ a doufá, že toto „já“ je jistotou automaticky generující i literární hodnotu. Přeložíme-li tuto proklamaci do přímočařejších slov, tak by mohla znít: „Milý čtenáři, dílo, které ti předkládám, nevzniklo z ubohých komerčních důvodů, ale proto, že jsem je napsat musel. Já prostě bez psaní nemohu být, je to ve mně jako v koze a musí to ven.“ Autor volící takovouto autostylizaci přitom dává ostentativně najevo, že se o čtenáře v okamžiku vzniku textu vůbec nestaral, a současně na něj bokem významně pomrkává: „Já dobře vím, že jsi to právě ty, milý, kultivovaný a sečtělý čtenáři, který mě vůbec nezajímáš, kdo můj text ocení, neboť i ty chceš jako já jen pravdu života obsaženou v aktu psaní, které musí být.“
   Nepochybuji, že existují psychické stavy, projevující se vnitřní potřebou pravidelně se „odčervovat“ ukládáním slov, vět a myšlenek na papír. Avšak v okamžiku, kdy se z člověka stává autor, jenž psaní spojuje také s publikováním, tedy s potřebou být čten a vnímán, přestává být jeho potenciální adresát nezajímavou veličinou a stává se integrální součástí konstrukce textu a výpovědi. V případě Šofarovy knihy je toto zvlášť patrné, neboť nejde o psaní deníkové a privátní, ale o souborné zveřejnění (přeredigovaných) textů, z nichž podstatná část vznikla v minulých měsících, letech a desetiletích pro noviny a literární časopisy a zbytek, například pasáže věnované odchodu bývalého a volbě nového prezidenta, byl pohotově dopsán pro přítomnou knižní prezentaci celku.
   Žánrově bych tak tuto knihu nazval muzeem autorovy publicistické tvorby, v němž jsou jednotlivé dochované exponáty včleněny do nového výstavního celku, jehož smyslem je prezentovat svého tvůrce jako osobu chytrou, vzdělanou, sečtělou, znalou mnoha zajímavých jmen a knih. Schopnou s vtipem propojit subjektivní reflexi nepřeberného množství aktuálních témat literárních, uměleckých i společenských se vzpomínkami a jinými úvahovými exhibicemi. Výše citovanou proklamaci pak lze číst jako strategické prohlášení, které má adresátovi vysvětlit, proč mu je předložena „jenom“ kaleidoskopická tříšť krátkých i delších glos, nápadů, rozjímání, myšlenek, vzpomínek a příležitostných recenzí a dalších textů. A nejenom vysvětlit – také mu dát najevo, že právě takový knižní útvar je ten pravý.
   Šofarem zvolený postup ovšem klade na čtenáře značné nároky. Předpokládá u něj nejen ochotu probírat se aditivně kladeným proudem – řečeno jím použitým slovem – „žvaňotextů“, ale také jisté předporozumění, tedy schopnost náležitě číst a interpretovat jednotlivé motivy, narážky a asociace. Pokud by se tedy hledal ideální čtenář, kterého si jeho kniha projektuje, mohl bych jím být například já osobně. Jsem totiž vybaven dispozicemi, které četbu jeho vět a myšlenek značně usnadňují.
   Jako příslušník téměř stejné generace pobývám v české literatuře přibližně stejnou dobu jako Šofar. Vnímám tedy stejné události, činy a aféry, čtu obdobné knihy a spisovatele, pamatuji si stejné filmy. A oba jsme také absolventy motolské vojenské katedry, což je zážitek v jednotlivých textech často, takřka obsedantně zmiňovaný, nicméně dnešním studentům jen těžko sdělitelný. Stejně obtížně jako celá řada dalších zkušeností, k nimž se Šofarova literární projekce opakovaně vrací, které ale dokáží náležitě vnímat a přečíst jen lidé vyrůstající v reálném socialismu. Řečeno s klasikem máme oba podobnou „kulturní encyklopedii“, jež určuje náš způsob sémantizace světa. Proto mne také může pobavit letmo nahozený výraz „závoj bez krásy“ ve spojení se socialistickým Bulharskem, proto si za jméno Karel Šebek či Saša Berková dosadím zcela konkrétního člověka. A na rozdíl od mnoha případných čtenářů této knihy také vím, kdo to byli Plojhar, Stachanov, Čkalov. Chodím dokonce i na poštu v Josefské, která se Šofarovou knihou náhodně mihne.
   Nejenom že toto vše osobně znám, ale mám s autorem patrně také dosti podobný smysl pro humor, ironii, nadsázku a mystifikaci, což způsobuje, že jsem schopen se jeho slovními a situačními hrátkami pobavit a rozesmát. Zvláště když se nesnažím jeho knihu číst v jednom kuse: vhodnější mi připadá si v ní jen tak listovat a tu a tam si namátkově na základě osobní empirie připomenout některou ze zpodobněných osob, knih, událostí. Mohu si například zavzpomínat na pracovnu dnes již zemřelé Alexandry Berkové i mnohé další reálie, které odvál čas.
   Potíž je ale v tom, že čtenář a recenzent je poněkud jiná kategorie adresáta. Tam, kde se jako čtenář bavím, tam se jako kritik musím ptát, zda se Šofarovým textem budou těšit i jiní. Tedy ti, které život vybavil jinou zkušeností a kulturní en -cyk lopedií. Budou tuto knihu schopni adekvátně a s potěšením číst i čtenáři, kteří už netuší, že sousloví „závoj bez krásy“ je odkazem na Krásu bez závoje, tedy na název první striptýzové produkce, která v roce 1967 prudce zacloumala Prahou? Případně ti, kteří za pár let nebudou vědět, jak se v novinách za socialismu karikovali tlustí třídní nepřátelé, natož aby pochopili, jak tyto obrázky souvisejí s jakýmsi autorem nejmenovaným aristokratem a způsobem, jak jej vnímala většina českého lidu v blíže neurčeném volebním roce.
   Šofar o časovosti svých textů ví, a snaží se proto sám sebe přesvědčit, že to nevadí. Patrně proto také popisuje, jak během času na síle nabyly deníky Igora Chauna. Jednotlivé texty pak systematicky zbavuje datace a chronologicky je promíchává. Asociativními přeskoky od tématu k tématu se snaží celek knihy posunout do roviny, v níž nebude důležité, o čem se píše, ale jak se píše. Potíž je ovšem v tom, že jeho styl je natolik prosycen narážkami na konkréta, že by si vydaná kniha již dnes zasloužila rozsáhlý poznámkový a výkladový aparát. Neboť spíše než literárním dílem je dokumentem o subjektivním prožitku doby a času.

   zobrazit celou recenzi

2. dybbuk – 15. 2. 2018

   Host, 20. 11. 2013

   Jan Grombíř
   Literát jako ohrožený druh

   Šofar je publicistou-rebelem s příčinou a někdy také bez ní ???
   Neúnavný glosátor čehokoli Jakub Šofar se ve své nové knize Blázen na hoře vyjadřuje k mnoha tématům literárním, společenským i každodenním. Svazek kapesního formátu obsahuje sloupky, psané především pro časopis Tvar, fejetony, recenze, deníky, parafráze a cestopisné causerie, různé postřehy, nápady a mystifikace.
   Název knihy prozrazuje stylizaci outsidera, který si může dovolit říct, že císař pán je nahý. Šofar je hrabalovským pozorovatelem života zapisujícím bizarní hovory lidí. Ovšem zatímco Hrabal i v nejdrastičtějších polohách zůstává věčně okouzleným a soucitným hledačem „perliček na dně“, Šofar až příliš snadno sklouzává do pohodlné misantropie. Lidská hloupost ve své mnohotvárnosti je Šofarovým erbovním tématem, hrozí však naplněním přísloví, že s čím kdo zachází, tím také schází.
   Šofarova kniha je obrazem doby rozmělněné na fragmenty, holdující existenčním kompromisům a bezstarostné zábavě, která ovšem nemůže zastavit neúprosný běh času. Jak se má spisovatel vyrovnat s tím, že ho nikdo nepotřebuje, že stupidita se prodává ze všeho nejlépe? Jenže není ta všeobecná myšlenková pohodlnost jen logickou reakcí na to, že „současná vědomost je kyselá, hořká, slaná a přeslazená“? Ezoterika, která za minulého režimu s jeho přitroublým oficiózním materialismem představovala pro nonkonformní jedince ostrov pozitivní deviace, se dnes, když najdete v každém knihkupectví stohy takzvaně duchovní literatury, ukazuje až příliš často jako nudná a povrchní. Idealistická touha zasvětit život umění je srážena poznáním, jak se v kulturních institucích zabydlela byrokratická nemyslivost. Šofar dává přednost textům chtónickým před barvotiskovou ušlechtilostí profesionálních laureátů, protože ho štve svět úpěnlivě se vyhýbající všem rizikům, v němž je valach v legendě jedné křížovky definován jako „hřebec s mírnějším temperamentem“.
   Šofar čerpá z encyklopedických znalostí literatury, hudby, filmu i výtvarného umění, a to od tvůrců zcela exkluzivních až po nejpokleslejší brak; to je vzácné koření v době, kdy k akademické kariéře leckdy stačí přečíst dva tři autory. Navíc má svůj charakteristický styl psaní, který lze identifikovat i pod různými pseudonymy a který je poučen na dikci Jaroslava Haška, Jana Zábrany, Ivana Wernische i Jana Rejžka. Ovládá překvapivé metafory: „Zbytečně bych tady klnul všem těm našim mašinfírům posunujícím drezíny literárních ústavů a literárních kateder v kolejišti, jež je při lepším pozorování umístěno v parádním pokoji mezi nohama jídelního stolu, jen když maminka dovolí.“ Šofarovy ironické i sebeironické texty bývají v akademické strnulosti českých kulturních časopisů příjemným osvěžením. Sebráním do knihy však odhalují své slabiny. Některé zápisky se zabývají dnes již vyčpělými kauzami nebo se spokojí s efektní slovní hříčkou typu „už potřetí zahajlujeme tento festival míru“. Zejména glosy k politickému dění prozrazují snahu být vtipný za každou cenu, bez znalosti kontextu. A citlivost vůči různým módním klišé se může stát dalším klišé, umanutým a v posledku předvídatelným chytáním kohokoli za slovíčko.
   Čtenář by chtěl s mnohými autorovými výroky polemizovat, ale Šofarova sebeobranná póza anděla pitvornosti předem vylučuje smysluplný dialog. I já mám raději Ladislava Klímu než Ivana Klímu, ale nepotřebuji kvůli tomu toho druhého urážet. To věčné pošklebování pak v kontextu poněkud znevěrohodňuje i vynikající texty, jako je provokativní máchovský esej nebo melancholické autobiografické pasáže o chlapci z Vysočiny polapeném uvnitř pražské ironie a ztrácejícím iluze o literatuře i o sobě samém.
   Závěrem troška škodolibosti: pokud je někdo schopen postavit článek jen na vysmívání se kterémusi redaktorovi, že si popletl Valdice a Valtice, pak mi připadá docela spravedlivé, když mu nakladatelství v knize naseká tiskových chyb jak máku…

   zobrazit celou recenzi